Poznámky k mluvené češtině

Jiří Hronek

[Články]

(pdf)

-

K problémům, o kterých se v bohemistice stále diskutuje, patří postavení běžně mluvené řeči v jazykovém rozvrstvení češtiny. Termínem běžně mluvená čeština neoznačujeme žádný jazykový strukturní útvar, nýbrž úzus každodenního českého hovoru, pokud není omezen na nářečí. Situace běžně mluvené řeči se v češtině do značné míry liší od situace v jiných slovanských jazycích, a proto je pro bohemistiku zvlášť důležité pamatovat na to, že (jak to připomíná A. Jedlička ve stati Teorie jazykové kultury dnes, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, red. J. Kuchař, Praha 1979, s. 13) „jazyková situace každého jazyka je specifická, že každý spisovný jazyk má své specifické rysy a že i činnost v oblasti jazykové kultury musí tuto specifičnost vyjadřovat“.

Z takového hlediska vycházel ve svých základních pohledech na funkční rozvrstvení češtiny už jeden ze zakladatelů pražské strukturní a funkční lingvistiky, B. Havránek. Už ve třicátých letech ukázal, že rozvrstvení češtiny je bohatší než pouhá dichotomie spisovného jazyka a nářečí, se kterou pracovala tradiční lingvistika. Vedle spisovné češtiny je tu specifický útvar, který B. Havránek pojmenoval obecná čeština a který je (zejména v běžném hovoru) rozšířen na většině českého území včetně jeho kulturního a ekonomického centra.

Cílem těchto poznámek je připomenout některé Havránkovy základní poznatky a zamyslet se nad tím, co z nich vyplývá pro současnou jazykovou kulturu češtiny a pro výuku češtiny ve škole.

1. Vzhledem k existenci obecné češtiny jako centrálního, ale nespisovného útvaru je vztah mezi češtinou spisovnou a obecnou spíše záležitostí stylového výběru než dimenze geografické. Rozdíl mezi jazykovým prostředkem spisovným a nespisovným nelze ovšem charakterizovat prostě jako záležitost stylu; výběr mezi prostředky obou útvarů je však nejčastěji určen měřítky, která jsou blízká měřítkům pro výběr stylistický (míra formálnosti projevu, těsnost a symetrie vztahů mezi mluvčím a posluchači a další faktory tzv. „sociolingvistické situace“). Frekvenci nespisovných jevů v běžném hovoru nelze vysvětlovat jakousi nechutí Čechů ke „kultivovanému vyjadřování“, [121]nýbrž především tím, že spisovná čeština není jediným centrálním strukturním útvarem českého národního jazyka. V češtině existují centrální útvary dva, a situace je charakterizována jejich konkurencí, střetáním a přecházením z jednoho útvaru do druhého. K tomuto střídání útvarů dochází i uvnitř jednotlivých vět (výpovědí), někdy i uvnitř jednotlivých slovních tvarů (např. velkýma, mezi mlejny, obchodníkách). Rozbor a hodnocení českých mluvených projevů jsou tedy nutně spojeny s uplatněním přístupu beroucího v úvahu střídání kódů. Takový přístup v bohemistice uplatnil jako první H. Kučera (Phonemic variations of Spoken Czech, Word 11, 1955, s. 575—602). Známí dobří stylisté, znalci mluveného jazyka, jako např. Jiří Voskovec, Miroslav Horníček, Jiří Suchý, nebo spisovatelé jako Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký a další, podobně jako velká část mluvčích v Čechách, běžně přecházejí od spisovných prostředků k tvarům obecné češtiny a naopak. Jakýkoli přístup, který by tuto elementární skutečnost nebral v úvahu, byl by lichý a zaváděl by bohemistický výzkum na scestí.

