Typologie jednoduchých slovesných vět v češtině v porovnání s ukrajinštinou

Růžena Šišková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Práce P. F. Anderše (Typolohija prostych dijeslivnych řečen’ u čes’kij movi v zistavlenni z ukrajins’koju, Naukova dumka, Kyjiv 1987, 191 s.) si klade za cíl vypracovat zásady syntakticko-sémantického modelování věty, umožňující typologicky popsat jednoduchou slovesnou větu v češtině a ukrajinštině. Autor zkoumá dvojčlenné věty s plnovýznamovými a neplnovýznamovými (polosponovými) slovesy ve funkci predikátu a jednočlenné slovesné konstrukce, pokud jsou dynamicky spjaty s větami dvojčlennými (transpozice, perifráze ap.). Monografie se člení do tří oddílů.

První oddíl je věnován syntakticko-sémantickému modelování jednoduchých slovesných vět. Pracuje se tu s pojmem minimální větné struktury (při vyčleňování jejích komponentů se přihlíží k valenčním a intenčním vlastnostem slovesa, jež vystupuje v úloze predikátu; komponenty mají konstitutivní charakter, v mluveném projevu však mohou být pouze potenciální). Rozlišují se dvě roviny syntakticko-sémantického modelování — abstraktní a konkrétní. V první rovině se stanovují základní valenční a intenční typy minimálních větných struktur (valenční se konstituují na základě větných členů — podmětu, přísudku, předmětu, příslovečného určení a doplňku, intenční pak na základě pojmů: agens, patiens, adverbializátor, kvalifikátor). V druhé rovině se ukazují jejich morfologicko-syntaktické a sémantické realizace (zde se pracuje s konkrétními modely větné struktury, definovanými v termínech slovních druhů). Dále se popisují modifikace minimálních větných struktur, vznikající nerealizováním některé funkční pozice, jejím pasívním přeorientováním či vypuštěním.

Druhý oddíl se zabývá podrobnou analýzou strukturních modelů s dvěma, třemi, čtyřmi a pěti komponenty. Přes značnou podobnost českých a ukrajinských vět tvořených podle těchto modelů nalézá zde autor odlišnosti v pořadí jednotlivých komponentů modelu, v rozsahu lexikálních jednotek vystupujících v roli predikátu. Vyděluje sémantické skupiny sloves, jež jsou základem pro tvoření vět s příslušnými sémantickými strukturami a určuje selektivní rysy typické pro participanty, odlišnosti v rekci českých a ukrajinských sloves a porovnává funkční vytížení jednotlivých modelů v porovnávaných jazycích. Zvláštní pozornost věnuje strukturním modelům obsahujícím doplněk a závislý infinitiv.

V třetím oddíle J. F. Anderš rozebírá tři typy modifikací dvojčlenných strukturních modelů v současné spisovné češtině a ukrajinštině: a) modifikace spojené s neobsazením potenciální funkční pozice předmětu a determi[19]nantů (potenciální modifikace), b) modifikace, při nichž je agens odsunut z pozice podmětu (reverzní modifikace) a c) modifikace, při nichž dochází k vypuštění pozice podmětu (bezpodměté modifikace).

