Časopis Naše řeč
en cz

První svazek akademické Mluvnice češtiny

Mirek Čejka, Dušan Šlosar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Úplný popis gramatické stavby současné spisovné češtiny je kolektivním dílem pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV a vysokoškolských lingvistických kateder. Je určen širší lingvistické veřejnosti a zároveň má mít povahu vysokoškolské učebnice.

První díl se ve svých počátečních částech zabývá zvukovou stránkou jazyka. Oddíl I. je věnován fonetice, oddíl II.a pak fonologii; spojovací funkci má oddíl II.b (Morfologie a morfémika), neboť připravuje pojmoslovný aparát formální roviny jazyka (tj. roviny zvukové a grafické) pro jeho použití v oddíle III. (Tvoření slov), který se zabývá popisem slovotvorné soustavy češtiny (Mluvnice češtiny 1, Academia, Praha 1986, 566 s.).

V kapitole I.A (Fonetika) se definuje obor jako celek a zdůvodňuje se jeho převážně lingvistická povaha. Největší pozornost je věnována charakteristice jednotlivých speciálních fonetických disciplín a přehledně i jejich početným kontaktům s ostatními lingvistickými i nelingvistickými disciplínami a vědními obory. Součástí kapitoly je seznámení s českou fonetickou transkripcí, která zachovává diakritický princip běžného českého pravopisu. V této souvislosti by si zasloužily aspoň zmínky mezinárodní fonetické transkripční systémy ve srovnání s českým, neboť se jich často užívá v učebnicích a slovnících cizích jazyků. Mimo jiné se upozorňuje na spřežkový charakter zápisu souhlásky ch v běžném pravopise a jednografémové označování v transkripci: [x]. Bohužel se v dalším textu objevuje řada nedůsledností ([ch] na s. 60, 96, 98, 99).

Celá kapitola I.B (Anatomická, fyziologická a fyzikální podstata sdělení) je věnována obecně jazykovědným předpokladům zkoumání zvukové stránky řeči. Vychází se z psycholingvisticky pojatého standardního schématu řečové komunikace, stratifikovaného do tří úrovní: a) akustického signálu, b) subjektu, c) jazyka. Vzhledem k nesmírně složité psychofyzické situaci a mnohostranné propojenosti jejích složek při řečové činnosti považujeme desítiřádkový komentář a interpretaci schématu za neúměrně kusé. V kapitole se úsporným způsobem definuje (popř. charakterizuje) značné množství užitečných odborných termínů artikulační i akustické fonetiky. Některé odstavce a zejména část 2.3.2 jsou formulovány příliš náročně a předpokládají velké předběžné znalosti věcné i terminologické (srov. např. pojmy kategoriálnosti a kontinuálnosti). Uveďme také, že je těžko možno souhlasit s formulací na s. 24—25, z níž vyplývá, že „poslu[74]chač podvědomě reguluje intenzitu zvuku vzdáleností od mluvčího“. Za přirozenější považujeme pojetí, že intenzitu reguluje především mluvčí.

