Časopis Naše řeč
en cz

Praktické kapitoly z českého jazyka

Ludmila Uhlířová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Stostránkovou popularizační příručku takto nazvanou napsali pracovníci Ústavu pro jazyk český J. Kraus, O. Martincová, A. Polívková, M. Sedláček, I. Svobodová a V. Vlková pro „aktivní“ uživatele jazyka, tedy pro učitele, novináře, redaktory, rozhlasové a televizní hlasatele, moderátory, spisovatele a všechny ty, kteří se o svou mateřštinu „nepřestali zajímat ani po ukončení školní docházky“ (s. 4). S mimořádnou pohotovostí ji v brožované úpravě vydalo v r. 1992 pražské nakladatelství Učitelská unie, P. O. Box 68, 149 00 Praha 4, kde si ji lze také objednat.

Kapitol je jedenáct a dodejme hned, že se vydařily jak po stránce koncepční a výkladové, tak grafickou čistotou a tiskovou bezchybností. Uspořádání do kapitol se ukázalo jako výhodné, protože umožnilo nejen upozornit na jednotlivé, z hlediska praxe aktuální jazykové jevy, jak se to děje v krátkých lingvistických žánrech (jazykových sloupcích, koutcích či drobnostech), ale soustavněji vyložit celé okruhy jazykových problémů. Kapitoly ovšem nenahrazují mluvnici. Nepopisují mluvnický systém jako celek, ale vybírají si z něj některé „slabé body“, totiž to, co v současné jazykové praxi někdy působí obtíže, a tomu se podrobně věnují.

Hned první kapitola přesvědčí, že stupňování přídavných jmen (V. Vlková) je jen zdánlivě jednoduchou záležitostí, zvláště pokud jde o stupňování pomocí předpon a přípon u přídavných jmen původem relačních, avšak užitých ve významu hodnotícím (nejekologičtější řešení, nejhokejovější třetina z celého zápasu), o stupňování opisné (více citlivý přístup) a o kontaminaci obou způsobů, ve spisovné normě těžko přijatelnou, avšak v úzu se objevující (*Podzimní větry jsou zde více intenzivnější než kdekoliv jinde). Ani utvořit přídavné jméno s určitým významem není vždy bezproblémové, zejm. tam, kde se od téhož slovního základu tvoří adjektiv několik, např. trestní — trestný, konstrukční — konstruktivní, balicí — balící, zdravotní — zdravotnický, informační — informativní (V. Vlková). Dalším probíraným okruhem jsou zájmena (I. Svobodová), a to jak jejich vlastnosti syntaktické a promluvové — zejména významová zřetelnost při anaforickém užívání demonstrativ, zájmenný anakolut, možnost samostatného versus atributivního užívání tento a případy vynechávání zvratného se, si, tak vlastnosti tvaroslovné, které se jeví v praxi obtížné zejména u zájmen já, ty, týž/tentýž a jenž. Kapitola o číslovkách (M. Sedláček) upozorňuje na některé zvláštnosti slovního druhu číslovek, na změny v hodnocení [213]správnosti některých jejich tvarů a v hodnocení způsobu jejich začleňování v textech. Jde např. o nespisovnost tvaru dvěmi, hovorovost třech, čtyřech v genitivu, o podoby kombinovaných číslovkových výrazů 21—24, 31—34 atp., o tendenci, aby se 2. pád množného čísla stal univerzálním pádem pro jakékoliv jméno počítaných věcí, o způsoby skloňování číslovky sto, o významové rozdíly mezi souborovými (dvoje, troje), druhovými (dvojí, trojí) a úhrnnými (čtvero, patero) číslovkami atd.

Několik kapitol je věnováno cizím slovům v češtině. Především se vysvětluje, že přejímání cizích slov není pro češtinu nikterak nebezpečné, neohrožuje ji, nýbrž je zcela zákonité, nutné, funkční (A. Polívková). Samostatného poučení se dostalo výslovnosti a tvarosloví cizích jmen vlastních (M. Sedláček), protože s nimi se člověk setkává v současnosti častěji než dříve, a to v podobě nejen psané, ale i vyslovované; pak jde o to, aby si obě podoby podle možností odpovídaly, což není vždy jednoduché. Podobně je tomu ovšem i u jmen zeměpisných (M. Sedláček), a dokonce u zeměpisných jmen převzatých z jazyka tak blízce příbuzného, jakým je slovenština (A. Polívková). Od domácích i cizích jmen zeměpisných musíme bezpečně zvládat i tvoření adjektiv (A. Polívková) a tvoření obyvatelských názvů (A. Polívková). Právem je zvláštní výklad věnován slovům hybridním (O. Martincová), nejen proto, že jejich tvoření je jevem dnes velmi bohatým, slovotvorně, významově i frekvenčně rozrůzněným, ale i proto, že i sám jejich způsob tvoření ve 20. stol. je nový: nejde totiž jen o kalkování, při němž se jedna část cizího slova nahradí částí domácí, nýbrž o skládání cizího, morfémově nevyhraněného prvku s prvkem domácím, aniž by bylo nutné cizí slovo jako předloha.

