Slangové výrazy v jezdectví a v dostihovém sportu
Eva Schneiderová
[Články]
-
Slangy jsou živou a neustále dotvářenou specifickou součástí slovní zásoby našeho jazyka. Zkoumání slangů má v naší jazykovědě již určitou tradici[1] a i v současnosti se jeví velice aktuálním a důležitým úkolem jazykovědného bádání.[2]
Výzkumu slangových výrazů určitých prostředí byla doposud věnována různě velká pozornost, v popředí zájmu byl výzkum slangu studentského, železničářského a mysliveckého,[3] naproti tomu výzkum slangu sportovního byl zatím spíše okrajovou záležitostí,[4] ačkoli se zkoumání slangového materiálu v této oblasti nabízejí velice široké možnosti. Vždyť každá sportovní disciplína má své zvláštnosti, svou typickou atmosféru, ke které nedílnou měrou patří také svérázná mluva.
Doposud největší počet slangových sportovních výrazů je shromážděn v knize J. Hubáčka.[5] Autor uvádí více než 500 slangových výrazů různých sportovních disciplín. Nejvíce výrazů zaznamenává z kanoistiky (58), volejbalu (52) a kopané (50).
[64]Jako zvláštní kapitolu vyděluje slang žáků hokejové třídy ZDŠ v Ostravě-Vítkovicích; v ní zachycuje více než 240 výrazů vztahujících se k hokeji — k výstroji, názvům hráčů, vybavení hřiště, herním akcím, různým pokřikům apod.
Jedna ze sportovních disciplín, kterou zde rovněž Hubáček uvádí, jsou koňské dostihy. Přestože, jak sám autor poznamenává, si daný výčet nemůže činit nárok na úplnost, počet uvedených slangových výrazů (7) z oblasti tohoto zajímavého a v současné době velice oblíbeného sportu je opravdu malý.[6]
Cílem našeho příspěvku je obohatit doposud získané výrazy ze sportovního slangu o nový konkrétní materiál a přinést přehled a charakteristiku nejčastěji a nejběžněji užívaných slangových výrazů z prostředí dostihů, jezdeckého sportu, ale též chovu a ošetřování koní.
Nejprve uvedeme několik základních údajů o jezdectví a dostihovém sportu, bez nichž by přesnější vymezení tohoto slangu nebylo možné. V Malé encyklopedii sportu[7] nalezneme pod heslem jezdectví toto stručné nejobecnější vymezení: „Jezdectví — závodění na koni; dělí se na jezdectví a dostihový sport. Zatímco v jezdectví se oceňuje poslušnost koně, přesnost provedení a elegance, při dostizích, které jsou výkonnostními zkouškami, je jediným kritériem rychlost.“
Mezinárodní klasifikace rozlišuje jezdecké závody, v jejichž programu je víc než jedna disciplína, na rozdíl od závodů s jedinou disciplínou, tj. soutěží ve skoku (parkúry), v drezúře, v soutěži všestranné způsobilosti a závodů spřežení.
Dostihy lze podle jejich charakteru dělit na několik skupin; nejprve na cvalové a klusácké. Cvalové dostihy se dále člení na rovinové a překážkové; poslední jmenované pak na dostihy přes proutěné překážky a na steeplechase (přes různé druhy překážek).
Z uvedených druhů dostihů mají největší význam cvalové dostihy rovinové, neboť (zejména ty důležitější[8]) plní vlastně poslání chovných zkoušek. Naproti tomu dostihy překážkové nemají nic společného s výkonnostními zkouškami, a jsou tudíž z chovatelského hlediska bezcenné. Z toho vyplývá, že jezdecký a dostihový slang nelze vymezit jen jako jednu ze součástí sportovního slangu. Neboť zatímco jezdecké soutěže a překážkové dostihy jsou záležitostí výlučně sportovní, rovinové dostihy plní vlastně úlohu chovných zkoušek. K dostihovému slangu patří proto i výrazy z chovu a ošetřování koní, tzn. výrazy vztahující se spíše k oblasti zemědělské — „zemědělskému slangu“. Mnohé z nich žijí v nářečí, popř. i v obecném povědomí starší generace.