Připomeňme, že zmíněná specifická situace češtiny vznikla ve známých historických podmínkách vývoje češtiny. Spisovná čeština byla po dvou stech letech svého potlačování znovu vyvolána v život hnutím národního obrození. Už předtím se v souvislosti s urbanizací začal vytvářet středočeský interdialekt, který se postupně rozšířil z území Prahy a středních Čech na celé Čechy a část západní Moravy (psali o tom Vl. Barnet, Vztah komunikativní sféry a různotvaru jazyka v slovanských jazycích, Slavia 46, s. 337—347, a J. Porák, Humanistická čeština, Praha 1981). Pojem interdialektu byl charakterizován B. Havránkem (Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 32—84) jako útvar užívaný těmi, kteří jinak mluví místním nářečím, kdykoli chtějí užít způsobu řeči místně ne zcela omezeného. Havránek sice považoval ve třicátých letech obecnou češtinu za jeden z interdialektů, později však konstatoval, že jde o útvar mající jinou úroveň než interdialekty moravské. Protože — až na malé výjimky — místní nářečí na území Čech už přestala existovat, není obecná čeština interdialektem (útvarem přece jen územně omezeným), nýbrž centrálním, většinovým útvarem, který má funkci substandardního kulturního jazyka (viz J. Chloupek, Knížka o češtině, Praha 1974).

Na rozdíl od mnoha jiných spisovných jazyků spisovná čeština tedy neměla pevnou oporu v centrálním nářečí nebo interdialektu; středočeský interdialekt se vyvíjel a šířil bez přímého spolupůsobení spisovného jazyka. K výsledkům tohoto vývoje patří rozšíření obecné češtiny v běžně mluvené řeči na většině národního území. S tím pak souvisí, že nová spisovná čeština, jejíž tvary jsou namnoze převzaty z humanistické češtiny 16. století (tedy z doby před rozšířením češtiny obecné), je v běžném hovoru co do svého užívání omezena více než spisovné útvary některých jiných jazyků.

[122]2. Se stanoviskem uvedeným v bodu 1 (k jeho podrobnější formulaci viz J. Hronek, Běžně mluvená čeština, sb. Přednášky z 29. běhu Letní školy slovanských studií, Praha 1987, s. 81—97) ovšem nesouhlasí všichni bohemisté. Nedávno se k němu kriticky vyjádřil J. Hrbáček, Úloha a postavení spisovného jazyka v pedagogické komunikaci (Podporujme rozvoj hovorové češtiny), Český jazyk a literatura 41, 1990—91, s. 96—100. Naše názory se však ve skutečnosti neliší tolik, jak by se z některých Hrbáčkových formulací mohlo zdát. Naopak, jak uvidíme, shodné jsou nejen naše perspektivní cíle, ale do značné míry i pohled na prostředky a cesty k jejich dosažení.

Především je třeba si uvědomit, že z centrální povahy obecné češtiny jako jazykového útvaru nijak nevyplývá, že by se jí užívalo ve stejné míře na celém území našeho národa. Termínem ‚centrální‘ se právě dává najevo, že vedle centra existuje i oblast jiná, s jinými jazykovými útvary. Moravští mluvčí si dnes často nejsou plně vědomi rozdílu v povaze běžné řeči na Moravě (s jejími nářečími a interdialekty) a v Čechách (s obecnou češtinou, jejíž varianty se liší jen málo). Naše jazyková kultura ani škola dost jasně neukazují, že Moravan má silnější motivaci k tomu, aby i v běžném hovoru přecházel k prvkům spisovným, než jak je tomu v Čechách. V rámci variantnosti našeho národního jazyka nelze ovšem ani při centrálním kulturním a ekonomickém charakteru Čech zapomínat na to, že moravské interdialekty a nářečí i přes menší zeměpisný rozsah mají své specifické postavení, hodné pozornosti.[1]

