Ivana Svobodová
[Articles]
-
Na základě vymezení pojmu jazykové kultury a její obsahové náplně lze konstatovat, že jazykověporadenská činnost patří do oblasti kultivování řeči. Pracovníci jazykové poradny pracují totiž s jednotlivými komunikáty (telefonáty) s cílem dotvářet, event. přetvářet je, a to v souladu s obecně přijímanými nároky na jazykové vyjadřování, tak jak byly např. zformulovány na konferenci o jazykové kultuře v r. 1976.[1]
Funkce a úkoly jazykové poradny jsou mnohostranné a záleží na tom, jaké cíle pracovníci jazykové poradny sledují. Ve vztahu k uži[119]vateli jazyka, tedy ve vztahu ke kultivování řeči, jsou to zejména tyto funkce:
a) funkce informativní (podtypy: vysvětlovací, hodnotící, vzdělávací),
b) výchovná (přesvědčovací, regulační).
Je pochopitelné, že v rámci konkrétních jazykových dotazů se jednotlivé funkce projevují v různé míře a v různé intenzitě; latentně přítomná je téměř vždy funkce výchovná. Na základě analýzy dotazů lze říci, že tato funkce se nejvíce uplatňuje u dotazů lexikální povahy, protože především v této oblasti se silně projevuje nežádoucí přístup uživatelů k jazykovým jevům (puristické názory na germanismy, neologismy, cizí slova apod.).
Ve vztahu ke kultivování jazyka plní jazyková poradna zejména tyto funkce:
a) funkce zaznamenávací (analytická, deskriptivní),
b) funkce regulační (uvádění kodifikace do praxe).
Jazykověporadenská činnost má pro kultivování jazyka význam v tom, že zachycuje jednotlivé dotazy, jejich povahu, charakter, odhaluje slabá místa dosavadní kodifikace, posuny v úzu a normě a na základě toho může dávat jistá doporučení na změnu v kodifikaci. Zobecněné poznatky z každodenní poradenské činnosti by měly nalézt odezvu v pedagogické činnosti, tzn. měly by ovlivňovat jazykové vyučování ve školách.
Pracovníci jazykové poradny se ve své činnosti musí více či méně vyrovnávat se specifickými jevy, které mimo jiné souvisí i s tím, že při telefonickém rozhovoru jde o jistý druh komunikace, a to o dialog ovlivněný fyzickou nepřítomností účastníků rozhovoru. Jsou to zejména tyto skutečnosti:
a) zkreslené, kusé, nepřesné, neadekvátně formulované (vzhledem k účelu) otázky, někdy i informace nulové;[2]
b) skutečnost, že tazatelé chtějí odpověď stručnou, jasnou, zejména pak jednoznačnou, mnohdy nezatíženou výklady o jazykových jevech (i v tom se promítá současný životní styl — spěch, úspornost apod.);
c) jednostranné, mnohdy neracionální nazírání na jazyk a jeho hodnocení;[3]
[120]d) hrubé až arogantní jednání některých tazatelů jako důsledek toho, že rozhovor je ve většině případů anonymní (obvykle tehdy, je-li odpověď odlišná od toho, co si žadatel představoval);
e) tazatel se potřebuje „vypovídat“ a činí si z jazykové poradny jakousi „linku důvěry“ či „poradnu pro všechno“.
Ze specifiky jazykového poradenství vyplývá, že nelze podat přesnou a sociologicky výstižnou charakteristiku tazatelů. Je možné jen např. konstatovat: Většina aktivních uživatelů jazyka (redaktoři, novináři, korektoři apod.) žádá o radu jen tehdy, jde-li o jazykové jevy problematické, které nejsou vysvětleny v žádné z běžně dostupných jazykových příruček, event. tehdy, chtějí-li si ověřit správnost svého rozhodnutí (někteří volají do poradny pravidelně). Ostatní uživatelé volají do jazykové poradny náhodně, příležitostně. Podnět k zavolání byl např. vyvolán snahou o objasnění významu slov, jazykovými spory na pracovišti, neznalostí určitého jazykového jevu při formulování dopisu, žádosti, životopisu apod. Někteří tazatelé žádají o radu při vypracovávání domácích úkolů, upozorňují na nedostatky v hromadných sdělovacích prostředcích aj. Dotazy se většinou týkají formální stránky jazyka a odpověď na ně je možné nalézt v základních jazykových příručkách.