[65]Přesněji bychom tedy jezdecký a dostihový slang mohli hodnotit jako lexikální vrstvu nespisovných výrazů vztahujících se buď k jezdectví a dostihovému sportu, nebo ke koním vůbec, výrazů, kterých se užívá v běžném (nejčastěji polooficiálním a neoficiálním) dorozumívacím styku mezi trenéry, jezdci a ostatními zaměstnanci, jejichž práce se týká koní či jezdeckého a dostihového provozu, ale také mezi příležitostnými návštěvníky dostihů a nejrůznějšími zájemci o jezdecký sport.[9]
Shromážděný materiál je výsledkem soustavného čtyřletého sběru. Jednotlivé výrazy byly získávány excerpcí denního tisku (Československý sport), časopisů (Jazdectvo, Stadión), odborných příruček (členský zpravodaj Turf, Dostihový zpravodaj), populárně naučných knih,[10] sledováním televizních reportáží a především osobním výzkumem. Informátory byli trenéři, profesionální a amatérští jezdci a učni z Velké Chuchle (především z dostihové stáje Plem. podniku Motěšice), ale také jezdci ze Státního statku Kájov na Šumavě a další zájemci o jezdecký sport z nejrůznějších jezdeckých oddílů v Praze.
Uvedenou cestou bylo získáno 170 výrazů. Na základě těchto získaných výrazů byl vypracován dotazník, který byl předán opět různým zaměstnancům dostihových stájí ve Velké Chuchli (bylo přitom respektováno hledisko různosti věku, vzdělání i profese). Cílem výzkumu bylo totiž nejen získat další slangové výrazy, ale také zjistit, zda jsou uvedené výrazy všeobecně známé a zda se jich užívá v běžně mluvených projevech. Pomocí dotazníků byl slovník doplněn na 230 výrazů.
Shromážděný materiál je podle významových okruhů rozdělen do pěti velkých skupin:
1. Různé názvy koní, jezdců a ošetřovatelů
1. 1. Názvy koní: dostihák (dostihový kůň); drezúrák (drezúrní kůň); folblút, plňas (plnokrevník); frišák (velice temperamentní, zprav. těžce ovladatelný kůň); halblút, polokrevák (polokrevník); hirdař, proutěnkář, proutkař (kůň specializovaný na dostihy přes proutěné překážky); jelen, trapák (klusák); parkurák, bidýlkář (parkúrový kůň); pušťák (plemenný hřebec); štér (dostihový kůň mající vytrvalecké schopnosti); žebrák (špatný kůň).
1. 2. Názvy ošetřovatelů a jezdců: futrák (obročník, tj. obvykle zástupce trenéra, který pečuje o správný provoz ve stáji, zejména o krmení koní); [66]hřebčák (ošetřovatel plemenných hřebců); pucák (ošetřovatel dostihových koní), rajťák (dostihový jezdec).
2. Výstroj a vybavení koně a jezdce
2. 1. Výstroj a vybavení koně: blajdeka (olovnice, tj. podložka pod sedlo opatřená koženými kapsami, do níž se vkládají olověné destičky k vyrovnání nedostatečného zatížení koně v dostihu); cajk* (koňský postroj); cígle (otěže); gútaje (krátké třmeny); íbrkurt (zajišťovací obřišník, tj. širší popruhový nebo kožený pás používaný k lepšímu upevnění malých dostihových sedel); pígle (třmeny); šejtrok (sedlo); štajgepysk (speciální uzdění určené pouze pro vodění koní); trenza (uzdečka); vištúch (dečka pod sedlo); falbok (podkovářská stolička); méblák (vůz pro transport koní, pův. upravený ze stěhovacího vozu); štont (stání pro koně); štýt (hřebčín);
2. 2. Výstroj a vybavení jezdce: kýbl (jezdecká helma); rajtky (jezdecké kalhoty); rajtštok, tágo (bičík); renboty (dostihové boty); šporna (ostruha); žíla, hezbajč (jízdárenský bič).
