Sto let od založení České akademie věd a umění
Jiří Kraus
[Posudky a zprávy]
-
V roce 1891, v období prudkého rozmachu českého národního života a politického nástupu nové politické a kulturní orientace, zahájila svou činnost Česká akademie věd a umění. Bezprostředním podnětem k této události byl velkorysý peněžitý dar architekta Josefa Hlávky (15. 2. 1831 v Přešticích — 11. 3. 1908 v Praze) ve výši 200 tisíc zlatých, avšak konečný souhlas císaře Františka Josefa I. se založením vrcholné české badatelské instituce se uskutečnil teprve jako výsledek dlouholetého nepřetržitého úsilí představitelů české vědy a politiky.[1] Návrh zákona o Akademii Zemský sněm totiž přijal v r. 1888, protože se však hlasování odehrálo bez účasti německých poslanců, otálel panovník s jeho potvrzením ještě celé dva roky. Konečný souhlas dal až v rámci politiky česko-německého vyrovnání (punktací) v českých zemích[2] a zároveň jmenoval prvních devatenáct členů Akademie. Cílem nové instituce bylo podle zakládací listiny „pěstovati a podporovati vědy jazykem českým a jazyk tento i jeho literaturu, pečovati o zdokonalení umění domácího a šířiti jazykem českým výsledky té činnosti, jakož i výsledky činnosti vědecké, literární a umělecké, uveřejněné v jazycích jiných“.[3] Důraz položený na národní jazyk a jeho úlohu, zvláště pak na jazyk vědy, byl inspirován činností evropských akademických institucí, z nichž nejstarší byla florentská Academia de la Crusca (založená 1582) a Académie française (1635), v jejich programu bylo na prvním místě vypracovat rozsáhlý slovník (tezaurus) národního jazyka.
Sama myšlenka založit národní vědeckou společnost typu akademie měla [143]v té době v Čechách již poměrně dlouhou historii. Na jejím počátku stojí návrh, který roku 1755 podal k císařskému dvoru ve Vídni Jan Antonín Scrinci (1697—1773), syn pražského stavitele italského původu, vynikající lékař, experimentální fyzik a chemik. Scrincimu posloužil za vzor status Francouzské akademie věd, vypracovaný Bovierem de Fontenelle a schválený Ludvíkem XIV. 26. ledna 1699.[4] Scrinciho návrh byl sice pražskými oponenty zamítnut (s odůvodněním, že pro pražskou univerzitu je nepřijatelné soustředit vědu mimo ni),[5] avšak záměr najít pro vědu širší organizační základnu, přesahující možnost univerzit (hlavně při přípravě a vydávání děl rozsáhlejšího charakteru, encyklopedií apod.) projevil životaschopnost. Velký význam měly zejména schůzky příznivců věd v domě hraběte Ignáce Nostice a diskusní semináře, koncesy (concessus litterarii), které vedl v budově klementinské koleje vynikající matematik a astronom Josef Stepling (1716—1778) (srov. d. cit. v pozn. 4, s. 199n.). Z hlediska organizačního a odborného nepochybně nejdůležitějším podnětem k soustavnému organizování vědeckého života v českých zemích byla činnost skupiny vzdělanců kolem Ignáce Borna, vydavatele Pražských učených zpráv (Prager gelehrte Nachrichten). Mineralog Born (1742—1791) spolu s Mikulášem Adauktem Voigtem, Františkem Martinem Pelclem a hrabětem Františkem Josefem Kinským založili v letech 1773—4 v dnešní Karlově ulici na Starém Městě Učený klub, středisko, ve kterém bylo možno se seznamovat s knihami, novinami a vědeckými časopisy a debatovat o vědeckých otázkách. Tyto debaty brzy získaly oficiální rámec — po žádosti adresované císaři Josefu II. při jeho návštěvě v Praze vznikla roku 1784 Česká společnost nauk. Jejím prvním prezidentem se stal matematik hrabě František Arnošt Šafgoč a tajemníkem organizačně schopný lékař a přírodovědec Jan Mayer, autor prvních stanov Společnosti. Šafgoče brzy vystřídal v jeho funkci kníže Karel Egon Fürstenberk, jemuž patří zásluha o rozvoj této významné osvícenské instituce. V r. 1790 za předsednictví hraběte Lažanského na základě dekretu Leopolda II. byla Společnost přejmenována na Královskou českou společnost nauk. S její činností jsou pak těsně spojeni nejvýznamnější představitelé vědy a kultury až do konce 19. století.
Založení České akademie věd a umění v r. 1891,[6] k němuž došlo necelých deset let po rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na část českou a německou,[7] bylo významným činem politickým a kulturním, jehož smyslem bylo vypracovat dlouhodobý náročný program národní vědy. Závažnou [144]úlohu přitom sehrál Masarykův článek v Atheneu z června 1885, který pod titulem Jak zvelebovat naši literaturu naukovou kritizoval úzkou a málo koncepční základnu české vzdělanosti. Stať, poznamenaná vrcholícími boji o pravost Rukopisů a spolu s tím i rozporem mezi provinčním jazykovým vlastenectvím a vědeckými nároky na poznávání a vysvětlování faktů v jejich společenském kontextu, vyjadřovala požadavek zařadit domácí výzkumnou základnu do rámce moderní evropské a světové vědy. Tento Masarykův program, který zároveň zahrnoval i požadavek promyšlené výchovy domácí inteligence, se stal i programem obou národních institucí — akademie a univerzity.
