Blízké jazyky a konfrontační lexikografie

Zdeňka Sochová

[Články]

(pdf)

-

Je přirozené, že se česká jazykověda po letech znovu vrací k inspirující závažnosti Tezí Pražského lingvistického kroužku[1] a navazuje na ně v dalším bádání. Jako směrodatná se pro nás jeví i teze: Každý jazyk v každé době má svůj vlastní lexikální systém. Osobitost každého takového systému zvlášť jasně vystupuje, srovnáváme-li je spolu; při tom je zvláště zajímavé srovnávat jazyky blízce příbuzné (s. 57).

Čeština a slovenština jsou jazyky velmi blízce příbuzné, mají řadu materiálových i strukturních shod. Jejich blízkost je přímo jedinečná.[2] Obecná srozumitelnost je taková, že rozdíly mezi nimi jsou menší než rozdíly mezi spisovnou češtinou a např. slezským nářečím opavského typu.

Pro současnou jazykovou situaci[3] u nás je charakteristické, že oba svébytné, samostatné jazyky slouží též jako prostředky celostátní komunikace.[4] Pasívní bilingvismus příslušníků obou jazykových společenství, Čechů stejně jako Slováků, umožňuje, že lze střídavě užívat češtiny a slovenštiny v různých sférách komunikace bez újmy na srozumitelnosti. Záměrná dvojjazykovost[5] se pěstuje v hromadných sdělovacích prostředcích, ve zpravodajských, sportovních, zábavných a jiných pořadech televize a rozhlasu, v souběžném publikování českých a slovenských příspěvků v novinách a časopisech, proniká i do společných vystoupení umělců ve smíšených pořadech na malých divadelních scénách, pódiích populární hudby atp. Čeština a slovenština se stří[125]davě objevují i ve více či méně spontánních projevech veřejného a poloveřejného styku, na různých diskusních fórech, u kulatých stolů, v reportážích z federálních sborů a institucí, na tiskových konferencích apod. Čte se běžně překladová literatura žádaných žánrů, kde chybí dílo v mateřském jazyce. Vzpomeňme si i na to, že před časem se ještě diskutovalo o tom, zda je vůbec nutné překládat ze slovenštiny do češtiny a naopak.

V současné době přímých kontaktů na obou stranách přibývá a s nimi i možných nebo skutečných jazykových interferencí. V prostředích, kde účastníci přicházejí do intenzivního verbálního styku, jako jsou smíšená pracoviště, vojenská služba, organizovaná sportovní činnost aj., vzniká řada kontaktových variant, lexikálních výpůjček z druhého jazyka, někdy formálně přizpůsobených jazyku mateřskému.[6]

Tak v češtině zdomácněly výrazy jako zoči-voči, rozlučkový večírek, nad ránem, dovolenkový pobyt, namyšlený, zákruta, brát do úvahy, být na vině, strážit branku. Slovakismů se ovšem používá i pro aktualizaci, jako prvků expresívních s nádechem humornosti, např. samoobsluha nepremává, ta je prefíkaná.

Do slovenštiny se přejímají slova v odborném významu, např. strop (obecně povala). Z češtiny sem pronikají i expresívní hovorové prvky jako zádrhel, prkotina, havaj, jadro pudla (poněkud zastaralé). Ale v paralelním přejímání cizích slov do obou jazyků jsou i rozdílné postupy; českému databanka odpovídá slovenské banka dát.

Zajímavé je sledovat verbální chování účastníků přímé dvojjazykové komunikace na různých fórech veřejných i soukromých. Kontaktové jevy zde vznikající jsou podmíněny nejrůznějšími faktory psychosociálními a jsou často jen individuální a efemérní.

