Časopis Naše řeč
en cz

K metodám zkoumání běžně mluvené češtiny

Petr Sgall, A. Trnková

[Články]

(pdf)

-

Čeština jistě patří k jazykům vědecky poměrně dobře prozkoumaným. Ale přesto dosud není soustavně zpracována řeč běžně mluvená, tj. projevy z každodenního všedního hovoru, formulované víceméně bez předchozí přípravy, v nichž jsou ovšem v různém poměru zastoupeny prvky spisovné i nespisovné. Většinou nezkoumáme češtinu v té podobě, jak jí sami v neoficiálních projevech užíváme, ale (kromě fonetiky) téměř jen češtinu textů tištěných, nebo zaznamenáváme a studujeme ustupující nářečí. I ve velkých vědeckých mluvnicích a slovnících češtiny je zpracován materiál převážně nebo výlučně [29]z textů tištěných a tvary nebo spojení uváděné tu jako hovorové, obecně české, „lidové“, familiární ap. dostávají se sem převážně jen nepřímo, hlavně excerpcí krásné literatury, kde jich autoři užívají (ovšem s různou stylistickou platností).[1] Z toho však nelze bezpečně přímo usuzovat na vlastnosti běžně mluvené řeči, na podmínky užívání jednotlivých spisovných a nespisovných tvarů, jejich kombinace ap. Tento stav věcí nevznikl snad proto, že by si jazykovědci neuvědomovali potřebu studovat češtinu tak, jak se jí ve většině našich měst a do velké míry i na venkově běžně užívá (tedy nejen češtinu spisovnou a ustupující místní nářečí). Nutnost takového studia byla zčásti uznávána již dávno, některé kroky k němu byly učiněny už např. v semináři prof. Weingarta, velkou monografii o tvarosloví „mluvené češtiny“ vypracoval francouzský bohemista M. Vey,[2] a zejména základní práce Havránkovy ukázaly, že pro současnou češtinu nevystačíme s tradičním dělením na spisovný jazyk a dialekty.[3] Tak se postupně stalo zřejmým, že jen všestranné zpracování rozsáhlého materiálu běžně mluvené řeči umožní zjistit složité vztahy mezi prvky spisovnými, prvky obecné češtiny a jejích oblastních variant, moravských interdialektů a místních nářečí, kterých se tu užívá, a prověřit i samo rozčlenění prvků do těchto útvarů. Určité předpoklady k takovému zpracování se získávají např. v studentských diplomových pracích, ale to samo ovšem nestačí; z publikovaných prací jsou této problematice věnovány jen stati časopisecké ap.[4] nebo stručné kapitoly a zmínky v různých mluvnicích a úvodech.[5] Celkem všeobecně se dnes uznává, že zejména studium obecné češtiny (ne-li běžně mluvené řeči [30]vůbec) je velkým dluhem naší bohemistiky. Výzkum běžné řeči není samoúčelný; je jedním z předpokladů soustavného rozboru jazykových prostředků jednotlivých funkčních stylů, popisu specifických prostředků jazyka psaného a mluveného, je potřebný pro závěry o směru dalšího jazykového vývoje, a tedy i pro otázky jazykového vyučování aj.

Zkoumání běžně mluvené řeči, při kterém věnujeme pozornost i prvkům nespisovným, neznamená tedy nějaké snižování vážnosti řeči naší literatury nebo nesprávný postoj k jazyku spisovnému. Naopak, i pro popis a rozbor spisovného jazyka je výhodné přihlížet k tomu, jak se v jednotlivých bodech vyrovnává s přímým i nepřímým působením obecné češtiny ap.;[6] v jazyce beletrie jsou dnes otázky užití nespisovných prvků poměrně velmi aktuální,[7] takže důkladnější poznání běžně mluvené češtiny v celé šíři bude mít svůj význam i na tomto úseku jazykové kultury češtiny.