Na závěr této části bych chtěla připomenout, že se v praxi setkáváme se dvěma, zdánlivě protichůdnými skupinami uživatelů, jejichž společným jmenovatelem je statické chápání jazykových jevů. Jedni tazatelé vidí jazyk pouze z pohledu diachronního, druzí zase naopak z pohledu synchronního; neuvědomují si, že současný stav je výsledkem dlouhodobého vývoje, že na základě systémově periferních jevů nelze posuzovat celkový stav jazykového systému apod.
Od září r. 1985 do května r. 1986 jsem zaznamenávala jednotlivé jazykové dotazy; za tu dobu jsem zachytila celkem 5 448 dotazů (průměrně 40 dotazů denně).[5] Jako kritérium pro jejich třídění jsem si vybrala třídění podle jednotlivých jazykových rovin. Je pochopitelné, že jde o zjednodušený pohled, neboť jsem nevyčleňovala ty jevy, které přesahují rámec jedné jazykové roviny (jde především o jevy formálněmorfologické a syntaktické odrážející se v pravopise). Podstatně jsem zúžila i skupinu jevů řazených do oblasti stylistiky, protože dotazy, které by byly formu[121]lovány s ohledem na stylistické využití určitého jazykového prostředku, jsou vzácností.
Na základě vyjmenovaných skutečností a zobecnění lze konstatovat:
/1/ Nejvíce dotazů náleží do plánu pravopisného, a pokud bychom mezi pravopisné jevy řadili i jevy formálněmorfologické a jevy týkající se shody, procento pravopisných dotazů by vzrostlo. Příčin tohoto stavu je podle mého názoru několik:
a) přeceňování pravopisu — jde o jev stále aktuální, na nějž se už mnohokrát poukazovalo. Veřejnost ve velké míře ztotožňuje pravopis s jazykem vůbec, všeobecně je rozšířen názor, že kdo ovládá pravopis, ovládá češtinu a naopak;
b) jeho nedokonalé zvládnutí — zde existuje rozpor mezi množstvím hodin věnovaných pravopisu ve škole a stupněm znalosti základních pravopisných jevů. Pravopisné návyky a dovednosti jsou tedy z hlediska nepříznivého celospolečenského nazírání na pravopis nedostatečné;
c) uživatelé ve většině případů neumějí systematicky užívat základní pravopisnou příručku, nalézt v ní potřebné informace a tyto informace správně dešifrovat (velice často tazatelé údaje uvedené v hranatých závorkách, tzn. výslovnost, považují za pravopisnou dubletu);
d) část pravopisných dotazů pramení z toho, že tazatelé užívají starší vydání Pravidel českého pravopisu a chtějí si ověřit platnost uvedených údajů (zda nedošlo k posunu v kodifikaci).
Zde je na místě upozornit, že Pravidla českého pravopisu jsou mnohými uživateli považována za univerzální příručku, tzn. za jazykovou příručku obsahující souhrnnou slovní zásobu a všechny morfologické údaje.
/2/ Analýzou jednotlivých jazykových jevů lze dále zjistit, že v popředí zájmu uživatelů jsou ty jazykové jevy, které ukazují na jistý posun a vývojové tendence v jednotlivých jazykových rovinách, a ty jevy, u nichž existuje variantní způsob řešení.
/3/ Určité množství dotazů pramení z toho, že u daných jevů došlo ke změně kodifikace v relativně nedávné době: např. psaní předložky s a z v 2. pádě, skloňování zájmen on a ono, skloňování podst. jm. ve spojení se složenými číslovkami zakončenými na jedna, dva, tři, čtyři.