Kapitola I.C (Hlásky) podává základní třídění a popis českých samohlásek a souhlásek v pojetí fonetiky M. Romportla. Naše dosavadní novější mluvnice spisovné češtiny (J. Gebauer — V. Ertl, Krátká mluvnice česká pro nižší třídy středních škol, Praha 1928; F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, Praha 1951; B. Havránek — A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981) klasifikovaly a popisovaly hlásky téměř výhradně z hlediska artiku-lačního. Mluvnice češtiny kombinuje hledisko artikulační fonetiky s hlediskem fonetiky akustické. Tento dvojí přístup se stal v zahraničních mluvnicích i samostatných monografických popisech základních jednotek zvukové stránky jazyka dnes již samozřejmým a standardním. Je to zejména důsledek rozvoje spektrografické analýzy akustické stránky řečového signálu od konce čtyřicátých let a využití jejích výsledků v moderních fo-nologických pracích, hlavně deskriptivistických. Naše nejnovější mluvnice tedy zdůraznila akustické hledisko popisu hlásek i hláskových spojení (kap. 1.D), a to tak, že artikulační popis minimalizovala na nejnutnější míru (srov. např. charakteristiku bokové frikativy (l) na s. 51—52). Tento přístup se zdůvodňuje v předmluvě potřebou a) řešení otázek fonologických a morfologických, b) měření srozumitelnosti řeči, c) prověřování kvality přenosových zařízení, d) řešení problematiky mluvených vstupů v automatických zařízeních. Aniž bychom podceňovali důležitost uváděných aplikačních cílů, přece jen se domníváme, že Mluvnice češtiny má počítat především se čtenáři ze širokého okruhu zájemců o lingvistiku, tj. hlavně kulturních pracovníků, redaktorů, učitelů a vysokoškolských posluchačů (jimž je Mluvnice češtiny určena jako učebnice). Pro všechny tyto uživatele budou některé akusticky zaměřené výklady a údaje těžko přístupné a málo názorné. Aniž by se snížila vědecká úroveň textu, mělo se čtenářům bez speciálních technických a fyzikálních znalostí vyjít vstříc bohatším ilustračním vybavením knihy. Rozsáhlejší a technicky dokonalejší obrazová příloha mohla tak aspoň zčásti nahradit dosud postrádaný atlas českých hlásek (který má například slovenština, srov. J. Dvončová — G. Jenča — Á. Kráľ, Atlas slovenských hlások, Bratislava 1969). Bylo rovněž zapotřebí přiblížit řadou schémat a populárnějších výkladů technickou stránku spektrografu i teorii a praxi spektrografické analýzy, jak to známe např. z populární příručky C. F. Hocketta Manual of Phonology (Baltimore 1955) a Slovenské fonológie E. Paulinyho (Bratislava 1979).

V kapitolách I.B i I.D (Hlásková spojení) se v plné míře uplatňuje akusticky dobře zdůvodněné pojetí podstaty souhlásek jako víceméně nesamostatných útvarů, které se realizují v koartikulaci se samohláskami, dominantními nosnými elementy, jako jejich modifikace. V tomto pro většinu laických čtenářů novém pohledu hraje klíčovou úlohu pojem tranzientů, tj. přechodových akustických jevů na hranicích spojení souhlásek se samohláskami. Percepce tranzientů jako relativních změn v akustickém slo[75]žení (spektru) řečových jednotek má při identifikaci souvislé řeči prvořadý význam. Výklad těchto jevů je v Mluvnici češtiny bohužel příliš povšechný a není speciálně ilustrován ani schématy, ani jasnými spektrografickými příklady, což může velmi znesnadnit porozumění výkladům o podstatě konsonantů (především okluzív) a o akustickém charakteru spojování hlásek (hlavně typu souhláska + samohláska). Je třeba zdůraznit, že na prvém místě kapitola o hláskových spojeních přináší mnoho nových detailních pozorování akustických i artikulačních jevů při zvukové realizaci češtiny.

Zvukové prostředky souvislé řeči přicházejí na řadu v kapitole I.E, a to v pořadí od úseků nejkratších (slabik) přes přízvukové takty a větné úseky až k úsekům nejdelším — větám. Slabika se vymezuje podle parametrů intenzity a tonality hlasu. Slovní přízvuk i větný přízvuk jsou charakterizovány nikoli již jako čistě intenzitní (dynamické) jevy, nýbrž správně jako jevy komplexní — silové i tónové, popř. i kvantitativní (časové), a u přízvuku větného i distribuční (větný přízvuk se totiž v posledním taktu úseku realizuje většinou jen koncovým postavením). Při výkladech o tendencích umístění větného přízvuku byla by na místě lepší koordinace termínů s výklady o aktuálním větném členění ve třetím svazku Mluvnice češtiny. Rozsáhlejší pojednání o větné intonaci systematicky shrnuje výsledky dřívějších prací Danešových a Romportlových a podává popis melodických prostředků vět jednoduchých (oznamovacích, rozkazovacích a tázacích) i jednodušších souvětných celků a vět emotivních. Je ovšem třeba podotknout, že intonační schémata někdy nejsou plně v souladu s výklady v textu (srov. 1. schéma na s. 84, 88 a 89). Tato kapitola je napsána velmi přístupným výkladovým stylem, je systematická a terminologicky srozumitelná, a plně tedy odpovídá představám o dobrém textu vysokoškolské učebnice.

Celá kapitola I.F o spisovné výslovnosti je vlastně normativní aplikací obsahu kapitol I.C a I.D. Nahrazuje do jisté míry dvě dřívější příručky: Hálovu Výslovnost spisovné češtiny I (Výslovnost slov domácích), Praha 19551, 19672, a Výslovnost spisovné češtiny (Výslovnost slov přejatých), Praha 1978. Překlenuje tak rozdíl časový i koncepční mezi těmito dvěma nestejnorodými fázemi ortoepické kodifikace češtiny.