J. Hrbáček velmi správně zdůrazňuje, že je „aktuálním úkolem bohemistiky všemožně rozvíjet a posilovat hovorovou formu spisovného jazyka kodifikační politikou směřující k rozšíření spisovného jazyka o varianty umožňující vyjadřovat se spisovně a přitom nenuceně, přirozeně a živě“ (s. 99). Toto obohacení spisovné češtiny, nutné pro posílení její pozice, je naším společným cílem. Odpovídající trend v mluvnické kodifikaci nebyl nastoupen teprve Českou mluvnicí B. Havránka a A. Jedličky nebo Slovníkem spisovné češtiny, ale už [123]vystoupením Pražského lingvistického kroužku v třicátých letech. Později se na tento cíl orientoval P. Sgall (kromě diskuse ve Slově a slovesnosti v letech 1961—63 viz zejm. jeho stať K tvarům mně, mě — mi, mne, NŘ 44, 1961, s. 162—166). S velmi důležitou iniciativou vystoupil i J. Bělič (především ve stati Kdo zavřel okno? Otevři ho, NŘ 44, 1961, s. 266—271).

Mluví-li se o podporování rozvoje hovorové češtiny, je nutně zapotřebí tento pojem vyjasnit. Mezi bohemisty se dnes široce uznává, že hovorová čeština jako plně rozvinutý útvar či varieta našeho národního jazyka neexistuje. Jak nedávno napsal Fr. Daneš (Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách, sb. Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe, Praha 1988, s. 21—28), hovorový útvar je jen chimérou či zbožným přáním (s. 24). Existuje pouze vrstva hovorových prostředků, ať už tak nazýváme jen prostředky spisovné (v Běličově terminologii „mluvné“, tedy nikoli knižní), nebo i některé prostředky na pomezí spisovnosti (jak to odpovídá formulacím Mathesiovým, Havránkovým, Kučerovým i Hausenblasovým, i když ty se mezi sebou ovšem dost liší).

Jistě se shodneme i v tom, že nechceme podporovat rozvoj jakési „chiméry“, ale že společným cílem je právě obohacení, rozšíření spisovné češtiny „o varianty umožňující vyjadřovat se spisovně a přitom nenuceně, přirozeně a živě“ (viz výše uvedený Hrbáčkův článek, s. 99). To však znamená obrátit pozornost k prvkům nenuceného a živého vyjadřování i mimo spisovnou normu, především ovšem k prvkům společným většinové obecné češtině i moravským interdialektům (nebo alespoň jejich části). Termín ‚hovorová čeština‘ tedy sám o sobě nepomůže. Nelze se o něj opírat, protože je do značné míry zavádějící: smazává právě to, co je podstatné ve specifičnosti funkčního rozvrstvení češtiny. Hovorová čeština není východiskem pro řešení obtížné situace našeho spisovného jazyka; její vytvoření jako úplného, kompletního útvaru je právě teprve cílem veškerých těchto snah.

3. Cestou k tomuto cíli musí být kodifikační politika směřující k posílení spisovného jazyka ve všech těch bodech, kde mu dnes chybí výrazový prostředek, který by nebyl knižní. Jak upozornil A. Stich (viz J. Kraus, J. Kuchař, A. Stich a F. Štícha, Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 42, 1981, s. 228—238), má dnes spisovná čeština především čtyři takové mezery:

a) spisovné bychom je knižní a „mluvené“ bysme je dosud nespi[124]sovné, takže chybí neutrální prostředek v 1. os. množ. č. podm. způs.;

b) spojení typu velká města, děvčata šla jsou knižní a podoby velké města, děvčata šly jsou hodnoceny jako výrazové prostředky nespisovné;

c) v 7. p. množ. č. jsou tvary jako pány, stroji, lidmi, ženami, městy knižní, ale jejich protějšky zakončené na -ma jsou nespisovné;

d) ani pro spojení dobří sportovci, čeští učitelé nemáme v Čechách spisovný slohově neutrální protějšek.