/4/ V současnosti můžeme konstatovat, že uživatelé věnují velkou pozornost jazykovému vyjadřování v hromadných sdělovacích pro[122]středcích. Jejich kritika však bohužel většinou ulpívá na jednotlivostech, zejm. formálních, posuzují tedy pouze jazykovou správnost a na jejím základě pak usuzují, že jazykové vyjadřování v hromadných sdělovacích prostředcích je „v hlubokém úpadku“.
Tab. 1. Celkový přehled dotazů
Celkem | 5 448 |
|
Pravopis | 2 800 | (51,4 %) |
Morfologie | 1 029 | (18,9 %) |
Lexikologie | 923 | (16,9 %) |
Syntax | 396 | (7,3 %) |
Stylistika | 25 |
|
Výslovnost | 30 |
|
Grafická úprava | 48 |
|
Řečová etika | 33 |
|
Ostatní jazykové dotazy | 87 |
|
Nejazykové dotazy | 77 |
|
Tab. 2. Celkový přehled pravopisných dotazů
Celkem | 2 800 |
|
Velká písmena | 850 | (31,0 %) |
Psaní slov přejatých | 442 | (16,1 %) |
Interpunkce | 344 | (12,5 %) |
Psaní slov domácích | 294 | (10,7 %) |
Spojovník | 290 | (10,6 %) |
Zkratky | 218 | (7,9 %) |
Spřežky | 130 | (4,7 %) |
Dělení slov | 115 | (4,2 %) |
Psaní vlastních jmen | 99 | (3,6 %) |
Transkripce | 11 | (0,4 %) |
Různé | 7 | (0,3 %) |
Jádro požadovaných informací o pravopise tvoří dotazy na velká písmena, příd. jm. složená, interpunkci a psaní slov přejatých. První tři vyjmenované skupiny mají několik společných rysů:
a) dosavadní složitá pravidla pro jejich užití (z hlediska uživatelů),
b) značná míra závislosti na mimojazykové skutečnosti,[5a]
[123]c) rozkolísanost v úzu, např. nejednotná praxe hromadných sdělovacích prostředků, zejména denního tisku (sociálně ekonomický rozvoj — sociálně-ekonomický rozvoj, karpatsko-dukelská operace — Karpatsko-dukelská operace).
U psaní velkých písmen a psaní cizích slov zde přistupuje vliv slovenštiny, u cizích slov ještě vliv výslovnosti.
Tab. 3. Velká písmena
Celkem | 850 |
|
Názvy složek (zejm. výbory, rady) | 134 | (15,8 %) |
Školy, soudy, notářství, ministerstva | 91 | (10,7 %) |
Názvy jedinečných institucí | 88 | (10,3 %) |
Názvy ulic, náměstí, tříd | 67 | (7,9 %) |
Názvy domů, staveb | 41 | (4,8 %) |
Názvy akcí, soutěží | 39 | (4,6 %) |
Směrnice, vyhlášky | 36 | (4,2 %) |
Názvy výtvorů slovesných | 36 | (4,2 %) |
Při rozdělování dotazů týkajících se velkých písmen jsem postupovala podle Pravidel českého pravopisu a na základě toho jsem vyčlenila 35 skupin. Pro informaci uvádím ještě některé další: jména dílů světa, jejich částí, zemí (nejčastější typ Jihlavsko) — 28, ochranné známky, značky — 24, názvy sídlišť, čtvrtí — 22 (nejčastější Jižní Město — 8), zástupné názvy — 19, obyvatelská a národní jména — 19, jména útvarů povrchu zemského — 18, názvy cen, řádů, vyznamenání — 17 atd.
Tab. 4. Psaní slov přejatých
Celkem | 442 |
|
Psaní s — z | 136 | (30,7 %) |
Psaní i — y | 89 | (20,1 %) |
Kvantita | 66 | (14,9 %) |
Ostatní | 129 | (29,4 %) |
Nejfrekventovanější jednotlivosti: kurs (42), vytypovat — vytipovat (35), diskuse (20), resort (14).
