Problematika češtiny v Příspěvcích k bulharské a slovanské jazykovědě S. Ivančeva

Ludmila Uhlířová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Prof. S. Ivančev, přední představitel soudobé bulharské jazykovědy, je u nás znám a vážen jako vědec-slavista i jako propagátor česko-bulharských styků kulturních (mj. přeložil do bulharštiny řadu význačných českých beletristických děl 19. a 20. stol.). Nepřekvapí proto, že v knize Prinosi v bålgarskoto i slavjanskoto ezikoznanie (Sofie 1978, nakl. Nauka i izkustvo, 363 s.), do níž shrnul své nejdůležitější vědecké studie a články publikované po časopisech a sbornících v průběhu minulých dvaceti let, věnoval českému jazyku mnoho místa a že oporu pro řešení některých problémů hledal právě v pracích českých lingvistů — V. Mathesia, J. Kurze, B. Havránka, F. Trávníčka a dalších.

Základní zaměření Ivančevových Příspěvků je konfrontační a tento přístup autorovi umožňuje soustředit se na rozbor především těch jazykových jevů, v nichž se specifičnost bulharštiny v rámci slovanské jazykové rodiny projevuje nejzřetelněji, tj. těch rysů, které dovolují charakterizovat bulharštinu jako „analytický balkánský slovanský jazyk“. Jako konfrontačního materiálu je využito všech slovanských jazyků — ruštiny, ukrajinštiny, polštiny, lužické srbštiny, srbocharvátštiny a dalších, avšak nejčastěji je bulharština porovnávána s češtinou (zčásti též se slovenštinou). Ukazuje se přitom, že na jedné straně čeština některými svými strukturními vlastnostmi, např. soustavou slovesných časů a slovesného vidu, vytváří v rámci slovanských jazyků protipól bulharštiny, v jiných rysech naopak oba jazyky jeví význačné analogie, např. v systému tvarů a funkcí osobních zájmen.

Ivančevovy konfrontační studie se dotýkají všech jazykových plánů. Podle nich je kniha rozdělena na tři široce pojaté oddíly, fonetiku (pozornost se věnuje jak fonetice spisovného jazyka, zejména jevům intonačním a rytmickým, tak některým specifickým rysům nářečním), dále morfologii a syntaxi (se samostatným oddílem o anafoře), a konečně lexikologii včetně slovotvorby. Nejrozsáhlejší oddíl tvoří morfologie a syntax. Sem jsou zařazeny v prvé řadě srovnávací studie z oblasti morfologie a syntaxe jména, slovesa, částečně i dalších slovních druhů a dále studie, které tradiční rámec oblasti morfologicko-syntaktické podstatným způsobem překračují — popisují se v nich funkce různých jazykových prostředků, zejména členu a zájmen, při výstavbě souvislého textu. S. Ivančev jako první v Bulharsku věnoval pozornost aktuálnímu členění, popsal soustavu prostředků aktuálního členění v bulharštině a jejich fungování a přispěl i k propracování teorie aktuálního členění; právě v této oblasti se jeví konfrontace bulhar[51]štiny a češtiny jako nejplodnější. Zjištění paralelismu ve tvarech a funkcích zájmen třetí osoby v češtině a v bulharštině vyúsťuje v samostatnou analýzu českého jazykového materiálu a k vyslovení nových poznatků týkajících se nejen bulharštiny, ale i češtiny.

