O přívlastku volném a těsném

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

V tomto článku se pokusíme o detailnější pohled na významové vztahy mezi určovaným substantivem a určujícím rozvitým slovesným přívlastkem stojícím za určovaným jménem ve větě.

Podle komunikativní (sdělné) funkce, kterou má v dané výpovědi, je takový přívlastek nazýván buď volným, nebo těsným; jeho základem je nejčastěji slovesné adjektivum typu dělající nebo dělaný, tj. příd. jm. utvořené z přechodníkového slovesného tvaru (dělajíc — dělající) nebo z tzv. trpného příčestí (pasívního participia) (dělán — [244]dělaný[1]). Toto příd. jm. stojí za určovaným substantivem a je samo určeno dalším výrazem; např. Pozoroval jsem děti hrající si na písku; Slova označená hvězdičkou jsou řídká.

Uvedený typ přívlastku se v psaném textu někdy od určovaného substantiva graficky odděluje čárkou, jindy nikoli. Podívejme se proto nejprve, co k tomuto způsobu grafiky uvádějí Pravidla českého pravopisu z r. 1957:[2] „Volný přívlastek významový rozsah podst. jména, k němuž se vztahuje, nijak nezužuje a lze jej proto vynechat, aniž se tím poruší smysl.“ Naproti tomu těsný přívlastek se charakterizuje jako „takový, který vyjadřuje vlastnost podstatnou a jejž nelze proto vynechat bez porušení smyslu, beze změny významového rozsahu jména, ke kterému se vztahuje.“

Z těchto charakteristik není ovšem zcela jasné, co znamená „bez porušení smyslu“ a „beze změny významového rozsahu jména“. Vyjděme např. z této výpovědi: Spatřili jsme řeku/,/ protékající hlubokým údolím. Myslím, že není dost jasné, lze-li dostatečně smysluplně konstatovat, že přívlastek je možno, nebo není možno v této výpovědi vynechat „bez porušení (jejího) smyslu“ či „beze změny významového rozsahu jména“.

Na rozdíl od Pravidel podávají jasnou definici daného významového vztahu rozvitého slovesného přívlastku a jím určovaného jména M. Grepl — P. Karlík ve Skladbě spisovné češtiny (Praha 1986, s. 264): „Těsný přívlastek vyjadřuje vlastnost … v dané situaci a kontextu nezbytnou pro jednoznačnou … identifikaci mimojazykových objektů substantivním výrazem označených“ (např. Chvíle strávené s milým člověkem nepovažujeme za ztracené). Přívlastek strávené s milým člověkem je v této větě nezbytný k tomu, abychom byli schopni identifikovat ony chvíle, resp. určit totožnost nějakých chvil, které nepovažujeme za ztracené.

Rozvitý slovesný přívlastek umístěný za určovaným substantivem mívá často tuto „identifikační“ funkci a platnost. Obecně bychom mohli tuto funkci explicitněji formulovat jako vymezení (identifikaci) podmnožiny prvků označené spojením substantiva a přívlastku (tj. jmennou skupinou tvořenou určovaným substantivem a určujícím přívlastkem spolu s výrazy určujícími tento přívlastek, např. ženy cvičící s kuželi) z množiny prvků označované (samotným) substantivem; tedy např. jmenná skupina ženy cvičící [245]s kuželi vymezuje danou podmnožinu (touto jmennou skupinou označenou) z množiny žen. Uveďme si nyní nejprve některé další příklady s takovým přívlastkem identifikačním:

Výrobky určené na export bývají kvalitnější než zboží pro domácí trh; Slova označená hvězdičkou jsou řídká; První operou B. Smetany napsanou na libreto E. Krásnohorské je Hubička; Beethovenovy smyčcové kvartety věnované hraběti Razumovskému mají opusové číslo 59; Doba určená k prohlídce závodu se neplánovaně protáhla; Není mnoho lidí upřímně a hluboce se zajímajících o Beethovenovu hudbu.

