Časopis Naše řeč
en cz

Sporné případy nevlastních předložek

Libuše Kroupová

[Články]

(pdf)

-

Jedním z příznačných rysů současného vývoje češtiny je neobvyklý početní růst předložek i kvalitativní změny v této kategorii. To nepochybně souvisí s výraznou slohovou diferenciací jazyka, s potřebami vyjadřovat zvláště v odborném stylu abstraktnější vztahy a ve všech stylech pak také výrazněji, prohloubeněji a přesněji diferencovat vztahy dosavadní. Většina nových, tzv. nevlastních předložek, vzniká dnes ze jmen podstatných, resp. z některých tvarů podst. jmen, a také z předložkových pádů; lze však sledovat prepozicionalizaci, tj. vznikání předložek, i z jiných slovních druhů, např. z tvarů slovesných, zvl. přechodníků přítomných, a také z příslovcí. Cílem tohoto článku je ukázat na několika aktuálních a dodejme i sporných příkladech, jak se tento pojmenovací proces uskutečňuje, jakými postupnými kroky prochází, a konec konců pokusit se vést onu hraniční čáru — pokud je to vůbec možné — mezi různými slovnědruhovými pojetími konkrétního výrazu v jistém syntaktickém užití. Jsme si však přitom vědomi, že by stanovení přesnějších kritérií vyžadovalo hlubší syntaktický rozbor.

K našemu výkladu jsme vybrali několik příkladů na vznik předložek z tvarů 7. pádu podst. jmen, což je v současné době jeden z nejproduktivnějších typů tvoření nevlastních předložek. Jazykové příručky, zvl. mluvnické,[1] už většinou zahrnují mezi nevlastní předložky výrazy jako vlivem (těchto událostí došlo k poklesu kázně), následkem (těžkého úrazu přišel o život), vinou (nepříznivého počasí včas nesklidili), zásluhou (zásluhou dokonale organizovaného zdravotnictví je v ČSSR minimální úmrtnost kojenců; zásluhou bran[20]káře dostali gól), díky (díky obětavé pomoci svazáků splnili plán; díky hrubé chybě obrany prohráli), pomocí (speciálního zařízení spustit nádrž), prostřednictvím (místní organizace si vyžádat svolení) a jiné. Podstatná jména, z nichž dané předložky vznikly, jsou svým původním lexikálním významem abstrakta. Je tedy nasnadě, že i při přechodu do kategorie předložek slouží v předložkových vazbách k vyjadřování abstraktnějších okolnostních významů: důvodu (následkem, vinou, zásluhou, díky), popřípadě prostředku, prostřednictví (vlivem, pomocí, prostřednictvím). Konec konců sám „abstraktní“ celkový mluvnický význam 7. pádu, tj. význam prostředku, nepochybně ovlivňuje přechod podst. jmen právě v těchto tvarech 7. pádu k předložkám. Je pak přirozené, že předpokladem pro přechod původně konkrétnějších podst. jmen v předložky je, aby měla schopnost nabýt abstraktnějšího okolnostního významu, např. cestou (dosáhnout osvobození cestou milosti), jménem (jménem předsednictva se obrátit na všechny členy).

Sem lze zařadit i výraz ústy v různých spojeních, z nichž je patrné, jak se tvar 7. pádu z původního instrumentálu prostředku přehodnocuje v obraznějších frazeologických spojeních a při přenesených významech slovesa a řízeného podst. jména v obecnější obsahový instrumentál objektu a v souvislosti s tím nabývá tento výraz méně určitých, abstraktnějších významů: dovedla mluvit ústy jiných (Herrm.),[2] ústy jednoho komisaře nabídl jsem mu spolupráci (Krat.), kritika společnosti ústy pana Gruena (překl.), Madrid zatleskal v souhlas ústy věhlasných kritiků (Vrchl.), mluvila ústy lítosti (Svozilová), mluvit ústy národa (SSJČ). Je ovšem otázka, zda je vůbec výstižné pokládat výraz ústy v podobných přenesených frazeologických obratech za nevlastní předložku, protože změna lexikálního významu není jen důsledkem prepozicionalizace, nýbrž (i) činitelů jiných.