Nejde ovšem o to, abychom nějakou kodifikační úpravou označili nespisovné protějšky uvedených knižních tvarů jako spisovné. Ve většině případů to není možné nejen proto, že to odporuje povědomí mluvčích, ale i proto, že se tu obecná čeština neshoduje s moravským územ. Není vůbec účelem tohoto článku zasahovat do kodifikace spisovné češtiny. Je však důležité uvědomit si, že posílení hovorové češtiny ve smyslu obohacení spisovného jazyka nedosáhneme, nebudeme-li za jedno z rozhodujících měřítek považovat přítomnost daného prostředku v běžném vyjadřování na většině národního území. To se týká jak kodifikace, tak i působení lingvistů na školu a jejich informování široké veřejnosti; její jazykové povědomí je třeba otvírat v tom směru, aby chápala skutečné potřeby spisovné češtiny (zejména nutnost jejího perspektivního rozšíření). Pojem „čistoty“ spisovné normy vede k jejímu zužování (ať už by šlo o pozůstatky starého brusičství, nebo o jiné vlivy).

Vedle uvedených čtyř mezer existuje ovšem i řada jiných slabých bodů v normě spisovné češtiny. I o spisovném -é- v tvarech jako dobrého, dobrém lze říct, že má knižní nádech; do určité míry má (na velké části území) podobnou povahu i koncové -ý v tvarech jako dobrý, velký. Zatímco tyto jevy zcela zřetelně charakterizují hranici mezi spisovnou a obecnou češtinou, méně frekventované jevy, většinou tvaroslovné (od protivníkách až po tisknul apod.), se často už za zcela nespisovné nepovažují. Ve většině případů se jejich pronikání do spisovné normy (nebo přijímání do spisovné kodifikace) konstatuje v akademické Mluvnici češtiny (Praha 1986—88), ale dosud neproniklo do příruček a časopisů přístupných pro školu a širší veřejnost.[2]

[125]Má-li naše škola získat dobrou orientaci v otázkách jazykové kultury, je zapotřebí, aby lingvisti na základě diskusí, ze kterých by nikdo nebyl vylučován, konkrétně vymezili, které dosud nespisovné, ale přirozené a živé varianty by postupně mohly zaplnit výše uvedené mezery. Škola by pak mohla tyto varianty uvést do spisovné praxe.

Je zřejmé, že do spisovné normy neproniknou jevy, které jsou už dlouho i v obecné češtině na ústupu, jako tvary typu ouvoz, ouzko. Na druhé straně četné tvary jako mojí, 2. pád třech ap. už byly za spisovné uznány. Mezi těmito dvěma krajními pásmy zůstává široké pásmo střední (často hodnocené jako „šedá zóna“), které pro získání dlouhodobější perspektivy musíme rozebrat a zhodnotit. Jedině tak dospějeme ke zjištění, které z těchto jevů mohou spisovnou normu v budoucnu obohatit, aby byly doplněny mezery ve stylově neutrálním výrazivu.

Takový rozbor a zhodnocení se ovšem mine cílem, bude-li subjektivní a nevystihne-li tendence, které jsou přítomné ve vlastním jazykovém úzu, v běžném každodenním sdělování. Nelze označit jako spisovný ten či onen jev jen na základě rozhodnutí několika lidí; je nutné zjišťovat četnost jednotlivých jevů v každodenní komunikaci.

K tomu ovšem patří podrobné poznávání obecné češtiny jako útvaru centrálního a většinového. Pro její poznání bylo už nemálo vykonáno, ale mnoho jsme tu ještě dlužni. Naši dialektologové shromáždili velké množství materiálu, který může být pro toto poznání velmi užitečný, ale v jejich publikacích se zatím málo dovíme, které výrazové prostředky mají tendenci šíře pronikat. Mnoho výsledků dialektologického výzkumu zůstává zatím nepublikováno. Kromě toho dialektologové vycházejí nutně ze stavu staršího a zaměřují se především na nářeční jevy, které z jazyka ustupují. Pro poznání obecné češtiny a jejího dnešní členění jsou pak bezprostředně použitelné spíš práce věnované městské mluvě, které vycházejí ze současné jazykové situace; takových prací však zatím máme jen málo.