Celkem | 334 |
|
Přívlastek těsný — volný | 40 | (13,9 %) |
Oddělování vedlejších vět | 26 | (8,9 %) |
Přístavek | 26 | (8,9 %) |
Čárka před: zejména, především, hlavně, zvláště | 25 | (8,8 %) |
Čárka před včetně | 17 | (5,0 %) |
Mezi další časté dotazy patří: typ můj otec Pavel Novák — 13, přívlastek postupně rozvíjející — několikanásobný — 11, typ ČKD Praha — 10, čárka před nebo — 10 atd.
Tab. 5. Psaní slov domácích
Celkem | 294 |
|
Zdvojené souhlásky | 66 | (28,2 %) |
Předpony s — z | 51 | (21,8 %) |
Psaní i — y uvnitř slova | 39 | (16,7 %) |
Předložky s — z | 36 | (15,4 %) |
Psaní mě — mně uvnitř slova | 11 | (4,7 %) |
Nejfrekventovanější jednotlivosti: příd. jm. typu ranní — 56, ze strany — 12, ližiny — 3, bidlo — 3.
Tab. 6. Psaní spojovníku
Celkem | 290 |
|
Příd. jm. složená zakončená na -o | 154 | (53,7 %) |
Příd. jm. složená zakončená na -ě | 118 | (40,6 %) |
Ostatní (např. propan-butan) | 19 | (6,5 %) |
Přes polovinu dotazů týkajících se psaní zkratek (218) tvoří dotazy na psaní zkratek vysokoškolských titulů (128). Uživatele nejčastěji zajímá psaní velkého písmena u zkratky ing. (51).
Tab. 7. Celkový přehled morfologických dotazů
Celkem | 1 029 |
|
Podstatná jména | 645 | (64,7 %) |
Slovesa | 112 | (11,1 %) |
Přídavná jména | 90 | (8,7 %) |
Číslovky | 53 | (5,1 %) |
Zájmena | 51 | (4,9 %) |
Určování slovních druhů | 44 | (4,2 %) |
Předložky | 31 | (3,0 %) |
V oblasti morfologie se dotazy týkaly vedle jevů, které se promítají do pravopisu (zejména jde o 7. pád mn. č. podst. jm. rodu mužského zakončených na -l), především těch, u nichž má současná čeština variantní prostředky (např. dvojí systém koncovek ve 2. a 6. pádě č. j. [125]podst. jm. rodu mužského neživotného), dále těch, u nichž se prosazuje tendence po neměnnosti kmene (6. pád č. mn. podst. jmen rodu mužského zakončených na -g, -h, -ch, -k) a po tvarovém vyrovnání (např. zbýt — zbydu),[6] a konečně pak těch, které se zdají být z hlediska současného stavu morfologického systému jevy izolovanými a nesystémovými (např. skloňování podst. jm. ruce a číslovek dvě, obě).
Nejpočetnější skupinu tvořily dotazy týkající se skloňování podst. jm. (to potvrzuje složitost současného morfologického systému). Rozdělíme-li tyto dotazy do dvou skupin, a to na dotazy týkající se skloňování podst. jm. obecných (342 dotazů) na jedné straně a podst. jm. vlastních (303) na straně druhé, zjistíme, že jsou to skupiny co do množství téměř vyrovnané. Vysoký počet dotazů na skloňování vlastních jmen je dán tím, že vlastní jména tvoří přece jen jistou autonomní oblast v systému českého tvarosloví a že se řídí svými specifickými zákonitostmi (např. tvoření 3. pádu č. j. rodných jmen a příjmení, a to zejména ve spojení podst. jm. obecné + rodné jméno + příjmení).
Tab. 8. Podst. jm. rodu mužského životná i neživotná (pádosloví)
Celkem | 125 |
|
7. pád mn. č. | 29 | (23,2 %) |
6. pád j. č. | 28 | (23,2 %) |
6. pád mn. č. | 24 | (19,2 %) |
2. pád j. č. | 14 | (11,2 %) |
Nejfrekventovanější jednotlivosti: 7. pád mn. č. od slova manžel (12).
Tab. 9. Podst. jm. rodu ženského (pádosloví)
Celkem | 50 |
|
7. pád mn. č. | 12 | (24,0 %) |
2. pád j. č. | 11 | (23,2 %) |
6. pád mn. č. | 9 | (18,0 %) |
2. pád mn. č. | 9 | (18,0 %) |
Nejfrekventovanější jednotlivost: podst. jm. práce (6).