V těchto větách přívlastek identifikuje nositele predikačního vztahu, tj. vymezuje, čeho či koho se přísudek týká, na co či koho se přísudek vztahuje; jde tu tedy o určení toho, které výrobky bývají kvalitnější, která slova jsou řídká, pro kterou svou operu použil B. Smetana libreto E. Krásnohorské, které Beethovenovy kvartety mají op. č. 59 (neboť op. č. 59 mají pouze tři z Beethovenových šestnácti smyčcových kvartetů) atd. Ve všech těchto větách má přívlastek takové postavení, že kdybychom ho vypustili, vznikla by věta buď a) nesmyslná (nemající smysl, neposkytující žádnou informaci), nebo b) nepravdivá:

a) Výrobky bývají kvalitnější než zboží pro domácí trh; Slova jsou řídká; Není mnoho lidí; Doba se neplánovaně protáhla; b) První operou B. Smetany je Hubička; Beethovenovy smyčcové kvartety mají op. č. 59 (tato věta by nutně vyjadřovala, že všechny Beethovenovy smyčcové kvartety mají op. č. 59, nikoli jen některé).

Někdy je ovšem vztah mezi určovaným substantivem a určujícím přívlastkem poněkud jiný: věta s postponovaným rozvitým slovesným přívlastkem určujícím substantivum ve funkci předmětu děje poukazuje k předmětu totožnému s předmětem, k němuž je poukázáno i větou bez tohoto přívlastku, avšak přitom nelze říci, že přívlastek lze z věty vypustit, aniž se tím poruší její smysl. Utvořme např. takovouto dvojici vět: Zahleděl jsem se na osamělý strom — Zahleděl jsem se na osamělý strom stojící uprostřed pole. I když věta bez přívlastku je plně autonomně sdělná, má značnou informační hodnotu (bude-li líčit např. fotograf, jak s aparátem procházel nějakou krajinou) a může jí být poukázáno k témuž stromu, k němuž poukazuje věta s přívlastkem, přívlastek v druhé větě lze chápat jako přívlastek „blíže určující“ onen jedinečný[3] strom, o němž se hovoří v jedné i druhé větě. Bližším určením je třeba v této souvislosti rozumět určení té [246]či oné charakteristiky (okolnosti) přibližující adresátovi, jemuž je věta určena, individuálnost popisovaného objektu. Kdybychom v nějaké promluvě užili věty Zahleděl jsem se na strom (např. ve výpovědi Zastavil jsem se a zahleděl jsem se na strom), v níž by objekt děje (strom) nebyl určen nějakým přívlastkem (např. osamělý), byla by taková věta málo sdělná (její informační hodnota by byla minimální), neboť z obsahu příslušné výpovědi by nebylo zřejmé, proč mluvčí hovoří o tom, že se zahleděl na nějaký (jakýsi) strom. Naproti tomu věta Zahleděl jsem se na osamělý strom má již patrnou komunikativní hodnotu, neboť osaměle stojící strom již svou osamělostí může budit pozornost. Je pak tedy i zřejmé, proč někdo hovoří o tom, že se na takový strom zahleděl. Ve větě Zahleděl jsem se na osamělý strom stojící uprostřed pole je pak tato komunikativní hodnota ještě zesílena tím, že je ještě více přiblížena a zdůrazněna individuálnost, zvláštnost onoho stromu.

Na rozdíl od přívlastku ve větách jako Slova označená hvězdičkou jsou řídká nemá přívlastek ve větě Zahleděl jsem se na osamělý strom stojící uprostřed pole funkci identifikovat objekt, o němž se hovoří, nýbrž jeho funkcí je daný objekt pouze blíže určit, představit, individualizovat. Uveďme ještě několik příkladů:

K vánocům jsem dostal pěknou knihu ilustrovanou národním umělcem Karlem Svolinským; Míjeli jsme dlouhou řadu stromů obalených zralými třešněmi; Uviděl jsem stádo srnek pasoucích se na louce.

V těchto větách jde o to, jakou (nikoli kterou) knihu jsem dostal k vánocům (nejen pěknou svým textem, ale navíc ještě pěkně ilustrovanou vynikajícím malířem), jaké (nikoli které) stromy jsme míjeli atd. Zatímco identifikační přívlastek je ve větě obligatorní, přívlastek tohoto typu — mohli bychom jej nazvat individualizačním — je ve výpovědi pouze fakultativní, neboť jen v té či oné míře individualizuje objekt, o němž se hovoří.

Některé postponované rozvité slovesné přívlastky, přestože nemají funkci identifikační, jsou ve větě obligatorní, neboť bez daného přívlastku by věta neměla žádnou informační hodnotu, v podstatě by nic nesdělovala; např. V letadle jsme seděli na sedadlech potažených kůží. V takových větách je přívlastek samotným jádrem výpovědi, zatímco určované substantivum je součástí tématu. Další příklady:

Dnes máme oběd připravený podle speciálního receptu; Všechno, co má na sobě, jsou věci koupené v Tuzexu; Nová skladba spisovné češtiny je kniha vázaná v zelených deskách.

