K úloze některých spojovacích prostředků v textu (zvl. prostředků s významem odporovacím)

Eva Macháčková

[Články]

(pdf)

-

Cílem našeho článku je vysvětlit, proč se syntaktický popis nemůže omezovat na rozbor souvětí a samostatných vět jednoduchých. Významové mezivětné vztahy přesahují totiž rámce souvětí a samostatných vět a nalezneme je tedy v souvislém textu i mezi samostatnými větnými celky (oddělenými tečkou). Dosavadní mluvnice si tohoto jevu všímají jen okrajově.

V. Šmilauer[1] uvádí, že „všechny definice skladby konstatují, že skladba, část mluvnice, je naukou o větě, dodává se o souvětí, nebo se to říká souhrnně: o větných celcích“. F. Kopečný[2] definuje skladbu jako nauku o větě a jejích členech, nauku o způsobu skládání slov ve větu (a o způsobu vzájemného skládání vět)“. Souvětí[3] pak je „syntaktická jednotka skládající se ze dvou nebo více vět spojených ve vyšší mluvnický i obsahový celek, v němž věty ztrácejí svou samostatnost a vstupují do vzájemných syntaktických vztahů“.

V Šmilauerově (s. 271 a 374) a Bauerově-Greplově skladbě (s. 230) najdeme však i upozornění na to, že obsahový celek může být tvořen též sledem samostatných jednoduchých vět. „Hranici mezi souvětím a sledem samostatných vět stírá též dosti časté užívání souřadicích spojek na začátku samostatných vět … mluvené projevy nejsou vždy dosti výrazně rozčleněny koncovými předěly, takže vznikají celé řetězce polosamostatných výpovědí; naproti tomu v projevech psaných se syntaktické členění projevu na uzavřené a neuzavřené jednotky provádí zpravidla výrazněji“ (Bauer-Grepl). Specifické problematiky mluvených projevů si nebudeme dále všímat.[4] Mluvené projevy mají totiž své zvláštnosti. Jak píše J. A. Zemská,[5] „řečový proud“ se těžko rozčleňuje; při popisu hovorové syntaxe se nemůžeme opírat o větu jako o základní jednotku.

V našem článku se soustředíme na popis vztahů v textech psaných, autorem ztvárněných do jistých celků (jednotek). Při popisu nemůžeme od sebe odtrhovat vztahy vět uvnitř souvětí a vztahy mezi samo[114]statnými větami, popř. souvětími.[6] Významové a syntaktické vztahy existují v textu jako celku a zabývá se jimi nadvětná (textová) syntax.

Na vytváření spojitosti a soudržnosti textu se podílejí spojovací prostředky, které nazýváme konektory. Jako konektory se uplatňují některé prostředky gramatické, lexikální, ale i neverbální a mimojazykové. S různými názory na pojetí konektorů, s jejich vymezením, přehledem a popisem se můžeme seznámit v zasvěcené obsáhlé stati J. Hoffmannové.[7]