K hlavním příčinám toho, že běžně mluvená čeština je dosud málo prostudována, patří nesnadnost získávání a zpracovávání materiálu. Ani pro úseky poměrně jednoduché, jako je hláskosloví a tvarosloví, nevystačíme tu s prostředky užívanými při studiu tištěných textů, kde je základní norma v materiálu vcelku jasně dána (neboť jde o jazyk do značné míry uniformovaný nejen zvykem, ale i výchovou a přímou péčí). Nevystačíme tu ani s postupy obvyklými v dialektologii; tam je možno vybrat několik málo „typických mluvčích“ jako zástupce určité obce a několik obcí jako body tzv. sítě pro větší nebo menší oblast, k některým účelům lze vystačit s metodou anket a dotazníků atd. Ovšem pokud nejde jen o zjišťování nejstarších zachovaných rysů místního nářečí, ale také o současný stav, pociťuje se i zde už celá desetiletí potřeba statistického zpracování, které by umožnilo rozbor rozsáhlého materiálu. Pro studium běžně mluvené řeči měst, popř. celého národa, je statistický zřetel ještě důležitější. Je tu nutný rozsáhlý materiál zpracovaný a tříděný podle jednotných zásad; záleží i na tom, aby získávání dílčích výsledků v průběhu práce bylo poměrně snadné a aby materiál mohl být bez nějakých omezení stále doplňován. Tyto požadavky jsou velmi náročné, mohou však dnes být do značné míry [31]splněny díky takovým mechanizačním prostředkům, usnadňujícím třídění a statistické šetření, jako jsou stroje na děrné štítky.[8] První kroky k rozsáhlejšímu výzkumu běžně mluvené češtiny s použitím děrnoštítkových strojů byly ve stud. r. 1961/62 podniknuty ve spolupráci filosofické fakulty Karlovy university, centra numerické matematiky matematicko-fyzikální fakulty Karlovy university a výpočetní stanice Vysoké školy ekonomické v Praze. Bylo zatím zpracováno jen omezené množství materiálu a výsledky jsou tedy jen dílčí, předběžné, i když jistě zajímavé; hlavním cílem však bylo připravit metodický postup vhodný pro další výzkum. Předkládáme tu stručnou zprávu o této práci především proto, aby její zásady mohly být šíře posouzeny; nejde o nějaké definitivní nebo jedině možné řešení otázky.

Nejdříve bylo třeba rozhodnout, co se vlastně má zkoumat. Zřejmě by bylo zbytečné zaznamenávat a zpracovávat ty jevy, v kterých se spisovná čeština shoduje s češtinou obecnou a s nářečími (není-li tu společné kolísání mezi několika prvky v téže funkci). Zaměřili jsme se na ty prvky, kde má čeština dvě nebo několik variant, ať už je jedna z nich (podle běžného třídění) spisovná a druhá obecně česká (bychom bysme), jedna místně neomezená a druhá víceméně nářeční (jednoho — jedneho, cizí — cizej) nebo obě jak spisovné, tak obecně české (vedeme — vedem) atd. Vzhledem k jazykové situaci v Čechách, odkud zatím máme materiál, soustředili jsme se především na vztah mezi češtinou spisovnou a obecnou. Přihlíží se k otázce spisovnosti každé varianty [např. v 3. os. množ. čísla se rozlišují typy uměj(í) — prosej(í) — umí prosí]; zachycují se jevy hláskoslovné, tvaroslovné, syntaktické i slovníkové. U základních hláskoslovných jevů se rozlišuje i různé postavení, hledisko hláskoslovné se tu kombinuje se zřeteli tvaroslovnými a lexikálními.

Další důležitou otázkou je členění textů (jazykových projevů); v tištěných textech je v podstatě dáno a při jejich rozboru se tedy obvykle zvlášť nerozebírá. V mluvených projevech je však otázka hranic mezi [32]větnými celky, podobně jako některé syntaktické otázky, značně složitá a dosud čeká na soustavné zpracování.[9] Prozatím je tedy třeba členit text na jednoduché věty (ať už samostatné, nebo složky souvětí) a s hranicemi souvětí se pracuje jen jako s měřítkem vedlejším.

