en cz

Skloňování místních jmen na -ingen a tvoření přídavných jmen od nich odvozených

Eva Pokorná

[Články]

U některých cizích zeměpisných jmen vznikají při jejich užití v českém kontextu nesnáze, které vyplývají z toho, že zeměpisná jména s sebou přinášejí rysy jazyka, v kterém vznikla, a které jsou našemu jazyku cizí. V dřívější době se některé nesnáze řešily tím, že se jméno přizpůsobilo potřebám českého uživatele a že se v českém kontextu užívalo různým způsobem upravené. Pro určité typy cizích zeměpisných jmen existují pravidla, jak jich v českém kontextu užívat (např. o skloňování jmen zakončených tzv. němým -e, např. Melbourne, o skloňování víceslovných jmen ap.). Některá z upravených jmen žijí v našem prostředí stále (Řím, Londýn, Míšeň) a jejich původní podoby se uvádějí pouze na mapách nebo v zeměpisných publikacích odbornější povahy. Již delší dobu však lze pozorovat, že se některá takto upravená jména nahrazují podobami původními; po určitou dobu sice existují vedle sebe podoby obě, ale nakonec zůstává jen podoba původní. Pohyb podob cizích zeměpisných jmen není to jediné, co v tomto souboru pozorujeme. Také jejich postavení v českém skloňovacím systému se časem mění. V tomto příspěvku chceme sledovat užívání jmen na -ingen v českém kontextu a povšimnout si také blíže tvoření přídavných jmen od tohoto typu se zřetelem k původním nebo počeštěným jejich podobám.

Místní jména na -ingen (nebo na -ungen) se vyskytují především v jihozápadní části německého jazykového území[1], např. Bad Kissingen, Bad Salzungen, Bad Wildungen, Bad Donaueschingen, Dillingen, Esslingen, Göppingen, Göttingen, Meiningen, Memmingen, Reutlingen, Sigmaringen, Tübingen, ve Švýcarsku např. Meiringen, Mellingen. Jména na -ingen jsou rozšířena také v nizozemské oblasti, např. Groningen, Haarlingen, Kruiningen, Scheveningen, Vlissingen, Vlaardingen, Wageningen aj. (zakončení na -ingen vyjadřuje různé druhy vztahů, [132]např. jméno Göttingen znamená původně ‚Gudovi lidé‘ — jako v češtině plurálová jména na -ice, např. Budějovice, Pardubice ap., Groningen znamená ‚obyvatelé zelené krajiny‘[2] ap.).

Repertoár cizích zeměpisných jmen je v praxi u jednotlivých uživatelů různě široký; závisí na vzdělání a věku uživatele, na jeho zájmech ap. a rozdíl je také v aktivní a pasívní zásobě jmen. Ze jmen na -ingen lze snad za obecně známá považovat jména Göttingen, Tübingen, Meiningen, z nizozemských Groningen, Vlissingen, Scheveningen. Tato jména se častěji vyskytují v různých souvislostech ve zprávách, v cestopisech, v kulturních dějinách ap. Většina jmen na -ingen i jiných se v českém kontextu objeví náhodně v souvislosti s určitou událostí v pojmenovaném místě a ustoupí pak do pozadí. Sledujeme-li jména na -ingen v českém kontextu, zjišťujeme, že se jich běžně užívá v původní podobě, např. Reutlingen, Sigmaringen, Vlissingen aj. V minulém století se počeštila jména Göttingen a Tübingen. První počeštěné podoby máme doloženy již z prvních desetiletí; jsou to jednak plurálové podoby tvořené podle zakončení v originální podobě jména jako Tubinky[3] a Getyngy[4], jednak singulárové jako Tubink[5], Tubing[6], Getynk[7] aj. Jak ukazují uvedené podoby, nahrazovaly se také přehlasované samohlásky nepřehlasovanými, nebo se jméno psalo podle výslovnosti. Vedle těchto dvou jmen proslulých německých univerzitních měst se v druhé polovině 19. stol. počeštilo také jméno Meiningen (viz dále). Město Meiningen je v dějinách německého divadla spjato s důležitou vývojovou fází německého divadelnictví, které mělo vliv i na divadlo české.

Počeštěná podoba Göttinky nebo Gotinky, Tubinky a Meiningy nebo Meininky se v českém kontextu běžně skloňovala a podob původních se téměř neužívalo. V počeštěné podobě uvádějí tato jména jako slovníková hesla např. Ottův slovník naučný[8] (zde je podoba Gotinky, Tubinky, ale Meiningen), Masarykův slovník naučný[9] aj. Slovník spisovného jazyka českého[10] však u hesla Göttingen charakterizuje počeštěné znění jako zastaralé a také Názvoslovná komise při Českém úřadu geo[133]detickém a kartografickém nezařazuje počeštěné podoby Gotinky a Tubinky do seznamu užívaných počeštěných zeměpisných jmen a ani v kartografických dílech se neuvádějí vedle podob původních (jak je tomu např. u jména München, kde je v závorce uvedena podoba Mnichov).

