Časopis Naše řeč
en cz

Sborník o aktuálních teoretických otázkách jazykovědy

Petr Mareš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V ediční řadě Linguistica, vydávané od roku 1981 ve formě interních tisků Ústavem pro jazyk český ČSAV,[1] byl jako šestnáctý svazek uveřejněn sborník Teoretické otázky jazykovědy (Praha 1986, 229 s., redakčně připravili J. Nekvapil a O. Šoltys). Sborník obsahuje osm (většinou dosti rozměrných) studií, jež vznikly v různých odděleních a úsecích ÚJČ. Studie se zabývají rozličnými teoretickými problémy jazyka a slovesného textu a rozličnými otázkami jazykovědné metodologie, přitom ovšem jsou zřetelně spjaty spo[37]lečnými východisky. Především jde o to, že lingvistické zkoumání se v nich realizuje v těsné souvislosti s filozofickými předpoklady a základy oboru, s učením marxistické filozofie; ve výkladu se mnohdy propojují pasáže „čistě“ jazykovědné s pasážemi, v nichž dominuje přístup filozofický. Předmětem pozornosti autorů se opakovaně stává problematika materialistického monismu v lingvistice (chápání přirozeného jazyka jako vlastnosti hmoty, jež je nadána schopností odrážet), uplatnění marxistické dialektiky a jejích kategorií, dialektického vztahu objektivních a subjektivních činitelů, sociálního zakotvení jazyka, specifičnosti jazykového odrazu. Složité otázky styku mezi jazykovědou a marxistickou filozofií jsou ve sborníku postupně ozřejmovány prostřednictvím různých, vzájemně se doplňujících hledisek. Vedle vyzdvižení filozofických aspektů spojuje většinu studií výrazný zřetel mezioborový, jenž se v současné době jeví jako velmi závažný. Autoři sledují měnící se vztahy mezi jazykovědou a dalšími obory (psychologií, sociologií, logikou, teorií systémů), všímají si vzájemného působení a ovlivňování. Respektování širokých souvislostí umožňuje nově osvětlit mnohé problémy.

Úvodní studie, jejímž autorem je N. Savický (Dialektické rozpory v jazyce a strukturní analýza, s. 1—16), se soustřeďuje na protiklad mezi pravidelností a nepravidelností jazyka, mezi analogií a anomálií — na jedné straně jazyk nemůže být plně popsán ve formalizovaném systému, na druhé straně nelze pokládat za podstatné jen odlišnosti a odchylky. V souvislosti s tím je načrtnut výzkumný program, který by měl řešit otázku, jaké míry úplnosti lingvistického popisu je možné dosáhnout: Je třeba s maximální přesností — tedy formalizovaně — registrovat dosud nalezené pravidelnosti (a spolu s nimi i známé výjimky) a současně neustále zachycovat nové jazykové jevy (nové „absolutně“ i badateli dosud nepoznané); postihování těchto jevů by mělo být úkolem „lingvistické kazuistiky“. Jevy, jež se ukazují jako důležité a frekventované, pak musí být zahrnuty do nové verze formalizovaného popisu jazyka. Protože nové jevy se v jazyce objevují neustále, musíme předpokládat „nekončící posloupnost stále dokonalejších formalismů, z nichž žádný není ani úplný, ani definitivní“ (s. 8). Dochází tak k neustálému přibližování k pravdě, jak to postuluje marxistická dialektika relativní a absolutní pravdy.

Studie J. Kořenského se zabývá rozsáhlým souborem problémů spojených se systémovostí a systémovým myšlením (Ke vztahu obecné a speciální teorie systémů z hlediska lingvistiky, s. 17—45). Autor uvádí, že ve funkční a strukturální jazykovědě nacházíme základy vyspělého systémového myšlení, avšak dosud neexistuje jednotná, homogenní a nerozporná lingvistická systémová teorie. Tento stav souvisí s růzností představ o objektu jazykovědy (bývá za něj pokládán jednak jazyk, jednak řečová činnost) a jeho projevem jsou např. problémy s vydělováním jednotlivých jazykových rovin a systémových jazykových prostředků. Ve spojitosti s řešením otázek systémového přístupu v jazykovědě autor sleduje její mezioborové vztahy s obecnou teorií systémů (tato teorie se analogicky k jazykovědě jeví jako heterogenní) i s různými speciálními disciplínami.

