Časopis Naše řeč
en cz

K dějinám slova celina

Luděk Bachmann

[Články]

(pdf)

-

V denním tisku i v rozhlasových relacích se zvláště poslední dobou — v souvislosti s jednáním o sedmiletém plánu rozvoje sovětského hospodářství — často setkáváme se slovem celina. Slovo celina není ovšem v češtině nové, ale dnes se vlivem ruštiny u nás šíří s novým, specifickým významem.[1] Probereme-li jen zběžně doklady na výskyt a užívání tohoto slova,[2] můžeme pozorovat zajímavou historii proměn jeho významového i funkčního rozsahu.

Výraz celina se objevuje již u D. Adama z Veleslavína; ten jej [147]vedle půda uvádí jako synonymum u hesla dno (Nomenclator quadrilinguis, kap. De domo et partibus eius, 1598, s. 514). V podstatě se stejnou platností jej dále dokládá K. Z. Vusín (Dictionarium bohemo-latino-germanicum, 1706?, s. 19, i Lexicon tripartitum, 3. č., 1742, s. 20) a F. J. Tomsa (Vollständiges Wörterbuch der böhmisch- deutsch- und lateinischen Sprache 1791, s. 72), u něhož je zaznamenán i další význam ‚spodní led‘ (v originále v německé verzi ‚Grundeis‘; týž stav zachycuje rovněž A. Bernolák, Slovár slovenskí česko-latinsko-německo-uherskí 1, 1825, s. 185, jen s tím rozdílem, že u významu ‚Boden‘ má ještě synonymum celá/pevná/zem).

Později však patrně slovo celina kromě uvedeného konkrétního významu postupně nabývá i významu abstraktního, a to vlastnosti — podobného jako u slova celost (srov. např. též mokřina — mokrost). Nasvědčuje tomu jeho zařazení u J. Dobrovského jak pod heslo Boden, tak také pod heslo Ganz, avšak pouze jako moravské varianty obecného označení celek (Deutsch-böhmisches Wörterbuch 1, 1821, s. 222).[3] Potvrzuje to zčásti i J. Jungmann, když mezi prvotními významy uvádí i význam ‚celost, něco celého‘ (Slovník česko-německý, 1835, s. 221, kde je celkem sedm významů slova celina, mj. také ‚nová, prvé nekopaná země, hladová země, mrtvá zem‘; srov. též významovou shodu v dokladech z díla M. Z. Poláka: v celině své — Cesta do Itálie 2, 1907, s. 31; v celosti své — tamže 3, s. 35). Na druhé straně je ovšem možné, že se už dříve obou významů užívalo paralelně a abstraktní význam jen nebyl v předchozích slovnících pro jejich převážně věcné zaměření zachycen.

Přitom však zůstává pozoruhodné, že Jungmann zase dál bez bližšího významového určení nejhojněji dokládá význam ‚dno‘, ačkoli z uvedených příkladů zcela jednoznačně nevyplývá a ty nejsou mezi sebou, jak patrno, totožné: jako perlami stkví se nebes celina; tu křepký z celiny jelen vznesl parohy; na celině stojmo svoditi půtku; po horoucí kráčí celině (poslední příklad je z autorova překladu Miltonova Ztraceného ráje; k tomu srov. pozdější překlad J. Davida, [148]který citovanou větu překládá slovy [Satan] … žhoucím slínem šel, 1909, s. 31).[4] Tato skutečnost je tím zajímavější, že se Jungmann bezpochyby snažil postihnout jednotlivě všechny, třebas mnohdy nepatrné významové odstíny, a navíc zejména proto, že doklady, kterých užívá, jsou vybrány právě z jeho vlastních děl a překladů. Z ostatních významů slova celina zasluhuje aspoň zmínky význam ‚hrouda‘, u něhož Jungmann připomíná také polskou podobu celizna (!); vedle toho však uvádí slovo celizna na jiném místě jako samostatné domácí heslo — ale s omezením výskytu na moravskou oblast, a to ve významu ‚ledová vrstva, škruta‘ (srov. obdobný výklad Tomsův u výrazu celina).

