Několik poznámek k počátkům české zoologické terminologie

Eva Havlová

[Články]

(pdf)

-

Nedávno uplynulo dvě stě let od narození Jana Svatopluka Presla, zakladatele české terminologie přírodovědné. Není cílem tohoto článku vypočítávat všechny oblasti jeho tvorby či obdivovat jeho píli a trpělivost, s níž překonával všechny překážky. Jeho význam pro vznik českého odborného jazyka je nesporně zásadní.

Za svého nepříliš dlouhého života (4. 9. 1791—6. 4. 1849) stačil vytvořit českou terminologii botanickou (v knihách Flora, Čechica — Květena česká, Praha 1819, již sepsal spolu se svým bratrem K. B. Preslem, Rostlinář, Praha 1820—1835, na němž se zčásti podílel B. V. z Berchtoldu, Všeobecný rostlinopis, Praha 1846, Počátkové rostlinosloví, Praha 1848), paleontologickou (mimo řadu článků zejména v knize Barona Jiřího Cuviera Rozprava o převratech kůry zemní a o proměnách živočišstva jimi způsobených v ohledu přírodopisném a dějepisném, Praha 1834), mineralogickou (Přírodopis o nerostech, Praha 1824, Nerostopis čili Mineralogia, Praha 1837), chemickou (Lučba čili Chemia zkusná 1—2, Praha 1828 a 1835), technologickou (zejména překlad díla J. H. Poppeho Obšírné prostonárodní pojednání o řemeslech a umělostech čili Technologia všeobecná a obzvláštní, k poučení a prospěchu všelikých stavův 1—2, Praha 1836 a 1837) a zoologickou, o níž níže. Byl zakladatelem, vydavatelem a častým přispěvatelem prvního českého vědeckého časopisu Krok (1821—1840) a redaktorem i hlavním autorem Časopisu technologického (1837—1839).[1]

V tomto článku se chci omezit na několik poznámek k tvorbě jeho terminologie zoologické, ilustrovaných na názvech savců.

Zoologické terminologii věnoval J. S. Presl především Navržení soustavy živočichů podle tříd, řádů a rodů, a spolu pokus zčeštění potřebných v živočišstvu názvů (dále Navrž.), publikované na pokračování v časopise Krok[2] a obsahující jen latinské a české názvy rodů a vyšších celků, s nejstručnější charakteristikou jen u tříd a řádů, jinak bez výkladu. Ten je podán později v knize Ssavectvo[3] (dále Ssav.), [206]jež kromě rozsáhlé partie anatomicko-fyziologické podává nástin zoologické soustavy s popisem jednotlivých rodů, podrodů i druhů.[4] Podobným způsobem zpracoval J. S. Presl i ptáky, dílo však nevyšlo; zachoval se z něho jen rozsáhlý rukopisný fragment, vedle malých fragmentů o měkkýších a hlavonožcích.[5]

Protože mým hlavním zájmem je původ, etymologie názvů, zabývám se především substantivy, nikoliv od nich odvozenými adjektivy, jež slouží k označení vyšších zoologických celků; rovněž si nevšímám adjektiv tvořících epiteta jmen druhových, protože ta jsou čistě popisná a etymologicky průhledná.

Přesto je třeba uvést aspoň jednu obecnou poznámku o adjektivech pojmenovávajících vyšší celky (čeledě). V době Preslově nedosáhla ještě systematika dnešní precizní hierarchie, zejména o slovotvorné normalizaci vědecké nomenklatury se tehdy nedalo ještě mluvit. Presl však už takovou normalizaci uskutečňoval: všechna jeho jména čeledí, v zoologii stejně jako v botanice, mají zakončení -ovití, příp. -ovité, zatímco v latinské vědecké terminologii tehdy ještě vládne zcela neuspořádaná pestrost zakončení: časté je -ina (Canina = psovití, od Canis = pes), ale též -ia (Galeopithecia = letuškovití, od Galeopithecus = letuška), -(n)ida (Cavinida = morčovití, od Cavia = morče), -ea (Hyppopotamea = hrochovití, od Hyppopotamus = hroch) či pouhé množné číslo (Phyllostomata = řasonosovití, od Phyllostoma = řasonos), vše z Navrž. Dnešní vědecké názvy čeledí mají normalizovanou koncovku -idae, podčeledí -inae. Vidíme tedy, že Preslovou zásluhou byla v dvacátých letech minulého století česká nomenklatura čeledí dokonalejší než nomenklatura vědecká.

