Pokus o syntetický pohled na české slangy

Lumír Klimeš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zájem o výzkum slangu u nás opět oživl po druhé světové válce v polovině padesátých let a trvá dosud. K těm, kdo významně přispěli k jeho hlubšímu poznání, patří zejména Jaroslav Hubáček, autor knihy O českých slanzích.[1] Na svůj úkol se dobře připravil několika studiemi o slangu, z nichž nejdůležitější a nejrozsáhlejší je o slangu železničářském.[2] Tento výzkum a některé práce jiné mu umožnily soustředit naše dosavadní poznatky do monografie, poněkud připomínající starší, ale stále cennou práci Oberpfalcrovu.[3]

[258]Hubáčkova kniha má dvě složky. Jednu tvoří úvodní výklady o slangu (str. 9—26) a závěrečné poznámky o vzniku slangových pojmenování (str. 149—158). Druhá část (str. 27—148) obsahuje seznamy lexikálních jednotek 41 slangů, uspořádané věcně a pak abecedně. U slangů, jež obsahují více lexikálních jednotek, je předeslán výklad o jejich povaze, jakož i o prostředí, v němž vznikají. Nejrozsáhlejší je kapitola věnovaná slangu železničářskému (str. 28—61). Cenné jsou tři přídavky o slangu zcela určitého prostředí: Dopravního podniku města Ostravy (str. 128—138), žáků hokejové třídy ZDŠ v Ostravě-Vítkovicích (str. 139—141) a vagonářů ve Studénce (str. 141—147).

K obecné části poznamenáváme:

Hubáčkova kniha byla ukončena v červnu 1977. Domníváme se, že by bylo bývalo možné doplnit výklady o slangu ještě definicí z 1. dílu Slovníku slovanské lingvistické terminologie (Praha 1977, dále jen SSLT). V úvodní části i v složce lexikální postrádáme výklad o kvantitativním výzkumu slangu (počet lexikálních jednotek, synonym a synonymních řad, frekvence aj.).[4]

Autor se při svých výzkumech v terénu jistě setkal i se slangovými pomístními jmény. Škoda, že jim věnoval pouze nepatrnou poznámku na s. 94 (trampský slang) bez soustavnějšího teoretického rozboru. Z hlediska dalšího výzkumu je významné a přirozené, že se autor snaží osvětlit rozdíl mezi slangovou lexikální jednotkou a lexikální jednotkou rovněž nespisovnou, ale neslangovou (str. 19—24). Jádro Hubáčkovy knihy tvoří popis slovní zásoby většiny našich slangů a charakteristika některých z nich (s. 27—148). Je to práce vskutku záslužná, přinášející někdy poznatky zcela nové. Od průkopnické studie Oberpfalcrovy nebyla podobná syntetická práce u nás vydána.

Podrobnější pohled na slovníkový materiál, jejž Hubáček s takovou pílí soustředil, dává podnět i k obecnějšímu zamyšlení nad tím, co od prací tohoto druhu očekáváme a do jaké míry se autorovi podařilo tyto úkoly zvládnout:

1. Základním požadavkem je rozlišení slangových lexikálních jednotek od nespisovných lexikálních jednotek neslangových a z druhé strany rozlišení termínů od slangových lexikálních jednotek. Teoreticky jsou tyto otázky autorovi jasné (viz výše). V popisu slovní zásoby tu však nalézáme některé omyly. Stylovou charakteristiku slova nebývá vždy snadné odhadnout. Nejvhodnější a nejobjektivnější je přijmout charakteristiku Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) a Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ), i když proti stylové charakteristice některých lexikálních jednotek jako slangových můžeme i tu mít námitky. O správnosti [259]určení lexikální jednotky jakožto termínu lze však u těchto slovníků sotva pochybovat, neboť východiskem jsou tu vždy příslušné normy, terminologie a názory odborníků. Ale nebudeme asi moci — jak činí Hubáček — prohlašovat za slangová ksicht (ob. zhrub.), morseovka (bez poznámky), piják (tj. pijavý papír, ob.), rodeo (poněk. zast. expr.), šturmovština (hovor. expr.), tramvaják (ob.) aj. Zvláště závažné je, že žádné z těchto slov neoznačuje jako slangové ani SSČ. Naproti tomu některá slova, jež SSJČ označuje jako myslivecké termíny, jsou řazena do slangu: běhy, norování, paletky, šoulačka.

2. Přesnost a správnost věcných výkladů je dost proměnlivá. Slangová lexikální jednotka má být na prvním místě vyložena termínem, neboť je nejpřesnější. Jestliže může být termín laikovi nejasný, je třeba jej vysvětlit. Tak např. na str. 110 se vykládá poutnice (hutnický slang) pouze jako poutnická stolice, což většině čtenářů neřekne téměř nic.

