Časopis Naše řeč
en cz

Nemelodické melodické vytýkání

Jaroslav Bartošek

[Články]

(pdf)

-

Při sledování zpravodajských pořadů v Československém rozhlase a v televizi zjišťujeme, že profesionální rozhlasoví a televizní mluvčí často užívají příznakové melodie koncových úseků oznamovacích vět, tzv. důrazu a melodického vytýkání. Zhruba lze konstatovat, že nepříznakové spisovné výstavby textů důsledně dbají v rozhlasu hlasatelé, kteří čtou hlavní zprávy, a v televizi tzv. programoví hlasatelé a hlasatelky. Moderátoři užívají nepříznakové intonace zhruba z poloviny a ostatní redaktoři a zpravodajové ještě méně; nepříznakový typ intonace je v jejich projevech spíše výjimečný — v poslední větě celého textu.

Česká teorie zvukové výstavby souvislé řeči pro spisovnou dikci pokládá za důležité prostředky silové, melodické a kvantitativní. Silovými prostředky se dociluje rozdílů mezi přízvučnými a nepřízvučnými slabikami v rámci taktu, úseku a věty. Taktový (slovní), úsekový a větný přízvuk jsou nepříznakové; jako příznakového silového prostředku se užívá důrazu. Melodickými prostředky se rozumějí tónové rozdíly (tónový průběh, modulace) uplatňované na taktech (slovech), na větných úsecích a na celých větách. Za kvantitativní prostředky jsou označovány pauzy a tempo, členění na větné úseky a věty (segmentace, frázování).[1] V souvislé řeči se tyto prostředky navzájem kombinují a někdy i suplují.

Čeština není jednoznačně tónový jazyk, a proto v ní není rozhodující tónový průběh v rámci taktu (slova); hlasové výšky a jejího pohybu směrem nahoru nebo dolů se neužívá k rozlišování lexikálního významu. Obecně lze říci, že v rámci taktu se uplatňuje mírně sestupná melodická i dynamická linie, pokud takt nepředstavuje část úseku nebo věty, která je nositelem kadence.[2]

[199]Kadencí, nověji melodémem, se označuje takt obsahující jádro výpovědi, nejčastěji poslední takt (slovo) větného úseku nebo věty.

V citově neutrálních českých větách se užívají tyto kadence:

a) klesavá (konkluzívní), označující neutrální oznamovací větu (uspokojivě ukončenou výpověď):

 

b) stoupavá (antikadence), označující poslední takt věty s modalitou zjišťovací otázky (neuspokojivě ukončenou výpověď):

 

c) speciální (většinou stoupavá nebo rovná, někdy i klesavá), tzv. polokadence, která se uplatňuje na posledních taktech nekoncových větných úseků a na koncových úsecích vět, které stojí v souvětích nikoliv na jejich konci:

 

Tyto základní melodické charakteristiky neutrálních vět oznamovacích a tázacích mají své modifikace. Např. stoupavá antikadence je charakteristická pro Moravany, zatímco v Čechách se více uplatňuje varianta stoupavě klesavá:

 

Existují i varianty nářeční a citově zabarvené; je-li jádrem výpovědi jiný než poslední takt, nese zesílený slovní přízvuk, označovaný termínem důraz.[3]

V češtině však existuje „… bezpočet dalších forem, kterých se užívá ve větách s různým citovým zabarvením. Většinou bývají odvozovány od forem (melodémů) užívaných ve větách neutrálních tak, že buď jsou intervaly zvětšovány, někdy naopak zmenšovány (např. při lítosti, smutku, kdy navíc ještě poklesává celková výška hlasu) … Existuje však několik melodických typů, které mají své pevné místo v melodickém systému češtiny, jejich forma i platnost je ustálena.