Za výchozí údaje pro statistiku je třeba brát relativní četnosti jednotlivých prvků (např. četnost tvarů typu velkej proti velký), nejlépe procento výskytu dané varianty z celkového výskytu skupiny variant s danou funkcí. Tyto relativní četnosti jsou ovšem velmi rozmanité u různých mluvčích, v různých situacích atd. Proto je třeba zjišťovat především vztahy mezi relativními četnostmi různých takových prvků, např. sestavovat je do řad od nejčastějších k nejméně častým. Studium kvantitativních vlastností takových řad bude mít svůj význam pro posouzení, jaké postavení má ten nebo onen prvek v rozvrstvení jazyka dané oblasti, popř. v rozvrstvení češtiny jako jazyka národního.

Uplatnění statistického postupu ovšem samo naprosto nevyřeší všechny obtíže; naopak, právě zkušenosti a požadavky související s použitím statistiky ukazují velmi jasně, jak je nutné kvantitativní zkoumání spojovat s kvalitativním a jak bude třeba pro získání spolehlivých údajů pečlivě zpracovat takové otázky, jako je způsob a rozsah výběru zkoumaného materiálu aj. K dosažení uspokojivých výsledků v tomto směru bude třeba různých přípravných a pokusných výzkumů a jejich zhodnocení ve spolupráci s matematiky. Zatím lze předběžně poznamenat asi tolik: Máme-li získat možnost s uspokojivou přesností a spolehlivostí odhadovat číselné charakteristiky rozsáhlého celku, musí být výběr pokud možno náhodný; jsou určité vztahy mezi výskytem těch či oněch variant a mezi původem, bydlištěm, zaměstnáním, vzděláním, věkem mluvčího i situací projevu atd., ale tyto vztahy právě předem dostatečně neznáme (nechceme-li se spoléhat na své vlastní zvyklosti a zkušenosti a jejich subjektivní hodnocení). Tyto různé podmínky je třeba zaznamenat, ale neměly by, pokud je to možné, ovlivňovat výběr materiálu (tj. neměly by mít vliv na to, zda určitý projev bude pojat do výběru). Je třeba mít na zřeteli také řadu dalších požadavků, mj. např. i to, aby mluvčí nebyl ovlivněn vědomím, že jeho projev bude zkoumán po jazykové stránce.

[33]S přihlédnutím k uvedeným zásadám sestavila A. Trnková předpis, který zajišťuje jednotné a za dnešních podmínek co nejúplnější zpracování materiálu. Na každý děrný štítek (o 90 sloupcích po 10 hodnotách číselného kódu) se zaznamenává jedna jednoduchá věta; vedle pořadových čísel umožňujících zpětné vyhledání věty v textu jsou tu údaje o mluvčím (podle rodiště a bydliště, věku a povolání), o povaze projevu (dialog — monolog, připravený, oficiální, popř. rozhlasový nebo telefonický, větší nebo menší počet posluchačů aj.).

Hláskosloví je v předpisu zpracováno tak, aby bylo možno získávat statistické údaje o tom, kolikrát je v textu užito podoby spisovné a kolikrát obecně české ap. (přihlíží se i k variantám uvnitř spisovné normy). U variant é — í a ý — ej lišíme tři možnosti výskytu: v kmenech slov, v koncovce před souhláskou a na absolutním konci slova (mlejn velkejch — velkej ap.); výskyt protetického v- se sleduje zvlášť na začátku slova (vokno) a zvlášť ve složeninách (modrovoká), zvlášť se počítají slova, v kterých se ho ani v obecné češtině neužívá (otec, ovoce); také hláskoslovná podoba cizích slov a vlastních jmen se vyznačuje zvlášť, aby statistika nebyla pokud možno zkreslena.[10]

Klasifikace tvaroslovných jevů je dost podrobná; vedle rozdílů mezi češtinou spisovnou a obecnou přihlíží i k dialektismům (pokud se v našem dosavadním materiálu častěji vyskytovaly) a k variantám uvnitř spisovné normy. U jmen vyznačujeme především různé podoby koncovek jednotlivých pádů (lodi lodě, městy městama atd.); u sloves diferencujeme ve dvou samostatných sloupcích určité a neurčité tvary slovesné a v dalších zaznamenáváme varianty koncovek, kolísání sloves mezi různými třídami a různé podoby kmenů.

