K jubileím českých lexikografů
Vladimír Mejstřík
[Reviews and reports]
-
Moderní výkladové jazykové slovníky mohou dnes vznikat pouze na základě kolektivní práce. Společné povědomí zpracovatelů, využívající poznatků novodobé lexikografické a lexikologické teorie a opřené o kvantitativně i kvalitativně reprezentativní materiálovou bázi, vytváří předpoklad pro to, aby mohla být vytvořena díla vědecky náročná a přitom nepostrádající schopnost náležitě poučit širokou veřejnost. Tyto atributy snad mohou být přiznány slovníkové produkci oddělení lexikografie Ústavu pro jazyk český ČSAV: jen za posledních třicet let zde byl, jak známo, zpracován normativní čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého (1960—1971), jednosvazkový Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978) a 2. díl Slovníku české frazeologie a idiomatiky (v tisku); přípravuje se dvoudílný Velký slovník slov cizího původu. My bychom však chtěli při příležitosti významných životních jubileí některých autorů uvedených děl připomenout dva další předpoklady vzniku dobrého slovníku: že bez podílu jednotlivých specialistů by se ani ve slovníkářství nemohly uplatnit všechny výhody týmové práce a že je třeba, aby mezi spolupracovníky v kolektivu trvaly dobré přátelské vztahy, vzájemná tolerance, porozumění pro názory druhého, ale i respektování úsudku většiny.[1]
V letošním roce se dožívá několik současných i bývalých pracovníku lexikografického oddělení šedesáti let. Společný mají jak rok narození, tak i to, že jako spolužáci absolvovali bohemistiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Představíme je chronologicky:
PhDr. Jaroslav Machač se narodil 5. ledna 1928 v jihočeské Volyni. Po absolvování fakulty krátce působil na někdejší Vysoké škole politických a hospodářských věd, ale už v r. 1953 se stal členem slovníkářského kolektivu, který připravoval SSJČ. Podílel se na něm jako autor, v 1.—3. díle též jako sekretář redakce. Brzy se stal pravidelným přispěvatelem Jazyko[211]vého koutku Čs. rozhlasu a lingvistických časopisů. Jeho trvalý zájem o aktuální kulturní a jazykové dění ho jako by předurčoval k tématům, která pak sledoval po celou dobu svého působení v ÚJČ. Jsou to stylistické problémy současné češtiny, zvláště publicistiky a odborného stylu, otázky lexikologie a z ní zejména analýza víceslovných spojení a frazeologie. Proto pak jako autor a redaktor SSČ sledoval ve slovníku především stylové rozvrstvení současné české slovní zásoby, pokusil se přiblížit stylovou kodifikaci skutečnému lexikálnímu úzu (srov. mj. posun stylistických kvalifikátorů v SSČ proti SSJČ směrem od obecné k hovorové češtině apod.). Své bohaté zkušenosti lexikografické uložil J. Machač do SČFI (jako autor, interní i hlavní redaktor), zvláště pak do jeho 2. dílu, jenž s popisem nominálních, resp. neverbálních frazeologismů, dosud ve frazeologických slovnících málo zachycených, přináší ve výběru hesel i v jejich zpracování do jisté míry i řešení problematiky rozlišení frazeologizovaných a přenesených slovních spojení. Kromě toho se podílel také na redakci české části připravovaného česko-ruského slovníku.
Bibliografie J. Machače obsahuje mimo slovníky na 80 položek. Jeho studie, články, recenze a posudky najdeme v NŘ, SaS, v novinách i dalších časopisech, včetně cizích. Z nich chceme zejména připomenout obsáhlejší stati o odborné terminologii ve výkladovém slovníku (Čs. čas. terminologický 1964), o lexikální problematice slovních spojení (SaS 1967), o lexikálním standardu a jeho adekvátním popisu (SaS 1968, se Z. Sochovou), o nespisovných složkách frazeologie národního jazyka (NŘ 1979) nebo o desémantizaci frazeologických komponentů (Slavica Slovaca 1980). J. Machač ve své činnosti uplatnil i druhou „profesi“ — historickou. Při příležitosti 25. výročí Ústavu pro jazyk český, jednoho z nejstarších akademických pracovišť u nás vůbec, a 60. výročí založení jeho předchůdce, Kanceláře Slovníku jazyka českého, vznikla řada jeho statí (např. NŘ 1971, JA 1971). Jeho zásluhou byl uspořádán i archív historie ústavu, schraňující zajímavé a podnětné dokumenty.