Dosti nejednotná je i slovnědruhová charakteristika těch výrazů, které vyjadřují vztahy časové. Tak např. výrazy začátkem, počátkem a koncem současné české mluvnické příručky zpravidla mezi předložky neřadí,[3] třebaže je výskyt jejich spojení s podst. [21]jménem v 2. pádě v současném tisku velmi hojný. Uvádím několik namátkou vybraných příkladů z vlastní excerpce: Začátkem roku byla zahájena stavba nádraží. Počátkem týdne nastoupil dovolenou. Koncem pětiletky má být elektrifikováno 40 000 vesnic. Měla odjet koncem srpna, koncem léta. Z příkladů je patrné, že se lexikální význam výrazů začátek, počátek a konec v daných spojeních nemění, že není obecnější ani méně určitý, a že tedy lze jejich tvar v 7. pádě z tohoto hlediska chápat „nepředložkově“, tj. jako adverbiální (a to časový) význam 7. pádu podst. jména, řídícího členu složeného (dvoučlenného) příslovečného výrazu. Skutečnost, že se při vyjadřování časových vztahů často vystačí s předložkami vlastními (např. v, na, před, po, od, do, přes, o, při, aj.), pak někdy vede i k tvrzení, že se časové vztahy nevlastními předložkami vyjadřují zřídka.[4]

Na druhé straně ovšem nelze nevidět, že v repertoáru vlastních předložek chybějí právě takové prostředky, které by v předložkových spojeních, tj. vztahově, přesněji vyjadřovaly jisté fáze časového určení děje, popř. jeho vlastnosti, kvality (průběhovost, postupnost, rychlost, přesnost, neurčitost apod.). V našem případě jde o mezní body časového průběhu děje (nebo vůbec časové míry), resp. o ty fáze průběhu, které na mezní bod navazují nebo před ním bezprostředně předcházejí; předložky od a do vyjadřují jen směřování vzhledem k mezním bodům (odkdy?, dokdy?), nikoli však samu fázi průběhu děje (kdy?) a nejsou tedy s výrazy začátkem, počátkem a koncem synonymní (srov. rozdíl mezi od ledna, do prosince a začátkem ledna, koncem prosince apod.). I přes to však samotný významový rozbor našich spojení nestačí k jejich uznání za výrazy předložkové.

K předložkovému pojetí vedou zejména důvody syntaktické: Podst. jména v 7. pádě s lexikálním významem časovým se vyskytují ve větě jen jako příslovečná určení (srov. chvílemi, dnem i nocí, každým okamžikem, tou dobou aj.) a instrumentál tu má tedy adverbiální význam časový. Dostanou-li se do pozice příslovečného určení spojení s neshodným přívlastkem jako konec léta, začátek roku aj., slouží právě 7. pád řídícího členu k vyjádření této větně členské platnosti. Taková adverbializace výrazu v 7. pádě (ve spojeních s podst. jménem v 2. pádě) však vede k jeho přehodnocování jako výrazu čistě vztahového jako (syntakticky nesamostatné) předložky vyjadřující okol[22]nostní (adverbiální) vztahy mezi dějovým významem slovesa a předmětným významem podst. jména v 2. pádě.

K předložkovému pojetí výrazů začátkem, počátkem a koncem přispívá dále ta skutečnost, že jejich lexikální význam je velmi obecný, že v postavení 2. pádu se střídají různé názvy časových období, a především pak to, že uvedené výrazy nejsou ve spojeních dále (blíže) určeny, a že je v těchto spojeních blíže určit ani nelze (*zmíněným začátkem roku, *samým koncem měsíce, *šťastným počátkem léta atpod.). Tato nemožnost další determinace výrazů je právě příznačná pro slovní druh předložek, nevyskytuje se u jiných (plnovýznamových) slovních druhů a nevyskytuje se tedy ani v těch spojeních, kde si výrazy začátek, počátek a konec zachovávají plnou syntaktickou i významovou samostatnost podst. jména, a které tedy blíže určovat lze (zmíněný začátek měsíce, šťastný počátek léta, událostmi nabitý konec roku apod.).[5]

Na předložkové chápání našich spojení ukazuje i jistá tvarová ustrnulost výrazů v 7. pádě, to, že je nelze volně nahradit týmiž výrazy v jiném, např. v 4. pádě, který rovněž vyjadřuje časové vztahy (např. nelze říci *otec přijel začátek roku, *vrátil se konec roku apod.; srov. otec přijel minulý rok, vrátil se tento rok apod.).