Zvláštní místo zaujímá v I. dílu Mluvnice češtiny oddíl II.a (Fonologie). Jde totiž o první česky psanou soubornou fonologii našeho jazyka. Její předchůdkyní byla The Phonology of Czech H. Kučery (The Hague 1961) a ovšem i Vachkova Dynamika fonologického systému spisovné češtiny (Praha 1968), jež však byla koncipována jako monografie sledující jen jisté vývojové aspekty současného českého fonologického systému. Výrazně kladným rysem nového zpracování fonologie v Mluvnici češtiny je neobyčejně široké pásmo jevů, jimiž se oddíl II.a zabývá. Kromě kapitoly A (Fonologie), uvádějící do problematiky fonologie obecně, do otázek dynamiky fonologických systémů a do teorie grafických systémů, obsahuje oddíl především standardní popis českých segmentálních fonémových jednotek [76](kap. B) a fonologickou kombinatoriku — fonotaktiku (kap. C). Tuto tradiční mez značně přesahuje kapitola D (Fonologická stylistika) a speciální kapitola E zabývající se grafickým systémem češtiny. Z široké koncepce autorovy se však dalo na 62 stranách realizovat důkladněji zřejmě jen to nejnutnější. Systematický charakter mají kapitoly B a C, kdežto ostatní pouze načrtávají obrysy daných disciplín a několika sondami uvádějí do jejich problematiky, popř. jen naznačují vztahy k jiným jazykovým rovinám. V úvodní části i v kapitolách B a C se autor hlásí ke generativní fonologii a nepochybně navazuje na tradici N. S. Trubeckého, pražské fonologické školy a s jistými výhradami přijmá i pojetí Vachkovo a Paulinyho.

Oddíl II.a by si pro svou závažnost zasluhoval podrobného samostatného zhodnocení. Protože nám jde spíše o informaci širší lingvistické veřejnosti, tedy hlavních potenciálních uživatelů knihy, omezíme se v této souvislosti jen na několik dílčích kritických poznámek. Především postrádáme jasné vymezení fonologie obecně a definici fonému zvláště (nepovažujeme za ni totiž formulaci na s. 109: fonémy jsou „znakové jednotky tvořené podle ustálených forem (šablon)“). Bez takového vymezení nemůže čtenář s malými předběžnými odbornými znalostmi pochopit, jaké principy spojují všechny ty rozmanité jazykové jevy, o nichž oddíl pojednává (od distinktivních rysů přes suprasegmentální prostředky až po využívání synonymních dvojic slov). Nedefinovány a nevysvětleny (popř. nedostatečně vysvětleny) zůstávají i desítky dalších odborných fonologických termínů, jejichž znalost se zřejmě předpokládá; podle našeho názoru nerealisticky, neboť text má být právě pro většinu uživatelů teprve prvním uvedením do základů fonologie.

Závažným nedostatkem, který ještě více znesnadňuje správné pochopení často velmi náročných výkladů, je mnoho věcných přehlédnutí, z nichž uvedeme jen ta nejpodstatnější; na s. 131: nenazálním protějškem nazální sonory /m/ není /l/, nýbrž /b/; likvidní sonory /r/ a /l/ jsou nositelkami slabičnosti mezi souhláskami, nikoli mezi samohláskami; 132: protiklad orálnost — nazálnost je u páru /b/ — /m/, nikoli /b/ — /n/; 134: ve 3. odst. zdola se má mluvit o souhláskách nesonorních, nikoli sonorních; 143: starým tvarem je peku, nikoli peču; 145: před koncovou likvidou bývá vkladné /e/, nikoli /l/; 146 ř. 1: jde o typ VCVCV, nikoli VCVC; 158: postoje mluvčího jsou hodnoty pragmatické, nikoli sémantické; 159: /’u/ po palatální souhlásce není anomálie; 164: /ď/, /ť/, /ň/ nejsou palatální obměny fonému /d/, /t/, /n/; 166: tzv. souhlásky pravopisně „tvrdé“ nelze ztotožňovat s velárami a mezi „měkké“ je třeba zahrnout i c, j; slovesa zkoumat, zkusit, sejít jsou předponová, nikoli „příponové konstrukce“. Matoucí jsou i četné transkripční a terminologické nepřesnosti, např. souhlásky se v textu označují někdy symbolem C, někdy K (s. 117); jeden foném /ň/ se označuje dvěma grafickými symboly /ň/, /ń/ (s. 132); na s. 137 jde o doplňovací otázky, nikoli o „tázací věty tzv. doplňkové“; 143: těžko se dá interpretovat termín „palatální velára“; 165: v textu jde o příčestí l-ové, nikoli minulý čas; 165—166: termínu lexém nelze dnes používat ve smyslu ‚lexikální základ slova‘. V díle reprezentujícím českou jazykovědu by [77]se neměly vyskytovat chyby v kongruenci (163: v slovech, které označují malé předměty) a v pravopise (např. 112: jakoby se skládaly; 147: filosofie; 160: plavaiz).