4. Popisu a rozboru obecné češtiny věnují odedávna velkou pozornost bohemisté zahraniční.

První soustavné zachycení obecně české morfologie pochází od francouzského lingvisty M. Veye (Morphologie du tchèque parlé, Paříž 1964); později věnovala stratifikaci češtiny pozornost A. G. Širokovová (K voprosu o različii meždu češskim literaturnym jazykom i narodno-razgovornoj reč’ju, Slavjanskaja filologia 2, Moskva 1954, s. 3—37) a také bohemisté američtí (kromě už uvedené stati Kučerovy i L. R. Micklesen, Czech Sociolinguistic Problems, Folia Slavica 1977, [126]s. 437—455, a C. E. Townsend v knize Czech through Russian, Columbus, Ohio 1981, ve stati Phonological and Morphological Regularization in Colloquial Czech, Prague Bulletin of Mathematical Lingv. 42, 1984, s. 37—44, a nově v knize A Description of Spoken Prague Czech, Slavica Publishers, Columbus, Ohio 1990). O výše zmíněném střídání kódů spisovné a obecné češtiny psala na základě rozsáhlého výzkumu v Praze L. B. Hammerová (Prague Colloquial Czech: A case study in code-switching, Bloomington 1985). V Holandsku vyšla k této tematice studie A. Grygarové-Rechzieglové On Czech diglossia, České studie (Literatura, jazyk, kultura), Amsterdam 1990, s. 9—29.

Je charakteristické, že i diskuse o obecné češtině ze začátku šedesátých let byla zahájena v zahraničním časopise článkem P. Sgalla, který poukázal na nedůslednost české lingvistiky při výkladech o rozvrstvení češtiny a upozornil na odlišnost povahy obecné češtiny od situace moravských interdialektů. Diskuse, které se zúčastnili vedle B. Havránka, Fr. Trávníčka, J. Běliče a Al. Jedličky i Vl. Skalička, K. Hausenblas, P. Novák, J. Chloupek a další, měla velký význam zejména v tom, že přispěla k ujasnění rozdílů mezi jazykovou situací na Moravě a v Čechách a podtrhla nutnost širokého studia obecné češtiny.

V té době vystoupil J. Bělič s programem kolektivního výzkumu běžné městské mluvy. Běličův program byl však splněn jen částečně.[3] Také v otázkách jazykové kultury se často zapomíná na povahu obecné češtiny jako útvaru centrálního, i když nespisovného. Studiu střídání kódů se věnovalo několik mladých pracovníků pražské filozofické fakulty, kteří sebrali bohatý materiál a na jeho základě doplnili a upřesnili původní Kučerovu stupnici (viz zejména P. Sgall a A. Trnková, K metodám zkoumání běžně mluvené češtiny, NŘ 46, 1953, s. 28—35; K. Kravčišinová a B. Bednářová, Z výzkumu běžně mluvené češtiny, Slavica Pragensia 10, 1988, s. 305—320).

5. Vraťme se k otázkám dalšího vývoje, k možnostem obohacení spisovné normy v její hovorové vrstvě. Lze počítat s tím, že bude pokračovat ústup tvarů knižních a pronikání některých jevů obecné češtiny do češtiny spisovné. Téměř už zanikly např. infinitivy na -ti (pokud se udržují, je to především v lingvistických pracích), silně ustupují tvary typu píši ap. Kodifikační příručky už naznačují, že lze přijmout do spisovné normy např. tvar zbyde. Tvary jako beze [127]mě, bez něj, můžu, říct se už delší dobu zařazují mezi tvary spisovné.