Silná je např. jazyková sugestivnost předřečníka nebo prvního mluvčího a míra individuální jazykové přizpůsobivosti dalšího mluvčího. Z jednání v parlamentu a z jiných veřejných vystoupení jsme tu zaznamenali několik ukázek. Např. kdo je za? (opakuje po slovenském předsedajícím i český); čaká nás ťarcha zodpovednosti — tu těrchu ponesem společně; strana čtyři, odsek čtyři; je to zaužívané ve strategii plánování; platební neschopnost nadobúdá velkého rozsahu; naše témata jsou horúčavá;[7] — každý model federácie môže [126]byť tehotný na komplikácie (výraz tehotný je tu v přeneseném významu, v přímém je asi častější ťarchavý); za prvé, za druhé, za tretie (počítá slovenský mluvčí místo po prvé, po druhé, po tretie); lustrácia má kopu zádrhelov; právny řád alebo poriadok.

Určitý tlak vyvolává i ustálená podoba názvu významné dějinné události. Slovenská studentka použila při diskusi o listopadové revoluci výrazu ‚revolúcia sedemnásteho listopadu‘.

V bilingvním manželství, kdy oba manželé aktivně ovládají oba jazyky, se podle našich pozorování v českých podmínkách mluví střídavé česky a slovensky s relativně důsledným zachováváním normy užívaného jazyka; v Praze i s hovorovým sufixem -ej. Jen drobné tvarové odchylky — jako např. zasa (místo zase), trocha (místo trochu), mrkva (místo mrkev) — prozrazují národnostní příslušnost. V manželství, kde jeden z manželů nebo i oba dva znají druhý jazyk jen pasívně, působí jednoznačně prestižní tlak jazyka prostředí, v kterém se žije, v českých zemích tedy čeština.

Zde nadhozené otázky jsou předmětem konfrontačního výzkumu vztahů mezi češtinou a slovenštinou, který má význam nejen pro národní lingvistiky, ale i pro obecnou teorii vzájemného ovlivňování dvou příbuzných jazyků a dynamiky jejich současného vývoje a pro teorii jazykové komunikace vůbec; prohlubuje i pohled na sám jazyk mateřský. Výzkum se rozvíjí od sedmdesátých let především na fakultách a orientuje se převážně sociolingvisticky.[8] Byla publikována řada statí obecně teoretických i dílčích studií materiálových.

Akademickým pracovištím připadl úkol celostní konfrontace lexikálních systémů. Tu nejlépe postihuje funkčně strukturní popis slovníkový. Konfigurace lexikálně sémantických systémů češtiny a slovenštiny se plně nekryjí. Vedle paralel — shod, popř. prostředků pravidelně formálně obměněných —, které tvoří převážnou většinu v obou slovních zásobách, existuje i řada prvků asymetrických a ovšem i řada prvků příznakově diferenčních, kontrastivních. V obou systémech jsou i prázdná místa — prostředky vlastní jednomu jazyku v druhém chybějí.

Proti češtině je ve slovenštině např. dosud zachována rodinná terminologie souvisící s patriarchálním způsobem života: svokor (manželův otec), svokra (manželova matka), strýc (otcův bratr), stryná (manželka otcova bratra), vedle toho tesť (manželčin otec), testiná (manželčina matka), ujec (matčin bratr), ujčiná (man[127]želka matčina bratra). Chybí v ní naopak např. výraz pro ‚skříňku na obuv‘; český botník byl odmítán a navrhovaný topánkovník se nevžil.

Pro konfrontační výzkum nejzajímavější a pro jazykovou praxi nejzávažnější je skupina jevů asymetrických — rozdíly lexémové, slovotvorné, konstrukční a vazebné, odlišnosti v lexikálně syntaktické spojitelnosti, ve funkčním využití a frekvenčním zatížení paralelních prostředků, v stylovém hodnocení slov apod.

Asymetrie sémantických rysů se projevuje např. u slovenské přípony -stvo (popř. -ctvo), jíž se tvoří slovotvorná homonyma, označující jednak hromadná jména, jednak názvy vlastností; např. príbuzenstvo 1. rodina 2. rodinný vztah; predsedníctvo 1. vedoucí funkcionáři 2. funkce předsedy; kacírstvo 1. kacíři 2. kacířství.

