Časopis Naše řeč
en cz

Jihočeský sborník o jazyce

Jarmila Bachmannová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nedávno vyšel v Jihočeském nakladatelství další svazek z ediční řady Jihočeská vlastivěda,[1] tentokrát věnovaný jazyku. Kolektiv autorů (většinou členů PF v Českých Budějovicích), vedený Fr. Cuřínem, se tu snažil podat co nejvýstižnější charakteristiku jihočeské oblasti po stránce jazykové, a to především proto, že při komplexním zachycení všech typických kulturně historických rysů Jihočeského kraje, jež má uvedená publikace postihnout, [34]patří i jazyk k důležitým faktorům podílejícím se na vytváření kulturních hodnot. Navíc speciální popis současného stavu nářečí tohoto regionu vlastně neexistuje,[2] ačkoli si toto území dosud zachovává mnohé archaické nářeční rysy. Ty však pod vlivem nivelizovaného jazyka českého centra ustupují, stejně tak jako mizí i lexikální zásoba vlastní někdejším zaměstnáním zdejších obyvatel (voraři, rybáři, cirkusáci).

Celá knížka je rozdělena do tří oddílů: /1/ Nářečí, /2/ Místní jména a /3/ Slangy. Úvodní partii napsal Fr. Cuřín (s. 7—8). Zmiňuje se v ní o některých faktorech, které rozhodovaly o zařazení jednotlivých příspěvků do souboru. Jako hlavní uvádí jejich specifičnost pro jižní Čechy. Je tedy bezesporu přínosné, že práce obsahuje i poučení o vorařském a cirkusáckém slangu, i když šlo o profese víceméně „exkluzívní“, omezené jen na menší části kraje, který býval tradičně především zemědělský. Samostatnou partii věnovanou zemědělství tu však postrádáme. Poměrně stručnou zmínku o některých lexikálních dialektismech z tohoto okruhu nalezneme pouze v kapitole o slovníku. Specifické rysy této lidové terminologie, která přirozeně tvoří nedílnou součást dialektu, spíše vyplynou až ze srovnání při pohledu celočeském, který v budoucnu přinese Český jazykový atlas.

Nejobsáhlejší část tvoří studie S. Utěšeného věnovaná jihočeskému nářečí (s. 9—80), které autor charakterizuje jeho příslušností k nivelizovanému celku vlastního českého nářečí a existencí jistých příznakových nářečních rysů (širších regionálních i úzce lokálních) přibývajících od středu Čech směrem k okrajům. Zde lze dnes již jen v mluvě té nejstarší generace postihnout zbytky někdejší nářeční soustavy. U většiny ostatních mluvčích tradiční nářeční rysy spíš koexistují jako potenciální varianty jevů obecně českých. Dále autor vymezuje ráz jč. nářečního území v rámci českých nářečí, ve vztahu k bývalému německému sousedství a připomíná spoje s jazyky jihoslovanskými. Podrobně člení region na menší kompaktní celky na základě společných rysů jazykových a s přihlédnutím k dalším kulturním, politicko-správním i geografickým zvláštnostem. Vymezení jč. nářečí se nekryje se správními hranicemi Jihočeského kraje; jč. nářečí se chápe jako součást jihozápadočeských dialektů patřících do velké skupiny nářečí v Čechách.

Při vlastním popisu nářečí (založeném na materiálu z korespondenčních anket dialektologického odd. ÚJČ ČSAV) probírá autor hláskové, tvaroslovné a slovotvorné zvláštnosti, a to nejen v konfrontaci s jazykem spisovným, ale mnohdy i se stavem v sousedním nářečí středočeském a jihozápadomoravském. U řady rysů navazuje na podrobné zpracování ve Voráčově monografii a na příslušné partie odkazuje. Autor se neomezuje jen na výčet určitých dialek[35]tismů tradičně označovaných za jihočeské. Určuje navíc, do jaké míry se tyto jevy ještě v mluvě různých generací udržují, jak rychle ustupují v porovnání s jinými oblastmi, jak odolávají vlivům sousedních nářečních typů, a nastiňuje i další potenciální směr jazykového vývoje.

Zajímavá je především kapitola o jč. slovníku, v němž jsou patrny v daleko větší míře než v ostatních jazykových rovinách vztahy mezislovanské a stopy německého sousedství. Pro dokumentaci autor uvádí několik výseků věcně řazeného lexika významových okruhů Krajina, Obydlí, Člověk a kolektiv (s pododdílem Zemědělství). Ukázky jsou textovány — patrně s ohledem na širší okruh čtenářů (ostatně popularizační zaměření celé publikace zdůrazňuje už Fr. Cuřín v úvodní partii). Tento způsob zpracování nebyl zajisté pro autora snadný. Vezmeme-li navíc v úvahu, že takovéto „vyprávění“ kromě charakteristických lexikálních jednotek (slov) v jejich územním rozrůznění přináší i řadu dalších informací, jako jsou vztahy k paralelním lexikálním jednotkám nejen v rámci jč. a českém, ale i slovanském, dále upozornění na etymologii (i lidovou), odlišení archaismů od výrazů nově pronikajících apod., pak musíme konstatovat, že i vzhledem k povaze materiálu se nejeví jako příliš vhodné. Charakteristika nářečí je doplněna výběrem několika ukázek jč. mluvy v průběhu 120 let, dále přehlednou mapkou jč. nářečí a odkazy na souborné práce i na dílčí příspěvky k této problematice.