U názvů řádů Preslova slovotvorba jednotná není, má však jen dva typy názvů: substantiva v množném čísle (letouni, šelmy, šupani, šmejkali, ochechule, velrybi) či popisná substantivizovaná adjektiva (dvourucí, čtverorucí, vačnatí = dnes vačnatci, hlodaví = dnes [207]hlodavci aj.). Názvy tříd obsahují až na jeden jen podstatná jména.[6] (Vyšší celky, podkmeny, kmeny, podříše, Presl nemá.) I tady vlastně vidíme jistý, i když nedotažený náběh k normalizaci, protože víc než polovina nových názvů tříd má zakončení -ejši; Presl jej neuskutečnil asi proto, že se nechtěl vzdát — a plným právem — domácích slov jako ptáci, ryby, pavouci atd.

U názvů rodů je třeba uvést jeden zásadní rozdíl mezi Preslovou a současnou českou nomenklaturou: Presl uvádí české jméno pro každý rod, kdežto v dnešní terminologii slouží často jeden český název pro označení více rodů. Údaje ze současné terminologie čerpám jednak z tzv. opavské systematiky (dále KB),[7] jednak z novějšího soupisu savců z časopisu Lynx.[8] Např. vačice je české označení 8 rodů, klokan dokonce 15 rodů (i když pro 4 z nich se prosazuje název klokánek, viz Lynx), křeček 11, veverka 21, myš aspoň 14, podle jiných autorů i více rodů, atd. Na tento stav, zejména u názvů hmyzu, kde např. tesařík označuje 21 rodů, mšice 30 a pilatka 31 rodů (viz KB), kriticky upozornil už prof. Šmilauer,[9] neboť to vede k nevýhodnému přetížení českých jmen.

Pokud jde o tvorbu českých názvů, postupuje Presl podle této hierarchie: /1/ slova domácí, /2/ přejetí ze slovanských jazyků, /3/ vlastní novotvary, /4/ přejetí z neslovanských jazyků.

1. Názvů domácích Presl podle vlastních slov „svatě šetřil“. Tomu je třeba rozumět tak, že domácím slovům dával přednost všude, kde to bylo možné, ale ne tak, že by šetřil i jejich slovotvornou podobu. Snažil se užívat tvarů základních, ve skutečnosti někdy tvarů pseudozákladních, např. jež místo ježek, srn místo srnec či srna, ba i vever místo veverka, kot místo kočka jakožto základ, z něhož vzniklo kotě a složitějšími cestami i kočka a kocour.

Druhým charakteristickým rysem u domácích názvů, aspoň u savců, je to, že feminina uvádí jen tam, kde nemá možnost volby, jinak dává přednost rodu mužskému. V Navrž. jsou ženského rodu z domá[208]cích slov jen kuna, vydra, šelmy, ochechule a také ovce, kterou však v Ssav. už nahradil názvem beran (dnes ovce). Mužského rodu jsou tedy kozel (dnes koza), op (dnes opice), vepř (dnes prase), lis (dnes liška), výše uvedené kot (dnes kočka)[10] a vever (dnes veverka), ba dokonce v Navrž. velrybi, v Ssav. velrybové ‚Cetacea‘. S tím asi souvisí i to, že z ruštiny přejaté vorvaň je jako název zvířete Physeter rodu mužského, kdežto žen. rodu je vorvaň ‚rybí tuk‘; jen toto poslední odpovídá v rodu i významu ruské předloze. Ale jinde — u přejetí i novotvaru — nějaké výrazné omezování feminin nepozorujeme.