Aby česká lingvistika mohla účinně přispívat k zaplňování mezer ve spisovné normě, musí obrátit pozornost k tvarům středního pásma. Důležité jsou tu především dva body:

a) Nelze vyžadovat, aby hovorové vyjadřování bylo spisovné ve smyslu striktní kodifikace. Velká část mluvčích, zejména v Čechách, dnes nepovažuje za nutné ani na veřejnosti (např. v rozhlasových a televizních hovorech) nebo v rozhovoru se staršími neznámými lidmi ap. soustavně užívat tvary jako čerstvé mléko, těmi lidmi, déle, povleču (běžně slyšíme čerstvý mlíko, těma lidma, dýl, povlíknu). Tvary jako mojích, meju, kreju, Václavák, ale i bysme, pane Novák, bratrovýho bytu, velkej mrak (o některých z nich už se psalo; předběžnou formulaci perspektiv dalšího vývoje viz u J. Hronka, Obecná čeština, Praha 1972, skriptum filozofické fakulty UK, s. 121—124) by se měly podrobně a všestranně analyzovat a prodiskutovat. Je třeba zvážit, zda by bylo možné veřejnost o jejich skutečné povaze líp a ve větší míře informovat. Pokud se postoje mluvčích k nim budou vyvíjet ve směru jejich uznávání za tvary hovorové nebo dokonce plně spisovné, bude možné ve škole a jinde je charakterizovat jako prvky vrstvy, která ovšem není vyhraněně spisovná a která se tedy nehodí pro oficiální projevy mluvené a tím méně pro projevy psané, ale na druhé straně není chápána jako vyhraněně nespisovná.

b) Druhý bod se týká těch tvarů, které se dnes do značné míry chápou jako hovorové v Čechách, ale nepronikají snad dost výrazně na Moravu. Za spisovné se považují některé jevy omezené buď jen na Moravu a Slezsko (k Máni, výslovnost na zhledanou apod.), nebo i na východní části Čech (dej mně to; knížkus neposlal). Bylo by třeba rozšířit informace o tom, že se tvary jako ved, nes, ty dobrý sportovci, hezký města, prosej(í), trpěj(í) běžně užívají jako hovorové na většině území Čech (na Moravě např. hezké města), a pak, až si velká část veřejnosti uvědomí, že to není nic nenáležitého, charakterizovat tyto tvary i ve škole jako oblastní varianty hovorové vrstvy spisovné normy. Obdobně by mohly být posouzeny i některé další tvary moravskoslezské a východočeské, zejména ty (j)seš, budou mět přijít.[4]

[128]Pokud se naše lingvistické instituce neodhodlají k postupu, jehož hlavní směr tu byl ovšem jen stručně naznačen, bude podobný vývoj alespoň zčásti probíhat spontánně. Na druhé straně ty jevy, které se vyskytují často a charakterizují projev jako nespisovný, by v takovém případě asi zůstaly prvky vrstvy střední (to by se nejspíš týkalo tvarů jako velkej, velkýho, starý lidi ap.).

Pro střední vrstvu tvarů jsou nejtypičtější předložky vo, vod a zájmeno von, ve kterých se v Čechách protetické v- velmi často objevuje, aniž by si to mluvčí přímo uvědomovali. Patří sem také tvary jako velkejch, velkejm, velkejma. Pokud jde o koncovku 7. pádu množ. čísla -ma, jsou na jedné straně tvary jako lidma, kostma, znameníma, našima, které nejsou delší než jejich spisovné protějšky; v horší situaci jsou tvary „prodloužené“, jako pánama, městama (zvl. ve spojeních s přídavnými jmény: letníma bytama), a nejslabší pozici mají ty z nich, které jsou stěží přijatelné pro moravské mluvčí, totiž strojema, mořema apod. Dnešní koncovky -ama, -ema jsou ovšem výrazně nespisovné, ale spisovné tvary jsou knižní a chybějí zde tvary stylově neutrální. Bylo by možné klást otázku, zda v takovém případě je reálnějším úkolem snaha zbavit spisovné tvary jejich knižnosti, nebo popř. snaha jejich protějšky postupně zbavit výrazně nespisovného charakteru.