Lze tedy mít za to, že se do slovního druhu předložek včleňují zejména z hlediska syntaktického i některé výrazy neztrácející svůj původní význam plnovýznamového slova vyjadřujícího časové určení, jak jsme to doložili u výrazů začátkem / počátkem a koncem v jistých syntaktických užitích. Oporu pro to můžeme najít i v další skupině obdobných časových výrazů, a to během, popřípadě průběhem, postupem a dnem.

Zcela zřejmé to je u výrazu během v častých spojeních jako během týdne (měsíce, roku budou uspořádány tyto akce, během prázdnin podnikneme výlety, během jednání docházelo k rozporům[6] apod.). Výraz během v uvedených spojeních nejen že splňuje kritéria platná pro předchozí skupinu, ale navíc se i svým lexikálním významem vzdálil od původního významu podst. jména běh, nabyl významu obecnějšího, méně určitého, a lze ho tedy v plné míře označit za slovo [23]pomocné, vztahové, za předložku. O tom svědčí i možnost nahradit, resp. zaměnit ho v některých spojeních prostými synonymními předložkami, jako o, popř. přes (s jinými pády): během prázdnin / o prázdninách / přes prázdniny; za, při: během jednání / za jednání / při jednání; v: během roku 1972 / v roce 1972 apod., které rovněž vyjadřují čas, v jehož průběhu se něco děje. Jako výrazy začátkem, počátkem, koncem vyplňují jistou mezeru, kterou nepokryjí svým významem vlastní předložky, tak i výraz během je prostředkem explicitnějšího vyjádření v těch případech, kdy se zaměřujeme na časový průběh nějakého období, akce ap. V jistých spojeních proto náhrada vlastní předložkou ani možná není. Např. spojení během roku došlo ke změnám nedá se vyjádřit žádnou vlastní předložkou (ale je zaměnitelné spojení během roku 1972 došlo… / v roce 1972 došlo…). Taková kontextová omezení v užívání vlastní předložky u některých časových výrazů budou asi také jednou z příčin vzniku nevlastních předložek k vyjadřování časových vztahů.

U výrazu průběhem, dnes již téměř neužívaného, ale dříve v některých spojeních ustáleného (zřízeny tyto komise průběhem r. 1733 (Rez.), průběhem dvou hodin (Mach.), průběhem let (Jar. Vlč., K. M. Čap.), zůstal rovněž (jako u začátkem) nezměněn původní lexikální význam. Jinak se tento výraz svými předložkovými rysy shoduje s výrazem během, který ho však dnes spolu s předložkovým výrazem v průběhu plně nahrazuje.

Výrazný charakter nevlastní předložky má výraz postupem (postupem času budeme mít, … postupem doby se tato věc odstraní, postupem let… apod.), který vyjadřuje významový odstín časového určení děje (‚postupnost‘), předložkami vlastními dosud nevyjádřený. Také častý výskyt vedoucí v některých případech k ustáleným spojením (postupem času, postupem doby), jakož i skutečnost, že v takových spojeních není výraz postupem ve svém specifickém významu zastupitelný ani jiným tvarem, dnes ani ne už předložkovým pádem téhož slova (spojení v postupu času [Ath.] zastaralo), ani jiným slovem, ukazují na to, že je již za hranicí přechodu mezi předložky.

Zajímavý je výraz dnem (Dnem 1. ledna nabývá platnosti…, nastupuje…, odchází do důchodu…), a to především tím, že v daných spojeních vedle svého původního lexikálního významu nabývá i obecnějšího a abstraktnějšího významu prostého časového východiska (na otázku odkdy?) a je v tomto významu zaměnitelný prostou předložkou od (od 1. ledna). Na předložkové pojetí tohoto výrazu [24]ukazuje i to, že tvar 7. pádu tu nelze bez změny významu nahradit pádem jiným (významově odlišné je spojení dne 1. ledna, tj. kdy?). Syntaktické rysy, jako výskyt tohoto výrazu v ustáleném spojení s podst. jménem v 2. pádě a nemožnost ho dále (blíže) určit, činí předložkový charakter tohoto výrazu ještě zřejmější, i když jeho lexikální užití je značně omezeno na jistý typ spojení; jde vlastně o jakési ustrnulé formule, šablony, běžné v jistých vyjadřovacích okruzích.