3. Výrazy z dostihového sportu
3. 1. Názvy skoků: angličák (anglický skok, tj. pevná bariéra, příkop a živý plot); haďák (hadí příkop, tj. výše položený odskok a níže položený doskok, mezi nimiž je příkop s vodou); heka (živý plot); hirda, proutěnka, proutka (proutěná překážka); malá voda (malý vodní příkop); prubihirda, prubiskok (zkušební skok); taxis (Taxisův příkop); tribuňák (tribunní skok);
3. 2. Názvy dostihů: Červnová (Velká červnová cena Rudého práva, tj. dostih na 2 200 m pro tříleté koně); Dejlák (Memoriál Rudolfa Deyla, tj. dostih na 1 500 m pro tříleté klisny); Simsonka (Simsonova cena, tj. dostih na 1 200 m pro dvouleté koně); Velká (Velká pardubická steeplechase, tj. těžký překážkový dostih na 6 900 m pro šestileté a starší koně).
3. 3. Vybavení dostihové dráhy: blenda (zástěna, tj. ohraničení nájezdu k překážce); cílbouda (cílová věž rozhodčích); chlívky, klece (startovací boxy); klacek, rejl (bariéra); startmašina (startovní stroj).
3. 4. Dostihový provoz a sázení: forstart (neplatný start); rené (rychlý dostih); akovka (akumulační sázka, tj. sdružená sázka na koně z jedné stáje); mrtvola (mrtvý dostih, tj. současný doběh dvou a více koní); stájovka (doběh dvou a více koní ze stejné stáje na prvních místech).
3. 5. Činnosti a stavy
3. 5. 1. Umístit se v dostihu: být na tabuli, přijít za peníze, být raz pět, placírovat (umístit se na dotovaném, tj. 1.—5. místě); být raz dva (umístit se na 1. nebo 2. místě);
3. 5. 2. Činnosti v průběhu dostihu: fírovat (vodit, tj. udávat svému stájovému druhovi tempo dostihu); chytit klandr (tzn. zaujmout výhodnou pozici u bariéry); jít domů (finišovat); jít hlava hlava (běžet vedle sebe); jít přes koně (v cílové rovince předbíhat hlavní pole koní); jít v koních (v dostihu cválat v hlavním poli koní); naremplovat (v dostihu narazit do druhého koně); odkentrovat [67](porazit soupeře s velkou převahou); prometat /překážky/ (nerespektovat horní hranici překážky, proskakovat skrz); prorajtovat /dostih/ (netaktickou jízdou přijít o dobré umístění v dostihu); uplacírovat (zaujmout výhodnou pozici v poli koni); zametat (umístit se na posledním místě).
3. 5. 3. Ostatní: kentre (pracovní cval); nacámovat (nauzdit a nasedlat); odfrkávané kentre, veselejší kentre (rychlejší pracovní cval); rupnout, prasknout (zchromnout); stát na uších (být zcela vyčerpán); švicovat (potit); trap (klus).
4. Výrazy z jezdeckého sportu
bidlo (parkúrová překážka); elko (skokové soutěže se dělí dle předepsaných rozměrů překážek na různé stupně — stupeň „L“ = lehká soutěž; celkem 10—12 překážek 110—120 cm vysokých); estéčko (skákání stupně „ST“, tj. středně těžká soutěž; překážky v počtu 12—14 jsou 120—140 cm vysoké).
5. Výrazy z oblasti chovu a ošetřování koní
5. 1. Názvy koní dle barvy srsti: braun* (hnědák); fuks* (ryzák); falb* (plavák); šiml* (bělouš); rap* (vraník);
5. 2. Vlastnosti koní: házet kozla (zlozvyk koní vyskakovat současně zadníma i předníma nohama se snahou shodit jezdce); stavět svíce (zlozvyk koní stavět se na zadní nohy); kyselý (kůň, který nemá chuť závodit); nafrišovaný (bujný).