U podst. jm. rodu středního (32) se dotazy nejčastěji týkaly 6. pádu mn. č. (16), u rodných jmen a příjmení (220) 3. pádu j. č. (84) a 2. pádu jmen typu Vašica (29).
U sloves (112) tazatelé žádali o radu zejména při tvoření 3. osoby mn. č. od sloves 4. slovesné třídy (28), při tvoření příčestí trpného [126](19), při určování slovesných kategorií (13) a při psaní kondicionálu abyste (12).
V popředí zájmu uživatelů ptajících se na příd. jm. (90) bylo skloňování příd. jm. přivlastňovacích (30) — zejména typ Jana a Eva Novákovy, utvoření náležitého tvaru pro označení manželského páru typu Novotní — Novotných (28) a významový rozdíl mezi příd. jm. složenými a jmennými tvary (11).
Jádro dotazů u číslovek (53) tvořily dotazy na spojení složených číslovek zakončených číslicemi jedna, dva, tři, čtyři a podst. jm. (19) a na skloňování číslovek dva, oba (14), u zájmen (51) pak na skloňování zájmen on, ono (17) a zájmena já (18).
Tab. 10. Celkový přehled lexikologických dotazů
Celkem | 923 |
|
Význam slov a slovních spojení | 498 | (53,9 %) |
Tvoření slov | 349 | (37,5 %) |
Terminologie | 21 | (2,1 %) |
Etymologie | 20 | (2,1 %) |
Germanismy | 19 | (2,0 %) |
Synonymie | 16 | (1,7 %) |
Nejfrekventovanější jednotlivosti: řídicí — řídící (27); význam slova pábení (12); psaní slova výjimka (11); proč je ředitel, a ne řiditel (10); ústrojnost slova zohlednit (7).
V oblasti lexikologie (sémantiky i slovotvorby) dotazy vyplývají z obecných tendencí v současné češtině: internacionalizace slovní zásoby, univerbizace, determinologizace, využívání konkurenčních slovotvorných prostředků (např. přípony -ny a -ní), vytváření standardních textů (administrativismy) a jejich přenášení do jiných stylových oblastí, ze snahy po jazykové ekonomii (vytváření zkratek a jejich začleňování do kontextu).
Především v této oblasti se uplatňují subjektivistické přístupy k jazyku a neracionalní postoje. Uživatelé většinou nedokážou lexikální jednotky, a to jak domácí, tak i cizí, posuzovat komplexně, tj. z hlediska funkčního, z hlediska adekvátnosti a systémovosti.
Tab. 11. Celkový přehled syntaktických dotazů
Celkem | 396 |
|
Shoda mezi podmětem a přísudkem | 127 | (32,1 %) |
Rekce | 70 | (20,6 %) |
55 | (13,9 %) | |
Užití zájmena svůj | 30 | (7,6 %) |
Shoda mezi podst. jm. a příd. jm. postponovaným | 20 | (5,1 %) |
Slovosled | 15 | (3,8 %) |
Nominativ jmenovací | 10 | (2,5 %) |
Užití 1. a 7. pádu podst. jm. v přísudku jmenném se sponou | 9 | (1,8 %) |
V rovině syntaktické, stejně jako v rovině morfologické, jsou dotazy vázány především na formální vztahy. Jednoznačně převažují dotazy týkající se shody. Ukazuje se, že shoda v širokém slova smyslu patří mezi jevy z hlediska uživatelů nejsložitější.[7] Nejistotu vyvolává především ta skutečnost, že tazatelé nerozlišují životnost biologickou a životnost jakožto kategorii mluvnickou.
Do této oblasti patří dotazy na psaní předložek neslabičných a spojek a, i na konci řádků, na to, zda psát číslovky číslicemi, nebo slovy apod.
Zvláštní skupinu dotazů tvoří ty, jejichž správné řešení je pro uživatele důležité z hlediska společenské prestiže. Sem lze zahrnout dotazy na sled titulů, na jejich vynechávání, na pořadí podpisů, na oslovování apod.