Sleduje, jak odlišně využívá čeština a ukrajinština jednotlivých slovesných tvarů v modifikacích se všeobecným podmětem (Rozkazuvaly — Říkalo se, Tebe ne pijmaješ — Tebe člověk nechytí, Vy vyklykajetesja do dyrektora — Volají vás k řediteli). Jak rozdílně akcentuje reverzně-pasívní (Avtors’kym kolektyvom pidhotovlena monohrafija — Autorský kolektiv připravil monografii, Namy vžyti zachody — Učinili jsme opatření), reverzně-polopasívní (Meni vstyhla poljubytysja cja robota — Stačil jsem si oblíbit tu práci, Toj večir zapam’jatavsja jim na vse žyttja — Na ten večer nezapomněli celý život) perspektivu, shodu modifikací reverzně-mediálních (Lid zatjahnuv kaljuži → Kaljuži zatjahnulysja ľodom — Led potáhl kalužiny → Kalužiny se potáhly ledem) a reverzně-aktivních (Krasa kryms’kych hir zachopyla turystiv → Turysty zachopylysja krasoju krym’skych hir — Krása krymských hor turisty nadchla → Turisté se nadchli krásou krymských hor) a tvary slovesa-predikátu, specifické pro oba jazyky v bezpodmětých modifikacích (Mene morozyt’ — Mrazí mne, Mene poneslo v povitri, mov anhela — Vznášel jsem se jako anděl, Z ričky povijalo vitercem — Od řeky zavanul vánek, Joho vidkynulo chvyleju — Vlna ho odhodila, Hreblju prorvalo — Hráz se protrhla, typicky ukrajinské Učnjam ne pracjuvalosja, Lysta napysano riznym atramentom, Plan rozvidky bulo vykonano a typicky české Hrálo se, Šlo se, Filmuje se).

V závěrečné části shrnuje autor výsledky porovnávací analýzy, která prokázala značnou podobnost češtiny a ukrajinštiny v strukturní i sémantické organizaci různých typů minimálních větných struktur: v obou jazycích se vyskytuje stejný počet základních valenčních a intenčních typů minimálních větných struktur a většina shodných strukturních modelů, sémantické skupiny slovesných predikátů jsou v podstatě shodné ap. Tato značná typologická blízkost obou jazyků je nepochybně dána jejich genetickou blízkostí a relativní ustáleností skupiny prostředků, sloužících k vyjádření vnitřních syntaktických vztahů.

Spolu s těmito shodami lze pozorovat v systému českých a ukrajinských sloves i jisté rozdíly. Nápadná je určitá strukturní odlišnost, tj. výskyt některých strukturních modelů v jednom jazyce a jejich absence v jazyce druhém (tak např. v češtině se nevyskytují modely, které by odpovídaly ukrajinským konstrukcím, v nichž pravá valence slovesa vyžaduje předložkové vazby: proty koho, čoho, ščodo, koho, čoho, u/v koho, čoho — Radjans’ki ljudy vijstupajut’ proty vijny, Ivan poturbuvavsja, ščodo vas, Dočka zapytala v materi; v ukrajinštině zase chybí modely, které by odpovídaly českým konstrukcím s pravou valencí slovesa obsazenou předložkovou vazbou nad koho, co, před koho, co, mezi koho, co — Nadnášel se nad prosté lidi, Předjel před hotel, Patří mezi lepší studenty a některé jiné), různá produktivita jednotlivých modelů, existujících v obou jazycích (např. model se slovesem, jehož pravá valence vyžaduje předložkovou vazbu o kom, čem má širokou škálu sémantických realizací pouze v češtině a vyjadřuje sé[20]mantické struktury „agens — aktivní činnost — patiens“, „agens — předání nebo získání informace — předávaná nebo získávaná informace“, „nositel psychického vztahu — psychický vztah — objekt psychického vztahu/obsah“, „nositel statické relace — objekt statické relace“; v ukrajinštině tento model realizuje vlastně pouze třetí sémantickou strukturu), rozdílná sémantická charakteristika některých skupin sloves či účastníků děje ap. Tyto rozdíly se vysvětlují růzností valenčně-intenčního potenciálu jednotlivých českých a ukrajinských sloves, který se v obou jazycích během historického vývoje utvářel odlišně.

Monografie J. F. Anderše je první rozsáhlou sondou do syntaktické a lexikální kombinatoriky českých a ukrajinských sloves a nepochybně přispěje i k prohloubenému teoretickému poznání jednoduchých vět v češtině a ukrajinštině.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 1, s. 18-20

Předchozí Naďa Svozilová, Ludmila Uhlířová: Přivlastňovací 2. pád versus přídavné jméno (individuálně) přivlastňovací (10 stupňů Celsia)

Následující Jasňa Šlédrová: Současné problémy tvorby a výzkumu školních učebnic