5. 3. Vnější vzhled koní: punčocha (označení pro končetiny nad zápěstí nebo hlezno bílé); punčoška (končetina do půl holeně bílá); pastelky (tenké nohy); tvarohové nohy (označení pro bílé nohy, zprav. i s bílým kopytem).
5. 4. Činnosti a stavy: futrovat* (krmit); jít ke koni (být v říji); místovat (odklízet hnůj ze stájí); píchat (kulhat); prubovat* (zkoušet, zda je klisna v říji); švamovat (omývat koně mokrou houbou).
Z důvodu úplnějšího pohledu na jezdecký a dostihový slang je nutno nejen vymezit jazykové zvláštnosti tohoto slangu, ale charakterizovat také základní rysy specifického prostředí, tzn. charakterizovat mimojazykové aspekty, které více či méně na jezdecký a dostihový slang působí. Přitom je však třeba si uvědomit, že obě hlediska, jazykové i mimojazykové, se uplatňují vždy komplexně.
A. Aspekty mimojazykové
1. Kůň byl v minulosti zcela běžným hospodářským zvířetem, sloužil v zemědělství, dopravě, při lesních pracích a velký význam měl také v armádě; avšak v souvislosti s tím, jak koně postupně ztráceli své poslání v dopravě, v zemědělství, v armádě a z valné části i při [68]lesních pracích, mnohé výrazy dříve zcela běžné[11] přestávaly mít tuto všeobecnou platnost a jejich užívání se omezilo pouze na specifické prostředí pracovního a zájmového rázu (tzn. jezdectví a dostihový sport, chov a ošetřování koní).
2. V prostředí jezdeckého a dostihového sportu se vyskytuje poměrně velké množství slangových výrazů přejatých z němčiny; většina těchto výrazů byla však přejata v minulosti, kdy české země byly součástí rakousko-uherské monarchie a úředním jazykem zde byla němčina.
3. Jezdecký a dostihový sport je typickým dokladem charakteristiky prostředí jak zájmového, tak pracovního.[12] Na užívání tohoto slangu se podílejí jednak lidé, pro něž je tento sport profesí, hlavním zaměstnáním (tzn. trenéři, jezdci z povolání, zaměstnanci dostihových stájí a chovatelských stanic aj.), jednak lidé, kteří pěstují tento sport amatérsky, tedy pouze jako činnost zájmovou.
4. V současnosti je pro jezdecký a dostihový slang charakteristický poměrně vysoký stupeň uzavřenosti a s tím související i menší možnost pronikání slangových výrazů mimo rámec tohoto prostředí a stejně tak poměrně malé množství výskytu výrazů z jiných prostředí.
5. Pro sledované prostředí je příznačné také různé věkové složení uživatelů jezdeckého a dostihového slangu, neboť tyto výrazy užívají jak učni středního odborného učiliště ve Velké Chuchli, tak jezdci, trenéři a další zaměstnanci či zájemci o tento sport.
6. Také z hlediska vzdělání jsou mezi uživateli značné rozdíly; většina zaměstnanců a profesionálních jezdců jsou absolventi středního odborného učiliště ve Velké Chuchli, pracují zde však také absolventi nejrůznějších odborných učilišť či středních škol, mezi trenéry jsou pak i absolventi vysokých škol (např. veterinární, zemědělské apod.).
1. Vznik slangových výrazů sledované oblasti je motivován především snahou o výrazovou úspornost, tzn. snahou o vyjádření stručné a výstižné a zároveň v daném pracovním kontextu významově jednoznačné (což je příznačné pro slangy profesionální).
2. Emocionální prvky jsou u tohoto slangu spíše v pozadí, tzn. expresívních výrazů je zde poměrně málo — např. žebrák (špatný kůň); bidýlkář (parkúrový kůň) — užívá se hanlivě; pucák (ošetřovatel) — užívá se hanlivě; hodit hubu, ulítnout, kousnout si, hryznout si, vystoupit z vozejku (spadnout z koně).