Ze slovních druhů se jako konektory uplatňují především zájmena, příslovce, částice a spojky. Různé druhy zájmen, jimiž se na tomto místě blíže zabývat nebudeme,[8] se v textu mohou podílet na vyjadřování totožnosti nebo různosti předmětů, srov. např.: Chlapec zvědavě přiběhl až k černému vlčákovi. Ten se však na něho zuřivě rozštěkal … V textové výstavbě mají významnou roli i příslovce. Některá „ztrácejí (ve větě) částečně svůj původní lexikální význam, nabývají odstínů modálních, hodnotících, ev. expresívních a s postupným oslabováním jejich lexikálního významu se mění i jejich slovnědruhová příslušnost a mluví se o (polo)částicích, ev. o slovech nebo výrazech modálních nebo postojových“.[9] K těmto tzv. „větným“ příslovcím patří např. absolutně, jasně, jistě, patrně, prostě, skutečně, vážně aj. Změnu významu oproti původnímu příslovečnému si můžeme ukázat na příkladech: Choval se přirozeně. Choval se rozhodně. Ukryl se bezpečně proti přehodnocenému: Přirozeně o ničem nevěděl. Rozhodně o ničem nemluvil. Vím to bezpečně. Vidíme, že ve větách druhého typu se vyjadřuje postoj mluvčího k obsahu věty, jeho hodnocení větného obsahu, tedy komentující větná funkce. Některé takové výrazy se mohou uplatnit v textové syntaxi, jak si můžeme ukázat na příkladě slova ostatně; uvádí nějaký dodatečný argument k předcházejícímu tvrzení. Stojí buď na začátku celku, někdy i odděleno čárkami, jindy až za prvním větným členem nebo i dále: Ze ztracených knoflíků přišíval (Sudek) jen ty nejnutnější. Ostatně ani dobře nemohl (měl jen jednu ruku). — (Císař) nebyl schopen lži. [115]Má ostatně svědka, a svědka nad jiné důvěryhodného, pana Buška z Velhartic. Podobně se uplatňuje i výraz vlastně, který může uvádět nějakou opravu nebo změnu původního tvrzení. Do textové souvislosti zapojuje novou větu výraz stejně.[10] V následujícím příkladě se např. vyjadřuje význam ‚marnosti počínání‘ — výsledek není pro mluvčího prospěšný: Všechny čtyři (dívky) seděly v posledních lavicích jako kropenaté slepičky na hřadě. Stejně (tak jako tak) si je však po letech rozebrali starší spolužáci (tj. na nás stejně staré žádná nezbyla). — Textovou úlohu má i konektor jinak: Jen občas mu sousedka přišla uklidit. Jinak (co se ostatního týče) si (však) obstarával všechno sám. Napomáhá vyjádření kontrastu mezi oběma větami. Méně určitý význam má výraz jinak v následující ukázce: Tyto kornoutky s drobečky — to byl náš jediný častější styk s cukrářskými krámy. Jinak (kromě toho?) jsme se nezapomněli každý den podívat do cukrářských výloh.

Výraznou textovou funkci mají částice, jejichž vymezení a ohraničení není jednotné.[11] Za částice jsou např. považovány výrazy také, už, ještě. Slovnědruhové vymezení částic je zcela funkční: „Částice jsou slova vyjadřující postoj mluvčího k vyjadřované skutečnosti nebo ke kontextu.“[12] Výstižnou definici částic přináší Slovenská morfológia (Bratislava 1966, s. 746). Říká se v ní, že částice jsou slova, kterými podavatel navazuje na kontext nebo na situaci a přitom vyjadřuje různé významové odstíny jednotlivých výrazů nebo výpovědí i kontextových a aktualizačních vztahů. Vzhledem k funkčnímu vymezení částic patří k nim mnoho výrazů přehodnocených: přehodnocená příslovce, spojky apod.[13] Hranice mezi částicemi a jinými slovními druhy jsou plynulé. Jednotlivé slovnědruhové prostředky se v textu specifikují vzhledem ke kontextu. Zařazení jednotlivých výrazů k slovním druhům není však z hlediska textové výstavby rozhodující. Nemá smysl se např. přít o to, k jakému slovnímu druhu patří (při rozboru textu) výrazy také, přece, ovšem, zato aj., zda jsou to příslovce, částice, spojky. V textové [116]syntaxi jsou to konektory, které spojují větné celky a dodávají nějaký specifický významový prvek jako v následujícím případě slovo ještě: Ještě (po všem, co jsem už zkusil) jsem se pokusil vrátit psa Dušovi, ale řekl mi upřímně, že mu jeden, který mu zbyl, úplně stačí.

Zmínili jsme se o textové funkci zájmen, příslovcí, částic, ale ve funkci konektorů vystupují především spojky. Lišit tu musíme mezi spojkami podřadicími a souřadicími. V rámci souvětí uvozují podřadicí spojky větu závislou na (někdy) bezprostředně předcházející nebo následující větě řídící. Pokud stojí závislá věta „izolovaně“ (po tečce), závisí na předcházející (také nikoli nutně bezprostředně) větě řídící a tvoří tzv. parcelát — textovou realizaci větné struktury: Byl jsem sám. Protože mi nikdo nerozuměl.

K upevnění textové spojitosti a soudržnosti a k vyjádření vztahů vět v textu někdy od sebe značně vzdálených slouží však zvláště spojky souřadicí. Umožňují vyjádřit nejrůznější mezivětné vztahy a jejich působnost v textu překlenuje i velké vzdálenosti.

