Jména pro příští generaci

Jan Chloupek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Výzkum jmen osob, mezi nimi i jmen rodných, zůstává v popředí jazykovědného zájmu. Běží především o kulturně historický význam jmen pro poznání národních dějin, pro poznání vývoje společnosti. Dále se zkoumají jazykové rysy jmen a jejich místo v slovotvorné struktuře jazyka. V poslední době klade se důraz na řešení otázek koncepčních, na vlastní pojmenovávací princip při identifikaci a rozlišování osob. (Nejnověji k tomu srov. V. Blanár - J. Matějčík, Živé osobné mená na strednom Slovensku, Bratislava 1978, Zborník Pedagogickej fakulty v Banskej Bystrici, 416 stran. Tezi, že vlastní jméno vyznačuje dialekticky jak jedince, tak i jeho zařazení v sou[39]stavě, vyslovil už před lety Fr. Trávníček.) A jazykověda by koneckonců měla poradit i rodičům: jak podtrhnout rozlišovací význam jména a jak přitom respektovat dobré tradice rodinné, historické aj.

S přihlédnutím ke všem těmto aspektům při výzkumu osobních jmen nutně počítá jazyková kultura; patří k ní též pokusy o žádoucí plánování a prognózování v oblasti rodných jmen. Repertoár těchto jmen se doplňuje v zásadě trojím způsobem: oživováním jmen v dané době opomíjených, přehodnocováním domáckých podob na základní a konečně přejímáním z cizích jazyků. Jazykovědná teorie by měla nalézt ohlas v praxi: k tomu je zapotřebí především informovat veřejnost. Tento úkol plní spolehlivě knížka Miloslavy Knappové, Jak se bude jmenovat? (Vydalo nakladatelství Academia, Praha 1978, 332 stran). Tematiky knížky se týkají i autorčiny příspěvky v NŘ: Jazyková kultura a společenské fungování rodných jmen, 60, 1977, s. 24—30, Josef i Jozef, Regína i Regina, 61, 1978, s. 140—144. Autorka zde i v posuzované knížce využívá více než desetiletých zkušeností z působení v matriční praxi a v kalendářní komisi ČSR. (Nejnověji srov. ještě Ideologické a sociální aspekty antroponomastiky, SaS 39, 1978, s. 335n.) V praxi nahrazuje málo dostupný Seznam jmen vhodných k zápisu do matriky a navazuje na etymologicky orientovanou průkopnickou publikaci Fr. Kopečného, Průvodce našimi jmény (Academia, Praha 1974).

Syntetická práce M. Knappové je užitečnou příručkou pro zájemce a ze specifického hlediska představuje odraz společenského života naší doby. Jádro knížky tvoří poměrně obsáhlý slovníček rodných jmen mužských (790) a ženských (710). Přidáno je velice aktuální poučení o jménech orientálních. Úvodní kapitoly obsahují výklady o vzniku a vývoji našich jmen, nadto i o osudech jmen v našich zemích. Zvláštní kapitoly odpovídají na otázku, čím bývá ovlivňována volba jména — přitom jsou zvláště vytčeny všechny tendence moderní. Následuje pojednání s přímým praktickým dosahem: Která jména lze v ČSR zapisovat do matriky. Veřejnost zajisté ocení i několik odborných rad jazykovědce pro volbu jména, například zda volit jméno „české“, či „cizí“. V kapitole Jméno a kalendář vysvětluje autorka to, jak vzniká kalendářní systém jmen se známou dynamikou rozšiřování, obměny a zanikání jmen podle dobových faktorů.

Čtenář ocení (i když nositel jména zřejmě už nevyužije) poučení o pravopisných dubletách Regína/Regina, Kristýna/Kristina, Jozef/Josef, Alojz/Alois a podobně. A snad padne na úrodnou půdu i rada, že by bylo užitečné vyhnout se spojením jmen jako Harold Vopička, Lev Chloupek, Mirabela Slepičková, Karmen Umáčená a uvážit vztah jména k svému (stárnoucímu) nositeli u jmen jako Harry, Joe, Světluška, Zlatuška, Běla (dejme tomu provdaná Černá). A je dosti riskantní srovnávat se byť jen jménem s Antonínem Dvořákem, Janem Nerudou nebo Prokopem Holým. Spojení Petr Petr znemožňuje rozlišovat jméno rodné a příjmení, spojení Karel Petr zatemňuje toto rozlišování, [40]jména jako Dagmar Marvanová nebo Prokop Pokorný se nesnadno vyslovují. Jméno Jan Pech při představování nevyzní, naopak Maxmilián Novozámský spotřebuje při něm více času než ostatní. A ta nemilá náhoda, kdyby Richard Maurer ráčkoval! Inu úskalí tu čeká na nic netušící rodiče nemálo, většině se však lze vyhnout.

Za praktickými cíli nové příručky je skryta vysoká koncepční úroveň, objektivnost soudů i světonázorová stranickost při plném respektování českých národních tradic. Na tématu zdánlivě ryze odborném podtrhuje autorka nenásilně, ale přesto výrazně takový politický aspekt, jakým je internacionalismus obecně, konkrétně pak kulturní výměna mezi národy; zásadně vyvozuje vznik jmen jako pojmenovací kategorie ze společenského vývoje. Např. tam, kde mohla zabřednout do srovnávání údajů z různých národních a církevních kalendářů, dává jasně přednost pokrokové české tradici, k níž právem počítá i vývoj po roce 1945 a zvláště 1948, a všímá si i uplatňování světového názoru. Podle autorčiných zjištění se v posledních patnácti letech udržují mezi deseti nejoblíbenějšími jmény mužskými jména rozšířená už ve staré češtině: Jan, Petr, Jiří, Pavel, Martin, Tomáš, Michal, Jaroslav. U ženských jmen se trvale udržují mezi nejoblíbenějšími jména Jana, Eva, Hana, Lenka; k nim v posledních deseti letech přibyly Martina, Kateřina, Monika, Markéta a Lucie — tedy převážně jména už staročeská. Autorka správně odlišuje dobovou společenskou oblibu motivovanou historickými vzory — a nemotivovanou, třeba antioficiální „módu“.

Laický zájemce nebo odborník mohou připomenout hanlivé zabarvení některé domácké podoby v tom onom kraji; někdy čtenáře napadají další domácké podoby jména, někdy charakteristika užívání jména jako výjimečného, řídkého, běžného, častého může překvapit — to jsou věci různé zkušenosti, podložené různými krajovými poznatky, nicméně dosti rychle se měnící a nepodstatné. Vcelku bude společensky angažovaná publikace M. Knappové nepochybně kladně přijata odbornou veřejností (též pro svůj přínos teorii pojmenování), příslušnými institucemi našeho státu, všemi občany, kteří chtějí kvalifikovaně, poučeně poznávat všechny oblasti života socialistické společnosti, i v neposlední řadě novomanželi, kteří přemýšlejí o tom, jak se bude jmenovat… Ministerstvem vnitra ČSR byla schválena jako oficiální, závazná matriční příručka. Náklad 25 tisíc výtisků nepovažujeme zdaleka za přemrštěný.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 1, s. 38-40

Předchozí Alexandr Stich: Slohová dynamičnost v nové české próze (Josef Frais)

Následující Blažena Rulíková: Sborník studií sovětských lingvistů o spisovném jazyce a jazykové kultuře