Konečně poslední kapitola je příspěvkem k analýze obecných zákonitostí dobrého slohu. J. Kraus se v něm soustředil na ty jazykové prostředky, které se rozhodujícím způsobem podílejí na souvislosti a plynulosti (soudržnosti a vnitřním členění) textu, tedy na prostředky anaforické a kataforické.

Už z tohoto stručného, zdaleka ne vyčerpávajícího výčtu témat jednotlivých kapitol je jasné, že v publikaci o nevelkém rozsahu se podařilo soustředit obdivuhodně mnoho důležitých informací o současné češtině. Vyzdvihnout je třeba nejen sám výběr faktů — ten vyplynul z dlouholetých zkušeností autorů v oboru jazykové kultury a byl samozřejmě proveden se svrchovanou kompetencí, ale i způsob, jakým jsou fakta předkládána čtenářům. Autoři opakovaně kladou důraz na skutečnost, že jazyk se mění, vyvíjí a že je zcela přirozené, když každá generace užívá jazyka poněkud jinak. Vývoj jazyka nelze jistě zastavit nějakým předpisem či jiným umělým zásahem. Lze však vychovávat, usměrňovat jazykové uživatele, jinými slovy „šířit a uplatňovat jazykověkulturní teorii v praxi jazykové kultury“ (s. 4). Proto styl Praktických kapitol není preskriptivní, nýbrž vysvětlující, návodový, informující. Jazykové jevy, slova, výrazy atd. se nedělí na „správné“ a „ne[214]správné“, ale jsou charakterizovány jako spisovné, popř. hovorové, anebo nespisovné, dále jako živé, běžné, anebo naopak knižní až ojedinělé, výjimečné, popř. jako vhodné, anebo nevhodné pro daný typ jazykového projevu či pro určitou jazykovou situaci, jako komunikativně výhodné, účelné, preferované, ustálené, anebo naopak nevýhodné, neuplatňující se v textech určitého druhu, i na takové, které jsou, anebo nejsou součástí „sdělné strategie“ autorů v určitých textech atd.

Jestliže „moderní doba klade před každého uživatele jazyka stále větší nároky na umění dobře a výstižně stylizovat“ (s. 84), nevyhnou se těmto nárokům ani ti, kdo píší popularizační příručky. Autoři knížky, o níž je tato zpráva, tyto nároky zvládli vynikajícím způsobem. Jejich popularizace je srozumitelná a náročná zároveň (Sedláčkovo pojednání o číslovkách je přímo vzorovou ukázkou toho, jak by měla vypadat popularizační stať). Proto i připomínky ke knížce jsou zcela okrajové. Pokud jde o řazení kapitol, lze se např. ptát, proč obecně pojatá kapitola o cizích slovech následuje až za kapitolami probírajícími jednotlivé typy cizích slov a proč obě kapitoly o přídavných jménech nenásledují hned po sobě. — Ne zcela zřetelný se čtenářům může zdát výklad sémantiky přídavného jména informativní ve srovnání s informační: informativní je takový, který „v sobě navíc zahrnuje i dějovost nebo vztah hodnotící, to znamená ‚poskytující bohaté informace, poučení, tedy i kladně hodnocený‘ apod. — např. zpráva byla vysoce informativní, tato informační příručka má vysokou informativní hodnotu“ (s. 64). Domnívám se, že kladně hodnotící funkci nese v uvedených příkladech především výraz vysoce/vysoký. Můžeme totiž říci také např., že zpráva byla čistě/jen/pouze informativní, a míníme tím prostě to, že neobsahovala nic jiného než informace (že tedy např. k ničemu nezavazovala). Zdá se, že v podobných případech se — v závislosti na kontextu — čistě relační adjektivum informační a potenciálně kvalifikační, a tedy stupňovatelné informativní mohou významově stýkat; srov. též např. informativní rozhovor. — U skloňování slovenských místních jmen v češtině by pravidlo o tom, že pokud se slovenské jméno ve své základní (nominativní) podobě shoduje s některým běžným typem českých jmen, skloňuje se podle něj (s. 49), mohlo být doplněno ještě poznámkou o skloňování jmen typu Revúca, Bystrica (jedu do Revúce, Bystrice, navštívil jsem Bystrici i Bystricu).

Autorům úspěšných Praktických kapitol lze přát, aby spolu s příručkou Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu (Praha, Učitelská unie, 1991; viz o ní recenzi E. Macháčkové v Naší řeči 75, 1992, s. 148—150) daly základ popularizační knižnici. Námětů k popularizaci by bylo dost.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 4, s. 212-214

Předchozí Eva Havlová: Několik poznámek k počátkům české zoologické terminologie

Následující Jiřina Hůrková: Kniha o mluveném slově v pracovní komunikaci

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1