K sémantické asymetrii lze přiřadit i tzv. mezijazyková homonyma,[9] kdy výrazy znějící v obou jazycích paralelně mají různé významy. Např. slov. stávka — čes. sázka, čes. stávka — slov. štrajk; slov. kapusta — čes. zelí, čes. kapusta — slov. kel; slov. kúriť (pod kotlom, naftou) — čes. topit, čes. kouřit — slov. fajčit; slov. porážka — čes. mrtvice, čes. porážka — slov. 1. zabitie 2. jatka, bitúnok; slov. statočný 1. statočná práca — čes. poctivá, svědomitá 2. statočný záchranca — čes. statečný, neohrožený; slov. stretnúť sa — čes. 1. setkat se 2. střetnout se, utkat se.

Tvoření paralelních typů slov odlišnými derivačními prostředky se ukazuje např. u přechýlených ženských jmen cizího původu: jednotná slovenská přípona -ička odpovídá dvěma českým — bioložka / chiruržka, dramaturgyně. Funkčně ekvivalentní jsou i různé přípony v dvojici jmen ministerka (slov.) — ministryně (čes.) aj.

Různé uplatnění slovotvorně motivovaných lexémů se jeví např. v mnohem větší míře distributiv ve slovenštině proti češtině; např. přetahat nábytek — popreťahovať nábytok, přiházet snopy — poprihadzovať snopy, roznosit noviny — poroznášať noviny, rozpůjčit knihy — porozpožičiavať knihy, zalít okurky — popolievať uhorky, rozsedli se kolem krbu — porozsádzali sa okolo kozuba, vyšli z pokoje — povychádzali z izby, všichni se vzbudili — všetci sa pozobúdzali, všecko zpřeházel — všetko poprehadzoval. V některých případech se zdá, že základní předpoklad pro užití distributiv, totiž pluralita objektů (distributivní slovesa jsou převážně tranzitivní) nebo subjektů a s tím souvisící postupné provádění nebo probíhání děje, jako by chyběl nebo byl jen implicitní; např. svléci dítě — povyzliekať dieťa, přeštípat drát — popreštipovať drôt, projít se — poprechádzať sa.

Rozdíly konstrukční se projevují např. v časté slovenské neosobní konstrukci typu ušlo sa mu viac hany ako chvály, vás od zlosti rozhodí, smädí nás, marí sa mi, povetrím zavialo vetríka voňavého (Bednár).

Četné jsou vazebné odlišnosti; např. všimnúť si niečo, smiať sa na niečom, vzchopiť sa za niečim, stačiť s niekým, triasť sa od zimy, zvýsknuť od radosti.

[128]Proti češtině je větší výskyt reflexív, jako očakávať sa na niečo, rozumieť sa do niečoho, vyhrážať sa niekomu, usilovať sa o niečo, lyžovať (sa).

Odchylnou lexikálně syntaktickou spojitelnost vidíme např. u slovesa zaspat. Proti českému zaspat odjezd vlaku (s předmětem nevěcným) je v slovenštině možné i užití zaspať autobus (tedy s předmětem věcným).

Pro různé stylové hodnocení slov si uveďme alespoň jeden příklad. V češtině je vedle spisovného prostředku káva ještě obecný (snad už hovorový) výraz kafe a expresívní zdrobnělina kafíčko. Ve slovenštině se v běžně mluveném styku užívá (neexpresívně) zdrobněliny kávička: ranná kávička; dáte si kávičku? Souvisí to i s větší frekvencí deminutivního typu s příponou -ička.