Druhá v pořadí jubilujících lexikografů je PhDr. Vlasta Červená (nar. 20. ledna 1928 v Praze). Vystudovala češtinu a angličtinu a před svým nástupem do Ústavu v r. 1961 působila jako učitelka v Brně. Od 2. dílu SSJČ se stala členkou autorského kolektivu, v SSČ a v 2. díle SČFI byla i jejich dílčí redaktorkou. Předmětem jejího odborného zájmu se staly otázky vztahů slov v lexikálním systému, zejména postavení antonym, zpracované v článcích o lexikálních kontrastech v české slovní zásobě (NŘ 1979) a o slovotvorných kontrastech adjektivních (NŘ 1979). Pozornost věnovala i postavení predikativ ve výkladovém slovníku (ČJL 1979—80). Léta spolupracovala na ukrajinsko-českém slovníku a z této problematiky vytěžila několik studií a recenzí o dvojjazyčné lexikografii (ve sb. Slovo a slovník 1973, s E. Pokornou, aj.). V. Červená vykonávala také dlouhou dobu funkci správkyně novočeského lexikálního archivu, dnes už monu[212]mentální sbírky čítající na 15 miliónů výpisových lístků z české beletrie, žurnalistiky a populárně naučné literatury od r. 1780 po současnost (srov. její čl. o lexikálním archívu ÚJČ v NŘ 1981).
Další jubilantka, PhDr. Eva Pokorná (nar. 2. března 1928 v Praze), absolvovala obor čeština — historie v r. 1951. V ÚJČ začínala jako lexikografka (od r. 1958) na 2. díle SSJČ. Pro SSČ vedle autorského rukopisu připravila přílohy Rodná jména (spolu s M. Knappovou) a Zeměpisná jména. Spolupracovala rovněž na ukrajinsko-českém slovníku. V dalším období svého působení v Ústavu (do r. 1983) se jako členka onomastického úseku podílela na zpracování českých pomístních jmen. Postupně se její odborný zájem vyhranil na onomastiku, zvláště na problematiku vlastních jmen zeměpisných, obyvatelských a osobních, a to ve vztahu k lexikografii a lexikologii i z hlediska jejich tvoření, morfologie a jazykové správnosti. I na těchto pracích — uveďme např. pojednání o místních a zeměpisných jménech v SSJČ (ZMK 1973), o vlastních jménech v Jungmannově slovníku (ZMK 1973), o tvoření obyvatelských jmen ze jmen států (NŘ 1975, s A. Polívkovou), o skloňování místních jmen na -ingen a tvoření jejich adjektivních derivátů (NŘ 1977), o apelativizovaných jménech v českém lexiku (SaS 1978) aj. — můžeme pozorovat lexikografické školení E. Pokorné: její zřetel k přesné a podrobné dokumentaci, přihlížení ke skutečnému úzu ověřenému lexikálním materiálem, vystižení problému tak, aby především přispěl uživatelské praxi. K jejím asi 45 příspěvkům z oblasti onomastiky patří i několik referátů na zahraničních i domácích onomastických konferencích (např. v Krakově 1978 aj.).
Mezi šedesátníky se PhDr. Miloslav Churavý zařadil sice už před dvěma roky (nar. 13. května 1926 v Praze), ale protože neodmyslitelně náleží k současnému lexikografickému kolektivu, připomeneme i jeho podíl na výsledcích oddělení. Po studiu češtiny a filozofie na fakultě působil M. Churavý jako učitel v Manětíně a poté jako redaktor v Státním pedagogickém nakladatelství. Od r. 1962 se účastnil autorské práce na slovníkářských dílech v ÚJČ (v aktivní službě do r. 1986). Pro SSČ vytvořil i přílohu zachycující běžné zkratky a značky v češtině. V 2. díle SČFI byl též interním redaktorem. Autorsky se podílel na 1. díle Mluvnice češtiny (1986) kapitolou o tvoření zkratek a značek v oddílu Tvoření slov. Pro její 2. díl připravil dílčí materiály z formální morfologie sloves. Dalším předmětem jeho odborného zájmu se stalo studium profesionální, resp. slangové vrstvy současného českého lexika, zvláště pak divadelní mluvy, o níž napsal několik příspěvků (Prace Filologiczne 1976, Sb. přednášek o slangu a argotu 1978). Zabýval se i některými praktickými otázkami pravopisu (např. psaním zkratek, značek a značkových slov, velkých písmen) a jazykové kultury (o české a cizí podobě některých cizích zeměpisných jmen apod.).