Oddíl II.a porušuje zásadu synchronního popisu dodržovanou ve všech svazcích Mluvnice češtiny a volně střídá pasáže pojaté sychronně s výklady zaměřenými čistě historicky.

Ve stručném a výkladově jasném oddíle II.B (15 stran) se v kapitole O. (K vztahu grafické a zvukové podoby jazyka) pojednává o téže problematice jako dříve v kapitole II.a.E.5.1, jenže systematičtěji a zhuštěněji. Kapitoly 1—5 se věnují definování termínů morf a morfém, submorf, alomorf a varianta v tom pojetí, jaké známe z prací Dokulilových. Tato množina termínů tvoří konzistentní soustavu, která pak umožňuje jednak popsat typy alternací v češtině (v kapitole 6), jednak se jí dále i s popsanými alternacemi úspěšně využívá při slovotvorném popisu (v oddíle III.).

Oddíl III. Tvoření slov je uveden rekapitulací teoretických východisek z pera M. Dokulila. Lze zde konstatovat jisté rozdíly proti Dokulilově Teorii odvozování slov (Tvoření slov v češtině, Praha 1962). Jsou výsledkem domýšlení původní teorie, nikoli její revize: odlišuje se tu procesuální stránka (tvoření) a funkčně strukturní (utvářenost), uznává se adaptace jako slovotvorný způsob přejímání cizích pojmenování. Mezi slovotvorné způsoby se počítá i reflexivizace sloves (otevřít — otevřít se). Hlouběji propracovány jsou pojmy fundace a motivace. Onomaziologické kategorie jsou rozmnoženy: k základním typům mutačnímu, modifikačnímu a transpozičnímu přibývá reprodukční (tvoření imitativních sloves) a koordinační (rozkládání pojmu ve dva nebo více znaků téhož řádu, např. opočlověk). V rozporu s objektivním stavem se však mezi transpoziční kategorie nezahrnuje zpředmětnění okolnosti: bez vlády → bezvládí, dnes → dnešek (poslední případ se nepřesně vykládá jako název nositele vlastnosti odvozený od adjektiva dnešní).

Produktivnost se definuje jako míra účasti slovotvorného prostředku v procesu tvoření nových slov a liší se tu škála: neomezená (paradigmatická) produktivnost a produktivnost omezená; ta se dále odstupňovává na produktivnost silnou, střední a slabou. Za touto škálou stojí prostředky neproduktivní (např. sufix -áv ve slově rukáv) a neživé (-r- v příd. jméně chytrý). Ke škodě věci se tu vůbec nebere v úvahu spojitelnost formantů s jistými typy základů, která by lépe dovolila odlišit živou, aktuální schopnost účastnit se slovotvorného aktu od výsledků produktivnosti v uplynulých obdobích.

Závěrečná kapitolka teoretického úvodu Slovotvorný systém a jeho popis objasňuje mimo jiné termíny slovotvorné paradigma a slovotvorná řada. Upozorňujeme tu na jistou terminologickou kolizi: slovotvorná řada se vymezuje jako jednosměrný postupně rozvíjený vztah fundace (včera → včerejší → včerejšek), ale derivační řada jako soubor, do něhož patří všechny [78]odvozeniny téže kategorie s týmž formantem (např. stavitel, zakladatel, spisovatel).

