Sloh konkrétní a abstraktní

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

Konkrétní jsou substantiva, jež označují hmotné objekty reálně existující nebo jako reálně existující představované. Jsou to jména osob, živočichů, rostlin, tedy objekty živé přírody, dále pak objekty neživé přírody a hmotné výtvory lidské činnosti, rovněž i postavy a objekty fiktivní skutečnosti pohádkové, též postavy a objekty umělecké slovesné tvorby, postavy alegorické.

Objekty smysly vnímatelné jsou podkladem konkrét názorných. Jsou však i konkréta označující objekty, k jejichž vnímání je zapotřebí přístrojů a zvláštních zařízení, jinak přímo vnímatelné lidskými smysly nejsou. To jsou konkrétní objekty a jevy, k jejichž poznání dospělo vědecké bádání (ultrazvuk, baktérie, atom).

Abstraktní jsou substantiva, jež označují vztahy, stavy, vlastnosti a děje míněné jako samostatně existující entity, samostatně existující substance. Nemají reálnou existenci hmotnou, jsou to naše pomysly, k nimž docházíme myšlením, uvažováním.

Nejsilněji se abstraktnost pociťuje u abstrakt vztahů, především vztahů příčinných (příčina, účel ap.), modálních (možnost, nutnost ap.), časových a prostorových (čas, doba ap., prostor, vzdálenost ap.), hodnotících (hodnota, krása ap.), kvantitativních (číselné výrazy).

Dále jsou abstrakta stavů duševních s tzv. vnitřní názorností osobního prožitku (láska, hněv ap.), základních pojmů vědeckých (např. jsoucno, vědomí, život) a společenských (např. věda, umění, socialismus, ekonomie — průmysl — stavitelství, technika).

U abstrakt vlastností a dějů je ponětí abstraktnosti slabší (např. stáří, chudoba, čistota — myšlení, jednání, tlak, námaha, hrozba). Tvoření těchto abstrakt je snadné a velmi produktivní. Nejmladší svým rozšířením v praxi jsou tzv. abstrakta vyčíslitelného stavu (např. úmrtnost, připravenost, nehodovost).

Rozdíl mezi pojetím konkrétním a abstraktním se nejsilněji projevuje u substantiv. U ostatních slovních druhů se rozdíly všelijak mění a posouvají podle postavení v kontextu. Konkrétní adjektiva zesilují konkrétnost konkrétních substantiv, např. košatá lípa, statný mládenec. U substantivních abstrakt svou konkrétnost ztrácejí, ne však beze [226]zbytku: tvrdá kázeň, hluboké rozpory. Podobný stav je u příslovcí, srov. rychle běžet, modře pruhovaná látka, ale bolestně se koho dotknout, tvrdě urážlivá slova.

Nejméně se konkrétnost a abstraktnost rozlišuje u sloves. Srov. vést dítě za ruku — vést podnik — vést k záhubě. Konkrétní slovesa se často spojují s abstraktními substantivy a jsou pak míněna abstraktně, konkrétní jejich ráz však nemizí beze zbytku, např. čas plyne, jednání proběhlo hladce, zvyšovat požadavky, vzbudit zájem, upadnout do rozpaků. Taková spojení se často stávají frazeologismy.

Metonymickým posunem významu nabývá abstraktum děje významu konkrétního. Např. abstraktum psaní ‚činnost psaní‘ dostalo i význam konkrétní ‚dopis‘ (tj. výsledek činnosti psaní), stalo se slovem polysémním. Zda je abstraktem, či konkrétem, pozná se až z kontextu, tedy: Psaní mu působilo potíže (abstraktně) — Poslal rodičům psaní (konkrétně). Podobně: Průchod byl zakázán (míní se činnost, tedy význam abstraktní). Průchod byl uzavřen (míní se konkrétní objekt, který lze uzavřít, tedy význam konkrétní).

Konkrétnost nebo abstraktnost věty je určena především a hlavně konkrétními a abstraktními podstatnými jmény ve větě. Vliv ostatních slovních druhů je mnohem slabší a stačí přihlížet k nim jen příležitostně.