[247]Tento typ přívlastku bychom mohli nazvat doplňujícím, resp. rematickým, neboť tvoří obsah jádra (rématu).

Další typ vztahu mezi určovaným substantivem a určujícím postpozitivním rozvitým slovesným přívlastkem je určen funkcí přívlastku vysvětlit, jakou vlastnost má skutečnost označená určovaným substantivem; např. Sloveso vysvětlovat je sekundární imperfektivum odvozené z dokonavého vysvětlit kmenotvornou příponou -ova-. Tento typ přívlastku bychom mohli nazvat přívlastkem explikativním.

Posledním ze sémantických vztahů mezi určovaným substantivem a určujícím postponovaným slovesným přívlastkem, které v tomto článku chceme předvést, je takový vztah, v němž přívlastek nemá funkci identifikační, individualizační ani explikativní a ve výpovědi je fakultativní.

Např.: Hlavní tratí, vedoucí chráněnou částí lesa, proběhlo celkem 3 405 závodníků; Na cestě z letiště po Leninově třídě až na Hradčanské náměstí, výzdobené československými a sovětskými státními vlajkami, zdravily M. Gorbačova a G. Husáka desetitisíce Pražanů (RP 10. 4. 1987); Jak přiznal zakladatel společnosti TRW, specializované na vývoj raket pro Pentagon, „kdybychom … (RP 13. 4. 1987); Na městských ulicích, přeplněných spěchajícími lidmi, vládl už od rána čilý ruch.

Je zřejmé, že v uvedených větách nemá přívlastek funkci identifikovat (jako ve větě Slova označená hvězdičkou jsou řídká) ani individualizovat (jako ve větě Míjeli jsme dlouhou řadu stromů obalených zralými třešněmi), ani nejde o přívlastek, jehož vypuštěním by vznikla věta nesmyslná, nepravdivá nebo málo sdělná. Právě naopak jsou odpovídající věty bez přívlastků (Hlavní tratí proběhlo celkem 3 045 závodníků atd.) zcela smysluplné a přívlastek, o nějž mohou být doplněny, má v nich pouze doplňkovou (tj. doplňující) kvalifikující funkci.

Zajímavá je (relativní) různost funkce přívlastku kvalifikačního a přívlastku individualizačního, neboť v obou případech jde o přívlastek (z hlediska základní komunikativní funkce dané výpovědi, tj. toho, proč se co o čem říká) fakultativní, i když sdělná závažnost jak přívlastků kvalifikačních, tak individualizačních může být různá. Srovnejme např. tyto dvě věty:

Míjeli jsme dlouhou řadu stromů obalených zralými třešněmi — Kolona vozidel se zastavila na Hradčanském náměstí, vyzdobeném československými a sovětskými státními vlajkami.

V prvním případě můžeme hovořit o individualizační funk[248]ci přívlastku, je-li jeho sdělnou funkcí „individualizovat“, blíže představit určitou řadu určitých stromů rostoucích podél určité (ale slovně v komunikaci neurčené) silnice na určitém (ale v komunikaci neurčeném) místě a ovšem tím zároveň tyto stromy kvalifikovat jejich příznačnou vlastností. V případě druhém lze naopak hovořit o přívlastku pouze kvalifikačním, neboť zjevně jeho funkcí je nikoli představit, „individualizovat“ nějaké náměstí (vlastním jménem Hradčanské náměstí je totiž toto náměstí zcela určeno), nýbrž pouze poukázat k nějaké příznačné, výraznější vlastnosti, a to tak, že tato vlastnost je uváděna v dané výpovědi jako druhotná, přídatná či dodatková informace.