V prvé řadě jde o melodém, uplatňující se ve větách se slabším i silnějším citovým zabarvením různého druhu (radost, vychloubání, ně[200]kdy pouze zájem atp.), který bývá někdy označován jako „melodické vytýkání.“[4]

Tento melodický tvar podrobně popsal Stanislav Petřík.[5] Rozdíl mezi nepříznakovou a vytčenou podobou znázorňují tyto příklady:

 

Základem melodického vytýkání je strmé stoupání melodie v rámci posledního taktu. Projevuje se různě podle počtu slabik v taktu. U tříslabičných a delších slov je přízvukovaná slabika hluboká, druhá pak prudce vystoupne a od ní melodie směřuje dolů, ovšem prudčeji než v neutrálních ukončených neotázkových větách. Ve dvouslabičných slovech melodie klesá na poslední slabice předchozího slova (taktu) a přízvučná slabika posledního slova je vysoká, pokles na poslední slabiku opět prudký. Je-li posledním slovem (taktem) pouze jedna slabika, melodie na ní klouzá nejprve vzhůru, pak dolů.

Významovou hodnotu tohoto melodému Petřík označuje jako vychloubání. Často má zabarvení žalobné a rozmazlené, v dětské řeči by se někdy dalo označit i jako stydlivé; ostatně vyskytuje se často právě u dětí a u žen; může též vyjadřovat umíněnost, vzdorovitost, rozmazlenost a chlubivost, „… v řeči žen pak má dodávati mluvě něžnosti dětské.“[6]

Ať už uvedený melodém označuje jakýkoliv obecnější příznak než vychloubání, anebo je projevem emocionality, v každém případě je příznakový, tj. nápadný, aktualizovaný, emfatický aj., tedy nenáležitý v textech, které usilují o slohovou nepříznakovost, nezaujatost, neutralitu, jsou veřejné, připravené a sdělovací, nikoliv expresívní.[7]

Výslovnost mnoha profesionálních rozhlasových a televizních mluvčích je však s těmito normami v rozporu. Zpravodajové (domácí [201]i zahraniční) i moderátoři zpravodajských pořadů užívají ve svých promluvách převážně vytýkavý koncový melodém; někteří neužijí klesavého melodému v celé promluvě, dlouhé i deset vět, ani jednou.

Například v říjnu 1990 Čs. rozhlas na stanici Praha vysílal tuto informaci:

Podle kalendáře byl dnes zrušený státní svátek od středy neexistující En Dé Er. Tady, na hranicích pod Klínovcem, ale ani na německé straně kolem Fichtelbergu na to nikdo nevzpomněl. Turisté, s nimiž jsem hovořil na celnici, neměli důvod ho připomínat. Přesto, anebo právě proto jsem se zajímal, jaká nastala po čtyřech dnech od sjednocení Německa na společné hranici proměna. Státní znaky s kladivem a kružítkem vystřídala orlice. Změnily se také uniformy celníků. Na Božím Daru, navzdory tomu, že je nejvýše položeným hraničním přechodem u nás, přibylo brčálové zeleně. Leckterá cedule vzala za své. Ubylo zákazů, ale také turistů cestujících k nám. Po 38 letech tedy opět sousedíme se Saskem. Jako s jednou z pěti spolkových zemí, které nahradily patnáct bývalých krajů En Dé Er. O to větší je teď z německé strany zájem otevřít nové hraniční přechody. Do Bavorska jich letos přibylo sedm. Tady do Saska pouze jediný. Proto se teď čekají další i tady, v Krušných horách — na Bublavě, v Třebuzi, Potůčkách a jinde. Tak, aby každých pět až deset kilometrů byl přechod aspoň pro pěší. Jako předpoklad rozšíření cestovního ruchu a nedělních výletů, ale hlavně ekonomické spolupráce a podnikání.[8]

Koncové úseky vět, které tvoří tuto informaci, jsou proneseny vytýkavou melodií; pouze poslední úsek poslední věty — „podnikání“ — má melodii konkluzívní kadence. Melodické vytčení je mimo to doprovázeno důrazným zesílením melodicky nejvyšší slabiky; zdá se, že na ní přechází taktový (slovní) přízvuk.

Jako jednoslabičný úsek se chovají poslední slabika zkratky En Dé Er a spojení k nám. Oba takty mají podobu tvaru uvedeného na příkladu Heč, já mám nový nůž!