Nepoměr je i v stratifikaci obou národních jazyků. Ve slovenštině chybí nadnářeční, popř. celospolečenský útvar rovný obecné češtině i poměrně etablovaný spisovný útvar mluvený, rovný češtině hovorové. Jako běžný mluvený jazyk se chápe průnik mluvené podoby spisovné slovenštiny a nespisovných prvků.[10] Z této skutečnosti vyplývá i jiná kompetence výrazů nářečních, krajových, oblastních, lidových. Ty pronikají do úzu volněji všude tam, kde chybí spisovný pojmenovávací prostředek. V lidové mluvě je zakotvena nejen slovenská umělecká tvorba, ale bohatě z ní čerpá i esejistika a běžná publicistika. Lidová frazeologie stejně jako rozličné metaforické obraty, reflektující názornou představivost a živou emocionálnost lidového myšlení a nazírání, vstupují i do veřejných projevů politiků a dodávají jim aktualizační jadrnosti.

Citujeme několik ukázek z knihy esejů Lubomíra Feldeka Homo scribens (Bratislava 1982): rytmická bohatosť reči vychádza na psí tridsiatok; vydavatelský pracovník pustí do nohavíc; dualizmy šarapatiace v idealistickej estetike; (jeho generácia) začala si ho (autora) prisvojovať aj s chlpmi.

V novinách čteme výrazy jako sopliaci, zasrani.

Z projevů našich státníků jsme zaznamenali, že visíme na jedinej rúre (rozuměj: ‚jsme závislí na jediném ropovodu‘) a že palica má dva konce (rozuměj: ‚jednání se může obrátit proti svému původci‘, ‚je to dvojsečná zbraň‘).

Shrneme-li v rámcovém konfrontačním pohledu charakteristické rysy slovních soustav češtiny a slovenštiny, jeví se nám, že paralelní (a to buď identické, nebo pravidelně formálně obměněné) jsou v převážné většině neutrální spisovné prostředky a odborné názvy. Také v běžné publicistice a zpravodajských relacích hromadných sdělovacích pro[129]středků je mnoho paralelních výrazů. V umělecké literatuře, ale i v běžně mluveném jazyce, který do moderní prózy hojně proniká, je však množství výrazů diferenčních. Příznakově diferenčním elementem je velké bohatství slov expresívních, která se v každém z jazyků rekrutují z jiných zdrojů. Zatímco hlavním dodavatelem takových výrazů je v češtině oblast slangů (zájmových, profesionálních, mládeže aj.), živým pramenem pro slovenštinu jsou stále místní nářečí, krajové výrazy a lidová frazeologie. Lepší znalost druhého jazyka tu přispívá k vzájemnému dorozumění a porozumění a je i předpokladem pro přijímání kulturních hodnot obou jazykových společenství. Překladové slovníky češtiny a slovenštiny tu musí plnit úlohu velmi kompetentní. Slovník dvou blízce (geneticky i strukturně) příbuzných jazyků je specifickým typem překladového slovníku. Zatímco u překladových slovníků jazyků (typologicky) vzdálených je složka cílového jazyka veskrze diferenční, obsahují slovníky velmi blízkých jazyků řadu shod nebo jen jemných rozdílů. Příbuznost oslabuje kontrast, proto je nutné subtilnější, minucióznější zpracování, které by odpovídalo vědeckým nárokům úplné systémové konfrontace. Jen u jazyků tak blízce příbuzných, jakými jsou čeština a slovenština, může vůbec přicházet v úvahu idea překladového slovníku diferenčního, u něhož se v ostatních složkách lexika předpokládají podstatné shody. Jen diferenčně pojaté slovníky slouží však především praktické, „hrubé“ informaci a jsou bez vědeckých nároků.

Jistou analogií lexikální konfrontace dvou národních jazyků, tedy konfrontace mezijazykové, je i konfrontační analýza jednotlivých útvarů uvnitř jednoho národního jazyka, konfrontace meziútvarová. Tu se porovnává lexikální systém spisovného jazyka s nespisovným systémovým útvarem, např. s nářečím. Poskytuje řadu zajímavých poznatků o vnitřní strukturaci lexikálních soustav porovnávaných útvarů. Kvantifikační výzkum tu dochází k závěru, že podstatná část slovní zásoby nářečí je společná i jazyku spisovnému. Údaje se pohybují mezi 65 % až 83,9 % společných prvků.[11]

Požadavek relativní úplnosti se uplatňuje ve všech aspektech slovníkového popisu. Při výběru heslových jednotek je primární hledisko systémově reprezentativní. Vedle centrálního souboru slov převážně paralelních, tedy nediferenčních, je nutný i soustavný zřetel k dife[130]renčním slovům nářečním a krajovým, k lidové frazeologii a k expresívům. Těch se užívá v současné próze i v běžně mluveném jazyce ve větší míře než v češtině. I výběr cizích slov, byť přejímaných paralelně, by se měl řídit podle (ne)přináležitosti k centru slovní zásoby.

