Časopis Naše řeč
en cz

Zase jednou o psaní čárek

Miloslav Sedláček

[Drobnosti]

(pdf)

-

Sledujeme-li pozorně pravopisnou stránku našich novin a časopisů, neujde naší pozornosti, že značný počet chyb bývá v interpunkci, a to v psaní čárek. Je sice pravda, že interpunkční pravidla nejsou pro uživatele právě jednoduchá, ale lidem „od pera“ by jejich dodržování potíže činit nemělo. Zdá se však, že interpunkce stojí neoprávněně poněkud stranou v jazykové výchově školní i mimoškolní, a že proto nebude na škodu připomenout občas i věci základní.

Zkušenost ukazuje, že je výhodou, jestliže se pravopisné poučky mohou opírat o mluvnici. To platí i pro zásady interpunkční. Např. vymezení přístavku ve školních mluvnicích jako volného substantivního přívlastku shodného stojícího za řídícím jménem umožňuje stanovit velmi jednoduchou zásadu o jeho interpunkci (přístavek se odděluje vždy čárkami). Podobně psaní čárek v souvětí není nijak zvlášť obtížné proto, že je rovněž založeno na principech mluvnických.

Velmi často se však chybuje v oddělování rozvitých shodných přívlastků stojících za řídícím jménem, jejichž základem bývá nejčastěji slovesné přídavné jméno;[1] jde při tom o rozlišování tzv. přívlastku těsného od volného. To není v češtině založeno na kritériu mluvnickém, nýbrž významovém. Jak uvádějí akademická „Pravidla českého pravopisu“, je těsný takový přívlastek, „který vyjadřuje vlastnost podstatnou a jejž nelze proto vynechat bez porušení smyslu, beze změny významového rozsahu jména, ke kterému se vztahuje“ (Pravidla § 195), kdežto volný přívlastek „vyjadřuje bližší určení anebo doplnění významu podstatného jména připojené jen dodatečně“, přičemž „významový rozsah podstatného jména, k němuž se vztahuje, nijak nezužuje (a lze jej proto vynechat, aniž se tím poruší smysl)“ (§ 194).

V novinách se jen zřídka a spíše nedopatřením setkáme s tím, že není oddělen čárkami přívlastek volný. Mnohem častější jsou případy nesprávného oddělování přívlastku těsného. Zdá se, že v praxi ještě stále přežívá zásada, že každý rozvitý přívlastek, jehož základem je slovesné přídavné jméno, se odděluje čárkami, [126]ačkoli se od ní upustilo už v „Pravidlech“ z r. 1921. Avšak další vydání „Pravidel“ spojovala psaní čárky ne příliš šťastně s přítomností nebo nepřítomností přestávky v mluvené formě výpovědi, a tím „ztěžovala hlubší proniknutí k podstatě rozdílu mezi tzv. těsným a volným přívlastkem“.[2] Důsledky dřívějšího stavu se projevují ještě dnes, jak je vidět i u těchto příkladů z denního tisku:

Československá hokejová mužstva (,) hrající právě v zahraničí (,) byla vesměs úspěšná. — V maďarských loděnicích v Budapešti spustili na vodu první vlečnou loď (,) vyrobenou pro Kubu. — Každý ručí nejen za jakost své práce, ale označí i vady výrobku (,) vzniklé na předchozích pracovištích.

V našich příkladech je nutno čárky v závorkách vynechat, jde o přívlastky těsné, tj. takové, jejichž vypuštěním by se smysl výpovědi nevhodně porušil (ne všechna čs. hokejová mužstva byla úspěšná; nebyla to vůbec první loď, kterou spustili na vodu v maďarských loděnicích, atd.).

Je ovšem třeba přiznat, že situace vždy tak jednoduchá není. Jsou případy, kdy vhodné užití čárky vyplyne ze širšího kontextu, popřípadě závisí na záměru autorově, např.:

Alkohol, nepřiměřená rychlost, nepozornost, to všechno jsou příčiny silničních ne hod, (?) končících mnohdy i smrtí.

Psaní čárky za slovem nehod je závislé na tom, zda se vypovídá o velmi vážných silničních nehodách končících často smrtí (čárku nenapíšeme), nebo o jakýchkoli silničních nehodách, z nichž některé mohou ovšem skončit i smrtí (čárku napíšeme). Podobných případů je ovšem více. Některým uživatelům se mohou zdát tyto rozdíly až příliš jemné, ale dobrý stylista jich nepochybně velmi vhodně využije. Není správné mínění, že při rozlišování přívlastků těsných a volných se najdou případy pomezní, u nichž je možné pojetí obojí. Vždy je v daném kontextu správné jen jedno, totiž to, kterého autor vědomě užil podle svého záměru.


[1] Srov. i Naše řeč 43, 1960, s. 51.

[2] Miloš Dokulil, Rozdělovací znaménka v nových Pravidlech českého pravopisu, Naše řeč 41, 1958, s. 128.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 2, s. 125-126

Předchozí Antonín Tejnor: Oxid, oxidace, oxidovat

Následující Miroslav Roudný: Rekreuji, prémiuji, fluktuuji

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1