Podobu dvojslabičného koncového úseku mají takty (od) středy, za své, (se) Saskem, sedm, v (Krušných) horách, (a) jinde, (pro) pěší. Melodicky odpovídají příkladu Heč, já jsem našel houby!

Trojslabičné a čtyřslabičné takty nevzpomněl, připomínal, proměna, orlice, celníků, zeleně, přechody, jediný mají také vytýkavou melodii: první slabika je melodicky hlubší (ačkoliv ne výrazně, a dokonce ne vždycky), ale druhá je vysoká; třetí a čtvrtá klesají na úroveň první, případně i pod ni. (Srov. příklady Heč, já mám penízky! a Heč, já jsem to dal tatínkovi!)

[202]Citovaná zpráva se skládá ze 17 vět, z toho plných 16 (kromě poslední) je zakončeno vytýkavou melodickou kadencí. (Zápis do grafické podoby je ovšem druhotný; spíše se zdá, že původně napsaných vět bylo méně, ale mluvčí je při čtení „osamostatnil“ tím, že užil melodického vytčení signalizujícího koncové kadence také na původně nekoncových úsecích.) Podobný charakter má mnoho rozhlasových a televizních sekvencí. V říjnu 1990 redaktorka Mikrofóra četla informaci o rockové show na Staroměstském náměstí. Všech devět vět, které tvořily informaci, bylo zakončeno vytýkavou melodickou kadencí. Stejné melodémy nebo přehnaně zdůrazňované přízvukované slabiky posledních taktů koncových úseků jsme zaznamenali například v dikci moderátora televizních novin ve stejném období.

Základním tvarem posledních taktů nekoncových úseků vět před pauzou je tzv. stoupavý typ polokadence. Ve výčtech se obvykle objevuje typ rovný, a pokud se objeví melodém klesavý, nepoklesá tak hluboko jako ve větách ukončených.[9]

 

Mluvčí, jejichž řeč sledujeme, převážně užívají i v těchto pozicích klesavého vytýkavého melodického tvaru. Např. v citované informaci Mikrofóra jsou tyto věty:

 

Je zřejmé, že velký počet klesavých, nebo dokonce vytčených stoupavě klesavých polokadencí v nekoncových úsecích vět je pak příčinou toho, že mluvčí nadměrně užívá vytčených melodických kadencí koncových. Nemá také k dispozici neutrální klesavý melodém, kterým by spolehlivě signalizoval ukončení věty, a proto mu nezbývá než užít ještě důraznějšího příznakového prostředku.

Melodické vytýkání koncových větných úseků je doprovázeno i dalšími neortoepickými jevy: například přízvuk se neklade na jednosla[203]bičnou předložku před substantivem, předložka se stává proklitikem a někdy netvoří se substantivem ani společný takt s tzv. taktovou předrážkou; oddělí je nelibozvučná pauza a značný melodický interval:

 

 apod. Nejvhodnějším pojmenováním pro tento

jev je asi Petříkův termín „trhnutí“.[10] Nepůsobí libozvučně, zbavuje řeč plynulosti a vyrovnanosti a posluchače neurotizuje. Hlavně ovšem činí text náročným až téměř nesrozumitelným pro sluchové vnímání, protože porušuje normy zvukového členění souvislé řeči.

Porovnání dikce těchto chybujících rozhlasových a televizních mluvčích s předními hlasateli a hlasatelkami ukazuje, že bez rozbujelého melodického vytýkání se mluvené zpravodajství dobře obejde. Melodického vytýkání neužívají ani školení herci v citově neutrálních textech. Z našich pozorování (i z dotazů některých redaktorů) vyplývá, že ti, kdo mají kvalitní jazykovou přípravu, užívají citově neutrální melodie. Mnoho redaktorů však zvukovou výstavbu mluvené řeči nestudovalo, a proto mluví nekultivovaně.

Uvedená pozorování vedou i k některým obecnějším poznatkům v oblasti teorie spisovného jazyka a kultury jazykového komunikování.