Do této skupiny lze zařadit např. různé informace o příručkách, o frekvenci českých hlásek, o slovenštině, o počtu slov v češtině, překlady textů do cizích jazyků, z cizích jazyků atd.
Z nastíněného přehledu vyplývá, že jazykové dotazy se týkají především jazykových jevů formálních, jejichž vyřešení lze nalézt v základních jazykových příručkách (v Pravidlech českého pravopisu, v Slovníku spisovného jazyka českého a Slovníku spisovné češtiny, v České mluvnici aj.), dále to, že uživatelé negativně hodnotí variantnost v jazyce a přeceňují jazykovou správnost. V tomto směru plynou úkoly zejména pro školní výuku; ta by se měla největší měrou podílet [128]na tom, aby pohled uživatelů na jazyk byl komplexní. Na druhé straně pak plynou úkoly i pro jazykovědce, např. odstranit jisté anomálie v pravidlech o psaní velkých písmen, zpřehlednit pravidla o shodě mezi podmětem a přísudkem, kodifikovat některé dosud nespisovné morfologické jevy apod.
Z každodenní poradenské činnosti je také zřejmé, že ta část veřejnosti, která jeví o češtinu zájem a má snahu získat nové poznatky, vítá každou prakticky zaměřenou jazykovou příručku. Z této skutečnosti pak vyplývá další úkol pro jazykovědu (zejména pro jazykovou kulturu): zabezpečit vydávání takových popularizačních příruček, které by vedly k dalšímu vzdělávání uživatelů češtiny.
[1] Srov. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979.
[2] Nulovými informacemi míním např. takto zformulovaný dotaz: „ČKD, trakce, číslo“ (tazatel, jak se posléze ukázalo, chtěl vědět, v jakém čísle je užito podst. jm. trakce).
[3] Srov. A. Polívková — I. Svobodová, Současný stav a úkoly jazykové poradny, NŘ 70, 1987, s. 6—10.
[4] Srov. Z. Hrušková, Z jazykové poradny Ústavu pro jazyk český, NŘ 40, 1957, s. 309—310; A. Polívková, Z jazykové poradny, NŘ 55, 1972, s. 27—33.
[5] V poslední době počet dotazů stoupl; často během dopoledne zodpovídáme i 80—90 dotazů.
[5a] Jako příklad lze uvést psaní a užívání složených příd. jm. Z dotazů je patrné, že počet těchto slovních spojení neustále stoupá, často jsou však tvořena nevhodně a zcela zbytečně. Mnozí tazatelé přicházejí s celou řadou těchto příd. jm., vytržených z kontextu, a neuvědomují si, že jejich psaní není záležitostí pouze formální, nýbrž formálně-sémantickou; že je tedy nutné znát nejen podst. jm., ke kterému se příslušné příd. jm. vztahuje, ale i to, jakou skutečnost chceme tímto spojením pojmenovat. Je zřejmé, že pravidlo o psaní složených příd. jm. nelze převratným způsobem zjednodušit; stále budou patrně existovat tři způsoby psaní složenin s první částí na -ě a dva způsoby u složenin s prvním komponentem zakončeným na -o. Jde o to, vštípit uživatelům jazyka, aby příd. jm. složená užívali rozvážně, promyšleně a zejména pak adekvátně vzhledem k pojmenování skutečnosti. Za zmínku stojí i fakt, že tazateli nebývají ve většině případů autoři těchto spojení, ale korektoři, písařky apod.
[6] Podle informace pracovníků brněnské jazykové poradny se tyto dotazy v Brně nevyskytují.
[7] Tazatelé často váhají při volbě koncovky u příd. jm., které stojí za podst. jm. a na kterém závisí další výraz, např. porozumění procesům týkajícím se živých organismů.
Naše řeč, volume 71 (1988), issue 3, pp. 118-128
Previous Alena Polívková: K některým úkolům jazykové výchovy
Next Miloslava Knappová: Skloňování osobních jmen příslušníků slovenského národa v češtině