Srovnání českých, ruských a německých slovesně jmenných spojení

Eva Macháčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ke kvalitním pracím srovnávacího charakteru se řadí publikace E. Herrmannové-Dreselové[1] o spojeních tzv. „funkčních“ sloves s abstrak[80]ty (např. poskytnout pomoc) v ruštině a v češtině. Ve skutečnosti tu nejde o srovnávání pouze dvou — slovanských — jazyků, ale o jazyky tři, protože německy napsaná práce srovnává s obraty německými (v němčině již tradičně nazvanými Funktionsverbgefüge).

Autorka prostudovala rozsáhlou literaturu týkající se tématu i obecné práce syntakticko-sémantické. Její východiska, zvolený přístup k problematice a závěry týkající se popisu a třídění slovesně jmenných spojení jsou obdobné jako v naší práci o analytických predikátech.[2]

Cílem monografie E. H. Dreselové je popis a klasifikace slovesně jmenných spojení typu poskytnout pomoc, dát radu apod. Spojení jsou analyzována jak po stránce kvalitativní, v jazykovém systému, tak i po stránce kvantitativní, z hlediska výskytu v textu. Slovesně jmenné spojení je vymezeno jako spojení slovesa obecného významu (slovesa funkčního) a substantiva s verbálním obsahem. Po stránce sémantické tvoří jednotu a funkčně odpovídá „jednoduchému“ slovesu (jednoslovnému slovesnému ekvivalentu). Abstraktní soubstantivum představuje sémantické centrum spojení, funkční sloveso funguje jako centrum syntaktickostrukturní, jako jistý verbalizátor. Vyjadřuje především gramatické kategorie, ale není zcela významově „prázdné“ ani po stránce sémantické. Z formálního hlediska je abstraktní substantivum většinou objektem funkčního slovesa (podat vysvětlení), popř. subjektem (začala hádka).

Autorka se zabývá kritérii, která pomáhají vymezit oblast zkoumání. Je samozřejmé, že vedle spojení, která zcela zjevně patří do vymezené oblasti, existuje velmi široký přechodný pás spojení směřujících na jedné straně k spojením „volným“ a na straně druhé k zřetelným frazeologismům, které už nepatří do oblasti autorčina zájmu. Přesné hranice tu vymezit nelze.

Materiál pro práci byl získáván jednak ze slovníků a příruček (pro popis dílčího sémantického systému), jednak z novinových textů ruských a českých; takto byly získávány údaje pro četnost jevu.

Důvodů pro to, že existují slovesně jmenná spojení, může být podle autorky několik. Ve vztahu k jednoslovným ekvivalentům jsou tři možnosti: 1. Jednoslovný protějšek neexistuje — pak spojení zaplňuje mezeru v systému. Např. k substantivu inspekce neexistuje sloveso; analogicky např. podle dozor — vykonávat dozor (dozírat), můžeme utvořit spojení vykonávat inspekci, které nahrazuje sloveso. 2. Slovesně jmenné spojení může vyjadřovat některé významové odstíny oproti slovesu. 3. Mezi slovesem a spojením neexistuje žádný výrazný významový nebo stylistický rozdíl, mohou se používat jako synonyma.

Užití slovesně jmenných spojení umožňuje /1/ různým způsobem hierarchicky uspořádat „účastníky“ (participanty, aktanty) ve větě, /2/ různým [81]způsobem vyjádřit verbální význam, /3/ způsob slovesného děje (tzv. Aktionsart), /4/ kauzativitu, /5/ intenzitu děje, /6/ kvantifikaci, /7/ upřesnit význam užitím přívlastků, /8/ vyjádřit stylistickou diferenciaci, /9/ syntaktickou a sémantickou derivaci a /10/ synonymii a parafráze. (Při širším chápání lze i intenzitu děje, kvantifikaci, popř. kauzativitu zahrnout do slovesného způsobu.)

Ad 1. Při vymezení sémantického základu věty vychází autorka z prací českých autorů.[3] Predikát (většinou určitý tvar slovesný) přiděluje jisté významové role, jako agens, patiens, „účastníkům“ (participantům) větné propozice. Užívání slovesně jmenných spojení umožňuje měnit hierarchii participantů, např. odsunout agens z pozice podmětu a do této pozice postavit patiens: Jan (agens) má vliv na Pavla — Pavel (patiens) je pod vlivem Jana (Janovým). Důležité je užití těchto spojení jako protějšků nepřechodných sloves, od nichž se netvoří pasívum (porozumět někomu — najít porozumění, setkat se s porozuměním). Do subjektové pozice se u slovesně jmenných spojení může dostat adresát: radit někomu, dát, dávat rady — dostat radu, rady, příkaz aj. (V češtině totiž neexistuje pasívum typu „jsem přikázán, raděn“.) Agens odsunutý z pozice podmětu se nemusí vyjadřovat v přívlastku, v příslovečném určení, v předmětu. I patiens může zůstat nevyjádřen, zatímco u jednoslovného protějšku by někdy vyjádřen být musel: *Dělník opravil. — Dělník provedl opravu. Někdy se nevyjadřuje ani agens (A), ani patiens (B): Nakonec padla ještě otázka, zda … (A se ptá, táže B, zda …). Na soutěži žen dochází jen zřídka k překvapení (A překvapuje B).