Jména na -ingen, pokud nebyla počeštěna, se v českém kontextu téměř bez výjimky užívala jako nesklonná středního rodu. Slovník spisovného jazyka českého ve shodě s akademickým vydáním Pravidel českého pravopisu[11] určuje jméno Göttingen jako nesklonné středního rodu. Dokladů na takové užití je ze starších i dnešních publikací tolik, že lze mluvit o normě. Hledáme-li v mluvnicích nebo v mluvnických příručkách v partiích o skloňování cizích jmen zmínku o tom, že jména na -ingen jsou výjimky ze skloňování podle svého zakončení, nenajdeme ji. Naopak formulace (např. v Havránkově-Jedličkově mluvnici[12] nebo v kapitole o skloňování v příručce O češtině pro Čechy[13]), že se neskloňují jména, která podle zakončení nelze zařadit k některému skloňovacímu vzoru, vede uživatele spíš k tomu, že i jména na -ingen považuje za sklonná podle mužského vzoru. Doklad na toto skloňování např. jména Meiningen máme z J. Nerudy[14] (v Meiningenu). Dnes pozorujeme, že úzus, který zachovává starší generace, je narušován, že totiž nepočeštěné podoby jmen na -ingen se sice ne dosud důsledně, ale zato na mnoha místech zařazují systémově mezi jména mužská. V Příručním slovníku naučném[15] se skloňuje jméno Göttingen v hesle Německá spolková republika (v Göttingenu) a jméno Meiningen v hesle Meiningenští (v Meiningenu). V Encyklopedii světového umění[16] (která ještě uvádí i počeštěné Gotinky) se skloňuje jméno Säckingen (Rýn u Säckingenu) v hesle Thoma H., v Zeměpisu světa[17] se skloňuje jméno Groningen (od Groningenu, v Groningenu) a Singelfingen (v Singelfingenu). Z denního tisku[18] máme doklady na skloňování jména Meiningen (v Meiningenu), Kneitlingen (v Kneitlingenu), Willingen-Schweningen (ve Willingenu-Schweningenu), Groningen (v Groningenu), Magglingen (v Magglingenu). Improvizovanou anketou mezi [134]pracovníky Ústavu pro jazyk český a jednotlivými dotazy mezi studující mládeží jsme zjistili, že zařazení jmen na -ingen mezi mužská jména považují za samozřejmé; vždyť se takto skloňují i jiná plurálová německá jména na -en, např. Bischofshofen, Sachsenhausen, Schaffhausen, Oberstaufen, Garmisch-Partenkirchen, Erlangen ap. Na tento téměř jednoznačný pohled má patrně také vliv skutečnost, že příslušníci mladší generace neužívají jmen v německém kontextu a nejsou ovlivněni tím, že v němčině jsou místní jména středního rodu a že se neskloňují. Příslušníci starší generace naopak považují skloňování jmen na -ingen přinejmenším za nevhodné.

Dnešní stav nabízí kompromisní řešení, i když je u mnoha uživatelů nepopulární. Jména na -ingen se svým zakončením řadí k skloňovaným mužským jménům jako ostatní jména na -n. Skutečnost, že se skloňují v publikacích nejrůznějšího zaměření i v denním tisku a že mladší generace (i znalá němčiny) je skloňuje také, signalizuje, že se tato jména v budoucnosti budou skloňovat víc než dosud. Protože jde o změnu směrem k systémovosti proti dosavadnímu způsobu, založenému na užití jmen v cizím kontextu, nebylo by účelné tuto tendenci nevzít na vědomí. Z hlediska dnešního úzu by měla být jména na -ingen jako typ určena jako sklonná mužská a jako druhá možnost užití v českém kontextu by měla být uvedena nesklonnost s určitým omezením (ustupující nebo zastarávající).

Se jmény na -ingen je spojen také problém týkající se tvoření přídavných jmen. V akademickém vydání Pravidel českého pravopisu a v Šmilauerově Novočeském tvoření slov[19] a v Nauce o českém jazyku[20] a v jeho dvou starších statích v Naší řeči[21] se popisuje tvoření přídavných jmen takto: u -ingen se před příponou -ský odsouvá -g a jako příklad odvozeného přídavného jména se v Pravidlech uvádí göttinský a lotrinský, v Šmilauerových publikacích meininský, v statích v Naší řeči meininský, göttinský, sigmarinský, groninský, ale solingenský. Slovník spisovného jazyka českého uvádí u jména Göttingen (shodně s Pravidly) přídavné jméno göttinský a jako řidší göttingenský. V Trávníčkově slovníku[22] je přídavné jméno gotinský (tedy počeštěná podoba) uvedeno u počeštěné heslové podoby Gotinky, kterou charakterizuje jako [135]‚zčeštěné něm. Göttingen‘. Archívní materiál Ústavu pro jazyk český vykazuje toto: doložené kratší podoby přídavných jmen jsou počeštěné, např. gettinský, gettynský, gotinkský, tubinský; z A. Marka[23] je doložena podoba tvořená z původního znění jména — göttingenský (g-ská společnost) a později z V. Č. Bendla[24] (student g-ý). Z jednotlivých autorů jsou vedle pouhých přídavných jmen doložena také místní jména a podoby přídavných jmen se pak shodují s tou podobou, z níž byla utvořena, např. z B. Tablice[25] je doloženo Tubink a tubinský, v Bittnerových[26] a Kvapilových[27] pamětech je podoba Meiningy a přídavné jméno meiningský. J. Neruda[28] má vedle počeštěných podob i Meiningen a meiningenský (m. vévoda, m-é divadlo, m-á společnost). Zpodstatnělé přídavné jméno Meiningenští (v Příručním slovníku naučném vyložené jako ‚soubor německého divadla v městě Meiningenu‘)[29] je vlastně jediným trvalým dokladem užití přídavného jména z jména Meiningen. Z plné podoby jména lze doložit také ojedinělé užití podstatného jména na -ství — meiningenství.[30]

