Časopis Naše řeč
en cz

Monografie o postavení rodného jména v jazyce a společnosti

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jako 24. svazek knižnice Studie a práce lingvistické, vydávané nakladatelstvím Academia, vyšla monografie Miloslavy Knappové Rodné jméno v jazyce a společnosti (Praha 1989, 204 s.). Jak už název publikace naznačuje, nejde jen o rozbor jazykovědný, ale o komplexní pohled na rodné jméno jako jev socioonomastický, tedy na jeho postavení a fungování v rodině a v celé národní pospolitosti. Kniha M. Knappové je první sociolingvisticky zaměřenou prací o rodných jménech, a to nejen v češtině, ale ve slovanských jazycích vůbec. Je výsledkem mnohaletého experimentálního výzkumu založeného na celočeském materiálu (též v tom je její unikátnost) a porovnávaného zčásti se stavem v několika jiných evropských jazycích, především ve slovenštině, polštině a němčině. Práce je napsána přístupnou formou, přitom však na potřebné teoretické úrovni a s metodologickou vynalézavostí. Dlouhá poradenská praxe M. Knappové v otázkách antroponomastických ovlivnila nesporně nejenom její jazyk a styl, ale i zaměření na širší čtenářstvo než jen úzké specialisty (tisícový náklad publikace bude poptávce sotva stačit). Potvrzuje se tak známá zkušenost, že vyšší abstraktnost textu nemusí nutně znamenat jeho menší srozumitelnost, jestliže je provázena názorným dokladovým materiálem a vychází-li z teorie ověřené praxí. Autorka navazuje na osvědčenou koncepci lingvistického a onomastického statusu rodného jména, jak byla propracována v slovenské a české onomastice posledních desetiletí, a v mnohém ji dále obohacuje.

Největší přínos práce vidím v tom, že exaktním způsobem zpřesňuje dosavadní pojetí zákonitostí, jimiž se řídí pojmenovací akt ve vztahu ke složkám komunikačního procesu, k jazykové kultuře a jazykovému systému češtiny, jakož i k pojmenovací motivaci rodičů a k národnostnímu složení České republiky (ČR). Originální postřehy učinila autorka při sledování odrazu územní stratifikace ČR ve volbě jmen (stírá se rozdíl mezi jmény typicky městskými a typicky venkovskými). Ověřil se i předpoklad, že [253]repertoár volených jmen není už sociálně tolik diferencován (rozdíly související se stupněm vzdělání rodičů jsou nevýrazné, jenom jméno Matěj má dvacetkrát větší než průměrný výskyt u dětí, jejichž otcové pracují v oblasti vědy). Zdá se, že příslušníci inteligence silně ovlivňují oblibu jmen u ostatních vrstev národa, jak ukazuje stále rostoucí frekvence jmen v české společnosti kdysi hojně užívaných a dnes obnovovaných (např. Vojtěch, Alžběta). Oživený zájem o tradiční jména však nepramení ani tak z prohloubeného historismu (s. 104), jako spíše z probouzejícího se náboženského vědomí části naší mladší generace (vedle jmen českých světců se dnes nápadně často objevují biblická jména). Pro autorku byla ovšem tato motivace ještě víceméně tabu; ostatně i většina věřících mezi respondenty její ankety musela náboženskou etiologii maskovat pod neutrální rubrikou „jiný důvod“. Na s. 132 se to vysvětluje tím, že „dnes se náboženské vlivy uplatňují při volbě jmen v ČSR jen sporadicky“. Nyní by výsledek ankety dopadl nepochybně trochu jinak.

Zájem čtenářů vzbudí mj. kapitola II. 4. týkající se odrazu národnostních poměrů ČR ve volbě rodných jmen. Proti tendenci demonstrovat rodným jménem nečeskou národnost jednoho z rodičů objevuje se v některých smíšených rodinách i tendence prokazovat občanskou loajalitu volbou rodného jména typického pro českou národní společnost a tím i snahu splynout s naším národním prostředím (s. 116). Je škoda, že tu chybí zmínka o jmenoslovné situaci u obyvatelstva romského původu. Z onomastického hlediska tvoří společenství velice svérázné.