Nakonec se uvádí hierarchizace slovotvorných vztahů a tříd uplatněná v následujících materiálových výkladech. Je to: /1/ slovotvorný způsob, /2/ slovní druh fundovaného slova, /3/ onomaziologická struktura utvořeného slova, /4/ slovnědruhová povaha slova fundujícího, /5/ slovotvorná kategorie fundovaného slova, /6/ formant, /7/ lexikálně sémantická povaha fundovaného slova a /8/ vlastnosti typů a podtypů, jejich produktivita apod. Je to samozřejmě jedna z mnoha možných kombinací. Zvolený postup má výhody a nevýhody. Mezi výhody patří detailní demonstrace formální stránky slovotvorby, mezi nevýhody skutečnost, že slova téže významové kategorie jsou zařazena do různých, mnohdy značně vzdálených oddílů. Např. adjektivum vlasatý mezi adjektiva odvozená příponami ze substantiv, černovlasý mezi kompozita, bezvlasý mezi adjektiva vytvořená prefixačně-konverzním způsobem (a např. bezdětný mezi útvary vzniklé způsobem prefixačně-sufixačním). Bylo by účelné, kdyby chystané Tvoření slov v češtině III bylo hierarchizováno jinak. Dvojí pohled, který by tak měl uživatel k dispozici, by mu umožnil hlubší vhled do soustavy a lepší orientaci v ní.

Podle tohoto schématu je pak zpracováno nejdříve tvoření substantiv sufixací a konverzí. Substantiva s příponami jsou rozdělena do slovotvorných kategorií. Užitečně se v této části odkazuje i na kompozita stejných kategorií, ač jejím cílem je popis derivace sufixální. Užitečně proto, že kompozita jsou pak uspořádána podle ryze formálních hledisek. Popis je zevrubný a téměř dokonalý. Jeho slabší stránkou je postižení distribuce konkurujících typů a v důsledku toho ne zcela dokonalé vystižení produktivity. Např. u jmen činitelských jsou mezi produktivní zahrnuty typy se sufixy -tel, -č, -c(e), -ec, -č(í), -ník, -ař/-ář a -l. Ve skutečnosti jsou velmi produktivní jen první dva a mezi nimi je vztah komplementární distribuce (činitelé dějů intelektuálních X dějů fyzických). Mezi méně produktivní patří -c(e), -č(í) a -ec: distribuce prvních dvou proti třetímu je obdobné povahy jako v prvním případě, ale jejich odvozovacím základem bývají dějová jména. Sufix -ník je omezeně produktivní, protože živě odvozuje jen od sloves na -ovat. Další (-ař/-ář, -ák, -l) mají v podstatě periferní povahu, což se u posledních dvou projevuje v častém expresívním zabarvení. A není podstatný rozdíl v produktivitě mezi formacemi typu hýřil a šplhoun, ač podle popisu by měl první patřit k typům produktivním, druhý k velmi málo produktivním a neproduktivním. — Popis záslužně nezapomíná na sufixy cizího původu (-ant, -ent, -or, -ist(a) apod.), uvádí i typy konverzní (zvěd, posluha).

Bylo by možné pokusit se i o postižení distribuce hlavních sufixů jmen konatelských: produktivnějšího –ař/-ář a o něco méně produktivního -ník; je zčásti dána hláskově, zčásti morfologicky. U jmen mužských, nositelů vlastností není nijak postižena distribuce sufixů -ec a -ík, ač je zřejmé, že první se živě pojí se základy zakončenými na samohlásku + souhlásku, dru[79]hý na souhlásku + souhlásku (zuřivec — uprchlík), u deminutiv distribuce -ek a -ík, -k(a) a -ičk(a) apod. U tvoření názvů přechýlených se uvádí, že sufix -k(a) je produktivnější než sufix -ic(e), ale z hlediska strukturního lze tvrdit opak, protože -ic(e) je monopolní pro přechylování jmen zvířat (oslice) a nadto se uplatňuje u jmen osob se sufixem -ník (dělnice), kdežto -k(a) se připojuje jen ke jménům osob, a to ještě s výjimkou jmen na -ník a jmen zakončených na veláru a na -c (bohyně, kolegyně, žákyně, soudkyně).