Tyto teze mi vyplynuly ze stylistického rozboru textů různých funkčních stylů a různých slohových postupů podle tematického zaměření. Ukazuje se, že mezi konkrétním a abstraktním vyjadřováním je podstatný rozdíl a že je mu třeba věnovat větší a hlavně soustavnější pozornost než dosud. Přitom hranice mezi výrazem konkrétním a abstraktním jsou vcelku neostré a pojetí abstraktní a konkrétní se ve slohu u některých druhů textů přímo prolínají. Snad právě proto se rozdílu mezi konkrétností a abstraktností dosud i ve stylistických rozborech nevěnuje plná, tím méně pak zásadní pozornost.[1]

Plně se různá míra a síla abstraktnosti projevuje ve větné souvislosti u substantiv v jejich primární syntaktické funkci, tj. v postavení podmětu nebo předmětu věty, popř. jmenné části přísudku slovesně [227]jmenného. Podmět ve větě nevyjádřený se počítá, rovněž se počítá substantivum zastoupené zájmenem. Podle toho lze rozlišovat čtyři typy vět:

/1/ Věty konkrétní (podmět, předmět, jmenný přísudek jsou vesměs konkrétní): Petr byl tehdy mladík urostlý. Měl (tj. Petr) husté vlasy a příjemný hlas.

/2/ Věty konkrétně abstraktní (podmět je konkrétní, předmět je abstraktní): Petr projevoval vždy píli a ochotu. Byl (tj. Petr) zdvořilost sama. Zato jeho bratr dělal jen samé nepříjemnosti.

/3/ Věty abstraktně konkrétní (podmět je abstraktní, předmět je konkrétní): Taková nezdvořilost mne (zastupuje konkrétní substantivum ) uráží. — Autora velmi potěšilo toto uznání.

/4/ Věty abstraktní (podmět, předmět, jmenný přísudek jsou vesměs abstraktní): Nezdvořilost je nepěkná vlastnost. — Pohyb posiluje zdraví. — Zdraví se posiluje pohybem (příslovečné určení prostředku). — Jednání bylo ukončeno smírem.

Dvojčlenné věty slovesné, neobsahují-li předmět, popř. příslovečné určení prostředku nebo průvodce, lze řadit ovšem jen mezi věty konkrétní nebo abstraktní. Typy konkrétně abstraktní a abstraktně konkrétní tu nejsou. Např.:
Slunce už zapadlo. Věta konkrétní.
Hrozí nebezpečí epidemie. Věta abstraktní.

Stejně tak v pasívních větách dvojčlenných, není-li vyjádřen původce děje, např.:
Sál byl slavnostně vyzdoben. Věta konkrétní.
Nebezpečí epidemie bylo zažehnáno. Věta abstraktní.

Z jednočlenných vět mají vliv na sloh projevu rozvité věty infinitivní povahy výzvové. Zejména to jsou programové výzvy oficiálních usnesení, např.:
Na všech pracovištích snižovat energetickou náročnost.
Důsledně realizovat úkoly technického rozvoje.
Všestranně podporovat iniciativu pracujících.

Věty tohoto typu jsou zpravidla abstraktní.

Má-li abstraktum u sebe neshodný přívlastek vyjádřený rovněž abstraktním podstatným jménem, jeho abstraktní ráz je tím zesílen. Např.: Hlavním motivem rozkrádání socialistického majetku je snaha o bezpracné zvýšení osobní životní úrovně. Častou příčinou havárie je nedání přednosti v jízdě. Říkáme, že abstraktum je tu v zesílené pozici.

Naopak, je-li abstraktum provázeno neshodným přívlastkem konkrétním, jeho abstraktnost se tím oslabuje. Např.: Obětavost občanů velmi přispěla ke zvelebení obce. Otcova lehkomyslnost uvrhla rodinu [228]do bídy. Nepomohla ani jeho pracovitost. Říkáme, že abstraktum dostává konkrétní pozadí.

Zesílení a oslabení abstrakt se mohou ve větě kombinovat a různě doplňovat. Např.:

Návrh na úpravu přestávek byl na členské schůzi (dvojmo zesílené abstraktum) zamítnut většinou zaměstnanců závodu (dvojmo oslabené abstraktum).

Hlavním důvodem nespokojenosti zákazníků (abstraktum je zesíleno abstraktním přívlastkem a ten je zeslaben svým konkrétním přívlastkem) je neochota prodavačů při obsluze (abstraktum je zeslabeno prvním a zesíleno druhým přívlastkem).