Ad 2. Slovesně jmenná spojení umožňují odstínit slovesný význam. V tomto bodě navazuje autorka na detailní analýzu slovesně jmenných spojení v práci Danielsově.[4] Jednotlivé „stavy věcí“ (mimojazykové situace) lze vyjádřit různě; jako proces, ale také jako stav, statickou situaci, vztah, vlastnost, prožívání, chování. Tak např. místo slovesa bát se můžeme užít spojení mít strach (vztah), být ve (velkém) strachu (stav), pociťovat strach (prožívání, pocit), projevovat strach (chování). Přitom spojení jako být na útěku, na pochodu vyjadřují děj jako (déle trvající) statickou situaci. Děj neprobíhá neustále; tak zločinec, který je na útěku, nemusí stále utíkat.

Ad 3. K způsobům slovesného děje počítá autorka vyjádření začátku, průběhu a konce slovesného děje/stavu. Uplatňují se tu ve velkém počtu i konstrukce s abstraktními substantivy v podmětu: Začala pranice. Zmocnilo se ho zoufalství. Zlost mě přešla. Válka skončila. Boj trvá. Probíhá jednání. apod. Jak v bodě 1, tak i v tomto bodě a v bodech dalších využila autorka formalizovaného aparátu sovětských badatelů Apresjana a Meľčuka a stanovila logické operátory. OPER₁ (provádět (změny)), OPER₂ (prodělávat (změny) — v pozici subjektu je patiens), OPER₀ (došlo k změně — pozice subjektu je neobsazena). U operátoru LABOR je abstraktum [82]v pozici druhého objektu, u operátoru FUNC je abstraktum v pozici subjektu. Tyto všechny operátory (s různými indexy) se mohou kombinovat s operátory začátku děje/stavu (INCEP), průběhu (CONT) nebo konce (FIN).

Ad 4. U kauzativního děje se zjednodušeně řečeno — oproti původnímu ději/stavu objevuje na sémantické rovině další účastník — kauzátor; agens původního děje (nositel stavu) se stává objektem a kauzátor subjektem. V kauzativních konstrukcích bývá nejčastějším funkčním slovesem způsobit. Některá funkční slovesa vyjadřují, že děj/stav nastal — udělat, zjednat pořádek, přivést koho k zoufalství, uvést koho do rozpaků apod. Jiná vyjadřují, že děj/stav skončil: vyvést, přivést koho z rovnováhy, vzít někomu naději, zbavit koho odpovědnosti aj. I tady můžeme formalizovat: CAUS je operátor kauzace, LIQU je operátor s významem CAUS FIN.

Autorka na příkladech ukazuje, že s některými abstrakty se pojí různé typy funkčních sloves; vyjadřuje se řada významů: mít podezření na koho; pojmout p.; uvést koho v p.; být v p. u koho; dostat se, upadnout do p.; vzbudit, vyvolat p.; rozptýlit, vyvrátit p., že; vzniká p., že …; padá na něho p.

Ad 5. Intenzita děje/stavu se často vyjadřuje slovesy v přeneseném významu: hořet, plát nadšením, obklopit, zahrnout koho péčí, pohroužit se do práce. Intenzitu citů často naznačují slovesa vyjadřující doprovodné změny citů: rudnout zlostí, zezelenat strachy, klepat se strachy, skákat radostí aj.

Ad 6. Pomocí slovesně jmenných spojení můžeme vyjádřit jednotlivá „kvanta“ děje. U nás si tohoto jevu všiml už např. Mathesius: Pohlavkovat znamená dávat více pohlavků, jde-li o jeden, musíme užít spojení dát pohlavek.

Ad 7. Některá spojení nelze rozvíjet přívlastky, tvoří pevnou jednotku; většinou je však můžeme rozvíjet alespoň hodnotícími příd. jmény: upadnout do velkých rozpaků. Do spojení s funkčními slovesy vstupují někdy abstrakta rozvitá přívlastky jako ustálená spojení: poskytnout první pomoc; v takových případech nelze užít jednoslovného slovesného ekvivalentu.

Ad 8. Slovesně jmenná spojení jsou podle stylové charakteristiky rozlišena na stylově neutrální, knižní a hovorová. (Můžeme tady upozornit na to, že sloveso hloupnout znamená především stávat se hloupým. Autorčino označení tohoto slovesa jako expresívního platí pouze pro záporný imperativ: nehloupni (jak uvádí i Slovník spisovného jazyka českého). Jen v tomto významu ho můžeme nahradit spojením „nedělej hlouposti“.