3. Také výskyt synonym a homonym je velice nízký. Nejčastěji se vyskytují dva (výjimečně tři, zcela ojediněle více) synonymní slangové názvy, z nichž zprav. jeden vznikl přejímáním z němčiny, např.: plňas — folblút (plnokrevník); kartáček — heka (živý plot); vazák — halftra — stájovka (stájová ohlávka). Ještě méně je výrazů homonymních, např. stájovka (1. stájová ohlávka; 2. doběh dvou a více koní ze stejné stáje na prvních místech).
4. Vznik a vývoj všech slangových názvů byl a je vždy ovlivňován také stavem a propracovaností odborného názvosloví. Součástí terminologie vztahující se k dostihům a ke koním vůbec byly po dlouhá léta především německé názvy (viz výše), které se vyskytovaly i ve vědeckých dílech. Některé z nich se přenesly i do široké praxe a často se jich užívá dodnes. Snahou našich odborníků je nahradit přejaté německé názvy českými a vytvořit české odborné názvosloví.[13] Mnohé z těchto přejatých německých výrazů jsou proto dnes pociťovány již jako nespisovné a vzhledem k tomu, že se váží k určitému specifickému prostředí zájmového a pracovního rázu, řadíme je mezi slangové prostředky (např. dříve běžné cígle, pígle — dnes již častěji otěže, třmeny).
5. V současné době však můžeme pozorovat částečný ústup uvedených přejatých německých výrazů i z oblasti slangové, a to zejména u mladé generace. Zatímco starší generace ještě běžně užívá německých názvů koní (např. braun, fuks, falb, rap a šiml), mladší generace je označuje převážně již jen českými názvy (hnědák, ryzák, plavák, vraník) a německé výrazy mnohdy již vůbec nezná (výjimkou je výraz šiml[14]).
[70]6. Zvláštností popisovaného slangu je i to, že mnoho jeho výrazů není rozšířeno obecně; ve zkoumaném prostředí je míra jejich znalosti a frekvence užívání závislá především na stupni znalosti a užívání těchto výrazů trenéry a prvními jezdci jednotlivých stájí; tzn. zaměstnanci jednotlivých stájí aktivně používají jen určitého množství slangových výrazů, z nichž mnohé nejsou běžné pro zaměstnance jiných stájí, či (ale to spíše výjimečně) jsou jim zcela neznámé.
Naším úkolem je též posouzení shromážděného slangového materiálu z hlediska slovnědruhové příslušnosti, vzniku a tvoření. Zjišťovali jsme, jaké slovní druhy jsou zastoupeny nejčastěji, jaké pojmenovávací postupy se ve sledované oblasti uplatňují a jaký je mezi nimi rozdíl z hlediska četnosti výrazů a produktivity.[15]
Tab. 1. Přehled lexikálních jednotek jezdeckého a dostihového slangu
| Lexikální jednotky | Počet | % | ||
| jednoslovné |
|
| ||
| podstatná jména | 152 |
| 66,1 |
|
| víceslovné |
|
| ||
| sousloví | 7 |
| 3 |
|
| Celkem | 230 | 100 | ||
Pro slangové výrazy v jezdectví a dostihovém sportu platí obecná zásada, že slangové názvy se realizují pouze jako slovní druhy plnovýznamové. Nejčastěji vznikají podstatná jména, neboť pojmenovávají substance, u kterých se ve slanzích jeví nejaktuálnější pojmenovávací potřeba. Méně častý je vznik slangových sloves (případně frazeologických spojení) a jen zcela okrajově se tvoří přídavná jména. V této věci se slangové názvosloví podobá názvosloví odbornému.