Zkoumání syntaxe, skladby, je obtížné především proto, že rozdíly mezi vlastnostmi typickými pro psanou a mluvenou řeč tu nejsou soustavně zpracovány a přesné vymezení jevů, které se mají [34]zaznamenávat, může být v některých případech získáno až po prozkoumání značného množství materiálu. Zachycujeme ovšem různé slovesné vazby, výskyt přechodníků, spojek, různých opěrných slůvek na začátku věty (a, teda, tak, no), neskloňovaného vztažného co aj. Slovosled a mluvnická shoda mohou být zatím zachycovány jen částečně, protože jsme omezeni rámcem jednoduché věty.

Nejméně snadné je hledat kritéria třídění lexikálního; zařazení slov v jednotlivých slovnících spisovné češtiny se někdy liší a pro běžně mluvenou řeč vždycky nevyhovuje. Pro naše účely je tedy třeba zavést třídění vlastní, které bude postupně prověřováno a doplňováno s pomocí kartotéky.

U nejčastějších jevů (zejména hláskoslovných) je přímo v předpisu pamatováno na možnost několika výskytů v jednotlivé větě (např. dvěma či třem výskytům vo- jsou přiřazeny různé číselné hodnoty v určitém sloupci), jindy je třeba záznam o jedné větě rozdělit na dva štítky, pokud se tam vyskytl některý jev několikrát nebo některé neobvyklé kombinace jevů. U některých málo frekventovaných jevů nezachycujeme výskyt obou variant, nýbrž jen vzácnější z nich, takže pak nelze statisticky zjišťovat relativní četnost, a je možno vést jen kartotéku pro zkoumání podmínek výskytu vzácného jevu (např. tvary typu uhlího).

Prověrkou předběžné podoby uvedeného předpisu a celého postupu byl výzkum některých vcelku nepřipravených rozhlasových projevů[11] provedený K. Kravčišinovou v diplomové práci (obhájené na filos. fakultě Karlovy university r. 1962). Bylo tu poprvé použito děrnoštítkových strojů ke zpracování běžně mluvené češtiny. Materiál zahrnoval přes 3 000 vět vyslovených třiceti různými mluvčími z Prahy i z různých oblastí Čech. Výběr a rozsah materiálu tu ovšem ještě nemohl odpovídat výše uvedeným měřítkům, takže výsledky jsou jen předběžné a je třeba v dalším výzkumu je prověřovat. Uvádíme tu jen některá zjištění z oblasti hláskosloví, kde byl materiál nejrozsáhlejší. Stupnice K. Kravčišinové, podle níž je z obecně českých hláskoslovných jevů relativně nejčastější -ej na konci slova (velkej), dále postupně -í- v koncovkách (malý město, dobrýho), vo- (vokno), -í- v kmeni (mlíko), -ej- v koncovkách před souhláskou (velkejch), -ej- v kmeni (bejt), ou- (zachyceno jen ouspěch, s expresívním zabarvením), souhlasí jen zčásti s dosud uváděným pořadím těchto jevů, zjišťovaných ostatně ne přímo z textu, ale spíše z „jazykového povědomí“ některých mluvčích; zejména koncové -ej a počáteční vo- jsou ve zpracovaném materiálu z rozhlasových projevů ve srovnání s jinými prvky častější, než se očekávalo, kdežto -ej- uvnitř slova (a také -í- v kmenech slov) [35]je v této stupnici naopak poměrně více vzadu. Práce K. Kravčišinové (která bude ve výtahu publikována jinde) přinesla řadu podnětů pro zdokonalení předpisu; ten se nyní, ve zlepšené podobě, může stát podkladem širšího výzkumu.