Ad 9. Jako syntaktickou derivaci označuje autorka případy, kdy spojení zaplňuje mezeru; k substantivu neexistuje sloveso (vykonávat inspekci). Jako sémantickou derivaci označuje autorka případy, kdy např. ke slovesu číst vyjadřujeme „nastání“ děje slovesně jmenným spojením: dát se, pustit se do čtení apod.

Ad 10. Možnosti synonymie a parafráze jsou zajímavě doloženy na ukázkách z textu, kde se střídají spojení s jednoslovnými protějšky.

Těžiště autorčiny práce spočívá především v dalším oddíle zabývajícím se konfrontací češtiny a ruštiny. Tato kapitola je velmi cenná [83]a přínosná; drobné nedostatky snadno zjistíme a možnosti spojení s některými slovesy v tabulkách doplníme. Tak i v češtině jsou možné konstrukce jako utrpět fiasko, podniknout exkurzi, (ne)vycházet z údivu aj.

Zajímavá jsou zjištění o četnosti funkčních sloves (v systému): mezi prvních deset se v češtině dostala slovesa mít, dát/dávat, (u)dělat, být, (z)působit, dostat/dostávat, vyvolat/vyvolávat, provést/provádět, uvést/uvádět, vzniknout/vznikat. V ruštině je na prvním místě sloveso být; to nepřekvapí, neboť víme, že v ruštině jsou běžné konstrukce typu u meňa (bylo predčuvstvije, što …); srov. české měl jsem tušení, že … První čtyři slovesa se v ruštině a v češtině shodují, i když v jiném pořadí, u dalších už jsou rozdíly: od pátého místa jsou ruská slovesa polučať, brať, staviť, podať, idti, prichodiť. Podle autorky vykazuje ruský materiál větší rozptýlenost funkčních sloves (je jich více), v češtině je jejich větší koncentrace. I typy operátorů jsou rozdílně zastoupeny. České konstrukce s neobsazenou pozicí subjektu jako došlo k nehodě (OPER); dalo se do deště (INCEP OPER) nemají v ruštině obdoby, srov. ruské slučilos’ nesčasťje.

Pro jednotlivé sémantické třídy funkčních sloves jsou vypracovány srovnávací tabulky; u nejčastějších sloves jsou pro překlady jednotlivých spojení uvedeny tabulky samostatné. Velká pozornost je věnována spojovatelnosti funkčních sloves se substantivy různých významových okruhů. Užitečné využití takových tabulek by se nabízelo při vyučování cizím jazykům, při překladatelské praxi apod. Tak substantiva vyjadřující význam „špatný čin“ se pojí se slovesy jako dopustit se, spáchat, tropit, dělat, provádět, ale každé sloveso má jiný okruh substantiv (okruhy se i vzájemně překrývají). Stylistické hodnocení některých spojení jako expresívních není tu snad zcela na místě; tak začala pranice, dostat vyhazov, ztratit reputaci jsou konstrukce expresívní jen proto, že substantiva mají tento charakter; funkční slovesa jsou neutrální. Konfrontaci slovesně jmenných spojení ruských a českých provádí autorka i na rovině textu; zkoumá četnost jednotlivých typů a rozdíly a shody v obou jazycích. Při takovém zkoumání se přihlíží ke kontextu. Lépe se pak zjišťují možnosti rozvíjení přívlastky, postavení konstrukcí z hlediska aktuálního členění apod.

Pečlivým a systematickým rozborem slovesně jmenných spojení autorka přesvědčivě prokázala, že jde o jev, který má v jazyce své pevné místo. Přes výhrady, které bývají k spojením uvedených typů často vyslovovány, se bez nich neobejdeme; zvláště pak proto, že jako termínů užíváme substantiv (často rozvitých), které zapojujeme do vět právě pomocí funkčních sloves.

---

[1] Die Funktionsverbgefüge des Russischen und des Tschechischen, Heidelberger Publikationen zur Slavistik, Frankfurt am Main 1987, 250 s.

[2] E. Macháčková, Analytické predikáty (Substantivní názvy dějů a statických situací ve spojení s funkčními slovesy), Jazykovědné aktuality 20, 1983, č. 3—4, s. 122—176.

[3] Např.: Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny, red. F. Daneš, M. Komárek; SaS 36, 1975, s. 18—46.

[4] K. Daniels, Substantivierungstendenzen in der deutschen Gegenwartssprache, Nominaler Ausbau des verbalen Denkkreises, Düsseldorf 1963.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 2, s. 79-83

Předchozí František Daneš: Knížka o pořádku slov v češtině a nejen o něm

Následující Ludmila Uhlířová: Bulharština — jazyk klasický i exotický