2. Posledním dokladem se dostáváme do kategorie slov přejatých ze slovanských jazyků, zejména z ruštiny či polštiny, ale i ze srbocharvátštiny či slovinštiny. První systematické zpracování těchto slov podává Orłośová.[11] Stručný přehled původu názvů ze Ssav. podává i Hoffmannová,[12] ale její údaje jsou natolik nepřesné, že je třeba čtenáře před nimi varovat. Pokládá např. za přejetí z ruštiny i taková slova jako los, netopýr, slon, velbloud, vydra, zubr, ačkoliv jsou doložená už v staré češtině, nebo u některých slov, jež Presl skutečně převzal z ruštiny, uvádí neexistující ruské předlohy: např. tarbík není přejato z r. tarbyk, jež se mi v žádném ruském pramenu nepodařilo najít, jeho předlohou je r. tarbagan, jež Presl zkrátil a opatřil domácím sufixem -ík; nebo č. kabar není přejato z r. kabar, ale z kabarga; ostatně Preslova forma ještě nezní kabar jako dnes, ale kabarha.

Obecně lze říci, že Presl zachovává obrozenský úzus přejímat slova v té formě, kterou by v češtině měla, kdyby byla se slovanskými slovy příbuzná, tedy kdyby byla pokračováním slova praslovanského (h místo g aj.). Zde je zajímavé č. mrož: Presl je v Navrž. přejímá v té podobě, jaká je v ruštině, totiž morž, ale autoři časově mu blízcí se je [209]snaží prosadit v jazykově „správnější“ podobě mrž.[13] Pravdu má však Presl, protože v ruštině nejde o slovo domácí, ale o přejetí ze saamského (= laponského) slova morša. V Ssav. má z ne zcela jasných důvodů mrož a tato forma se prosadila.

I přejatá slova Presl upravuje dost volně, jak jsme viděli už u slova tarbík. Pro zvíře Phoca přejímá ruský název tjulen’, ale v Navrž. je podává v podobě teleň, adideací k č. tele, patrně pod vlivem něm. Meerkalb a lat. Phoca vitulina (lat. vitulus ‚tele‘); v Ssav. už má věrnější podobu ťuleň, ale jak v Ssav., tak i v Jungmannově slovníku se chybou grafiky objevuje i forma tuleň, a ta se udržela.

3. Tato skupina slov znamená největší přínos Preslův a zároveň zůstává největší hádankou. O vlastní tvorbě slov nenajdeme ani stopu v Preslově korespondenci a mimo úvod k Navrž., kde vyhlašuje výše uvedenou hierarchii slov (domácí, slovanská, nová, cizí), se o metodách své práce nikde nezmiňuje. Že to nebyla práce snadná, o tom svědčí i jeho povzdech v úvodu, že tu bylo „hlavu oč obrážeti“. Rozbor Preslových novotvarů ponechávám pro samostatný článek, protože zde je třeba udělat ještě hodně práce: mnoho slov je etymologicky neprůhledných, některá z nich zřejmě nejasná i zůstanou, naopak u slov formálně zcela jasných nám zas někdy chybí sémantická motivace.

Po slovotvorné stránce zpracoval Preslovy novotvary Přemysl Hauser.[14] Zbývá nám tedy jen se zamyslet nad tím, proč se některé novotvary neujaly, tj. zda to bylo především z důvodu neústrojného tvoření. Myslím, že je to pravda jen zčásti. Můžeme říci, že z lingvistických důvodů nebyly přijaty ty názvy, v nichž Presl vycházel z neúplných základů slov (o tomto jeho rysu byla řeč už výše, u termínů domácího původu), např. z jaz- místo jazyk, jel- místo jelen, ov- místo ovce; proto se asi neujaly názvy jako rychlojazan, ovoskot, ovovol, jelokoz, jelobýk, kancojel, kozojel, volojel, koňojel, orojel.

U posledního slova vidíme další dosti častý jev — nepřihlížení k měkkosti. Proto se možná neujalo klapkorepec s neústrojným -r- místo -ř-, i když např. slovům morče, moroň (obojí od moře) nebránilo -r- v tom, aby se v terminologii udržela.