Jenom zdánlivě obdobný charakter má výraz úderem v podobném typu spojení jako úderem sedmé hodiny začne představení, úderem deváté zhasnout, úderem poledne zavírali ve významu ‚přesně v…‘, popř. ‚právě v…‘. Je především zajímavé, že nejstarší doklady jsou až z konce minulého století.[7] Pokud se v nich vyskytuje slovo úder v 7. pádě v postavení příslovečného určení, má tu zřetelně význam prostředkový: a kolik zvonů, každý jiný tón úderem srdce vyloudí a zbudí (F. X. Svoboda, 1883), půlnoc hlásily hodiny po věžích kovovými údery (Al. Jirásek, 1915). Zároveň se však výraz úder vyskytuje v poněkud přeneseném spojení s číselným údajem: slyšíte údery dvanácté hodiny dne (Březina, 1895), údery osmé hodiny (Rais, 1895) a rovněž i v našem spojení úderem desáté (Svobodová, 1895), úderem dvanácté (Vrchlický, 1895), úderem půldvanácté (Herrmann, 1898) aj.

Nabízí se tu tedy možnost analyzovat uvedená spojení jak na základě spojení příslovečných: úderem (popř. údery) zvonu … ohlašujícím … hodinu, poledne aj. (což je jmenné převedení slovesného vyjádření zvon udeřil), v nichž se původní prostředkový význam výrazu úderem změnil ve význam časový, tak i na základě spojení úder páté hodiny (a pak i úder poledne), což je jmenné převedení poněkud přeneseného slovesného vyjádření pátá hodina udeřila. Skutečnost, že se v našich spojeních vyskytuje slovo úder jen v jednotném čísle (úderem páté, úderem poledne), mluví spíše pro toto druhé pojetí; v každém případě však jde již o spojení ustrnulé, s motivací poněkud zastřenou, tedy do značné míry frazeologizované. Jak je patrné, jazyk využívá k vztahovému vyjádření časových určení děje (v tomto případě jde o přesnost, určitost mezního bodu) nejen „prosté“ prepozicionalizace, jak jsme toho byli svědky u některých předchozích příkladů, ale i ustrnulých, frazeologických obratů. Není [25]divu, že se v nich pak výrazy v 7. pádě, formálně shodné se skutečnými nevlastními předložkami, „tváří“ jako předložky.

Zvláštní skupinku vytvářejí výrazy úvodem a závěrem[8] (a také předem) ve spojeních jako závěrem besedy se nám dostalo ujištění, závěrem referátu shrnuji, úvodem diskuse upozorňuji apod. Některými rysy se shodují s výrazy začátkem a koncem, které jsme charakterizovali jako nevlastní časové předložky. Zvláštnost spočívá především v tom, že prepozicionalizace těchto výrazů může být pojata dvojím způsobem: jednak jako vznik předložky z tvaru podst. jména, ale také jako prepozicionalizace příslovcí; jako časová příslovce se naše výrazy běžně vyskytují např. ve spojeních úvodem podotýkám, závěrem shrnuji.[9] Dalším specifickým rysem, vyplývajícím z lexikálního významu slov úvod a závěr, je, že se pojí s výrazy nedějového charakteru, např. úvodem (popř. i závěrem) dopisu přijměte pozdrav, a v těchto spojeních spíše než časové určení vyjadřují určení místní, prostorové apod., přičemž je opět možné obojí pojetí vzniku. Spojení s místním významem předložky bývají však někdy hodnocena jako nesystémová, „strojená“, popř. přímo nesprávná. K takovému hodnocení patrně vede to, že přechod od významů časových, ať už jde o adverbiální časový význam 7. pádu podst. jména, nebo časový význam příslovcí, k významům místním, tedy přechod od abstraktnějších významů ke konkrétnějším, je pro prepozicionalizaci netypický. Jak jsme už řekli vpředu, je průvodním znakem vzniku předložek jisté zabstraktnění významu. Dobře je lze doložit na proměnách výrazů kolem nebo okolo: z místních příslovcí s konkrétním významem vznikají „vztahové“, a tedy abstraktnější místní předložky a pak také předložky časové (okolo páté hodiny, kolem poledne), vyjadřující už značně abstraktní pojem: pravděpodobnost, neurčitost mezního bodu časového určení. Opačný proces je netypický. Proto se také hodnotí jako nevhodné spojení, ostatně ve spisovném jazyce řídké, předem dopisu (posílám pozdrav); z původního místního příslovce vzniklo příslovce časové (předem podotýkám), a to pak sloužilo jako podklad pro naše spojení předem dopisu, v němž nad časovým určením převládá určení místní.