V chronologickém pořadí poslední z jubilantů PhDr. Libuše Kroupová, [213]CSc. (nar. 4. července 1928 v Boharyni u Hradce Králové), začala pracovat v ÚJČ ihned po ukončení svých studií češtiny a francouzštiny v r. 1952. Zpočátku vedla jazykovou poradnu a podílela se na přípravě Pravidel českého pravopisu. Záhy se stala častou zpracovatelkou jazykových koutků pro Čs. rozhlas. Po dvou letech přešla do lexikografického oddělení a účastnila se prací na SSJČ a SSČ jako autorka i interní a dílčí redaktorka, jejímž úkolem bylo koordinovat morfologickou stránku zachycovaného lexika. V SSČ se pokusila uvést gramatickou kodifikaci některých slovních skupin do souladu se současným územ (blíže o tom v jejím čl. o tvaroslovných údajích SSČ v NŘ 1976). Pro 2. díl SČFI připravila samostatnou část přinášející lexikografický popis frazeologie sekundárních předložek. V 2. dílu Mluvnice češtiny (1986) najdeme její kapitolu o sekundárních předložkách, navíc se dílčím způsobem podílela i na popisu formální morfologie sloves.
Poradenská i lexikografická činnost se staly východisky individuálního vědeckého zájmu L. Kroupové. Svými příspěvky — je jich dosud celkem 85 — se snažila o systémový pohled na českou slovní zásobu. Zkoumala pomezní vztahy mezi lexikologií a gramatikou (a to i z hlediska konfrontačního, zejména česko-slovenského, srov. např. její studii o podílu morfologie na struktuře slovníků ve sb. Slovo a slovník 1973). Řešila sporné otázky pravopisné, morfologické, ale i lexikální kodifikace (např. v čl. o pomnožných jménech v současné češtině, NŘ 1985, a jinde). Pokoušela se v duchu české jazykovědné tradice, ale i s přihlédnutím k světové literatuře rozvinout některé otázky lexikografické teorie (o tzv. centrálním významu při lexikografickém popisu polysémních slov, SaS 1969, o sdružování slov v heslových odstavcích, JA 1973, obojí s V. Mejstříkem). Provedla analýzu jednoho typu sémantických polí (v čl. o ženě v zaměstnání a povolání, SaS 1980). Přes tuto jistě bohatou a tematicky různorodou činnost lze však u L. Kroupové jedno téma označit za životní: je to studium sekundárních předložek, slovního druhu, který je pro svou stálou dynamičnost, různou míru stabilizovanosti a přechodový charakter obtížně popsatelný. Tento slovní druh zkoumala jubilantka postupně, ale neúnavně a systematicky. Vznikly tak téměř tři desítky článků i drobnějších příspěvků analyzujících předložky ze všech možných aspektů: od řešení jejich jazykové správnosti až po systémové pohledy v rovině lexikální, slovotvorné, gramatické, stylistické, statistické a konfrontační (srov. např. NŘ 1973 a 1984, SaS 1974 a 1980, JA 1971, Jazykovedné štúdie 1974). Komplexně shrnula a prohloubila tuto problematiku v monografii Sekundární předložky v současné spisovné češtině (1985, rec. v NŘ 1987), která je zkrácenou verzí její obsáhlé kandidátské disertace.
Výčet odborné činnosti jubilujících lexikografů není ani zdaleka úplný. Snad se nám však podařilo ukázat, jak vedle základního podílu na českých výkladových slovnících přispěli také individuálně k dobrým výsled[214]kům naší bohemistiky. Přejeme jim, aby si i nadále podrželi svůj příkladný životní a pracovní elán, a sobě přejeme, abychom mohli v osobním kontaktu s nimi dále čerpat z jejich bohatých zkušeností.
[1] V příspěvku užíváme zkratek: ČJL — český jazyk a literatura, JA — Jazykovědné aktuality, SČFI — Slovník české frazeologie a idiomatiky, SSČ — Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, SSJČ — Slovník spisovného jazyka českého, ÚJČ — Ústav pro jazyk český ČSAV, ZMK — Zpravodaj Místopisné komise ČSAV.
Naše řeč, volume 71 (1988), issue 4, pp. 210-214
Previous Emanuel Michálek: Nové vydání nejstarších českých žaltářních textů
Next Milada Nedvědová: Zdeněk Tyl jubiluje
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1