Sotva koho napadne, že by o volbě rodného jména mohl rozhodovat i věk matky. Předpoklad takové závislosti nebyl dosud u nás ani v zahraničí experimentálně zkoumán. M. Knappová se odvážila podniknout náročný průzkum v tomto směru, a nevyšel naprázdno. Ukazuje se, že např. v kategorii nezletilých matek ve věku 15—17 let patří k nejoblíbenějším jména běžná v generaci prarodičů novorozených dětí. Autorka to vysvětluje tím, že „mateřství je v tomto věku jev všestranně málo vítaný a volba jména po prarodiči se stává jakýmsi psychologickým ‚tahem na usmířenou‘, který zároveň prarodiče poněkud vyzývá k spoluúčasti na péči o dítě“ (s. 122).

Jak jemný cit pro nekonvenční chápání významu rodného jména musí antroponomastik mít, ukazuje se na s. 130. Autorka dovede vidět v rodném jménu i symbol osobní identity lidského individua, skrze něž rodiče jako pojmenovatelé vyjadřují svůj osobitý postoj ke světu a zároveň snahu modifikovat vztah okolí k dítěti a rodině. Zkušenosti zahraničních sociolingvistů, zvláště amerických, se shodují s pozorováním M. Knappové, že nevhodně zvolené jméno může u svého nositele vyvolávat pocity studu a ublíženosti, v extrémním případě i různé stavy deprese vedoucí buď k zakřiknutosti, nebo naopak k agresivitě. Zajímavé zjištění, že se právě mezi mladými delikventy často objevují provinilci s neobvyklými jmény (s. 131), bych však nevysvětloval ani tak jejich nespokojeností s vlastním jménem, [254]jako spíše tím, že patří k oné svérázné etnické skupině, která je u nás nechvalně známá zvýšeným sklonem k zločinnosti.

K nejpracnějším partiím knihy (a čtenářsky nejvděčnějším) patří oddíl III., v němž je zpracována frekvence rodných jmen v ČR (s. 144—184). Přehledy o popularitě jmen v letech 1980—1983, porovnávané s přehledem nejoblíbenějších jmen v Praze za období 1909—1978, budou vyhledávaným zdrojem poučení pro početné zájemce domácí i zahraniční. Mnohé z nich překvapí např. zjištění, že repertoár prvních dvou nejčastějších rodných jmen v Praze byl v našem století téměř vyvážený a poměrně tradiční: skoro po celou dobu se stabilní oblibě těšila jména Jiří a Jan, Jana a Eva (teprve začátkem osmdesátých let klesl v Praze Jiří na 4. místo, Eva až na 10., vystřídala je jména Petr a Lucie, obě na 2. místě). Třetí část knihy doplňují názorné grafy ozřejmující procentuální podíl nejoblíbenějších jmen mužských a ženských v letech 1980—1983 a velká tabulková příloha zachycující současný repertoár zapisovaných rodných jmen, jejich frekvenci a pořadí obliby v České republice i v jejích jednotlivých krajích. Za každým číselným údajem se skrývá namáhavá heuristická práce s původním a dosud nezpracovaným materiálem.

Touto vědeckou monografií dovršuje M. Knappová s velkým zdarem dlouhou etapu svého výzkumu rodných jmen, na jejímž počátku stojí praktická příručka Jak se bude jmenovat? (Praha 1978).[1] Zásluhy autorky o všestranné poznání jednoho ze základních subsystémů české antroponymie uznává onomastika československá i zahraniční.


[1] Srov. recenzi J. Chloupka, Jména pro příští generaci, NŘ 62, 1979, s. 38—40.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 5, s. 252-254

Předchozí Olga Martincová: O mluveném jazyku a jazykové kultuře

Následující Eva Macháčková: K vývoji české syntaxe

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1