[210]Celkem lze říci, že u neujavších se slov často najdeme slova bezvadně utvořená, a naopak mezi ujavšími se i útvary po slovotvorné stránce pochybné, např. ksukol, což je hybrid ze zkomoleného p. ksiuk ‚palec‘ se ztvrdnutím v ksuk a neživotného obrozenského sufixu -ol.[15] Že se často i zcela etymologicky neprůhledné novotvary ujaly, svědčí o tom, že u termínů je důležitější znakovost než srozumitelnost slova.

4. Přejetí z neslovanských jazyků připouští Presl jen v krajním případě, a ještě s požadavkem, aby slovo bylo ústrojně zařazeno do českého slovotvorného systému. Proto upravuje kalong na „počeštěné“ kaloň, vicugna na vikuně, tamandua na tamanda apod. V Navrž. najdeme jen 8 slov této skupiny, později asi Presl svůj odmítavý postoj zmírnil, neboť v Ssav., zejména u jmen druhových, je cizích slov o 43 víc.

Srovnáme-li všechny Preslovy zoologické názvy se současnými termíny z KB a Lynxu, zjistíme, že se jich udržela asi polovina.

Z Navrž. se ujaly tyto názvy: běluha, bobr, bodlín, člověk, deňka,[16] dikobraz, dlakoš, girafa (v Ssav. psáno už žirafa), hraboš, hroch, hyena, chápan, chvostan, jelen, jezvec (dnes jezevec), jež (dnes ježek), kabarha (dnes kabar), kapustňák, klokan, kočkodán (v Ssav. a dnes -dan), koroun, kosman, kozel, krt, křeček, kůň, kuna, kyt,[17] lachták (dnes lachtan), lenochod, letouni, luskoun, malpa, morče, moroň, morž (v Ssav. a dnes mrož), mravenčík (dnes mravenečník), myš, mýval, nártoun, nedvěd (v Ssav. a dnes medvěd), netopír (v Ssav. nedopír, dnes netopýr), nohas (dnes noháč), nosál, ochechule, ondatra, op, outloň, ovce, pásovec, pes, pestruška, plejtvák, plch, plskavice (Ssav. plyskavice, dnes plí-), poletucha, požast, promyka, rejsek, rosomak (Ssav. a dnes -mák), rypoš, sajka (dnes sajga), slepec, slon, ssavci, svišť, šelmy, tamanda (dnes -dua), tapír, tarbík, teleň (Ssav. ťu- i tu-), upír, vačice, velbloud, velrybi, vever, vikuně (dnes vikuňa), vizkacha (dnes viskača), voduška, vorvaň, vrápenec, vydra, vychuchol (Ssav. chochul, dnes vychuchol), zajíc, zlatokrt.

Ze Ssav. se ujaly názvy: arna (dnes arni), bělušina,[16] bercoun (dnes bércoun), bobák (dnes bobak), bůvol (dnes buvol), bůvolec (dnes bu-), čepcol, daněk, drabář (dnes -ař), fenek, frček, gaur, gayal (dnes gajal), gazela, geneta (dnes ženetka), horal (dnes goral), huanaka (dnes guanako/huanaco), irbis, ježura, kalan, kamzík, kančil, keporák (dnes keporkak), korsák (dnes -ak), kosatka, kotul, kozorožec, krysa, ksukol, kvaga, láma (dnes lama), lev, levhart, lis (dnes liška), los, lvoun,[16] mazama, memina (dnes kančil meminna), munťak (dnes muntžak), nosorožec, [211]ocelot, osel, páka (dnes alpaka/paco), pakuň (dnes -ůň), panda, pardal (dnes -ál), pavian (dnes -án), pekar (dnes pekari), pesec, pískomil, polosel (dnes poloosel), potkan, přímoroh (dnes -rožec), ptákopysk (dnes pta-), puchol, pytlonos (dnes -noš), rypouš, serval, sisel (dnes sysel), skalolez (dnes ská-), sob, srn (dnes srnec), sviňucha, šlakol, tana, teledo (dnes teledu), tchoř, tur, tygr, vidloroh, vlk, vřešťan, zebra, zubr, žakál (dnes šakal).