K mezivětným vztahům vyjadřovaným i mimo rámec souvětí patří vztah slučovací, stupňovací, důvodový, vysvětlovací, důsledkový a zvláště vztah odporovací. Vztah vylučovací se — v psaných textech — vyskytuje mimo rámec souvětí jen vzácně. Není bez zajímavosti povšimnout si toho, že v nejnovějších pracích[14] se liší pouze dva základní souřadné vztahy: slučovací a vylučovací. Na základní vztah slučovací se vrství další vztahy, např. i vztah odporovací. (Obě tvrzení tu totiž platí: Nepršelo, ale slunce nevysvitlo, tj. platí, že nepršelo a platí, že slunce nevysvitlo.) Na základní vztah vylučovací se další vztahy nevrství.[15]

Jednotlivé mezivětné vztahy se mimo rámec souvětí vyjadřují, jak už jsme řekli, pomocí konektorů. Tak každý ví, že konektor a se uplatňuje ve vztahu slučovacím při vyjadřování návaznosti, připojování; konektory pak, potom zase vyjadřují následnost v čase.[16] Výrazem přitom se např. vyjadřuje současná platnost dvou dějů, stavů. V následujícím příkladě má však složený konektor a přitom význam [117]již blízký výrazu a přece: význam přípustkově odporovací. On jediný (Sudek) tuto metamorfózu fotografie a dokumentu na umění provedl do důsledku. A přitom to byla stále fotografie, mechanický produkt fotografického přístroje.

V řadě významů v rámci vztahu slučovacího se uplatňuje výraz také.[17] Obvykle umožňuje jisté zkratkovité vyjádření díky předpokládaným společným znalostem pisatele a čtenáře (tedy díky tzv. presupozicím). V příkladech, které uvedeme, stojí výraz také v intonačním centru: V domě, do kterého jsme se poté přestěhovali, poznal jsem mladou ženu, která byla kněžně Boženě nápadně podobná. Také právala na pavlači jen lehce oblečena. Předpokládá se, že každý zná příběh o Oldřichu a Boženě, a tedy se vlastně vynechává vyprávění o tom, že Božena prala prádlo lehce oblečena. Výraz také tu uvádí do vztahu děj týkající se kněžny Boženy a mladé ženy na pavlači. Pod.: Teprve mnohem později jsem se vzmohl na nové (brusle), niklové, s ladným závitem na špičce. Říkalo se jim brusle „s nosama“. Také však byly jen na kličku (totožnost vlastností).

Slučovací je též záporné ani (= a také ne), srov.: Kácha však (ševcovské) živnosti zanechal a dal se do vydávání knih. Ani z této nové činnosti ovšem nezbohatl. — Omezovací význam má aspoň, alespoň, které uvozuje nový větný celek: Cukrář v naší ulici měl prý nejlepší zboží. Aspoň to lidé říkali. — Je známo, že si (Nezval) předpovídal i vlastní smrt. Aspoň tvrdil, že zemře o velikonočních svátcích (tj. neuváděl rok). Stupňovací význam má a dokonce: Pro nás přišli dopoledne příštího dne. A dokonce jsme jeli jen elektrikou.

Pro právě uvedené konektory je typické, že připojují jak větné celky, tak i pouhé větné členy. Vedle speciálních významových odstínů odlišných často podle kontextu mívají funkci zdůrazňovací a — jako v následující ukázce — navazovací: Dnes už nemlsám, už ne … Dodneška však mám také rád oříškový dort. Ale musí být dobrý. A hodně vysoký. Aspoň pět vrstev s oříškovým krémem. A také v piškotu (nejen v krému) musí být rozemleté oříšky. A nahoře na běloučké polevě má být koketně nasazený pražený oříšek. (Psaný text se tu svou členitostí přibližuje mluvenému projevu.)

Mezivětný vztah důvodový se mezi samostatnými celky vyjadřuje stejně jako v souvětí spojkou neboť: Dívky, právě tak jako jejich návštěvníci, byly z celého světa. Neboť záhy poté zahlédli jsme ně[118]kolik Španělek. Věta uvozená spojkou neboť se může vztahovat pouze k větě bezprostředně předcházející, tj. může stát jen v postavení kontaktním, nikoli distantním.[18] Tím se taková osamostatněná věta se spojkou neboť přibližuje vedlejším větám se spojkou protože v samostatném postavení (parcelátům).