Zbývá nám ještě posoudit, jak dalece s těmito případy souvisí spojení s výrazem obratem (obratem pošty zaslat, vrátit, sdělit [26]aj.; obratem ruky prodat apod.). Výraz obratem se totiž rovněž vyskytuje jako samostatné příslovce[10] v ustálených spojeních (zejm. tedy vrátit, zaslat, sdělit apod. obratem a stejně prodat něco obratem), nicméně spojení obratem pošty, popř. ani obratem ruky, se nepociťuje jako prepozicionalizace tohoto adverbia. Spíše se zdá, že je tu motivace (souhlasící ostatně s vznikovým postupem) obrácená. Původní prostředkový význam tvaru 7. pádu, který máme doložen třeba ve spojeních jako změny polohy dosáhneme obratem těla apod. a který zřejmě byl i v původních „neobrazných“ spojeních obratem pošty (tj. poštovního vozu), popř. obratem ruky, se v našich ustálených spojeních, do jisté míry vzdálených svému původnímu významu, tedy přenesených nebo „zastřených“, změnil ve zcela obecný význam vztahový, charakterizující předložku. Spojení jako celek pak nabylo nového významu ‚rychle, bez odkladu, bez rozmýšlení‘ apod. (v této frazeologizované jednotce není pak už ovšem třeba o předložkové platnosti prvního komponentu uvažovat) a teprve na jeho podkladě vzniklo (a jím je motivováno) i samotné příslovce obratem ve významu ‚rychle‘. Tento výklad potvrzuje i ta skutečnost, že okruh ustálených spojení obratem pošty, obratem ruky je týž jako okruh spojení s prostým příslovcem obratem.

Snad se na těchto několika příkladech podařilo ukázat, jak složitými procesy zasahujícími lexikální i mluvnickou stránku útvarů vznikají nové nevlastní předložky, jak je někdy obtížné odhalit podmínky a stupně tohoto pojmenovacího procesu, popř. i vymezit kritéria pro jednoznačné zařazení takových výrazů.

[1] Slovníky, a to i Slovník spisovného jazyka českého I—IV, Praha 1960—1971 (zkr. SSJČ), se chovají k nevlastním předložkám macešsky, viz můj článek K synchronnímu pojetí českých nevlastních předložek při lexikografickém zpracování, SaS 32, 1971, 225—231, kde se najdou i odkazy na ostatní příručky.

[2] Materiál citován z lexikální kartotéky ÚJČ.

[3] S výjimkou Šmilauerovy Novočeské skladby (koncem), Bauerovy a Greplovy Skladby spisovné češtiny (začátkem, počátkem, koncem); slovenské práce, např. Morfológia slovenského jazyka (Bratislava 1966), Slovník slovenského jazyka I—VI, Bratislava 1959—1968 (zkr. SSJ), a Ján Oravec v knize Slovenské predložky v praxi, Bratislava 1968, je běžně mezi předložky zahrnují.

[4] Srov. Morfológia slovenského jazyka (cit. v pozn. 3), s. 669.

[5] Značně menšího stupně prepozicionalizace dosáhly tvary předložkových pádů s výrazy začátek a konec, tedy zvláště výrazy na začátku, na konci, jak ukazuje ta skutečnost, že je lze alespoň minimálně blíže určovat, např. na samém začátku, na samém konci.

[6] Srov. můj příspěvek Během — v průběhu, NŘ 50, 1967, 243—245.

[7] Vůbec slovo úder je v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český poprvé doloženo až z r. 1881, ve stejných spojeních se užívalo před tím i výrazu rázem, dnes již poněkud zastarávajícího.

[8] Ján Oravec (cit. v pozn. 3) pokládá výraz záverom za nevlastní předložku.

[9] SSJČ chápe jako příslovce jen výraz závěrem, stejně tak i SSJ.

[10] SSJČ je na rozdíl od SSJ jako příslovce nehodnotí.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 1, s. 19-26

Předchozí Miloslava Knappová: K tvoření příslovcí z přídavných jmen

Následující Josef Štěpán: O výrazech typu sotvakdo (sotva kdo)