[71]Tab. 2. Zastoupení jednotlivých způsobů tvoření
| Způsob tvoření | Počet dokladů | % | Pořadí |
| odvozování | 72 | 31,3 | 2. |
| skládání | 8 | 3,5 | 5. |
| mechanické krácení | 5 | 2,2 | 7.—8. |
| sémantické tvoření |
|
|
|
| metafor. přenášení | 30 | 13 | 3. |
| metonym. přenášení | 5 | 2,2 | 7.—8. |
| přejímání | 77 | 33,5 | 1. |
| tvoření názvů víceslovných |
|
|
|
| sousloví | 7 | 3 | 6. |
| frazeolog. spojení | 26 | 11,3 | 4. |
| Celkem | 230 | 100 |
|
Tab. 3. Přehled četnosti odvozovacích přípon u podst. jmen
| Přípona | Počet | % |
| — ák | 36 | 57,1 |
| — ař/ář | 5 | 7,9 |
| — ko | 4 | 6,3 |
| — (ov)ka | 4 | 6,3 |
| — as | 3 | 4,8 |
| — čko | 2 | 3,2 |
| — (č)ky | 2 | 3,2 |
| — ovna | 1 | 1,6 |
| — ní | 1 | 1,6 |
| — Ø (nul. přípona) | 4 | 6,3 |
| Celkem | 62 | 100 |
Z uvedeného souhrnného pohledu vyplývá, že ze způsobů tvoření, jimiž si jezdecký a dostihový slang opatřuje výrazové prostředky, má největší zastoupení přejímání. V tomto případě však zastoupení není ukazatelem produktivity, neboť převažují názvy přejaté z němčiny, které byly přejaty za zvláštní, pro dnešek už necharakteristické situace.
Nejproduktivnějším způsobem tvoření je odvozování, které se počtem dokladů (72) řadí na druhé místo. Poměrně časté je též metaforické přenášení (30) a tvoření názvů víceslovných (33). Další postupy [72]jsou omezeně produktivní: skládání (8), mechanické krácení (5) a metonymické přenášení (5 dokladů).
Při odvozování slangových podstatných jmen je nejfrekventovanější a nejproduktivnější přípona -ák, ostatní přípony jsou méně časté.
Ve svém příspěvku jsme se pokusili o analýzu slangu jedné sportovní oblasti. Závěrem můžeme konstatovat, že jezdecký a dostihový slang má svým charakterem blíže k slangům profesionálním než zájmovým, neboť plní především pojmenovávací funkci, kdežto prvky obraznosti, synonymičnosti, expresivity, jazykové hravosti aj., které jsou považovány za znaky zájmových slangů, jsou zde zastoupeny jen velmi málo. Současně jsme chtěli svým příspěvkem ukázat, že studium slangů má nadále svůj velký význam, mimo jiné i proto, že mnoho výrazů slangové a profesní povahy je fixováno v povědomí široké veřejnosti. Běžně mluvený jazyk s výrazným zastoupením nespisovných prostředků (zejména právě expresívně příznakových slangových pojmenování) zůstane jistě i nadále převažující dorozumívací formou v neveřejných projevech. Bylo by však užitečné, kdyby tyto výrazy byly známy také odborným pracovníkům a publicistům, aby jednoznačně uměli odlišit slangový výraz od termínu, neboť jazyková úroveň odborných textů a především psané a mluvené publicistiky nepřímo ovlivňuje kulturu jazykového vyjadřování nejširší veřejnosti.[16]
[1] Viz např. F. Oberpfalcer, Argot a slangy, Čs. vlastivěda, díl 3, Praha 1934, s. 311—375.
[2] Zájem o slangy vyplývá především z požadavku úplného poznání jazykových jevů. Jejich studium přispívá k poznání pramenů, způsobů tvoření pojmenování, ale také k zachycení mizejících slov u zanikajících povolání či v souvislosti s modernizací práce v určitých oblastech lidské činnosti. Slangové výrazivo je také jedním z pramenů terminologie.