Jungmannův materiál konečně ukazuje i na zvětšenou frekvenci tohoto slova, které se v obrozenském období uplatňovalo v širokém významovém rozpětí (vymezeném však vcelku shodně už Dobrovským lat. výrazy totus, solidus, integer). Slovo celina náleželo pravděpodobně k zcela běžným vyjadřovacím prostředkům, neboť se neobjevuje jen v umělecké literatuře, ale proniká také do textů odborných (i když zrovna v nich může jít o novotvar, popřípadě o prvek potenciální), např. jednorodí dílové celiny slují také nápodobní (A. Marek, Základní filosofie, 1844, s. 209), celina slove přeslínek (J. Presl, O přirozenosti rostlin, 1820, s. 84).

Na jeho všestranné rozšíření měla jistě přímý vliv i formální stránka — zakončení na tehdy velmi produktivní, ba až módní příponu -ina.

Na důkaz toho alespoň stručný výčet některých namátkou vybraných názvů, které jsou v dnešní češtině už neobvyklé: okolina, dálenina, blyskotina, lesina, rolina, mrtvina; poslední výraz najdeme i u Fr. Bartoše ve významu ‚celina‘ (viz dále).[5] — Je možno ještě připomenout, že se slovo celina v té době vyskytuje také v příslovečné platnosti v podobách v celině, celinou s významem ‚vcelku, celkem‘; ty ovšem Jungmann nezaznamenává.

Další, přímé doklady, zachycené soustavnou excerpcí (v archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV) a zhruba chronologicky navazující na období Jungmannovo, poskytují mnohem názornější přehled o užívání tohoto slova, hlavně tím, že ukazují frekvenci v jeho významo[149]vém rozložení. Jsou to jednak případy, v nichž převážně pokračuje abstraktní význam, jednak případy odborného zaměření a nářečního charakteru, kde přirozeně převládá význam konkrétní. Zpočátku zřetelně vystupuje jako základní vytčený už význam ‚celost, něco celého‘: roztrhnout celinu vpůli; Asie s Austrálii … činí nepřetržitou celinu (Květy, 1869). Později se začíná projevovat nový významový posun — dotud nejrozšířenější obecný význam se zase zužuje, resp. specifikuje na jednotnou masu, která je dále obvykle spojena s představou plošného celku: celina vod, sněhová celina; je snad vhodné ještě poznamenat, že u výrazu celina se vůbec často objevuje určení přídavným jménem sněhový, ledový (srov. celina ledová, „posaváde neroztříštěná“ — Česká včela, 1835; viz i na s. 150). Tento stav se do jisté míry obráží též v tom, zda a s jakým přívlastkem se slovo celina spojuje. V starších dokladech se nezřídka vyskytuje samostatně, např. ztuhnout v celinu (o krách), celina jest strašná samotnost (M. Z. Polák, tamže 4, s. 24), přívlastkové výrazy pak vycházejí ze spojení dvou podstatných jmen, z nichž určující člen je v příslušném 2. pádě: celina nebes, celina starého světa. V novější době naproti tomu se pojmenování celina objevuje hojněji rozvito přívlastkem shodným, který udává látku označované věci: ledová celina, celina pevninná, skalní celina.

Nápadnější rozdíly se konečně projevují v míře výskytu; jestliže v obrozenské literatuře patřilo toto slovo přímo mezi oblíbené výrazy, vychází časem opět z užívání, takže zejména od počátku našeho století se s ním setkáváme stále řidčeji, nebo spíše ojediněle (proto je PS uvádí už jako archaismus). Lze předpokládat, že k tomu přispívá významově bohatý základ slova, který v daných podmínkách, kdy označení celina představuje vlastně vyjádření synonymní, snižuje možnost jednoznačného chápání. Přesvědčivým dokladem je sám název známého Šolochovova románu „Podňataja celina“ přeložený jako „Rozrušená země“. Týká se to však neméně i pleonastického opisu B. Mathesia, který větu sněžnoj celinoj projďot volk převádí slovy: po sněžné nedotčené celině projde vlk (proložil L. B. — čes. vyd., 1933, s. 98).

Slovo celina se dosud udržuje ve východočeském nářečí, zvláště pak u starší generace, a to ve významu ‚neporušená sněhová po[150]krývka‘.[6] Zřejmě odtud také pochází doklad z díla A. Jiráska, který uvádí i PS: hřbitov pak všechen bělal se jasnou celinou (U nás 1, 1897, s. 205). Podobné užití je ostatně zachyceno i u jiných autorů — u Holečka a Třebízského, např. čerstvě napadlá celina.

Se slovem celina se můžeme setkat ještě v odborném názvosloví, a to v poštovnictví (druh ceniny) a v hornictví, kde znamená ‚část ložiska, jehož celistvost nebyla dosud důlními pracemi porušena‘.