V oddílu sufixace substantiv je několik přehlédnutí. Nejzávažnější jsou tato: na s. 249 jsou mezi útvary se sufixem -čk(a) uvedeny i názvy plavky, cvičky, přezůvky, běžky, skočky, slalomky, sjezdovky, které patří k následujícímu typu se sufixem -k(a). Na s. 284 se mezi doklady se sufixem -n(a) zatoulaly doklady vlčinec, králíkárna, brambořiště, popelník. Na téže stránce jsou sufixy -išt(ě)/-isk(o) graficky uvedeny jako varianty (s lomítkem), ale text správně uvádí, že využití obou podob je různé, jsou to tedy nesporně samostatné sufixy. — Nelze mluvit ani z hlediska synchronního o tom, že slovo ochota je odvozeno příponou -ot(a).

Na rozdíl od substantiv jsou adjektiva takto na základě Dokulilovy teorie popsána poprvé. Rozlišují se tu mutační typy onomaziologických struktur adjektiv deverbálních a desubstantivních, modifikační adjektiva deadjektivní a transpoziční typy adjektiv z příslovcí a z předložkových pádů substantiv. Podle našeho soudu nejsou však desubstantivní adjektiva vždy označením nespecifikovaného vztahu substance k substanci; popíralo by to rozdíl mezi desubstantivními adjektivy relačními a kvalitativními (vlasový — vlasatý apod.).

Přesná významová analýza deverbálních typů dovolila např. odlišit adjektiva dějová typu padlý a rezultátová typu otužilý. Je to správné, už bohatší další derivační možnosti typu otužilý ukazují na to, že jde o formaci mutačního typu (na rozdíl od transponovaného padlý). Tímto jediným příkladem chceme charakterizovat celkové výborné zpracování oddílu o dějových adjektivech. (V oddílu o adjektivech desubstantivních nacházíme neopravenou a nerektifikovatelnou defektní formulaci na s. 354: 1. věta oddílu 2.2.1.1.1.4.) Adjektiva relační jsou v autorově pojetí nediferencovaná; popírá se tu (sotva právem), že by tzv. individuálně posesívní adjektiva typu bratrův/matčin měla jinou povahu než ostatní relační, např. bratrský. Ale fakt, že u tzv. kolektivně posesívních dochází běžně k posunům k významu kvalitativnímu (a v souhlase s tím poskytují širší možnosti další derivace), kdežto u individuálně posesívních nikdy, platnost tohoto pojetí relativizuje.

Zpracování slovotvorby sloves je metodologicky čisté. Popis prefixace, v němž se všichni dosavadní autoři rozcházejí, dává však tušit, že pravá cesta dosud nalezena nebyla. Stěží dojde všeobecného souhlasu vymezení významu prefixu obe- v obehrát jako ‚získání převahy v ději‘. Funkce onoho obe- je ,někoho o něco připravit‘ a „hra“ je jen průvodní okolností vlastního děje deprivace. Máme tu tedy co činit s mutační funkcí prefixu. Ale s mu[80]tačními funkcemi prefixů, kterých je víc, např. vy- (vybojovat), pro- (prohrát), u- (uštvat), se v popisu vůbec nepočítá. Prefixace sloves jako celek se považuje jen za modifikaci. Základní dělení modifikačních funkcí prefixů je však vyhovující, rozlišují se významy místní, časové, způsobové a hodnotící (vedle vidových a funkce futurální). Objektivní hodnocení funkcí slovesných prefixů bude třeba tedy asi hledat dále, a to patrně na pozadí spojitelnosti se sémantickými rysy prefigovaných sloves.

Slovesná sufixace je v souladu s převládajícím pojetím z hlediska formového hodnocena jako konverze, pouze -va-, -k- a ojediněle se vyskytující -et- a -ot- se považují za skutečné sufixy. Takové pojetí je samozřejmě možné, ale nastoluje otázku, co vlastně jsou infinitivní kmenotvorné formanty sloves, jaká je jejich vlastní funkce (tvořit formální „třídy“ by bylo v podstatě samoúčelné). U sloves je — na rozdíl od ostatních slovních druhů — mlčením pominuta adaptace, monopolně zajišťovaná formantem -ova-.

Významný je výklad o tvoření sloves reflexivizací. Pracuje nutně s aparátem syntaktickým a funkce formantů a spoluformantů se a si postihuje v úplnosti. Z hlediska synchronního se ovšem obtížně formuluje vzrůstající produktivita některých typů (např. jasnit se). Bylo třeba výslovně uvést, že „výraznější signalizace netranzitivnosti“ je důsledkem homonymie prézentních tvarů u protikladných typů jasnit X jasnět.