Pro jiné mezivětné vztahy je naopak typické, že překlenují v textu někdy i značné vzdálenosti. Platí to např. o vztahu, v němž druhá věta (druhý větný celek) přináší nějaké vysvětlení: Jenom já často neklečel, ale sedl jsem si jen na bobek, ačkoliv tento způsob byl zakázán. Také nohy mnohem víc bolely a těžko se vstávalo. Míval jsem totiž často rozbité podrážky a styděl jsem se za to. Poslední větný celek se — jak vidíme — vztahuje k větnému celku prvnímu.

Stejně důležitý pro textovou výstavbu je vztah důsledkový. Někdy je důsledek obsáhlejší a věta uvozená důsledkovým výrazem je v čele celého odstavce, jindy je věta s tímto výrazem v závěru odstavce a představuje jisté shrnutí celého předcházejícího textu. Tak např. věta A tak jsem se rozhodl být malířem představuje dovršení celého výkladu o inspiracích k malování. Typický výraz důsledkový je právě tak (a tak): Byla nás už malá skupinka a zřejmě jsme působili větší hluk, než čítárna snesla. A tak nám knihovník nabídl malou místnost na pavlači. Podobnou funkci jako a tak mají výrazy (a) tedy, tudíž, proto: Slon měl na výstavě velký úspěch. Proto když výstava skončila, postavili ho znovu v Sedlci. Důsledkový výraz takže je považován za výraz podřadicí. Tím, že věta jím uvozená je vždy závislá na větě předcházející (nikoli následující), liší se od ostatních podřadicích výrazů a přibližuje se k významově blízkým výrazům souřadicím.

Pod odporovací vztah patří řada významů vyjadřovaných buď „univerzálními“ výrazy jako ale, však, nebo výrazy s významy vyhraněnými. Odporovací vztah zahrnuje konfrontaci, kontrast, rozpor, omezení, výjimku, popření (opak), kompenzaci, význam přípustkově odporovací.[19]

Typickou a stylově zcela neutrální spojkou pro vyjadřování všech významů zahrnovaných pod význam odporovací je spojka ale. Může uvádět jak větný člen, tak větu nebo větný celek. Abychom mohli nějaké jevy nebo děje, vlastnosti apod. uvést do odporovacího vztahu, [119]musí jít jak o jevy spojitelné, slučitelné, tak i o jevy různé.[20] Vlastnosti považované z hlediska jejich hodnocení za stejnorodé spojujeme obvykle spojkou slučovací (malé a kyselé jablko, malé a červivé jablko), vlastnosti z hlediska jejich hodnocení mluvčím nestejnorodé spojkou odporovací: velké, ale kyselé; velké, ale červivé jablko. Vyjadřuje se tu i jistá neočekávanost další vlastnosti. Podle Běličové se platnost druhého jevu (druhé vlastnosti) dostává do popředí a odsouvá do pozadí jev (vlastnost) první. Totéž platí i pro vztahy uvnitř větných celků a mezi větnými celky. Uvozuje-li spojka ale větu, stojí buď na počátku věty, nebo až na některém dalším místě ve větě.[21] Spojka avšak, které se neužívá v mluvených projevech, stojí jen na počátku vět. Naproti tomu spojka však, typická též pouze pro psané texty, na počátku nebývá. (Neplatí to pro jiný význam tohoto výrazu, kdy však = vždyť: Však si dobře vzpomínám, jak mi za války kručívalo v břiše! V tomto významu je však na počátku věty a je běžné i v hovoru.) Uvedené spojky mohou uvozovat osamostatněný větný člen (Šli jsme do Prahy. Ale spolu až od státního nádraží v Hybernské ulici), větu nebo větný celek. Uvozuje-li spojka ale celý „větný blok“[22] pak — vedle řazení spojek u jednotlivých vět — je obvyklé i řazení dvou spojek hned na počátku první věty, např.: Dlouho si matka prohlížela skříň a ještě jednou se pokusila mě přemluvit. Ale když (když však, avšak když, když ale) viděla, jak mi tečou slzy, zmlkla a vešli jsme do krámu (vedle: ale zmlkla, když viděla). Stojí-li totiž obě spojky hned za sebou, uvědomí si čtenář hned na počátku bloku, jaké vztahy v něm existují.