V mnohých větách lze ovšem konkrétní postpozitivní rozvitý slovesný přívlastek pojímat a chápat jako přívlastek té či oné funkce. Nejdůležitějším a vcelku jasným, avšak zároveň komunikačně nejzávažnějším případem této syntaktické víceznačnosti je homonymie funkce identifikační a funkce kvalifikační; např.: Pouze na pobřeží vznikaly pevnůstky, které měly chránit plavbu korábů/,/ směřujících pro náklad indického koření. Přívlastek směřujících pro náklad indického koření může mít v této výpovědi funkci buď pouze kvalifikovat koráby (tj. kterékoli koráby plující kolem pevnůstek) účelem jejich plavby, anebo identifikovat z množství korábů plujících kolem pevnůstek ty, kvůli jejichž ochraně pevnůstky vznikaly. V takových případech jde o protikladnost smyslu výpovědi podmíněnou protikladností funkce přívlastku. Možnost chápat homonymní přívlastek v jedné nebo druhé funkci záleží ovšem pochopitelně na tom, do jaké míry známe či neznáme skutečný „stav věcí“. Víme-li např., že B. Smetana svou první operu nazval Braniboři v Čechách, pak ve výpovědi První operou B. Smetany napsanou na libreto E. Krásnohorské je Hubička, rozlišíme identifikační funkci přívlastku (tj. tato věta odpovídá na otázku, pro kterou svou operu použil Smetana poprvé libreto E. Krásnohorské, resp. která z oper s libretem E. Krásnohorské byla Smetanou zkomponována jako první). Na druhé straně např. v pronesené výpovědi Mám doma několik německých knih v originále/,/ psaných švabachem nebudeme s to identifikovat funkci přívlastku, neznáme-li knihovnu mluvčího.

Protiklad identifikační a kvalifikační funkce postponovaného rozvitého slovesného přívlastku nepodmiňuje však vždy protikladnost smyslu výpovědí s různou funkcí přívlastku tak, že realitě odpovídá pouze smysl podmíněný jednou z funkcí daného atributu. Např. ve [249]výpovědi Mnoho klíčových postav/,/ jmenovaných v obžalobě/,/ je ještě na svobodě můžeme přívlastek pojímat jako kvalifikační, který lze vypustit, i jako identifikační, který tvoří jednu nerozčleněnou tematickou nominální skupinu (mnoho klíčových postav jmenovaných v obžalobě), aniž se tím podstatně změní smysl výpovědi: věta Mnoho klíčových postav je ještě na svobodě (následující v textu po větě Většina obviněných jsou ovšem jen malé ryby) má v podstatě stejnou informační (sdělnou) hodnotu jako věta Mnoho klíčových postav jmenovaných v obžalobě je ještě na svobodě. Je to proto, že jmenné skupiny mnoho klíčových postav a mnoho klíčových postav jmenovaných v obžalobě nevyjadřují výrazný protiklad celku a jeho specifické části.

Protikladnost funkce identifikační a funkce kvalifikační bývá především spjata s protikladnou referencí (tj. s poukazem k různé objektivní realitě). Různost funkce kvalifikační a individualizační spočívá pouze v tom, že jednou přívlastek podmiňuje členění tématu či rématu výpovědi na dvě složky, z nichž jednu představuje určované substantivum, a druhou (pojímanou jako vedlejší či druhotnou) určující přívlastek, podruhé tvoří přívlastek spolu s určovaným substantivem jeden celek rematický či tematický.

Např.: Na zdech visely obrazy, zasazené v mohutných zlacených rámech — Na zdech visely obrazy zasazené v mohutných zlacených rámech;

rozčleněnost a nerozčleněnost rematické části výpovědi je zde vyjádřena interpunkčně.

Postponovaný rozvitý slovesný přívlastek může být v některých větách vícenásobně homonymní. Např. ve větě Posadil jsem se na židli umístěnou v rohu místnosti může mít přívlastek funkci identifikační — týká-li se toho, na kterou židli v místnosti jsem se posadil —, doplňující — týká-li se toho, kde byla umístěna židle (třeba v oné místnosti jediná), na niž jsem se posadil, a kvalifikační — jde-li o to, na co jsem se posadil (zda na křeslo, na zem atd., nebo na židli), ale doplňkově i o to, kde to bylo umístěno.

Vzniká tedy otázka, má-li vzhledem k existenci různých vztahů mezi určovaným substantivem a určujícím postponovaným rozvitým slovesným přívlastkem smysl rozlišovat pouze dvojí takový přívlastek: volný a těsný. Vzhledem k závažnosti identifikační funkce přívlastku bylo by možno přívlastek této funkce postavit do protikladu přívlastku všech funkcí ostatních, a pouze takový přívlastek nazvat těsným. Avšak mnohé přívlastky, které nemají identifikační funkci, pojímáme jako „těsnou“ součást jmenné skupiny, představující jedno jádro sdě[250]lení, např. Pozoroval jsem děti hrající si na písku, anebo jedno téma výpovědi, např. Maskovaný muž ozbrojený nožem přepadl v pátek … obsluhu benzinového čerpadla … (RP 18. 5. 87). Nabízí se tedy řešení opačné: proti přívlastku různých funkcí postavíme přívlastek kvalifikační, a ten nazveme volným; přívlastek kterékoli funkce jiné pak těsným. Nebudeme pak ovšem moci definovat přívlastek těsný jako takový, „jejž nelze vynechat bez porušení smyslu, beze změny významového rozsahu jména, k němuž se vztahuje“.