Česká soudobá teorie spisovného jazyka považuje za nositele spisovné normy všechny uživatele spisovného jazyka; v užším smyslu pak osoby, které ho užívají ve svých funkcích profesionálně, tzn. učitele, veřejné a politické pracovníky, žurnalisty, vědce, herce a techniky.[11] Jejich psané a mluvené projevy jazykovědci studují a zjišťují v nich např. prvky, které z periferie přecházejí do centra spisovného jazyka. Logickým předpokladem této teze by mělo být, že profesionální, veřejně píšící a mluvící novináři, politikové, herci a vědci spisovný jazyk skutečně znají.

Bohužel to není pravda. V minulosti jazykovědci neměli možnost texty některých politických dokumentů ani řeč většiny politiků a redaktorů označit za nekultivované. „Nekultura“ byla někdy označována za projev dynamických tendencí v současném jazyce, za doklad [204]jeho lidovosti, demokratizace apod. To vedlo k celkovému zhoršení kultury jazykové komunikace, zvláště mluvené.

Také nadměrné užívání melodického vytýkání značným počtem mladších rozhlasových a televizních mluvčích by bylo možné klasifikovat jako jev dynamiky mluveného jazyka, jako pozoruhodnou tendenci a kodifikovat je.

Nemohu s tím souhlasit. Za zdroj normy spisovné výslovnosti je třeba pokládat ty mluvčí, kteří spisovný jazyk prokazatelně ovládají, a ne ty, jejichž profese či funkce tuto znalost předpokládají. Týká se to novinářů, publicistů, politiků, diplomatů i technických odborníků. Jazykové vzdělání by mělo být podmínkou pro veřejné působení, pro činnost ve vzdělávacích institucích, v kultuře a v hromadných sdělovacích prostředcích.

Kultivované vyjadřování postrádáme i ve školách všeho typu, přičemž kultura mluvených komunikátů je obecně zvláště nízká. Na druhé straně se v politickém životě i v rozhlase a v televizi můžeme znova setkávat s neobyčejně vytříbenými projevy také u představitelů střední a mladší generace.

Profesor Paul Garvin na svých přednáškách v roce 1990 a 1991 u nás právem upozorňoval na to, že není moudré jednoznačně nadřazovat instrumentálně komunikativní funkci jazyka nad jeho funkci kulturní, prestižní, sjednocovací a odlišovací. Máme-li pro kulturu našeho národního jazyka, a zvláště jeho spisovného útvaru, dnes něco vykonat, nepřemýšlejme jen o tom, co všechno se v něm dá změnit, ale usilujme také o to, aby ho co největší část uživatelů důkladně znala a v prestižních komunikátech, jakými je například zpravodajství v centrálních hromadných sdělovacích prostředcích, uvědoměle užívala.


[1] Mluvnice češtiny 1, Praha 1985, s. 80—91, 137—141.

[2] F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, s. 30—37. Hlasové polohy (výškové stupně) autor označuje ciframi 4 (nízká), 3 (střední), 2 (vysoká) a 1 (nejvyšší). Cifra s tečkou označuje slabiku s taktovým přízvukem. (Cit. dílo, s. 53.) Tohoto značení je užito i v našem článku.

[3] Mluvnice češtiny 1, s. 78, 83—89.

[4] D. cit. v pozn. 3, s. 89.

[5] S. Petřík, O hudební stránce středočeské věty, UK, Praha 1938, a později v článku K intonaci věty, NŘ 18, 1934, s. 229—239.

[6] D. cit. v pozn. 5, s. 29.

[7] D. cit. v pozn. 2, s. 72—73.

[8] Magnetofonový záznam tohoto a ostatních analyzovaných textů je k dispozici v redakci Naší řeči i s uvedením data a pořadu, v němž byl text vysílán.

[9] Mluvnice češtiny 1, s. 88—89.

[10] D. cit. v pozn. 5, s. 11.

[11] A. Jedlička, Norma a kodifikace, in: Spisovný jazyk v současné komunikaci, UK, Praha 1978, s. 60.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 4, s. 198-204

Předchozí Světla Čmejrková, František Daneš: O slovese oslovovat

Následující Eva Havlová: Několik poznámek k počátkům české zoologické terminologie