Jistou obdobu oborového členění Královské české společnosti nauk, na jehož utváření se podílel sekretář Společnosti František Palacký, bylo i nové rozdělení Akademie na čtyři třídy — I. pro vědu filozofickou, státní, právní a společenskou, II. pro vědy matematické a přírodní (lékařské) a zeměpis, III. pro jazykozpyt a literární dějepis a IV. pro krásnou literaturu, výtvarné umění a hudbu. Členství v Akademii — obdobně jako předtím ve Společnosti — bylo od počátku výběrové. Vedle členů řádných byli i členové mimořádní a dopisující. Činnost České akademie věd a umění, zvláště po vzniku samostatného československého státu, se mimoto rozvíjela i ve vědeckých ústavech přírodovědných i společenských.
Jedním z nejnaléhavějších úkolů České akademie věd a umění bylo vytvořit si podmínky pro soustavné poznávání a kultivování národního jazyka a pro vědecky propracovaný popis jeho slovní zásoby. 6. února 1906 na schůzi III. třídy podal referent profesor František Pastrnek spolu s Františkem Š. Kottem a profesorem Josefem Zubatým podrobný návrh na zahájení přípravných prací k vydání velkého výkladového slovníku současné češtiny.[8] Návrh obsahoval obecnou koncepci díla i metodické zásady pracovního postupu, který měl začít obsáhlým sbíráním lexikálního materiálu. K posouzení návrhu byla vytvořena lexikografická a dialektologická komise za vedení F. Pastrnka, jejímiž členy spolu s J. Zubatým byli F. Bílý, V. Flajšhans, J. Havlík, J. Janko, J. Polívka a E. Smetánka, od r. 1915 O. Hujer a od r. 1917 V. Ertl. Práce komise vyvrcholila založením nejstaršího akademického pracoviště — Kanceláře Slovníku jazyka českého v r. 1911, předchůdce dnešního Ústavu pro jazyk český ČSAV. Záměr zakladatelů Ústav splnil shromážděním rozsáhlého lexikálního archívu a posléze i vydáním jednoho z nejpozoruhodnějších děl světové lexikografie — devítisvazkového Příručního slovníku jazyka českého, vycházejícího v sešitech od r. 1935 do roku 1957. Lexikografická práce v oboru synchronního a diachronního popisu slovní zásoby zůstává do dnešní doby základem činnosti [145]Ústavu, který se mezitím rozrostl o další oddělení zabývající se rozborem jazyka a jazykového dorozumívání, a zůstává zárukou jeho budoucí existence.
Činnost České akademie věd a umění byla ukončena zákonem o Československé akademii věd, schváleným 29. října 1952. Za více než šedesát let jejího působení se v mnohém změnil charakter vědeckého zkoumání, změnila se i úloha vědy ve společnosti. Není však pochyb o tom, že i přes organizační změny zásadnější i dílčí povahy nepřestává vědecká práce a činnost vědeckých institucí být významnou hodnotou a nezbytnou součástí nejen lidské poznávací činnosti, ale i každé národní kultury, která se chce vřadit do kultury světové.
[1] Pokus o zřízení Akademie vláda předtím již dvakrát zamítla. Teprve po dohodě s ministrem Taaffem odevzdal Hlávka věnovací listinu s touto částkou do rukou nejvyššího maršálka knížete Jiřího Lobkowicze. Návrh pak podpořil dne 9. října 1888 Zemský sněm, který Akademii přislíbil stálý roční příspěvek ve výši 20 000 zlatých. Sídlem nově založené instituce se stala budova zemského (později Národního) muzea.
[2] Srov. O. Urban, Česká společnost 1848—1918, Praha 1982, s. 391n., K. Kramář — Z. V. Tobolka, Česká politika III (Dějiny české politiky nové doby), Praha 1909, s. 480n.
[3] Srov. A. Lodr, Josef Hlávka, český architekt a mecenáš, Praha 1988, J. Stibral, Josef Hlávka, Praha 1931, V. Velflík, Život a působení prvního presidenta a zakladatele České akademie Arch. Dr. Ph. a Dr. Techn. Josefa Hlávky s přehledem pokroku v umění stavitelském za jeho života, Praha 1909.
[4] É. Magne, Naissance de l’Academie française, Paříž 1935.
[5] Srov. J. Haubelt, České osvícenství, Praha 1986, s. 190n.
[6] První zasedání Akademie se uskutečnilo dne 17. května 1891. Při této příležitosti založil její první prezident Josef Hlávka Fond na zřízení jezdecké sochy sv. Václava před budovou muzea (sídla Akademie) na Václavském náměstí.
[7] Srov. Historica Universitatis Carolinae (Příspěvky k dějinám Univerzity Karlovy), Praha 1988.
[8] Srov. k tomu podrobnou stať J. Machače Vznik a vývoj prvního českého jazykovědného pracoviště (K 60. výročí založení Kanceláře Slovníku jazyka českého), NŘ 54, 1971, s. 190n.
Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 3, s. 142-145
Předchozí Jaroslava Hlavsová: Období rozvoje české dialektologie v letech 1895—1945 (Část 2.)
Následující Iva Nebeská: O některých činitelích dorozumívacího procesu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1