Nově k nám slovo celina proniká z ruštiny s významem ‚dosud neobdělávaná, panenská půda‘ (v tomto smyslu je také zařazuje Slovník spisovného jazyka českého, 1958, s. 200).[7] Ačkoli se začíná více uplatňovat nepochybně až po Říjnové revoluci, a hlavně od roku 1954 — v spojitosti se zaměřením sovětského hospodářství na využití veškeré půdy v zemi, není tento význam v ruštině nový (viz Daľův výkladový slovník 4, Moskva 1882, s. 577). Ukazuje se však také, že ani u nás nebyl dříve neznám; uvádí jej už Jungmann (srov. zde na s. 147) a po něm jako nářeční prvek též Fr. Bartoš; z toho lze soudit, že se slova celina rovněž v tomto významu užívalo původně hojněji.[8] Ale postupem času se souvislost s konkrétním specifickým významem natolik oslabila, že se nyní opět rozšiřuje jako [151]název nový, zejména v našem zpravodajství o práci na „celinách“ v Sovětském svazu.[9]

Pro úplnost si ještě souhrnně všimneme začlenění slova celina v širší souvislosti slovanské, protože jde jasně o lexikální jednotku všeslovanskou. Svědčí o tom nejenom už jeho indoevropský základ,[10] ale též jeho rozšíření po celé slovanské oblasti — třebas v různém hláskovém znění a v různých slovotvorných podobách, popřípadě i s drobnými odchylkami významovými. Podle A. Preobraženského[11] znamená ve většině slovanských jazyků ‚neobdělávanou nebo poprvé zoranou půdu (novinu)‘, v srbštině ‚něco nedotčeného (např. sníh, v němž není stop)‘, v slovinštině pak ‚bezúhonnost‘; není jistě bez zajímavosti, že pro češtinu příslušná paralela není uvedena.

Zdá se, že slovo celina/celizna je poněkud živější na východě naší západní slovanské jazykové skupiny; ukazuje to jednak jeho mnohovýznamovost, jednak bohatší synonymika v slovenštině a v polštině. Tak Slovník slovenského jazyka (SAV, 1959, s. 157) stanoví u něho pět významů, čtyři z nich bez dalšího funkčního rozlišení jako u výrazu stylisticky zcela neutrálního (přisuzuje mu pouze odborné zaměření v hornictví); na rozdíl od češtiny tu zřejmě zůstal nepřetržitě víceméně běžný význam ‚dosud neobdělávaná půda‘, jak to potvrzuje i slovenský název citovaného Šolochovova románu „Rozoraná celina“ (slovo celec = ‚nezoraný kus pole mezi dvěma rolemi‘ pokládá Slovník slovenského jazyka jen za prvek nářeční, kdežto M. Kálal je neoznačuje bt, což u něho znamená, že jde o slovo spisovné). Pro polštinu by bylo možné uvažovat též o souvislosti s původním významem (srov. na s. 147), neboť se u výrazů calizna, calec zřetelněji projevuje význam ‚pevná (základní) vrstva‘ (B. Vydra má přímo ‚základ, obsah‘).[12]

Naproti tomu v ruštině patrně vlivem společenských a ekonomických podmínek zatlačil význam ‚dosud neobdělávaná půda‘ ostatní [152]paralely do okrajovějších poloh (i když Výkladový slovník ruského jazyka, sv. 4, Moskva 1940, s. 1208, zaznamenává u hesla celina — v starobylé podobě rovněž celizna — také širší odstín ‚vůbec nedotčený povrch něčeho, panenské místo‘). Za povšimnutí stojí ještě věcný materiál Velké sovětské encyklopedie (2. vyd., sv. 46, s. 486), v němž najdeme slovo celina též ve funkci místních názvů: Celina — jméno vesnice v okrese Celinný (Rostovská oblast).

Stručný nástin života slova celina měl za cíl ukázat, jak se toto slovo v rozdílných svých významech uplatňuje v různých vývojových obdobích českého jazyka, a na konkrétním příkladě upozornit na některé okolnosti, které mohou působit při rozvoji slovní zásoby.


[1] Několikerým přejetím prošla i jiná slova, např. družba — k tomu viz V. Křístek, Pracovní proces a vývoj jazyka, Naše řeč 35, 1951/52, s. 1—7.