Každý slovník je zrcadlem své doby, musí proto zachytit i lexikální a sémantické neologismy „dobově dokumentární“. Specifickou otázkou překladových slovníků češtiny a slovenštiny jsou pak oboustranné kontaktové neologismy a jejich začlenění do systému.

Z nových výrazů, obrážejících polistopadovou společenskou přeměnu, jmenujme např. slov. výrazy hovorca, hovorkyňa, mandatár, rozbehový fond; čes. (malá, velká) privatizace, přezaměstnanost, brífing, tržní hospodářství.

Zásadně důležitá je výstižná ekvivalentace (tj. uvádění ekvivalentů). Tu jde buď o maximální ekvivalenci lexikálně sémantickou, nebo o ekvivalenci nemaximální (dílčí významovou), nebo o ekvivalenci kontextovou. To je otázka paralelních polysémních ekvivalentů. Při ekvivalentaci by se mělo vycházet z významové struktury polysémních heslových lexémů východiskového jazyka a nepostupovat mechanicky podle rozdílných nesynonymních ekvivalentů.

Je také nutné vymezit kompetenci synonymních ekvivalentů. V zásadě by se měly uvádět jen příznakově (sémanticky a stylově) nejbližší. Synonymní prostředky mají úlohu diferenciační a jejich nadměrné hromadění může vést až k heterovalenci.

Názorné příklady jsou vzaty z Česko-slovenského slovníku (Bratislava 1979) U hesla loudat se (‚pomalu, popř. bez cíle jít, jet‘) je řada synonym 1. ťahať sa; šuchtať sa 2. vláčiť sa, tárať sa, túlať sa, blúdiť; nejméně poslední je už jiné sloveso. U hesla čuně ob. je uvedeno 1. prasa; brav; ale brav je hromadné jméno pro vepře, ovce a kozy, nehledíc k stylové odlišnosti. U hesla zádrhel se uvádí řada výrazů zaseknutie, zadrhnutie, galiba, galimatiáš, galamuta; chybí však adekvátní synonymní ekvivalent háčik.

Významnou složkou je exemplifikace, která je hlavním prostředkem k naznačení diferencí ve fungování a užívání jazykových prostředků. Nedostatečná ilustrace nebývá dokladem shody, ale spíš nedostatečného zpracování.

Je pochopitelné, že slovník tohoto typu se zaměří především k postižení jemných rozdílů ve fungování relativně shodných prostředků a jejich výraznějších sémantických posunů. Taková prohloubená analýza předpokládá ovšem dostatečnou materiálovou základnu.

Např. slov. pretĺcť sa znamená protlouct se, obstát; ale v přen. významu s neosobním podmětem talent sa musí pretĺcť sám je ekvivalentem sloveso prosadit [131]se, prorazit. U slovesa ísť v limitní funkci ve spojení s infinitivem uvádí Krátký slovník slovenského jazyka (Bratislava 1987) jen neosobní užití ide ho rozhodiť od zlosti; našli jsme však i příklady s osobním podmětem: ja som išiel z toho zošalieť, idem si robiť doktorát. Slovník slovenského jazyka 1 (Bratislava 1959) zaznamenává podobné příklady.

Z nastíněných požadavků konfrontační lexikologie blízce příbuzných jazyků vyplývá, že překladové slovníky by měly být objektivním konfrontačním popisem lexikálních systémů s jejich fungováním a že by měly postihnout současnou dynamiku bez záměrného zvýrazňování jak konvergentních, tak divergentních tendencí. Takový popis odpovídá specifickým funkcím a potřebám každého z jazyků.