V oddíle věnovaném místním jménům podává L. Pokorný na základě bohatého materiálu obecný výklad o toponymech, a to nejen po stránce jazykové, ale i z hlediska jejich sepětí s historií a geografií. Stanovuje tzv. východiskové modely určující vztah pojmenovávatele k objektu pojmenování, na jejichž základě název sídliště vznikal. Zmiňuje se rovněž o etymologicky neprůhledných, při synchronním pohledu nemotivovaných místních jménech. Zvláštní kapitola (do tematického rámce Jihočeské vlastivědy ne zcela vhodně zapadající) se zabývá metodami toponomastiky. V druhé části svého příspěvku autor charakterizuje vývoj osídlování jižních Čech, vymezuje oblasti nejstaršího osídlení a jeho postupné rozšiřování směrem k okrajům území a všímá si, jaké typy místních jmen jsou pro určitá období příznačné. Metodicky se do jisté míry opírá o dřívější Šmilauerovo komplexní zpracování;[3] tím, že provádí podrobný rozbor místních jmen větší oblasti, vlastně uskutečňuje jeho požadavek vytyčený v závěru knihy jako jeden z cílů toponomastiky.

Tematicky blízká tomuto okruhu je studie D. Kálalové Názvy jihočeských rybníků. Obsahuje vůbec první jazykové zpracování těchto názvů zároveň s určením jistých pojmenovávacích typů v závislosti na době vzniku i na dalších mimojazykových okolnostech.

Táž autorka napsala rovněž příspěvek o rybářském slangu. Obdobně jako i další dva (Jihočeský vorařský slang od J. Koldové a Cirkusácký slang, [36]který na základě materiálu studentské práce A. Kaincové zpracovala A. Jaklová), obsahuje ukázku lexikální zásoby typické pro danou profesi. Protože tato část lexikální zásoby patří vlastně k tradiční lidové terminologii, najdeme zde nejen četná metaforická a jiná obrazná pojmenování, ale i některé vlivy německé. Slangy jsou zde zpracovány tradičním způsobem: práce rybářů v průběhu roku, sezónní práce u cirkusu ap., stavba voru a doprava dřeva jsou totiž činnosti, při jejichž popisu se pospojování jednotlivých příznačných výrazů do souvislého textu přímo nabízí. Od předchozích ukázek jč. slovníku se však liší částečnou oproštěností od některých dalších jazykových i mimojazykových souvislostí, takže se vyznačují větší kompaktností.

Je přirozené, že ne v každém kolektivním díle se vždy podaří dosáhnout vzácné vyváženosti ve způsobu zpracování jednotlivých jeho částí. U Jihočeské vlastivědy je patrné především nerovnoměrné tematické uspořádání knihy, dané odborným zaměřením autorů; celému dílu by ku prospěchu zřejmě byla i vzájemná proporcionální redakční úprava dílčích studií. Na druhé straně jejím nesporným přínosem je — vedle zřetele naučného — i skutečnost, že nečetný kolektiv autorů zaznamenal a zpracoval v této publikaci i ty jazykové jevy, které by již za několik let byly jen těžko postižitelné.


[1] Fr. Cuřín a kol., Jihočeská vlastivěda — Jazyk, Jihočeské nakladatelství, České Budějovice 1986, 128 s.; o předcházející publikaci St. Cífky a kol., Jihočeská vlastivěda — Literatura a divadlo, České Budějovice 1984, srov. J. Peřina, Jihočeská literatura a divadlo, in: Česká literatura 34, 1986, s. 268—269.

[2] Práce Duškova zachycuje mluvu konce minulého století (V. J. Dušek, Hláskosloví nářečí jihočeských I, II, Praha 1894, 1897, Kmenosloví nářečí jihočeských, Praha 1902), monografie Voráčova se zabývá celou oblastí jihozápadní (J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní I, II, Praha 1955, 1976).

[3] Vl. Šmilauer, Osídlení Čech ve světle místních jmen, Praha 1960.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 1, s. 33-36

Předchozí Miroslava Kyselá: Sborník o řečové komunikaci

Následující Petr Mareš: Sborník o aktuálních teoretických otázkách jazykovědy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1