[2] Čerpal jsem vesměs z lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV; bližší bibliografické údaje uvádím pouze u citátů souvislejších nebo odjinud převzatých, jinak odkazuji na materiál Ústavu pro jazyk český.

[3] K významové nevyhraněnosti těchto výrazů srov. výklad v Příručním slovníku jazyka českého (dále jen PS); PS u hesla půda kromě základního významu ‚povrch zemský, prsť‘ zaznamenává mj. též širší význam ‚spodní vrstva, podklad, základ‘, řidčeji také ‚podlaha, spodek něčeho‘, v konkrétním případě ‚pevnina, dno‘, jakož i význam ‚prostor pod střechou‘; obdobně u hesla podlaha (v zast. smyslu rovněž ‚poschodí‘) uvádí též ustálené spojení začít od podlahy (tj. od základu) a u hesla země obvyklé úsloví srovnat něco se zemí (rozumí se ‚zbořit do základu‘).

[4] Srov. poznámku v studii V. Křístka, Ostravská hornická mluva, 1956, s. 127: v laštině i mluvě horníků je to [celina]… hlína (mazlavá), tedy nikoli celistvé pole, netknuté pole, jako např. pol. calizna nebo něm. Feldgänze.

[5] Náleželo by sem vlastně i slovo zmrzlina (a když vidí rota míru naplněnu, obrací zmrzlinu opak do plamenů — K. J. Erben, Kytice, 1833, s. 83), které dnes už chápeme výhradně v metonymicky přeneseném významu ‚cukrářský výrobek‘, podobně i modřina — nyní jen v označení krvavé podlitiny na lidském těle.

[6] Na můj dotaz mi matka, rodem ze Svařeně na Vysokomýtsku, blíže vyložila význam asi takto: hluboký sníh zarovná všechno v jedinou pláň — a protože se není podle čeho orientovat, dá se v ní lehce zabloudit.

[7] Vhodný materiál jsem našel v překladu článku V. Vasiljeva Na celině po pěti letech, napsaném pro Svobodné slovo (15, č. 81 — 5. 4. 1959): „Celina — v jazyku rolníka půda, která nepoznala pluh. Na východ od Volhy, na širých rovinách Kazachstánu a Sibiře ležely neorané stepi. Celý ten stepní oceán šuměl kavylem až k předhoří Altaje, ozýval se křikem jestřábů a v zimě tonul v sněžném mlčení. Jen zřídka jsi tu potkal osady. Sta kilometrů dělily jednu od druhé“. — Je zde též několik dokladů na to, jak je toto slovo v ruštině produktivní: oddíly „celinníků“; má doma už dva „rodilé celinníky“ — synky, kteří se narodili v Kazachstánu; sovchoz „Celinný“. Za poznámku nakonec stojí ještě příklad přenesení významu: Nástup na masnou celinu začíná.

[8] Podle Bartoše celina, celec, celizna = 1. ‚mrtvina, mrť, mrtvá, hluboká země‘; 2. ‚sníh napadlý nohou ještě netknutý‘ (Dialektologie moravská 1, 1886, s. 202); sem zřejmě patří i sporadické doklady z novějšího období, patrně též moravské dialektismy: [voda] vymlela cestu až do celiny (J. Herben, Do třetího a čtvrtého pokolení, 1889, s. 212; týž příklad je i v PS, ale bez územního omezení); dával pozor, aby nikde nezůstala „celina“, aby pěkně všude zrno zavláčel (J. Jahoda, Románové šestero, 1930, s. 185; u tohoto případu by mohl být nasnadě také význam ‚hrouda‘ — srov. Jungmannův slovník, ačkoli zase, jak mě upozornil M. Balcar, nar. v Horní Čermné na Lanškrounsku, tam se rovněž tak říká nezoranému místu, vyjede-li nedopatřením pluh z brázdy — srov. i Kálalův Slovenský slovník, 1924, s. 53).

[9] Podobná situace je i u výrazu holina, který se v současné době znovu ujímá také vlivem ruštiny.

[10] Srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Nakladatelství ČSAV, 1957, s. 56.

[11] A. Preobraženskij, Etimologičeskij slovar’ russkogo jazyka, část 1, s. 45.

[12] Viz Slovník jazyka polského I, Varšava 1958, s. 775, a B. Vydra, Polsko-český slovník, 1947, s. 35.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 5-6, s. 146-152

Předchozí Karel Horálek: O překladatelský sloh jevištní

Následující František Daneš: Hutní — hutnický

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1