Zajímavé je v této souvislosti tvrzení M. Sedláčka,[4] že „v novinách se jen zřídka a spíše nedopatřením setkáme s tím, že není oddělen čárkami přívlastek volný. Mnohem častější jsou případy nesprávného oddělování přívlastku těsného.“ Příklady, které M. Sedláček uvádí, jsou zajímavé a ukazují na to, že jako těsný se označuje (zpravidla, nebo pouze?) přívlastek identifikační:

Československá hokejová mužstva, hrající právě v zahraničí, byla vesměs úspěšná; V maďarských loděnicích v Budapešti spustili na vodu první vlečnou loď, vyrobenou pro Kubu.

I v současné době lze nalézt na stránkách Rudého práva (ale častěji jinde, např. v odborných textech) případy nevhodného grafického (tj. interpunkčního) vyčleňování identifikačního přívlastku z celku jmenné skupiny a celé věty.

Např.: A tak se doba, určená k prohlídce závodu, neplánovaně protahuje (RP, 11. 4. 87); V Descartově přírodní filozofii jsme totiž u kořene světového názoru, vyrůstajícího z novověké vědy …

Na druhé straně v poměrně hojných případech grafického (interpunkčního) neoddělení individualizačního přívlastku půjde sotva vždy o nedopatření, ale spíše o normu.

Např.: U katafalku s rakví zahalenou československou státní vlajkou se v čestné stráži vystřídali přední výtvarní a filmoví tvůrci … (RP 19. 5. 87); … záporné jevy se promítají do péče o zdraví zaručené Ústavou ČSSR (RP 19. 5. 87); Svět čísel, atomů a molekul se jmenuje encyklopedie zahrnující chemii, matematiku a fyziku … (RP 19. 5. 87); V pondělí zahájil v Praze jednání III. sjezd Svazu Československých dramatických umělců za účasti stranické a vládní delegace vedené členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ Vasilem Biľakem (RP 19. 5. 87); Delegace Lidového shromáždění Sýrie vedená Mahmúdem [251]Zuabím přicestovala na oficiální návštěvu ČSSR … (RP 19. 5. 87); Do ČSSR přijela v pondělí oficiální delegace Červeného kříže NDR vedená jeho předsedou Gerhardem Rehwaldem (RP 19. 5. 87).

Jak vidět z posledních dokladů představuje se delegace zprav. zároveň s tím, kým je vedena; takové nerozčleněné, komplexní představení delegace a jejího vedoucího představitele je vyjádřeno tím, že nominální skupina (delegace vedená…) se nerozčleňuje ani interpunkčně. Naproti tomu, hovoří-li se již o tom, že tato delegace jednala s jinou delegací, s tím či oním představitelem apod., je nejprve představena delegace vcelku, a teprve dodatečně se uvádí, kdo tuto delegaci vede; takové rozčleněné představení delegace vcelku a toho, kdo ji vede, vyjadřuje se rozčleněním interpunkčním:

V budově Federálního shromáždění ČSSR se odpoledne uskutečnily rozhovory mezi představiteli FS ČSSR v čele s Aloisem Indrou a delegací Lidového shromáždění Syrské arabské republiky, vedenou Mahmudem Zuabím (RP 19. 5. 87); Odpoledne se uskutečnily rozhovory mezi stranickými delegacemi hlavních měst ČSSR a VSR, vedenými Antonínem Kapkem a Nguy-en-thanh-Binhem (RP 19. 5. 1987).

Pokud jde o existenci pravopisné grafické signalizace toho či onoho vztahu mezi obsahem určovaného substantiva a určujícího postponovaného rozvitého slovesného přívlastku, lze konstatovat, že reálně existuje pravidlo interpunkčně nerozčleňovat nominální skupiny především s přívlastkem identifikačním (Slova označená hvězdičkou jsou řídká), ale i doplňujícím (Seděli jsme na sedadlech potažených kůží) a individualizačním (Míjeli jsme dlouhou řadu stromů obalených třešněmi). Pravidelně je naproti tomu z nominální skupiny čárkou vyčleňován nerestriktivní přívlastek kvalifikační.