Vedle menšího, ale znamenitého Slovensko-českého slovníku Ž. Gašparíkové a A. Kamiše (2. vyd., Praha 1984) je prvním relativně úplným konfrontačním slovníkem Česko-slovenský slovník (Bratislava 1979, chystá se 3. vyd.). Ve více než 70 000 heslech konfrontuje současnou živou slovní zásobu obou jazyků, s přihlédnutím ke klasické krásné literatuře i k specifickým reáliím. Má bohatou exemplifikaci, zejm. též ve frazeologii. Byl příznivě přijat odbornou kritikou.

U nás chystaný Slovensko-český slovník by měl být jeho důstojným protějškem. Charakter chystaného slovníku vyžaduje novou excerpci — odborně cílenou na konfrontační zřetel — ze slovenské umělecké literatury alespoň od poloviny osmdesátých let, popř. i z populárně naučné prózy společensky aktuálních oborů a z vybrané publicistiky. A ovšem dostatečně početný tým kvalifikovaných, pro práci zapálených lexikografů.

---

[1] Pražský lingvistický kroužek, Teze předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929, in: U základů pražské jazykovědné školy, Praha 1970. — Příspěvek byl ve zkrácené podobě přednesen v diskusi na semináři Ústavu pro jazyk český ČSAV o Tezích PLK dne 27. 11. 1990.

[2] Pracovní porada o konfrontačním výzkumu obou jazyků v Bratislavě, listopad 1990.

[3] Al. Jedlička, Kořeny a rozvoj konfrontačního studia češtiny a slovenštiny, in: Slavica Pragensia 15, 1985, s. 11—24.

[4] V. Budovičová, Z konfrontačného štúdia češtiny a slovenčiny. Československý model dvojjazykovej komunikácie, in: Slavica Pragensia 15, 1985, s. 25—38.

[5] Na rozdíl od dvojjazyčnosti, tj. aktivního užívání dvou jazyků jedním uživatelem, vztahujeme dvojjazykovost ke dvěma uživatelům dvou (blízkých) jazyků, z nichž každý mluví svým jazykem a přitom si oba rozumějí.

[6] Asi už neplatí, že „tu z času na čas dochádza iba ku vzniku kontaktových variantov, ktorých počet nepresahuje jazykové javy preberané z iných, nepríbuzných a typologicky odlišných jazykov“. O. Schulzová, Súčasná jazyková situácia v Československej socialistickej republike a niektoré jej zdroje, in: Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby 2, Praha 1933, s. 321.

[7] Jde o chybnou slovnědruhovou kontaminaci. Čes. přen. expr. spojení horká témata (ve význ. ‚palčivá, naléhavá‘) odravídá slov. horúce témy. Naproti tomu horúčava je podst. jm. ž. rodu a znamená ‚vedro‘.

[8] Např. Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974; V. Budovičová, Spisovné jazyky v kontakte (Sociolingvistický pohľad na dnešný vzťah slovenčiny a češtiny), SaS 35, 1974, s. 171—181.

[9] V. Straková, Poznámky ke konfrontační analýze lexikálního systému slovenštiny a češtiny, in: Slavica Pragensia 15, 1985, s. 123—129.

[10] „Pre súčasnú jazykovú situáciu na Slovensku je charakteristické, že komunikačné akty sa realizujú predovšetkým spisovným jazykom a nárečiami.“ In: Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny, Bratislava 1989, s. 295.

[11] Srov. Zd. Sochová — Sl. Utěšený, Ke zkoumání lexikálních systémů slovanských nářečí a jejich zeměpisné diferenciace, in: Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů, Praha 1968, s. 139—143; J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1953.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 3, s. 124-131

Předchozí Karel Hausenblas: O kulturu řeči

Následující Jaroslava Hlavsová: Období rozvoje české dialektologie v letech 1895—1945 (Část 2.)