Ve fundovaném popisu příslovcí není (na rozdíl od oddílu o číslovkách, zájmenech apod.) užito termínu utvářenost, ačkoli příslovce ze zájmenných základů představují také uzavřený soubor. Z opravdu různorodého materiálu unikly pozornosti autorky jen formace s prefixem sotva- (oddíl o zájmenech o něm mluví).

Celý oddíl o složeninách je uspořádán důsledně podle formálních hledisek, která jsou někdy až příliš atomizována, např. odděluje kompozita typu jednoletý od typu mnoholetý (první komponent číslovkový X adverbiální!). Významové kategorie jsou v takto uspořádaném materiálu potlačeny nebo se ani nekonstatují; úloha kompozit v soustavě onomaziologických kategorií je tím do jisté míry zastřena. Závažný je tiskový defekt na konci s. 466. V oddílu 1.2.2.2 mají být charakterizována kompozita s předním členem verbálním a zadním členem substantivním, tvořená zároveň sufixací. Po nadpisu tu následuje věta patřící zřejmě do oddílu o nepravých spřežkách a po dvojtečce uvozující výčet typů nenásleduje nic.

Oddíl Tvoření slov je uzavřen výborně zpracovanými oddíly o bezafixálním přechodu slov do jiného slovního druhu, o utvářenosti číslovek, zájmen, předložek, spojek, částic a citoslovcí a konečně o tvoření zkratek a zkratkových slov. Slovotvornou problematiku tedy zpracoval ve vyčerpávající šíři.

Je třeba vyzvednout, že celá část Tvoření slov je při splnění všech nároků na vědecký popis napsána terminologicky jednotně, přitom srozumitelně a přístupně, s přihlédnutím k potenciální obci uživatelů úměrné výši nákladu (15 000).

[81]Závěrem lze říci, že první oddíly posuzované I. části podávají souborný pohled na zvukovou stránku českého jazyka s detailním a poměrně vyčerpávajícím popisem všech jejích závažnějších jevů, a to na vysoké teoretické úrovni soudobé vědy o jazyce. V takovéto úplnosti budou fonetické a fonologické výklady v prvním dílu Mluvnice češtiny zřejmě na dlouhou dobu zdrojem poznání pro širší veřejnost a východiskem aplikací pro odborníky. Slovotvorný oddíl I. dílu pak představuje první metodologicky jednotný popis všech slovních druhů, jaký jsme dosud pro češtinu postrádali. Pomocí připojeného pojmoslovného a věcného rejstříku a rejstříku morfematických slovotvorných prostředků spíše než na základě obsahu se v něm lze bezpečně orientovat a získat tak spolehlivé informace o všech důležitých jevech slovotvorné soustavy češtiny. Tím tento oddíl zcela splnil požadavky na synchronní strukturní popis slovotvorného plánu.

Mirek Čejka — Dušan Šlosar

Poznámka redakce Mluvnice češtiny I

Prosíme uživatele Mluvnice češtiny I, aby si v ní opravili dvě závažné tiskové chyby, které se do ní dostaly až v závěrečné výrobní fázi realizované počítačovou technikou tisku (původní rukopisný text byl v sloupcích i stránkových korekturách vytištěn bez chyb, tj. nebylo třeba jej ani korigovat):

Na s. 354 mají první dvě věty oddílu 2.2.1.1.1.4 znít takto: „I z hlediska tvaroslovné a fonologické charakteristiky se jeví přípona -ov(ý) jako nejproduktivnější. Hojně se jí tvoří adjektiva od substantiv mužského a ženského rodu a je téměř monopolním prostředkem při odvozování od domácích substantiv středního rodu.“

Na s. 466 má vypadat poslední oddíl takto:

„1.2.2.2. s předním členem verbálním a zadním členem substantivním

Představují zcela okrajový, neproduktivní typ (jen úzce odborné názvy, např. zoologický termín svijonožec).“

Dále prosíme o opravení chybné transkripce ch na /x/ na s. 60, 98 a 99 (žádost o vydání opravných lístků nakladatelství ČSAV zamítlo). V této souvislosti upozorňujeme, že některé nedostatky, které vznikly při tzv. lámání stránek (např. posun intonačních schémat na s. 84, 88 a 89), se v této výrobní fázi již bohužel nedaly opravit.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 2, s. 73-81

Předchozí Eva Schneiderová: Slangové výrazy v jezdectví a v dostihovém sportu

Následující Helena Confortiová: Český retrográdní slovník

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1