Musíme asi počítat s tím, že velká část tvarů této skupiny zůstane ještě dlouhou dobu v podobné „nerozhodnuté“ situaci jako dnes. Snad by bylo možné cílevědomým ovlivňováním veřejného jazykového mínění postupně zlepšit nejen status tvarů jako lidma, ale i takových jako městama aj., a tvary velkejma dál chápat jako výrazně nespisovné, ale bude to asi jen pomalý vývoj. Podobně vysvětlením vývoje vezmu — vemu mohl by se zmírnit nepříznivý postoj veřejnosti dbalé jazykové kultury k tomuto tvaru, který proniká i do psaných textů.

U slov jako mlejn, vejkop, vodsuzovat, voperace by se asi zjistilo, že patří do pásma třetího, ústupového. Není jasné, do jaké míry se slova jako strejček, vokno, voko, vobraz aj. zařadí sem (s postupným nabýváním nebo zesilováním stylových příznaků domáckosti, pejorativnosti ap.), anebo do pásma středního, s delším trváním v dnešních pozicích.

Závěrem připomeňme, že nejde o potlačování hovorové češtiny, nýbrž o nalezení cesty, jak by naše lingvistika a s její pomocí jazyková kultura a škola mohly ke vzniku skutečné hovorové češtiny účinně přispět a jak by mohly vyplnit výrazové mezery. Je nutné [129]dospět ke zjištění, které nespisovné prvky si zasluhují podporu a které v běžném hovoru ustupují.

Důsledně je třeba v naší lingvistice uplatňovat požadavek, se kterým v roce 1932 přišli V. Mathesius, R. Jakobson a B. Havránek, a tedy plnit původní program Pražského lingvistického kroužku v oblasti jazykové kultury, jak se o něm psalo už v prvním čísle Slova a slovesnosti v roce 1935. Znamenalo by to od zákazů a nařízení přejít především k informování široké veřejnosti o skutečném stavu jazyka, opustit autoritářské chápání kodifikace a místo striktního vyžadování jazykové správnosti klást důraz na funkčně adekvátní využívání slohových možností, které čeština poskytuje.

---

[1] Užití termínu ‚centrální‘ je tu jistě přinejmenším stejně oprávněné jako např. v dialektologii, kde jsme zvyklí na formulace jako „nářečí“ v Čechách, jejichž vývoj je charakterizován prioritním postavením centrální nářeční oblasti vzhledem k oblastem sousedním…“ (J. Jančáková, Nářečí a běžná mluva na Příbramsku, Praha 1987). Situace ovšem vypadá jinak z hlediska necentrálních, periferních oblastí Čech. Užití termínu ‚centrální‘ tedy ani v souvislosti s obecnou češtinou neznamená zveličování její funkce.

[2] I v Mluvnici češtiny došlo v tomto ohledu k některým nedůslednostem, když se za spisovné uznává např. obejmutí, ale nikoli obejmul (s. 455), nebo čtyřech, ale nikoli štyř (s. 405).

[3] Viz R. Brabcová, Městská mluva v Brandýse n. L., Praha 1973; B. Dejmek, Mluva nejstarší generace Hradce Králové, Hradec Králové 1981, a Běžně mluvený jazyk nejmladší generace Hradce Králové — hláskosloví a morfologie, Hradec Králové 1987; M. Krčmová, Běžně mluvený jazyk v Brně, Brno 1981.

[4] Takový postup je nutně spojen se zaváděním dubletních tvarů; to by tu nevedlo k výrazovým potížím, protože by šlo o varianty stylově zřetelně rozlišené.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 3, s. 120-129

Předchozí Miloslava Knappová: Názvy výrobků z hlediska funkčního a jazykového

Následující Libuše Olivová-Nezbedová: Přípony u pomístních jmen v Čechách vzniklých sufixálních derivací ze jmen vlastních