Český dialektolog Luděk Bachmann (1931—1987)

Pavel Jančák

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Po těžké nemoci zemřel 21. ledna 1987 v Praze PhDr. Luděk Bachmann, CSc., dlouholetý pracovník Ústavu pro jazyk český ČSAV. Težiskem jeho odborné práce byla dialektologie a většinu svých příspěvků uveřejnil v našem časopise. Úspěšná byla také jeho činnost popularizační, zejména se uplatňoval jako autor rozhlasových jazykových koutků (některé byly zařazeny do výběru Čeština všední i nevšední, Praha 1972).

Předpoklady pro práci ve zvoleném oboru, jíž se věnoval s příkladným zanícením, získal bezpochyby už na svém rodném Vysokomýtsku (narodil se 18. srpna 1931 v Domoradicích), v kraji s bohatou kulturní a regionální tradicí, kde se dosud uchovávají četné nářeční rysy. Po maturitě na vysokomýtském gymnáziu studoval L. Bachmann v letech 1950—55 na filozofické fakultě UK, a to český jazyk se zaměřením na dialektologii a fonetiku (v těchto specializacích byl žákem V. Vážného a B. Hály). Bezprostředně po studiích působil pět let jako asistent na býv. Vysoké škole pedagogické v Praze (zde bylo pro něj zvlášť významné setkání s dialektologem Kv. Hodurou). Už v průběhu této činnosti prohluboval své studium dialektologie jako externí aspirant ÚJČ. V té době vyšel i jeho první samostatný příspěvek věnovaný vývoji nářeční slovní zásoby (NŘ 42, 1959), který se opíral o vlastní zkušenosti a o bohatý materiál z rodné obce. Rodnému kraji věnoval pak i svou kandidátskou disertaci, všestrannou a bohatě dokumentovanou nářeční monografii (Nářečí na Vysokomýtsku, 1964), která však zůstala v rukopise.

Studiem nářeční slovní zásoby, jehož výsledkem byly i jeho další publikované příspěvky (o slově celina NŘ 43, 1960 a 44, 1961 a o slově stezka NŘ 45, 1962), se intenzívně zabýval zvláště po svém příchodu do dialektologického odd. ÚJČ (od r. 1960). Zde se v té době účastnil zejména schematického kartografického zpracování výsledků ankety se Slovníkovým dotazníkem, na jehož základě byla pak vybrána lexikální hesla pro připravovaný terénní Dotazník pro výzkum českých nářečí určený pro Český jazykový atlas. V oblasti nářečního lexika se stal zkušeným a citlivým odborníkem a tato problematika mu byla stále blízká (srov. např. příspěvek ve sb. Jazykovědné sympozium 1971, Brno 1973 a vystoupení na slovenské dialektologické konferenci v Prešově v r. 1975, viz Dialektologický zborník I, Bratislava 1980).

L. Bachmann patřil k těm pracovníkům, kteří většinu svého úsilí věnovali Českému jazykovému atlasu. Zvlášť významná je jeho účast na přímém terénním výzkumu (celkem v 54 bodech sítě). Měl vzácný, pro dialektologa neocenitelný dar navazovat nenásilným způsobem kontakt s neznámými lidmi a získat si jejich důvěru. A to je první předpoklad k získání spolehlivého nářečního materiálu. Jako školený fonetik byl výborným pozorovatelem a znal[270]cem jazyka. Měl smysl pro fakta, pro přesnost, pro jazykový detail. Výsledky této jeho práce jsou uloženy jak v publikovaných Českých nářečních textech (Praha 1976), tak zejména v rukopisných terénních dotaznících, zpracovaných s nesmírnou pečlivostí. Při kartografickém zpracování materiálu, jehož se v první fázi také aktivně účastnil (viz Český lid 67, 1980), jsou spolehlivou oporou při vytváření obrazu celkového. V souvislosti s pracemi na Českém jazykovém atlase zkoumal česká nářečí také v zahraničí, a to na Kladsku (Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 12, 1972) a v Bosně (NŘ 53, 1970).

Také druhou svou specializaci, studium fonetiky, dovedl L. Bachmann vhodně uplatňovat. Měl vzácný cit pro kulturu mluveného slova (byl např. zasvěceným posuzovatelem rozhlasové čtené podoby Poláčkova románu Bylo nás pět v mistrovském podání Fr. Filipovského, viz sb. Slyšet se navzájem, Praha 1966) a byl zván jako expert k rozhlasovému nebo televiznímu natáčení podkrkonošských pohádek. K nejcennějším badatelským výsledkům z této oblasti patří příspěvek, v němž na základě experimentálního rozboru nahrávek mluvených projevů ze Železnobrodska prokázal (spolu s J. Bachmannovou) existenci přízvuku na předposlední slabice také v severovýchodočeských nářečích (Studia z fil. pol. i słowiańskiej 15, 1976 a Slavica Pragensia 21, 1978).

Vykonal tedy dialektolog L. Bachmann během svého předčasně uzavřeného života kus poctivé práce. My, kteří jsme ho důvěrně znali z každodenní spolupráce na Českém jazykovém atlase, jsme si dobře vědomi i jeho podílu na tomto společném díle.

Naše řeč, volume 70 (1987), issue 5, pp. 269-270

Previous Zdeněk Tyl: K životnímu jubileu Milady Nedvědové

Next Anna Pecušová: Softbal, či softbol?