[38]J. Petr v návaznosti na řadu svých dřívějších prací[2] představuje a komentuje výklady klasiků marxismu o předpokladech a zákonitostech vzniku lidské řeči (K Marxovu a Engelsovu pojetí glotogeneze, s. 46—62). Ve studii je vyzdviženo zejména chápání řeči a jazyka jako produktu lidského rodu; řeč vznikla v procesu společenské pracovní činnosti člověka, při níž se projevovala potřeba sdělování. Dále se ve studii věnuje pozornost Marxovu a Engelsovu řešení vztahu řeči a myšlení (současný vznik řeči a myšlení, řeč jako zpředmětněné vědomí a myšlení člověka).

Příspěvek O. Lešky podává důkladnou analýzu pojímání teleologičnosti (tj. účelovosti) jazyka v pracích příslušníků tzv. pražské školy (Poznámky k teleologickému pojetí jazyka, s. 63—100). Studie poukazuje na závažnost Jakobsonovy koncepce zacílenosti a vzájemné spjatosti jazykových změn, zdůrazněna je hlavně představa „terapeutického“ charakteru těchto změn (slouží k odstranění poruch rovnovážnosti systému). Zároveň ovšem autor upozorňuje na Jakobsonův „teleologický dogmatismus“ a na základě rozboru konkrétního materiálu konstatuje, že v jazykovém vývoji se uplatňuje množství různých faktorů včetně náhodnosti a konfliktů mezi změnami. Z hlediska synchronie splývá podle Lešky teleologičnost s funkcionalismem. Druhá část studie se proto zaměřuje na způsoby chápání pojmu funkce, především v díle V. Mathesia. Za nejpodstatnější rys jazykových funkcí pokládá autor studie to, že vytvářejí „síť vztahů, které propojují hierarchii jazykových rovin“ (s. 78).

O. Šoltys vychází ve svém příspěvku (O zákonitých předpokladech k přirozenému jazyku, s. 101—128) z teze, že jazyk a jeho uživatelé se vzájemně přibližují v tom smyslu, že mnohé zákonitosti jazykového systému jsou ve shodě s historicky danými vlastnostmi uživatelů. Všímá si toho, jak se zmíněný vztah projevuje ve výrazové složce jazyka (jde např. o to, že posloupnost foném, morfém, slovo, věta, která umožňuje po způsobu „skládačky“ realizovat nekonečné množství promluv, odpovídá kapacitním možnostem lidské paměti) i ve složce obsahové (pojmenovávány jsou ty jevy, které jsou dostupné pro lidské receptory). Tato problematika autora dále přivádí k důkladnému výkladu o působení principu odrazu v oblasti jazyka.

Studie J. Nekvapila je teoretickou úvahou o zapojení jazykovědy do mezioborových vztahů (Některé mechanismy a možnosti interdisciplinarity jazykovědy, s. 129—159). Interdisciplinarita (mezioborovost) se zde vymezuje jako „proces utváření integračního vztahu mezi dvěma či několika vědeckými disciplínami“ (s. 131). Podle míry integrace se rozlišují různé stupně interdisciplinarity a podle zaměření různé její formy; mezioborové vztahy se týkají buď předmětu výzkumu, nebo používaných metod a pojmově-terminologického aparátu, nebo konečně sociálně-institucionální základny zkoumání. Jednotlivé formy interdisciplinarity jsou pak ilustrovány na příkladu sociolingvistiky, stylistiky lidské činnosti a tzv. pauzologie (nově utvářeného oboru věnovaného zkoumání časové dimenze lidské řeči).