Tam, kde spojení abstraktního podstatného jména s konkrétním pozadím je velmi časté, cítí se v takovém postavení substantivum jako konkrétní, např.: Matka koupila pět kilo jablek. — Na šaty spotřebovala tři metry látky. Vlakem se jede do Kolína dvě hodiny třicet minut. Je to především u jednoduchých číselných údajů a v údajích časových, délkových a jiných měrných jednotek, které jinak pokládáme za abstraktní.

Konkrétní substantivum, je-li ho užito v platnosti obecné, má konkrétnost oslabenou, blízkou pojetí abstraktnímu, např.: Člověk je tvor společenský.

Konkrétum názorné (tj. to, které označuje objekt smysly vnímatelný) má konkrétnost zesílenou, zvláště má-li u sebe konkrétní přívlastek. Např.: V parku rozkvetly šeříky. — Přes cestu přeběhlo dítě v červených šatečkách. — Hráz rybníka je zpevněna mohutnými duby.

Hranice mezi konkréty a abstrakty nejsou vždy ostré. Jsou slova polysémní s významem abstraktním i konkrétním. Byla o nich už řeč, uvedeny příklady posunů významu dějových abstrakt k významu konkrétnímu. Od jiných abstrakt jsou posuny řidší a nejsou lexikalizovány, tj. ustáleny, jsou spíš jen příležitostné, např.: Příčinou všech zmatků byl jako vždycky neposlušný Frantík. — Pomoz mi, ty jsi má spása, má jediná naděje. — Při každé návštěvě přinesl nám nějakou milou pozornost. Někdy je posun opačný, od konkréta k významu abstraktnímu. Bývá to pokleslá metafora, např.: Hledal cestu, jak se dostat z nesnází. — Toto opatření bylo první krok k nápravě. — Nemám to srdce říci mu celou pravdu.

Žádoucí sugestivnost uměleckého díla předpokládá vyjádření co možná konkrétní; umělci slova pracují převážně s konkrétními obrazy, především s metaforami. Vědecký způsob práce vyžaduje vypěstě[229]né myšlení abstraktní. Styly pragmatické jsou nejednotné. Aktuálnost publicistického zpravodajství vede k výrazu spíše konkrétnímu, vědecký důkaz s obecnou platností je abstraktní. Normativnost a zobecňování také zesiluje potřebu výrazu abstraktního.

Konkrétní výraz plně odpovídá smyslovému poznávání jedinečných jevů skutečnosti; tímto poznáváním se však zkušenosti, vědomosti, znalosti spíše jen rozšiřují, ale neprohlubují. Abstrakce proniká pod povrch věcí k jejich podstatě a tím umožňuje porozumět jim. Ale obojí, třebaže v různé podobě a v různé míře, je obsaženo i v práci umělce i v práci vědce. Z toho vzniká nejednou napětí mezi abstraktní myšlenkou a potřebou vyjádřit ji co možná konkrétně (u umělce) a napětí mezi konkrétním poznáním a potřebou vyjádřit je s obecnou platností, a proto převážně abstraktně (u vědce).

Konkrétní sloh, zejména názorný, má obsah jasnější s určitějšími konturami významu, a proto se lépe hodí k vyjadřování jedinečné, individuální skutečnosti. Abstraktní sloh má kontury mlhavější a celkový význam zpravidla relativnější, mohli bychom říci, že je to slovní algebra. Vystihuje však přesněji jevy skutečnosti v jejich obecně platných vztazích a stavech.

U adresátů je více oblíben sloh konkrétní, zvláště je-li živý, dynamický, neboť lépe upoutává jejich pozornost, rozehrává jejich obraznost a udržuje zájem. Konkrétnímu projevu lze snáze a rychleji porozumět a déle jej uchovat v paměti. Abstraktní projev je zpravidla mnohem náročnější, nutí ke složitějšímu uvažování. Zejména projev mluvený nesnáší dobře sloh příliš abstraktní, neboť posluchač nemá možnost zpomalit tempo vnímání, je-li abstraktní formulace pro něho nesnadná, nestačí ji sledovat, a i když jí porozumí, neudrží ji v paměti. Mluvčí složitější abstraktní myšlenky pronáší volněji, popř. je opakuje buď doslovně, nebo v jiné formulaci. Zejména se varuje uvádět složité číselné údaje (čísla jsou v podstatě abstrakta), a nemá-li možnost napsat je na tabuli, uvádí je jen zaokrouhleně v jednodušší formulaci.

