Časopis Naše řeč
en cz

České Kladsko

Václav Flajšhans

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jos. Št. Kubín, České Kladsko. Nástin lidopisný. Illustrační část sestavil J. F. Svoboda. V Praze, 1926, nákl. Národopisné společnosti čsl.; vydáno za podpory min. školství a nár. osvěty, České akademie a Archeologické komise; 4°, str. (4) + 234 + (1) (= Národopis lidu českoslovanského, díl II.). [S mnohými obrazy, mapami, přílohami — též kolorovanými.] Za 80 Kč.

Veliký podnik Národopisné společnosti, — »Národopis lidu českoslovanského« — Kubínovým Kladskem připojuje nové číslo k Moravskému Slovensku. Je málo našich podniků tak široce založených, tak cenných a tak potřebných, jako právě Národopis Společnosti. Každé jeho číslo má ovšem již samo sebou veliký význam také pro poznání naší řeči, živé a skutečné — ale dílo Kubínovo má cenu pro zkoumání jazykové mimořádnou a svrchovanou.

[64]Neboť jiné svazky, jako na př. Mor. Slovensko hned a jako jistě příště Chodsko nebo Haná, kladou, jak není divu, důraz na celý popis národního života, mají tedy široký zřetel ke kroji, zvykům, řemeslům, stavbám atd. a jenom malá poměrně část líčení obírá se lidovou řečí a tradicí — zde však, v díle Kubínově, máme před sebou část našeho národa odumírající, jež ztratila již národní vědomí (jsou »Prajzi«, ne Čechové) a jež souvisí s životem národního celku vlastně již jenom tradicí a řečí; zde tedy je na jazyk a jeho památky položena váha hlavní. Stručný přehled obsahu ozřejmí lépe disposici díla.

Krásné úvodní slovo, kladštinou, věnuje knihu prof. J. Jakubcovi; dějepisný přehled ukazuje původní české osídlení, ponenáhlou germanisaci a nynější stav národní i náboženský. Vykládá pak o lásce a svatbách, o životě a živobytí, o dětech, ženách a domácnosti; probírá oděv, nemoci a domácí léčení; ukazuje několik figurek lidových doma, v hospodě, venku; zapisuje jejich pověry a zvyklosti, otiskuje písně (i s nápěvy), zmiňuje se o čtenářích a zápisech, o gramatické stránce jazyka (str. 194 až 213) — a českou tradicí Němců kladských končí. Rejstříky jsou velmi zevrubné, doslov podává výklad obrázků a ukazuje mimo jiné, že nepřízeň německých úřadů nedovolila zobraziti ani ty hmotné památky, jež se přece dochovaly.

Ale všechny tyto jednotlivé oddíly, i kde se výslovně netýkají tradice, jsou — mimo úvodní část historickou a topografickou — popisovány domácím nářečím, živým slovem lidu. Je z celé knihy viděti, jak dokonale zná Kubín zemi i lid; zná každého toho českého Prajze, ví, odkud je, co dělá, jak mluví, kolik je mu let — asi tak jako národovci v Lužicích znají osobně každého Srba nebo Baar a Hruška každého Choda; ale je viděti také, že Kubín s nimi skutečně dlouhá léta žil v důvěrném styku — neboť jen tak mohl se seznámiti úplně s výrazivem, jen tak mohl sebrati ty dynovačky a lítování, ty hádanky a vtipy, ty anekdoty a řikadla, jimiž je kniha v původním znění napěchována. Tato jeho kniha je doplněk a soubor všeho toho, co již Kubín vydal dříve — písně, pohádky atd., knižně i v časopisech. A řeč lidu i jeho tradice je zde podána s přesností a láskou přírodozpytce; je zde vylíčen život tak věrně, jak jej tito lidé žijí, bez falešné pruderie a bez romantického okrašlování nebo retuše.

Tato kniha podává zároveň kontrolu a doplněk nejkrásnějšího snad díla Jiráskova, jeho kroniky »U nás«. Také u Jiráska je užito živé řeči lidu a jeho tradice — ale je to jenom ozdoba a přídavek, nikoli celá osnova; Jirásek také, jako přísný horák, se [65]líčení některých stránek lidového života vyhnul a jeho dílo je kus veliké práce výchovné a umělecké. Čtenář Jiráskův nyní s potěšením uvidí celou tu krajinu v obrazech i živém slově tamějšího lidu; pozná celé ty písničky, jež Jirásek uvádí začátečními verši, i s nápěvy (zmínil jsem se o starší sbírce Kubínově loni na tomto místě); doví se zevrubně o těžkém tom řemesle tkalcovském, hlavní výživě lidu; uvidí a uslyší děti i mámu, jak se spolu vadí i mazlí — a při tom všude pochopí, s jakou láskou a prací kniha rostla.

Arci — je to řeč již hynoucí, odtržená od kořene, prosycená německými výrazy, otřelá a ochuzená; jazykozpytec může tu stopovati chorobu, nemoc i odumírání jazyka velmi zevrubně. Ale přes to přese vše, co je tu ještě dochováno slov i frází — jaké pohledy se tu otvírají skutečně do duše lidu!

Jen maličkou ukázku. »Ženu v domácnosti« líčí Kubín takto:

»Jen vytáhne chvíli paty, a uš to je jako f polámanym lese. Aš si s tím musí zrouna stejskat. A keušemu, aby ji sousetky mňaly v lechkosti! Šechynko vostane zasvinčený na gramatyku, vokna se i netřpjejej, ani nemá eště prádlo pouješíno. — Sem posavád celá rosochnatá, abych se taky přičiskla! — Musí ody, polenek nanosit, dřínek nadělat, na roště a sušiny skočit do lesa, prasku nahrabat, to pak vane f kamnech červenej voheň! A což zejmě, zatopí se na senici pěkná brandaska, aby to vokna votálo…«

A tak jde vyprávění dále. Někde se čtenář hlasitě zasměje, jinde se zamyslí nad smutným osudem českých dětí, jinde zase si všimne pochvaly pruského pořádku atd. — ale všude má dojem, že je skutečně v Kladsku a mluví s žijícími lidmi. Vídal tyto figurky již u Jiráska, slýchal je — ale jen někdy a zdaleka; zde je vidí od kolébky až do hrobu, slyší v kostele i v posteli; jsou takoví…

Je zde tedy materiál jazykový spolehlivý a přehojný — a to z úst lidu vymírajícího a hynoucího. Co zde není zapsáno, hyne již navěky; tím větší je zásluha Kubínova, že zachránil budoucím, co ještě bylo možno zachránit. Vidíme v této knize, jak moře germánské pohlcuje vesničku za vesničkou a jak mateřská země snad neučinila všechno, co bylo možno učinit, aby tyto Prajzy zachránila matce Čechii. A právě proto by tato kniha Kubínova měla býti v každé knihovně, zvláště veřejné; je to přirozený doplněk vzácné práce Jiráskovy, nepřeberné skladiště dobré řeči lidové a zároveň živá výstraha všem nám a zvláště těm, kteří z osudu národa odpovídají budoucnosti.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 3, s. 63-65

Předchozí František Oberpfalcer: Úspornost v řeči

Následující Slovník jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1