Časopis Naše řeč
en cz

O mluveném jazyku a jazykové kultuře

Olga Martincová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Požadavek kultivovaného ústního vyjadřování nabývá stále většího významu. Souvisí to s účastí uživatelů jazyka na veřejném životě, s kvantitativním růstem veřejných mluvených projevů a s rozvojem jejich typů (mimo jiné také v důsledku vývoje techniky zvukového přenosu a záznamu), s existencí projevů, v nichž se mísí spisovné a nespisovné prvky atd. Při utváření základů kultury jazykového dorozumívání[1] každého jednotlivce se právem obrací pozornost k působení školy. Má-li však být školní jazyková výchova v tomto směru účinná, je potřebné zkoumat úroveň mluvených projevů dětí a mládeže z hlediska jazykové kultury. Na druhé straně, třebaže se u nejmladší generace teprve řečově komunikativní normy utvářejí,[2] ukazuje se ve způsobech jejího vyjadřování, v užitých jazykových prostředcích do jisté míry i stav dnešní dorozumívací praxe a také dynamický vztah mezi spisovným jazykem a ostatními útvary a formami národního jazyka. Tyto složité souvislosti mezi jazykovou kulturou, jazykovou výchovou, jazykovou praxí v jednotlivých komunikačních sférách a dynamikou útvarového rozvrstvení současné češtiny se promítají do tematiky monografie R. Brabcové Mluvený projev v teorii a praxi (Univerzita Karlova, Praha 1987, 157 s.).[3]

Autorka se zabývá mluvenými projevy žáků s cílem zjistit u zkoumaného generačního vzorku (žáci ve věku 7—15 let z Prahy a Středočeského kraje) úroveň jazykového komunikování, ukázat souvislosti s dynamikou jazykové situace a naznačit problémy vyžadující řešení jak ze strany lingvistů, tak ze strany pedagogů.

Obecným otázkám je věnována první kapitola. Na výsledcích dosavadního zkoumání se zakládá útvarová diferenciace současné češtiny. Při vymezení a pojetí běžně mluveného jazyka a spisovného jazyka přejímá autor[250]ka stanoviska zejména J. Chloupka a A. Jedličky.[4] Ve shodě s J. Chloupkem řadí běžně mluvený jazyk mezi nestrukturní útvary přechodného typu, u spisovného jazyka zdůrazňuje jeho kodifikovanost. Kromě toho se zde — způsobem spíše konstatačním než analytickým a hodnotícím — podává přehled názorů na obsah pojmu jazyková kultura (naznačuje se periodizace jejich vývoje v naší lingvistice od 30. let 20. století po současnost) a pojmů-termínů s ním souvisících — jazyková výchova a jazyková politika.

S metodikou výzkumu seznamuje druhá kapitola. Jazykový materiál se zakládá na jedenadvaceti nepřipravených mluvených žákovských projevech získaných magnetofonovými nahrávkami ze školy v přírodě, ze schůzek pionýrských oddílů, doučovacích kroužků apod. (Zkoumaný vzorek tvoří 9 816 slov.) Pro porovnání byl pořízen i soubor 12 připravených projevů — mluvní cvičení, záznamy ze zkoušení (2 937 slov). Poznamenejme, že nepřipravené žákovské projevy jsou souběžně pokládány za neoficiální a zařazovány mezi projevy běžného denního neoficiálního styku, připravené projevy (např. vyučovací dialog) se pokládají za projevy oficiální. Vzhledem k důrazu, který se na určující rysy oficiálnost — neoficiálnost, veřejnost — neveřejnost dává, jeví se nám ve vztahu k žákovským projevům jejich uplatnění (a vlastně i stanovení) ne zcela dořešené.

Následující kapitoly (třetí a čtvrtá) jsou věnovány analýze materiálu z hlediska zvukového, tvaroslovného, syntaktického a lexikálního a jeho hodnocení na základě kritérií tzv. řečové kultivovanosti. Tvoří je hledisko komunikační, jímž se rozumí hlavně srozumitelnost, dále kritérium souladu s normou spisovného jazyka (de facto se uplatňuje porovnání s prostředky kodifikovanými a kodifikací doporučenými způsoby jejich užívání) a hledisko tvořivého užívání jazyka.[5] Druhé kritérium předpokládá průběžné porovnávání materiálu se spisovnými prostředky a s prostředky nespisovnými.

Výsledná zjištění jsou velmi bohatá. V rovině zvukové se konstatuje především krácení samohlásek í a ů v různých pozicích (počitej, prosim, začínaji, tim; domu (místo domů), 2., 3. p. č. mn. kluku, klukum — zde se počítá i s regionálními vlivy), i dloužení samohlásek při vyjadřování citového zaujetí. Podle autorky se k jevům, které znamenají vážnou překážku plynulé komunikace (spíše však jde o jevy snižující úroveň mluveného projevu), řadí výslovnost jedné souhlásky místo dvou na hranici dvou slov ([ja kuře] < [jak kuře]), nepečlivá výslovnost souhláskových skupin ([stával] < [vstával]) aj. Zajímavá jsou i zjišťění o protetickém v- u slov začínajících na samohlásku o-. Některé z výslovnostních jevů jsou „téměř [251]noremním prvkem běžně mluveného jazyka (s. 46), např. [štiři, štiri] < [čtiři, čtiri].

