Bulharština — jazyk klasický i exotický

Ludmila Uhlířová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Tak můžeme přeložit do češtiny název nové knihy (Bălgarskijat ezik — klasičeski i ekzotičen, Narodna prosveta, Sofie 1988, 238 s.) jedné z nejvýraznějších a nejvšestrannějších osobností současné bulharské lingvistiky Svetomira Ivančeva. Tento vynikající bulharista a slavista do ní shrnul téměř tři desítky svých rozsáhlejších studií i kratších článků, z nichž většinu napsal v průběhu posledních patnácti let. Navázal tím na svou předchozí knihu Prinosi v bălgarskoto i slavjanskoto ezikoznanie (Sofie 1978), která obsáhla práce z šedesátých a počátku sedmdesátých let a je i u nás dobře známa (viz recenzi v NŘ 63, 1980, s. 50—52). Podstatná část Ivančevovy dosavadní bulharistické a slavistické produkce, publikovaná porůznu v domácích i zahraničních časopisech a sbornících, mimo jiné např. v Československu, Dánsku, Francii, Jugoslávii, Polsku a Rumunsku, tím konečně dostává v uvedených dvou knihách ucelenou a čtenářsky dostupnou formu.

Už oba v titulu obsažené charakteristické přívlastky napovídají, z jakých hledisek především přistupuje Ivančev ke zkoumání bulharštiny. Zabývaje se problematikou nejstarších vývojových fází tohoto jazyka, studuje starou bulharštinu jako základ „klasického“ kulturního jazyka Slovanů, staroslověnštiny. Pozornost pak soustřeďuje na ty dlouhodobé vývojové procesy probíhající ve starší i současné bulharštině, které z ní činí slovanský balkánský jazyk izolačního (analytického) typu se vší jeho typologickou specifičností, jež se z pohledu (diachronního i synchronního) ostatních slovanských jazyků nutně jeví jako výjimečná, „exotická“. V centru Ivančevova zájmu je tedy vždy bulharština v kontextu dalších, slovanských i neslovanských jazyků. Přední místo mezi konfrontovanými jazyky zaujímá rovněž čeština.

Tematicky Ivančev zasahuje do celé řady okruhů: zabývá se hláskoslovným vývojem bulharštiny, tvořením slov (např. zdrobnělin, dále některých typů sloves, deverbativních podst. jmen a deverbativních příslovcí), studuje vztahy forem a funkcí slovesných kategorií, zejména času a vidu, dále jmennou kategorii pádu a určenosti, věnuje se syntaxi věty jednoduché a souvětí i syntaxi textové, zvláště anafoře; stranou pozornosti nezůstává ani etymologie.

Ivančev ve své knize znovu demonstroval, jak blízko má k české lingvistice. Spojuje ho s ní nejen zájem o některá typicky „česká“ témata, zejména o aktuální členění, ale také spřízněnost teoretických a metodologických stanovisek a s ní související všestranná znalost české lingvistické produkce (svědčí o tom i velký počet českých položek v bibliografii na konci knihy). Jeho bohemistické i konfrontační bulharisticko-bohemistické studie jsou významným přínosem pro poznání místa češtiny mezi ostatními slovanskými [85]jazyky. Například ve shrnující studii o překládání z češtiny do bulharštiny se soustřeďuje na překladatelskou problematiku takových jevů, především syntaktických, které sice mají své místo v jazykových systémech obou konfrontovaných jazyků, ale v každém z nich jsou různě funkčně zatíženy. Dovozuje, že např. ukazovací zájmeno ten, ta, to je v češ. mnohem častější než ukazovací zájmeno v bulh., kde některé jeho funkce přejímá člen určitý a zájmeno třetí osoby; naopak zájmeno třetí osoby on, ona, ono má v češ. pětkrát nižší frekvenci než jeho ekvivalent v bulh., protože zde se vzhledem k analytismu ve jmenném systému vyjadřuje často zájmenný podmět ve větě tam, kde čeština vystačí s podmětem nevyjádřeným. Bulharština se odlišuje od češtiny dále využitím přivlastňovacích zájmen, strukturou jmenné skupiny, zejména hojnějším využíváním předložkových vazeb tam, kde má čeština přívlastky adjektivní; v bulh. je méně vokativů než v češ., v češ. je více deadjektivních příslovcí atd.

Spolehlivý empirický, materiálový zdroj pro autorovy konfrontační studie poskytuje jeho dlouholetá překladatelská zkušenost. Připomeňme, že Ivančev přeložil do bulharštiny řadu děl B. Němcové, K. Čapka a dalších našich prozaiků; jeho překlad Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka je pokládán za jeden z nejlepších překladů tohoto díla do jiných jazyků vůbec. Je mimořádně zasvěceným znalcem češtiny se všemi jemnostmi i úskalími její jazykové kultury.

Protože tato zpráva o Ivančevově knize, která bezpochyby vzbudí pozornost v kruzích našich slavistů i bohemistů, vychází právě v době, kdy její autor slaví 70. narozeniny (* 20. 7. 1920), blahopřejeme mu nejen k úspěšné publikaci, ale také k významnému životnímu jubileu a věříme, že činorodý neklid, vědecká racionálnost a v neposlední řadě pro něj tak příznačné umění vtipného nadhledu, s nímž přistupuje k řešení otevřených lingvistických otázek, ho budou provázet i do dalších let.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 2, s. 84-85

Předchozí Eva Macháčková: Srovnání českých, ruských a německých slovesně jmenných spojení

Následující Miloslav Churavý: Nad slovníčkem slangů