Přesnost a správnost věcných výkladů má různou úroveň. Celkem dobrá je u slangu železničářského, neboť zde má autor největší znalosti věcné a jazykové i osobní zkušenosti. Nepřesnosti jsou jen v kapitole 1.5 Názvy osob sdělovací a zabezpečovací distance (str. 33). Distance je název organizační jednotky příslušné traťové sdělovací nebo zabezpečovací služby, nemá však nic společného se službou bezpečnostní („policejní“). Proto je nesprávné řadit sem názvy opož, opožák, osož, osožák, psovod. Ani jejich výklad není ostatně v pořádku.[5] Název osožák nevznikl ze zkratky OSŽ, ale OSOŽ (ozbrojené strážní oddíly železniční).

Dost velkou nepřesností trpí výklady o vojenském slangu (s. 95—97). Bažant je voják v 1. roce základní (ne prezenční!) služby. Lítačka už dříve označovala slangově pořádkovou hlídku (ne kontrolní). Dévéťák se vykládá jako ‚dozorčí vojskového tělesa‘, avšak od šedesátých let se tato funkce nazývala dozorčí pluku (útvaru).[6] Pancrfaust je pancéřovka; název pancéřová pěst je neterminologický. Dvojče se nazývá správně dvojkulomet, trojče tříkulomet. Maršbatalión, maršbaťák nelze vyložit jen jako ‚prapor odcházející na frontu‘ (str. 97). Byl to prapor s pozdějším datem mobilizační a pochodové pohotovosti, složený převážně ze záložníků, určený k doplnění ztrát. (V terminologii čs. armády se kdysi nazýval pochodový prapor.) Podobně neúplně je vyložena marškumpanie. „Execírka — vojensky cvičit“ (str. 97) je výklad stylisticky nevhodný. „Řopík — lehká opevňovací stavba (podle ŘOP = ředitelství opevňovacích prací).“ (Str. 96.) Třeba vysvětlit, že nešlo o jakoukoli lehkou opevňovací stavbu. Tzv. řopíky byly železobetonové pevnůstky působící zpravidla oboustrannou boční kulometnou [260]palbou, budované u nás v letech 1937—1938 jako složka stálého opevnění, v tehdejší terminologii nazývaná „objekt lehkého opevnění vz. 37“.

Slovo kůň (str. 25) nelze vykládat zastaralým termínem koňská síla. Zákonnou jednotkou výkonu byl už v době vzniku Hubáčkovy knihy watt (1 k = 736 W). Přesněji mohlo být vyloženo slovo akvabela (str. 72 — zde nejde jen o umělecký prvek plavání). Šára (str. 124) byla hodnost v SS (Scharführer, asi jako rotný).

3. Naprostá úplnost je nemožná a bylo by nesprávné ji vyžadovat. Reprezentativnost souborů slangových lexikálních jednotek závisí na tom, do jaké míry se podařilo je zaznamenat. Obecně lze říci, že u tzv. profesionálních slangů je tato možnost lepší než u tzv. slangů zájmových. (Nejhorší je u slangu studentského, který se — nehledíme-li k nepříliš početnému stabilnímu jádru — mění neustále a je jaksi „nepolapitelný“.) Ale ani u tzv. profesionálních slangů nelze vyčerpat vše. Přesto se zdá, že některé slangy mohly být zpracovány i při svém menším počtu slangových lexikálních jednotek hlouběji. To se týká hlavně slangu poštovních zaměstnanců, sladovníků, pracovníků televize a stavbařů,[7] jakož i zastaralého vojenského slangu (s. 97). Sem bylo možno zařadit i další slangové lexikální jednotky: cuksfíra, kaprál, vachkompanie, švarm, švarmlinie, vachcimra aj. Postrádáme slang pekařský,[8] zejména však — nehledíme-li k několika rozptýleným dokladům (s. 120, 123, 124) — slang vězňů z nacistických koncentračních táborů aj.[9]

K starým slangům třeba počítat kromě mysliveckého slangu i slang hornický.[10]

Z pracně získaného jazykového materiálu pozoruhodné kapitoly „Slang žáků hokejové třídy…“ (s. 139—141) by se bylo dalo podle našeho názoru vytěžit více, zejména srovnáním s výklady o hokejovém slangu na s. 66—67 (počet společných slangových lexikálních jednotek, způsob tvoření, synonymita).

4. Požadavku stejnorodosti se Hubáček snaží vyhovět roztříděním slangových lexikálních jednotek do věcných skupin a někdy dost nesnadným odhadem jejich životnosti a stáří. Někde se pro přílišnou věcnou [261]různorodost nelze určité neuspořádanosti vyhnout (např. v lékařském slangu), jinde se však nemůžeme zbavit dojmu, že se alespoň do jisté míry odstranit dala. Tak např. na str. 95 se dostávají do těsného sousedství názvy vzdálené časově i prostředím, k němuž se vztahují: dýzlák (délesloužící v čs. armádě po r. 1945), feret (donašeč v zajateckém táboře spojeneckých letců nasazený Němci), jazyk (v ruském a sovětském prostředí nepřítel zajatý pro získání zpráv).