[3] Viz např. J. Hubáček, Železniční slang, Praha 1974; L. Klimeš, Západočeský železniční slang, in: Sborník Ped. fak. v Plzni, 1967; J. Hubáček, K otázce slangu ostravských studentů, in: Slezský sborník 64, 1966; M. Báča, K výzkumu studentského slangu, NŘ 68, 1985, s. 78—87; L. Klimeš, Slang plzeňských studentů, in: Sborník Ped. institutu v Plzni, Praha 1964; K. Šiman, Česká mluva myslivecká, Praha 1946, aj.
[4] Výjimku tvoří článek V. Křístka, Poznámky k sportovním názvům cizího původu, NŘ 54, 1971, s. 87—93, a zejména některé práce V. Flégla (např. v páteční příloze Československého sportu vycházela v letech 1982—84 na pokračování série článků Sportu zdar — a češtině zvlášť aj.).
[5] O českých slanzích, 2. vyd., Ostrava 1981.
[6] Jsou zde uvedeny výrazy krevnatý kůň, plůtky, proutěnka, taxis, proutěnkář, stýpler a rozejít se.
[7] P. Vitouš, Malá encyklopedie sportu, 1. vyd., Praha 1980, s. 24.
[8] Z chovatelského hlediska jsou zvláště důležité tzv. klasické dostihy vypisované pro tříleté klisny a hřebce. U nás se běhají tyto klasické dostihy: Jarní cena klisen, Velká jarní cena, Československé derby, Memoriál Ing. B. Tichoty a Saint Leger.
[9] Zde vycházím především z Hubáčkovy definice slangu, d. cit. v pozn. 5, s. 18.
[10] V. David, Od startu do cíle, 1. vyd., Praha 1974; J. Čejka, Jistá je jen smrt, 1. vyd., Praha 1968; J. Janouch, Dostihy, 1. vyd., Praha 1961; M. Horáček, Království za koně, 1. vyd., Praha 1983; týž, Zpráva z Kentucky, 1. vyd., Praha 1984.
[11] Mnohé z těchto výrazů jsou zachyceny ještě v Příručním slovníku jazyka českého (Praha 1935—57, dále PSJČ) a ve Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—71, dále SSJČ). V textu článku označujeme tyto výrazy indexovou hvězdičkou (*). PSJČ uvádí slova braun, fuks, rap s označením lidové, falb má jako dialektický a šiml jako obecný výraz. SSJČ charakterizuje výrazy braun, šiml jako obecné, fuks a rap jako zastaralé a výraz falb jako řídký. Nejnovější Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha 1978) uvádí již pouze jediný výraz — šiml, a to jako hovorový (tedy spisovný), vedle existujícího českého spisovného výrazu bělouš.
[12] Srovnejme např. jezdce z povolání, to jsou ti, kteří jezdí na dostihovém koni při tréninku a na dostizích za mzdu nebo peněžitou odměnu, a jezdce amatéry, kteří jezdí na dostihovém koni při tréninku i na dostizích pouze ze záliby, bez nároku na finanční odměnu.
[13] Jedním z prvních pokusů o sjednocení terminologie z oblasti jezdectví, chovu koní a dostihového sportu je vydání Československého terminologického slovníku z chovu koní s německými ekvivalenty (Praha 1970, 208 s.), který obsahuje 1339 termínů s definicemi.
[15] Zde se opírám především o práce J. Hubáčka, Tvoření slangových názvů železničářských, Železničářský slang, Praha 1974, s. 67—94; Onomaziologické postupy ve slovní zásobě slangů, Praha 1971, s. 5—45, Způsoby tvoření slangových názvů, O českých slanzích, 2. vyd., Ostrava 1981, s. 103—172.
[16] Viz V. Flégl, K charakteru slovní zásoby v oblasti sportu, Jazykovědné aktuality 2.1, 1984, s. 100—107.
Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 2, s. 63-72
Předchozí Lumír Klimeš: Časová a lexikální nasycenost slangu
Následující Mirek Čejka, Dušan Šlosar: První svazek akademické Mluvnice češtiny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1