Je sice pravda, že v české slovní zásobě existují přídavná jména odvozená z jmen, kterých se již dávno neužívá, nebo mají v určitém spojení jinou podobu než přídavné jméno tvořené systémově (např. damascenská ocel, ale systémové přídavné jméno je damašský), avšak právě u přídavných jmen göttingenský, meiningenský a tübingenský můžeme dokázat, že jsou tvořena z plných podob místních jmen, kdežto podoby zkrácené jsou systémově tvořeny z podob počeštěných. Přídavné jméno solingenský by bylo možno považovat také za systémově tvořené z plného původního jména Solingen (solingenská ocel), než je uvádět jako výjimku tvořenou bez odsunutí -gen ze jmen na -ingen a jako pravidelné podoby uznat např. dillingenský, esslingenský, groningenský, memmingenský, meiringenský, vlissingenský, wageningenský aj.

Jména přírodních nebo správních celků (choronyma) na -ingen, např. Thüringen nebo Lothringen se původně adaptovala jako místní jména, měla tedy podobu Durinky, Lotrinky; dnes je vžitá podoba na [136]-sko (častá i u jmen jinak zakončených, např. Swaziland — Swazijsko) a z této podoby se pak systémově tvoří přídavné jméno na -ský, tedy Durynsko-durynský (Durynský les) a Lotrinsko-lotrinský (rod habsbursko-lotrinský).

Shrnujeme: Mimo změny v souboru cizích zeměpisných jmen nezávislé na užívání v našem prostředí (např. změna pojmenování určitého objektu v mateřské zemi) lze pozorovat i změny závislé na jejich užívání v českém kontextu. Je to jednak nahrazování počeštěných podob podobami původními, jednak jiné jejich chápání z hlediska českého skloňovacího systému. V tomto směru lze najít paralely mezi jmény zeměpisnými a cizími slovy. V obecné slovní zásobě se také během posledních desetiletí posunula některá cizí slova, původně chápaná jako nesklonná, směrem k skloňovacímu systému (např. viska, dř. whisky, pyžamo, dř. pyžama, bufet jako sklonné vedle nesklonného podle francouzské výslovnosti ap.). Jména na -ingen lze z dnešního hlediska považovat za typ, který se do českého skloňovacího systému zařazuje bez jakýchkoli úprav; nesklonnost těchto jmen (doloženou v Slovníku spisovného jazyka českého a v Pravidlech u jména Göttingen) lze hodnotit jako jev málo perspektivní, který časem (výměnou generace) ustoupí. Také zásada o tvoření přídavných jmen z plné původní podoby jména proti pravidlům dnešním, formulovaným v některých jazykových příručkách a opřeným o tvoření z několika počeštěných podob jmen dnes už neužívaných, by byla zjednodušením tvoření přídavných jmen; znamenala by totiž směřování k systémovosti, tak důležité a žádoucí pro uživatele jazyka. V souboru cizích zeměpisných jmen by jak skloňování plné podoby původního jména, tak pravidelné tvoření přídavných jmen bez vyjmenování výjimek (např. solingenský) ulehčilo orientaci uživatele v zvláštních pravidlech, která jsou pro užití cizích jmen v českém kontextu skutečně nezbytně nutná.

Návrh na úpravu bude předložen pravopisné komisi ČSAV a Názvoslovné komisi.

[1] Encyklopedie Die deutsche Sprache, Leipzig 1970, díl II., s. 703.

[2] I. Lutterer, L. Kropáček, V. Huňáček, Původ zeměpisných jmen, Praha 1976.

[3] např. z Časopisu Českého musea, 1838.

[4] Hlasatel, 1818.

[5] B. Tablic, Poezie, 1809.

[6] J. Palkovič, Týdeník, 1812.

[7] J. Palkovič, Týdeník, 1812.

[8] Ottův slovník naučný I-XXVIII, Praha 1893-1909.

[9] Masarykův slovník naučný 1-7, Praha 1925-1933.

[10] Slovník spisovného jazyka českého I, A-M, Praha 1960.

[11] Pravidla českého pravopisu, Praha 1957.