Pokud jde o kodifikaci pravopisné (interpunkční) reflexe charakterizovaných vztahů, nelze ovšem všechny tyto vztahy vzhledem k jejich poměrné složitosti brát v úvahu. Mohli bychom tedy věc zjednodušit tak, že bychom za „těsný“ přívlastek, který je třeba neoddělovat čárkou, pokládali přívlastek s funkcí identifikační (Slova označená hvězdičkou jsou řídká; První operou B. Smetany napsanou na libreto E. Krásnohorské je Hubička[5]) a doplňující (Nová Skladba spisovné češtiny je kniha vázaná v zelených deskách), [252]přičemž tyto dva druhy těsného přívlastku by vzhledem k pravopisné praxi nebylo třeba rozlišovat. V ostatních případech bychom ponechali na libovůli pisatele, který přívlastek považuje za volný, a ten pak oddělí čárkou, a který za těsný, a ten pak čárkou neoddělí; např. Míjeli jsme dlouhou řadu stromů/,/ obalených zralými třešněmi. Jde o to, že i přívlastek, který nemá funkci identifikovat či doplnit téma nebo jádro výpovědi, nemusíme pokládat za „volný“, má-li mít např. funkci individualizační apod. Např. v následujících dokladech lze přívlastek chápat též jako těsný (nehledě na interpunkci), i když ho lze vypustit „bez porušení smyslu“ výpovědi:

Podle průzkumu veřejného mínění, provedeného v rámci programu Mezinárodní barometr míru, si 40 procent Moskvanů myslí, že se vztahy mezi SSSR a USA v poslední době zlepšily; Náš snímek pořízený před obchodním domem Kotva připomíná, že předvánoční nákupy jsou již v plném proudu (Rudé právo); V mysli, zaměstnané novými plány, kmitl se mu několikrát i svůdný obraz Nastasji Filipovny (překlad Dostojevského); Dříve než sestoupila ze schodů do aleje vedoucí kolem parku, přehnal se náhle kolem vilky nádherný lehký kočár tažený dvěma bělouši (překlad Dostojevského).

Přívlastek těsný by bylo možno z praktického hlediska (nelze ho oddělit čárkou) charakterizovat jako takový, jehož vypuštěním by věta nabyla jiného nebo nepravdivého významu (První operou B. Smetany je Hubička), anebo by nebyla smysluplná (Slova jsou řídká; Nová Skladba spisovné češtiny je kniha).

---

[1] Tvary typu /u/dělán/a/o/i/y se podstatně liší od tvarů s dlouhou koncovkou /u/dělaný/á/é/í z nich odvozených v tom, že se jich neužívá jako přívlastku; bylo by tedy zcela nepřijatelné napsat (či říci) např. namísto doma upečené buchty doma upečeny buchty, kdežto ve větě Ty buchty jsou již upečeny — v níž je tvar upečeny v postavení přísudku, nikoli přívlastku — je tento tvar přijatelný, i když zde ne dosti vhodně působí jeho knižnost.

[2] Citujeme zde ze školního vydání Pravidel českého pravopisu, Praha 1958, s. 73. Některé drobné pravopisné úpravy z pozdějších let se netýkaly interpunkce.

[3] Sdělujeme-li Zahleděl jsem se na osamělý strom, je zřejmé, že hovoříme o určitém jedinečném stromu, nikoli o libovolném stromu z nějaké skupiny stromů či dokonce o stromu obecně, o stromu „vůbec“. — Srov. k tomu článek M. Dokulila, O vyjadřování jedinosti a jedinečnosti v českém jazyce, NŘ 53, 1970, s. 1—15.

[4] Srov. M. Sedláček, Zase jednou o psaní čárek, NŘ 47, 1964, s. 125—6. Dále též: J. Kuchař — F. Váhala, Ohlas nového vydání Pravidel pravopisu a dnešní pravopisná praxe, NŘ 43, 1960, s. 51; Z. Hrušková, Jazyk časopisů a novin, NŘ 46, 1963, s. 215.

[5] Použil jsem příkladu z čl. M. Sedláčka Z české interpunkce ve sb. Praktické kapitoly ze spisovné češtiny (účelová publikace ÚJČ ČSAV), Praha 1987, s. 15.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 5, s. 243-252

Předchozí Olga Müllerová, Eva Schneiderová: K výzkumu současné mluvené komunikace

Následující Alena Polívková: K nové publikaci Změněná cizí vlastní geografická jména