Na str. 111—112 se vykládá o řemeslnickém slangu. Autor správně upozorňuje, že výčet nemůže být úplný. Přesto si však čtenář položí otázku, proč se píše zvlášť (na str. 118) o slangu obuvnickém (pouhých 7 lexikálních jednotek)?

Oddíl nazvaný „Výrazivo prostě slangové“ (s. 122—127) zahrnuje „názvy…, které, přesahujíce rámec jednoho pracovního prostředí nebo jedné vyhraněné zájmové oblasti, jeví se jako prostě slangové, bez dalšího určení“. Vytvoření takové skupiny je nutné a správné. Méně vhodné jsou však některé příklady, které by bylo sotva možno charakterizovat uvedeným způsobem. S tím pak souvisí i různorodost této skupiny. Apelák, šára, štúba (s. 124), apel (s. 126) jsou — jak autor sám poznamenává — spojeny s prostředím nacistických koncentračních táborů v době protektorátu. Určité pochybnosti vzbuzuje zařazení slovesa kolokvovat (s. 125) do této skupiny i jeho výklad. Kolokvovat znamenalo dříve (asi do r. 1950) ‚skládat určitý druh vysokoškolské zkoušky, kolokvium‘.

Velice potřebný rejstřík by byl rozsah knihy patrně příliš zvětšil. V poznámkách i v literatuře se někdy osobní jméno cituje úplně (Křístek, Václav), někdy zkráceně (Krištof Š.). Na straně 10 je chyba v nadpisu. Práce B. Zimové Vorařský slang pražského Podskalí, Praha 1965, není uvedena, ačkoli se na ni v textu odkazuje. Tiskových chyb je málo (kněž str. 97, k těžbe str. 109, morzeovka — Morzeova abeceda str. 119 — správně morseovka, Morseova abeceda) s výjimkou kapitoly o lékařském slangu (s. 102—105): inley (správně inlej n. inlay), infuze (správně infúze n. infuse), infuzní (správně infúzní n. infusní), lupénka (správně lupenka), pean (správně peán), transfuzní (správně transfúzní n. transfusní); Menierova choroba (správně Menièrova), Parkinzonova choroba (správně Parkinsonova), Peanův nůž (?) (správně Péanův); místo pleurální funkce mělo nejspíš být punkce.

Na závěr shrnujeme: Kniha je v mnoha směrech podnětná a zajímavá, přináší poměrně dost nových poznatků. Škoda však, že se nepodařilo odstranit alespoň některé nedostatky, na něž jsme zde upozornili.

---

[1] J. Hubáček, O českých slanzích, Ostrava 1979.

[2] J. Hubáček, Železničářský slang, Praha 1974.

[3] Fr. Oberpfalcer, Argot a slangy, Československá vlastivěda, díl III, Jazyk, Praha 1934, s. 311n.

[4] L. Klimeš, An Attempt at a Quantitative Analysis of Social Dialects, Prague Studies in Mathematical Linguistics 4, Praha 1972, s. 77n.

[5] Srov. m. j. B. Zaoral, Sbírka normativních výnosů z oboru personálního práva zaměstnanců Čs. stát. drah (z let 1925—1936), Praha 1937, V. s. 201.

[6] Viz k tomu i k dalším ekvivalentům Vojenský terminologický slovník, Praha 1966.

[7] L. Klimeš, Poštovní slang v Plzni, Sborník Pedagogické fakulty v Plzni, Jazyk a literatura 11, 1973, Praha 1973, s. 23n. — O. Brabec, Významový slovník běžnějších odborných pojmů, slangových výrazů a zkratek z oblasti provozu ČST v Praze, Praha 1978. — A. Kejvanová, Slangové výrazivo německého původu ve stavebních profesích. Acta polytechnika, Práce ČVUT v Praze, 11 (1,3), 1979, s. 103n. — Posledních dvou prací nemohl už Hubáček užít. Ukazují však přesvědčivě, jak bohatý je slang obou oborů a jaké možnosti výzkumu zde byly.

[8] L. Klimeš, Slang plzeňských pekařů, Sborník Pedagogické fakulty v Plzni, Jazyk a literatura 12, 1976, Praha 1976, s. 47n.

[9] V. Hejduk, Čeština za mřížemi a dráty, NŘ 35, 1951, s. 50n. — G. Straka, L’argot tchèque du camp de Buchenwald, Revue des études slaves 22, 1946, s. 105n.

[10] Srov. J. Kořínek, Staré paměti kutnohorské, Praha 1675.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 5, s. 257-261

Předchozí Jiřina Hůrková, Růžena Buchtelová: Mluvní výchova pro učitele

Následující Jana Faltýnková-Dvořáková: Dva slovníky cizích slov