Z Navrž. se neujaly tyto názvy: bejk (dnes tur), dlakořit, dlakoun, drápoš, hlavan, hrabuška, choulan, ježovec, kot, kulhoš, kuťoš, kvíkol (v Ssav. je Presl nahradil názvem vakodlak), kykutas, letaha, letavec (v Ssav. parovník), letuška, martyška, mirkuvín, mračník, muna, munkos, nahoš, nehtoun, nerpa, nočák, nosalec, ohonovin, olbroť, ostnoš, ouzkoblanec (Ssav. uzkoblánec), ovoskot (Ssav. ovovol, obojí překlad lat. Ovibos, dnes pižmoň), palcucha, parovník, pěknovlasec (Ssav. kotul), peruťoš (Ssav. -toš), pičuha, plavák (Ssav. plavnoruk, dnes vačice vydří), plavoun, příšerec, psohlav, psohubec, ptakoun (Ssav. ptákopysk), ramenáč, rohoš (Ssav. nosorožec), ruňoš, rychlojazan, řasonos, sivuč, skokejš, smrdoš (Ssav. smraďoch, dnes skunk), spaka, srstoun (Ssav. šlakol), sykavice, šerovec, šmejkali, šupan, tlamák, tlustoš, tokoun, torebník, ťutě, uchoš, ušan, uzloš, večerník, veloblanec (Ssav. -blánec), velouch (Ssav. pes fenek), vepř, viska,[18] zeník, zuboun.

Ze Ssav. se neujaly tyto názvy: akas, apara, ayák, bagol, bahoň, balizor, běloduška, beran, bezkazečník, brav (dnes koza), cupol, čikara, děb, drasule, duran, gazal, hnatoš, holoocas, hornoroh, hrabomyš, hrotnoroh, hroznohled, hrubonos, hřebenonos, chaptoš, jednolupek, jednorožec, jehloroh, jelobýk, jelokoz, kalorýn, káma, kancojel, kašikam, kevela, klapkorepec, kolak (dnes koala), koldřík, koňojel, korina, kozojel, kozoroh, kozucha, krotul, krutoroh, krutoroháč, kudan, kusok, kusoň, larok, lenoop, losokoz, luvák, maimon, malokoz, mastovák, medvědoš, měchomyš, movič, mrakolib, navor (i návor), nocimil, onsa, opnák, orojel, ovovol, pakas, pazen, pilozub, plavnoruk, počvaran, podvůl, povodka, prostouch, přímrakovec, runoš, smučila, stromodrap, svazkozub, šantoš, šíro, tenkoryp, tunulík, vakodlak, vidlok, volojel, vruboretec, zbik (dnes kočka), zeník, zlotvarec, zokor, žeponoska, žestokeš, žlabol.[19]

Vidíme tedy, že z celkového počtu 324 Preslem navržených termínů z oblasti savců (156 v Navrž., 168 v Ssav.) se jich v dnešní zoologické terminologii udrželo 159 (85 z Navrž., 74 ze Ssav.), neujalo se jich 165 (71 z Navrž., 94 ze Ssav.).

---

[1] Podrobnější informace, spolu s úplnou bibliografií, najde čtenář zejména v těchto pracích: Eva Hoffmannová, Jan Svatopluk Presl — Karel Bořivoj Presl. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, sv. 34, Praha 1973, a Veli Kolari, Jan Svatopluk Presl und die tschechische botanische Nomenklatur, Helsinki 1981.

[2] Krok I, č. 2 (1821), s. 67—84, I, č. 3 (1822), s. 116—129, I, č. 4 (1823), 104—109, II, č. 1 (1824), s. 123—131, II, č. 2 (1830), s. 241—266, II, č. 4 (1831), s. 515—521. Názvy savců jsou v první části.

[3] J. S. Presl, Ssavectvo. Rukověť soustavná k poučení vlastnímu, Praha 1834.