Při výkladu aktuálního členění vychází Ivančev z tripartice věty na téma neboli expozici, tranzitní část a réma neboli kulminaci, přičemž expozici a kulminaci pojímá jako dva sdělné póly věty (tedy ve smyslu centrálního prvku tematické části věty a centrálního prvku rematické části věty), takže k tranzitní části věty (tranzitnímu poli) počítá nejen verbum finitum (jak je např. běžné u nás), ale vedle toho i další nominální prvky („průvodní“, užijeme-li terminologie Mathesiovy), pokud jsou ve větě přítomny. Tematické prvky dále třídí podle příslušnosti ke kontextovým sférám (rozlišuje „blízkou určenost“, tj. určenost bezprostředním verbálním „antekontextem“, od „vzdálené určenosti“, tj. určenosti pomocí vzdálenějšího verbálního kontextu nebo pomocí situace) a podle místa v tematické posloupnosti. Tzv. prvním neboli vstřícným tématem nazývá takový prvek, který se v textu objevuje ve funkci tématu poprvé, a to jako výsledek tematizace rématu předcházející věty; tento prvek je v daném momentu promluvy nejvíce „aktuální“. Naproti tomu tzv. druhé neboli paralelní téma je tvořeno takovým prvkem, který se už v předcházejícím kontextu ve funkci tematického prvku vyskytl; vyznačuje se menší mírou aktuálnosti než téma vstřícné a při dalším opakování postupně přechází jakožto prvek již „dezaktualizovaný“ k tranzitní části věty. Existence uvedených typů témat se odráží v možnostech a způsobech jejich pronominalizace. Např. v české větě stojí ve „vstřícné expozici“ pravidelně tvary anaforického ten, např. Patřilo to před válkou nějakému Rozumovi, ten se ztratil do Anglie…; zájmeno on v této pozici není vyloučeno, užívá se ho však podstatně méně často. V pronominální „paralelní expozici“ naproti tomu převažují tvary zájmene on, např. Když mu dají nějakou vraždu, tak on se hledí doptat, kdo to mohl udělat, stejně jako v tranzitní části věty (zde zejména enklitické tvary, signálem dezaktualizace je ztráta přízvučnosti) a v rématu (zde zase přízvučné tvary zájmenné). Analogicky také v bulharštině jsou (v nepřímých pádech) k dispozici trojí tvary zájmena, např. reduplikované него го, enklitické го a přízvučné него, jejich distribuce je determinována funkcí v aktuálním členění obdobně jako u zájmen v češtině. — Obecně je ovšem možnost pronominalizace — jak upozorňuje Ivančev — spjata s kategorií určenosti, a nelze tedy pronominalizovat libovolné substantivum. Srov. následující bulharské příklady, kde je kategorie určenosti — neurčenosti explicitně vyjádřena přítomností — nepřítomností postpozitivního členu -то. Изпи ли си вино то. Не съм го изпил. Avšak: Пиеш ли вино? (bez členu) — Не пия //Не пия вино, nikoli však * Не го пия. Vztah mezi kategorií určenosti a možností pronominalizace se ovšem prosazuje i v jazycích, které člen neznají, jako je čeština. Je to zřejmé [52]již z překladu uvedených bulharských vět do češtiny: Vypil jsi to víno? — Nevypil jsem ho. Ale: Piješ víno? — Nepiji. // Nepiji víno. Nikoli však * Nepiji ho.

Ivančevova funkčně sémantická analýza osobních a ukazovacích zájmen ve staré i nové bulharštině a v češtině je velmi podrobná a důkladná. Pro autora je charakteristický komplexní přístup ke zvolené problematice. Široké slavistické zázemí spolu s vynikající dovedností pracovat s českým jazykovým materiálem mu umožňuje nově vidět a vykládat složité souvislosti mezi jevy. To platí ovšem nejen o analýze zájmen, ale stejnou měrou i o všech dalších statích ve sborníku, ať už jde o rozbor kategorie slovesného vidu ve slovanských jazycích, o výklad funkčního přehodnocení zbytků infinitivu po slovesech pohybu v bulharštině, o souvislosti mezi vznikem způsobu nepřímé výpovědi a procesem syntaktické kondenzace, viděné z hlediska diachronního, o kategorii určenosti u číslovek atd.

Zvláštní pozornosti zaslouží Ivančevovy studie terminologické. Koncem 19. století, v době intenzívního rozvoje spisovné bulharštiny, čeština díky přímým jazykovým kontaktům Čechů a Bulharů ovlivnila závažným způsobem utváření bulharské terminologie různých oborů. I když je přirozené, že některé termíny, přejaté v té době z češtiny (ev. z němčiny a ruštiny prostřednictvím češtiny) zastaraly, řada botanických, sportovních, dřevařských a jiných termínů zůstává i dnes živou součástí spisovné slovní zásoby. Ivančevovy zasvěcené analýzy názvosloví těchto oborů byly u nás před časem vysoce hodnoceny.

Konfrontační lingvistika patří k těm oblastem bádání, na které je v současné době kladen v Bulharsku mimořádný důraz, jak o tom svědčí mimo jiné založení speciálního časopisu Săpostavitelno ezikoznanie i ostatní publikační aktivita. V tomto kontextu je vydání Ivančevovy knihy nanejvýš aktuální, protože prof. Ivančev patří k protagonistům tohoto oboru v Bulharsku a po celý život se mu soustavně věnuje. Bohemistika má v něm vynikajícího zahraničního představitele.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 1, s. 50-52

Předchozí Jiří Kraus: Jazykovědci NDR o normě v jazyce

Následující Miloslav Sedláček: Adjektivum k názvu Srí Lanka