Při analýze tvarů se např. uvádí, že v 1. p. č. mn. podstatných jmen r. m. živ. převažuje koncovka -i, v 7. p. č. mn. všech rodů -ma, tzn. zjišťuje se v těchto a dalších případech (u přídavných jmen aj.) situace shodná s jevy vyskytujícími se v projevech běžně mluvených. Pozoruhodná zjištění se týkají sloves. Např. u sloves 3. třídy v prézentním tvaru 3. os. č. mn. se ukázal poměr mezi koncovkami -(uj)í a -(uj)ou 1 : 1 (nevěnují, žijí — oslavujou, natahujou), ve 4. třídě vzoru „prosí“ u téhož tvaru je nejčastější -ej (nebavěj se). Pokud jde o prézentní tvar 3. os. č. mn. sloves typu sázet, uvádí se sice, že se stále častěji objevuje koncovka -í, ale údaj o vzájemném poměru tvarů s a tvarů s -ejí se pro nízký výskyt neuvádí.[6] Zato se však upozorňuje, že se v českém prostředí pro 3. os. č. mn. sloves 4. třídy stává běžnou koncovka -ej, korespondující s tvarem na -aj u sloves 5. třídy.

Zajímavý materiál je shromážděn také v pasáži věnované syntaktickým jevům. (Srov. např. část z doloženého výpovědního útvaru na s. 64: Jeli sme … nejdříf sme jeli ot školi ke školce starí / tam nastoupili ďeťi ze školki a jeli sme dál / nejdříf sme projížděli…)

Plně lze souhlasit s autorkou, že se při interpretaci materiálu objevuje řada problémů, zejména vychází-li se z pojmově-terminologického aparátu syntaxe psaného jazyka. (V práci se však autorka k němu přiklání — srov. např. označování výpovědních útvarů termíny souvětí, věta apod.) Asi proto se k většině syntaktických jevů hodnotící stanovisko z hlediska kultivovanosti nezaujímá.

Analýza slovní zásoby (čtvrtá kap.) má těžiště ve frekvenčním šetření. Frekvenční slovník je zařazen do přílohy. Pátá kapitola je věnována jednak monologické formě jazykových projevů, jednak přináší rozbor dialogu učitel — žák ve vyučovací hodině při výkladu a zkoušení, a to včetně přehledu komunikačních funkcí.

Bohatý materiál získaný při výzkumu mluvených projevů žáků vytipovaných podle věkového a územního kritéria, jeho rozbor (uplatnění statistické metody, porovnání se spisovným jazykem a s prostředky jazyka běžně mluveného) ukazuje na autorčinu zkušenost s uplatněním dialektologické metodiky i na snahu rozšířit výzkum mluveného jazyka, a to na základě využití poznatků rozvíjející se řečové komunikace (zvl. v páté kap.).

Práce R. Brabcové je cenná především svou složkou materiálovou (i když s hodnocením některých jevů lze polemizovat). Publikovaný materiál může sloužit inspirativně při pedagogické činnosti i při dalším výzkumu. Je také třeba uvítat, že se autorka pokusila aplikovat kritéria pro hodnocení kultivovanosti mluvených projevů při konkrétním zkoumání. Jistě další bádání [252]v tomto směru přinese mnohá zpřesnění, zejména pokud jde o stanovení hodnoticích kritérií, o jejich vzájemný vztah apod. Lze očekávat, že recenzovaná práce, ve které se klade úkol komplexně obsáhnout problematiku mluvených projevů, jazykovou kulturu a jazykovou výchovu, vyvolá živou odezvu a stane se podnětem pro další bádání.


[1] Termín kultura jazykového dorozumívání je známý z prací K. Hausenblase, který mu dává přednost před relativně častějším označením kultura řeči. Srov. K. Hausenblas, Kultura jazykového komunikování, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 123.

[2] I. Nebeská, K současnému pojetí normy v české lingvistice, SaS 50, 1989, s. 163.

[3] R. Brabcová věnuje výzkumu mluvených projevů dětí a mládeže z hlediska školní jazykové výchovy soustředěnou pozornost již delší dobu. Srov. např. stati ve Filologických studiích VIII (Praha 1978), XI (Praha 1981), XIII (Praha 1985).

[4] J. Chloupek, Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, Brno 1986; A. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974.

[5] O těchto kritériích srov. A. Stich, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 248.

[6] Při výzkumu vysokoškoláků se zjistil poměr správných (kodifikovaných) prézentních tvarů 3. os. č. mn. tohoto vzoru 75,5 % ke 24,5 % chybných.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 5, s. 249-252

Předchozí Ivana Bozděchová: Ke stupňování složených přídavných jmen

Následující Ivan Lutterer: Monografie o postavení rodného jména v jazyce a společnosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1