[4] Důležitost tohoto díla není jen v nově vytvořené české terminologii, ale zejména v jeho přínosu zoologickém. Preslův životopisec A. Bernard o tom praví: „… hlasové nejpovolanější se vyslovili, že kdyby byl vydán v jiném jazyce, nehynoucí by byl zjednal slávu svému původci“ (Ottův slovník naučný XX, Praha 1903, s. 642).

[5] Kolari v d. cit. v pozn. 1, s. 12—14.

[6] Presl uvádí celkem 26 tříd: ssavci, ptáci, plazi, obojživelní (dnes -íci), ryby, ramenejši, blanejši, plže, mlže, chapejši, vinejši, červi, žábronožci, kyvoši, korejšové, pavouci, členejšové, hmyzové, sumejši, ježáci, hvězdejši, pramenejši, slimejši, hlísty, bejložilci, prvoci.

[7] J. Kratochvíl — E. Bartoš a kol., Soustava a jména živočichů, Praha 1954.

[8] L. J. Dobroruka a kol., Přehled soustavy a české názvy savců, Lynx, nová série, Supplementum IV, Praha 1975.

[9] Vl. Šmilauer, Nové české názvosloví zoologické, NŘ 39, 1956, s. 84—92.

[10] V Ssav., s. 219—220, Presl sice uvádí i kočka, ale jen u názvů ras, tedy asi ne jako zoologický termín; tím je v Ssav. zbik domácí; zde Presl nahradil domácí kot přejatým názvem zbik (z pol. żbik, též źbik, zbik ‚kočka divoká‘).

[11] Částečně už v práci T. Z. Orłoś, Zapożyczenia polskie w slowniku Jungmanna, Wrocław 1967, ale zejména v Zapożyczenia słowiańskie w czeskiej terminologii botanicznej i zoologicznej, Kraków 1972.

[12] D. cit. v pozn. 1, s. 106. Zde bych ráda opravila i další údaje: č. bobr nevzniklo ve staré češtině zkomolením něm. Biber, je to pokračování praslovanského slova a s něm. Biber je prapříbuzné. U dvojic plch — Billich, sysel — Ziesel je vztah opačný, než uvádí autorka: německá slova jsou přejatá ze slovanštiny. Tyto poznámky z oboru, jenž není autorčinou specializací, nechtějí snižovat nespornou hodnotu a užitečnost jejího díla.

[13] Např. J. Nep. J. Filcík, Přírodopis co kratochvilník školní pro mládež dospělejší českoslovanskou, Praha 1834, nebo V. Staněk, Prostonárodní přírodopis, Praha 1843. Také J. Jungmann, Slovník česko-německý 2, Praha 1836, s. 510, uvádí v záhlaví podobu mrž a jako druhou morž, ale, ač cituje Ssav., formu mrož neuvádí.

[14] P. Hauser, Tvoření podstatných jmen v době národního obrození, Brno 1978.

[15] O tom slově podrobněji E. Havlová, Několik méně známých zoologických termínů, NŘ 61, 1978, s. 25—26. Při této příležitosti opravuji údaj, že jde o výtvor A. Friče: má je už Presl v Ssav. 253 pro Cheiromys.

[16] Bylo dlouho zool. termínem, ale dnes jím už není.

[17] Dnes jen kytovci ‚Cetacea‘, kdežto ‚Balaena‘ (= Preslův kyt) je velryba; názvy řádu a rodu si tedy vyměnily místo.

[16] Bylo dlouho zool. termínem, ale dnes jím už není.

[16] Bylo dlouho zool. termínem, ale dnes jím už není.

[18] Ssav., s. 293, vlastně nemá jako zool. termín (tím je morče strakaté), jen jako obecný název chovaného morčete.

[19] Ing. J. Zejdovi, DrSc., děkuji za konzultace zoologické.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 4, s. 205-211

Předchozí Jaroslav Bartošek: Nemelodické melodické vytýkání

Následující Ludmila Uhlířová: Praktické kapitoly z českého jazyka