Jako příklad složité a nesnadné abstraktní formulace, a to už i pro čtenáře, lze citovat tento úryvek z článku (Rudé právo 9. IV. 1984). Jednostranným výkladem či spíše aplikací hodnotových kategorií by se mohla deformovat jejich funkce regulátora žádoucí činnosti podniků, do popředí zájmů by se dostala zisková motivace na úkor užitných hodnot vyráběné produkce z hlediska uspokojování potřeb společnosti.

[230]Obě věty citovaného souvětí jsou abstraktní a obsahují celkem 15 abstraktních substantiv, většinou zesílených abstraktními substantivy v přívlastku, dále dvěma abstraktními vztahovými adjektivy na místě abstraktních substantiv (hodnotových kategorií místo kategorií hodnot a zisková motivace místo motivace ziskem), ale jsou tu jen dvě podstatná jména konkrétní, k tomu v oslabené obecné platnosti (podniky, společnost). Tedy poměr abstraktních substantiv ke konkrétním je 88,24 % ku 11,76 %, popř. i se vztahovými adjektivy je poměr 89,47 % ku 10,53 %. Člověk, ač ústřední aktivní činitel společenského dění, se z úvahy vytratil.

Stylistická norma stylu odborného a publicistického spěje ke stále větší abstraktnosti, klade se v nich stále větší váha na pojmy silně abstraktní. Tento vývoj dospívá někdy až k nežádoucím krajnostem.

Také norma uměleckého stylu se vyvíjí. Proti normě slohu realistického, v němž se zdůrazňovala názornost slohu, hlavně optická (srov. poměrně četné a dlouhé popisy) a proti slohu impresionistickému, který rozvíjel i náladovou názornost barevnou a zvukovou, v současném uměleckém stylu se klade váha spíše na stránku intuitivní. Již od začátku 20. stol. se začala v lyrice uplatňovat náladovost osobních prožitků i nota sociální. Ve výpravné beletrii začaly po válce popisy stále více ustupovat vnitřní řeči postav s prvky citové osobní úvahy spojené s motivací jednání. Stírají se předěly mezi vnějším jednáním ve vnější situaci a vnitřní reakcí na vnější popudy.

Podle předběžných sond, které mají platnost jen ilustrativní, je poměr konkrétních a abstraktních podstatných jmen tento:

Konkrétní věty plně převažují v beletrii v popisech a výpravných scénách. Konkréta jsou většinou názorná, zesílená konkrétními adjektivními přívlastky. Podíl konkrét dosahuje až 100 % a neklesá pod 70 %.

Silný podíl je i v popisech pracovního postupu, ale konkrétnost je oslabena obecnou platností.

V charakteristikách, v publicistickém zpravodajství a v odborných popisech je podíl konkrét nižší: pohybuje se pod 70 %, ale jen poměrně zřídka klesá pod 50 %.

V pojednáních exaktních věd, v esejích a v uměleckých reflexích jsou veliké individuální rozdíly, většinou je poměr 50—30 %.

V publicistických politických a ekonomických úvahách, v pojednáních věd společenských klesá podíl konkrét až pod 30 %.

[231]Plně nebo téměř plně 100% abstrakt bývá v důkazových úvahách, zejm. matematických.

Tento článek je výtah z dosud nepublikované statě Vyjadřování konkrétní a abstraktní. V článku je uplatněno především hledisko stylistické. Spíše jen naznačuje možnosti využívání konkrétnosti a abstraktnosti v jednotlivých druzích slohu a vyzývá k diskusi.

---

[1] Ani v jazykové teorii není — aspoň pro současnou češtinu — rozdíl mezi konkrétností a abstraktností souvisle a soustavně i souhrnně rozebrán. Musil jsem se spokojit jen základním rozlišovacím znakem konkrétum = hmotná existence a naproti tomu abstraktum = nehmotná existence. Ale mezi jednotlivými typy abstrakt, jak jsem je uvedl, jsou rozdíly ve způsobu abstrakce a ty mají vliv na způsoby rozvíjení abstrakt a konkrét ve větě, na jejich syntaktické umístění a uplatnění.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 5, s. 225-231

Předchozí František Daneš: Boutique/butyk a putyka

Následující Olga Müllerová, Eva Schneiderová: K výzkumu současné mluvené komunikace