Cílem zkoumání běžně mluvené češtiny, jehož součástí je i výzkum podle postupu zde popsaného, je co nejpřesněji určit frekvenci spisovných a nespisovných variant, jejich rozšíření v různých částech území národního jazyka i v různých situacích, v projevech s různým záměrem mluvčího atd. Tím bude umožněno poznat podrobněji prostředky jednotlivých funkčních stylů, i tzv. hovorové podoby spisovného jazyka. Srovnáním běžně mluveného jazyka s jeho přetvořením a stylizací v umělecké literatuře budeme moci získat další poznatky o stylu jednotlivých autorů.


[1] To ovšem platí především pro slovníky (spisovného jazyka) a některé cizí práce monografické, nikoli obecně. — BHk.

[2] M. Vey, Morphologie du tchèque parlé (Tvarosloví mluvené češtiny); práce je založena na materiálu z dvacátých let, byla v podstatě dokončena už před válkou, ale vyšla až r. 1946.

[3] Viz B. Havránek, Nářečí česká, Československá vlastivěda III, 1934, s. 87; dále jeho studie a přednášky K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka, Časopis pro moderní filologii 28, 1942, s. 409n., Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla i překladu, Praha 1951, s. 45n., K historické dialektologii, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 156n.

[4] Viz nyní diskusi v časopisech Voprosy jazykoznanija 1960—61 a Slovo a slovesnost 1961 a dále, kde i tón polemizujících příspěvků ukazuje, že jde o otázky aktuální a ožehavé.

[5] Někdy se tu bohužel činí krok zpět od Havránkova pojetí a v obecné češtině se vidí zjednodušeně útvar nářeční.

[6] Viz např. postup M. Dokulila při rozboru slovesné soustavy ve sb. O češtině pro Čechy, Praha 1960, s. 192n.

[7] K tomu srov. např. J. Tafel, Překlad a dobový umělecký názor, Čs. rusistika 7, 1962, č. 2, s. 103—106; P. Sgall, Nespisovné tvary v literatuře, Plamen 1961/12, s. 97n.

[8] Stručný popis děrnoštítkových strojů a některých možností jejich použití v lingvistice podává J. Štindlová v Slově a slovesnosti 22, 1961, s. 208n., a v Naší řeči 44, 1961, s. 23n.; o zkušenostech s takovou mechanizací v jazykovědné práci zahraniční píše táž autorka v Slově a slovesnosti 23, 1962, s. 67n., o dosavadních výsledcích získaných u nás podává zprávu J. Panevová, Slovo a slovesnost 23, 1962, s. 222n.

[9] Srov. i Fr. Daneš, Poznámky o hranicích věty (výpovědi), Jazykovedné štúdie IV, Spisovný jazyk, 1959, s. 45.

[10] Nezachycujeme takové fonetické jevy, které lze zjistit jen pomocí přístrojů, a většinou ani nezaznamenáváme různé varianty fonémů. Rozdíly v délce samohlásek zachycujeme jen sluchem a zaznamenáváme jako krátkost, délku nebo polodélku (popř. nejasnou kvantitu). Pauzy zaznamenáváme, intonaci rozlišujeme pouze do té míry, jak ji lze zachytit obvyklými interpunkčními znaménky. (To se ovšem týká vlastního zápisu textů, např. přepisu z magnetofonových pásků; v našem předpisu, a tedy i při děrování štítků, se tyto jevy zachycují jen ve spojení s určitými jevy tvaroslovnými a syntaktickými.)

[11] Omezení na projevy rozhlasové už samo ukazuje, že výše uvedené požadavky zůstávají při tomto výběru materiálu do značné míry nesplněny; mezi mluvčími jsou však zastoupeni příslušníci různých generací, zaměstnání, z Prahy i z různých krajů Čech. Jde o rozhovory několika lidí mezi sebou většinou známých, tedy o projevy vcelku nenucené.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 1, s. 28-35

Předchozí Karel Hausenblas: Slovesná kategorie výsledného stavu v dnešní češtině

Následující František Váhala: Indonésan, ale Liberijec (K tvoření vlastních jmen obyvatelských)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1