Poslední dvě studie sborníku jsou spojeny zaměřením na problematiku času. [39]J. Hoffmannová (Temporální sémantika a text, s. 160 až 191) analyzuje vztahy mezi textem, jazykovým systémem a časem; soustřeďuje se hlavně na osvětlení nejdůležitějších pojmů a jejich vzájemné spjatosti.[3] Východiskem výkladu je rozlišení mezi časem reálného dění, který autor textu ve svém projevu odráží a modeluje, časem textovým („interním“), jenž je organizován autorem textu na základě myšlenkového zpracování objektivní reality, a pohybem textu v čase, jeho fungováním v komunikaci. Do tohoto rámce jsou pak zaváděny další pojmy, např. časový prostor, časová perspektiva, časový plán. Zároveň si autorka všímá toho, jak se při výzkumu času formuje interdisciplinarita mezi jazykovědou a dalšími obory (filozofií, logikou, psychologií, sociologií, fyzikou).

S. Čmejrková (Kategorie času v jazykovém odrazu, s. 192—218) věnuje pozornost časovým významům slovesa. Ukazuje, že časová sémantika slovesa je složitější, než jak bývá zachycována v morfologických popisech. Jde zejména o to, že někdy mluvčí vztahuje obecné významy minulosti, přítomnosti a budoucnosti k momentu promluvy, jindy na tuto perspektivu rezignuje a volí relativní hledisko, aby do popředí vystoupil časový rozměr události. Dalším význačným aspektem je dialektičnost chápání přítomnosti — škála jejích podob sahá od časového bodu, mizejícího okamžiku, až po přítomnost bez hranic, jež se uplatňuje při zaměření na trvale platné obecné zákonitosti. Způsoby fungování časových významů slovesa jsou demonstrovány na textech různých typů.

Jako samostatný prvek je k souboru studií připojena recenze dvou důležitých anglosaských publikací o pragmatice (J. Nekvapil, Dvě knihy o pragmatice, s. 219—229).[4] Recenze odkazuje k jednomu z předchozích svazků edice Linguistica[5] a doplňuje jej informací o současných zahraničních výzkumech.

V závěru této stručné zprávy, v níž jsme obsah jednotlivých studií mohli pouze naznačit, je třeba zdůraznit, že sborník Teoretické otázky jazykovědy nepochybně představuje závažnou a užitečnou práci, jež přispívá k rozvoji zkoumání teoretických a metodologických základů jazykovědy. Studie zahrnuté do sborníku přinášejí řadu podnětů pro odbornou jazykovědnou veřejnost, ale také — vzhledem k důrazu na široký filozofický kontext a na mezioborové vztahy — pro badatele z příbuzných oborů. (Dodejme ještě, že vedle československých odborníků mohou sborník využívat i zájemci ze zahraničí; na rozdíl od některých dřívějších obecně orientovaných svazků edice Linguistica je sice publikován v češtině, ale ke všem studiím jsou připojena rozsáhlá a důkladná cizojazyčná shrnutí.)


[1] O publikacích vycházejících v této edici jsou čtenáři Naší řeči soustavně informováni, srov. A. Polívková, Nový sborník o problémech sémantiky textu (Větněsémantické komponenty a vztahy v textu), NŘ 65, 1982, s. 161—163; J. Petr, O jazyce současné české publicistiky v číslech, NŘ 65, 1982, s. 248—253; E. Macháčková, Teorie textu a edice Linguistica, NŘ 68, 1985, s. 30—34; V. Vlková, Kvantitativní charakteristiky gramatických jevů v češtině věcného stylu, NŘ 69, 1986, s. 143—145; P. Mareš, Text a pragmatika, NŘ 69, 1986, s. 200—204; V. Mejstřík, O sekundárních předložkách v současné spisovné češtině, NŘ 70, 1987, s. 156—159.

[2] Srov. zejména J. Petr, Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Praha 1977; Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse, Praha 1980.

[3] J. Hoffmannová zde navazuje na své dřívější práce, především na monografii Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu, Linguistica VI, Praha 1983.

[4] S. C. Levinson, Pragmatics, Cambridge 1983; G. N. Leech, Principles of Pragmatics, London — New York 1983.

[5] Text and the Pragmatic Aspects of Language, Linguistica X, Praha 1984.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 1, s. 36-39

Předchozí Jarmila Bachmannová: Jihočeský sborník o jazyce

Následující Ivana Bozděchová, Irena Hroudová: Časopis Český jazyk a literatura

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1