Spojky ale, avšak, však mohou tedy uvozovat samostatné větné celky. Někdy jsou věty (celky) jimi uvozené v postavení kontaktním s větou (celkem) ve významovém vztahu: Kouzlo povídek Třebízského vyvanulo. Ale kolem jména autorova je pro mě něco milého dosud. — Pálili jsme všelijaké tiskopisy, nezajímavá oznámení a všelijakou korespondenci úřední a poloúřední. Avšak jeden můj známý mě upozornil, že je škoda ničit i takové dokumenty, jako jsou pozvánky na výstavy a divadelní představení. — Otec ztratil místo a chtěl se přihlásit k přeorávání zaminovaných bojišť. Matka mu v tom však zabránila. Vedle kontaktního postavení vět, jaké vidíme v uvedených pří[120]kladech, setkáváme se velmi často s postavením distantním: Pro mne, který nikdy nepohrdám poučením, byl však tento postup přece jen příliš jiný. Neboť pro mě neexistuje verš, který není současně zafixován na papíře. Psal jsem dost lehce, ale papíru jsem zmuchlal dost. Verše se mi utvářely až na iridiové špičce plnicího pera. Ale něco jsem si z Tomanových slov přece jen odnesl. Poslední věta se váže na první větný celek, mezi tím je text, který obsahuje zdůvodnění. Podobně: V této zoufalé situaci se otec rozhodl, že si otevře na Žižkově obchod s obrazy. Nápad fantastický, ne-li přímo donkichotský. Vypůjčil si další obnos a najali jsme si prostorný byt v novějším činžáku vedle Sklenářky na Karlově třídě. Dva pokoje v mezaninu patřily obrazům. Nechtěl však obchodovat s barvotisky … Poslední věta navazuje na první větný celek; mezi nimi je jednak hodnocení, jednak další pokračování dějové s popisem.

Někdy k sobě celky patří jen volně, protože se předpokládá, že si čtenář některé věci domyslí: Připoj se k ní ještě na schodech muzea, tam je to vhodné, radil Suk. (Chtěl jsem to udělat.) Dívka však přeběhla široké schodiště rychle, že jsem nestačil ani nabrat dech.

Jindy uvádí věta uvozená odporovací spojkou vlastně důvod nevyjádřeného (elidovaného) děje. Modální sloveso v první větě naznačuje, že se děj neuskutečnil: Měl jsem dát branku, ale (nedal jsem ji, protože) Portugalci hráli stále vzadu. — Mohli jsme dát více gólů, ale (nedali jsme je, protože) Portugalci měli v pěti hráčích silný střed. Jindy nejde o elipsu, ale předpokládá se jistá společná znalost pisatele a čtenáře nebo se předjímá následující věta: Na akátě hnízdily hrdličky, které nám v létě cukrovaly prach a všednost dní. Ale byly to hrdličky čisté a bílé. Ne jako ty balkánské špindíry.

Výrazy ale, však (avšak) uvádějí někdy do souvislosti celé velké textové celky, např. odstavce. Tak v následující ukázce uvádějí věty s ale (však) první věty odstavců: Prožili jsme za ta dlouhá léta mnoho pěkných chvil … Prožili jsme však spolu i dost okamžiků hořkých … Byli jsme tu však i devátého května … Ale na jeden den s Píšou nezapomenu nikdy …

Někdy může být na začátku větných celků funkcí těchto spojek (resp. výrazů jimi uvozených) jakoby čelit možné námitce ze strany čtenáře: Ale myslím si … Myslím si však … Ale nebylo to všechno tak snadné (jak by si snad někdo mohl myslet) apod.

Spojky ale a však mají v textech vysokou frekvenci. Obvykle napomáhají vyjádřit kontrastně konfrontační dějový sled; výraz však je tu [121]vzhledem k svému nepočátečnímu postavení „méně nápadný“; proto nevadí, opakuje-li se v textu mnohokrát za sebou: Oba dárky, zvláště za první světové války, mnohokrát putovaly do pražské zastavárny … Při odhadu dopadl však řetízek i s hodinkami vždy mnohem hůře než masívní zlatý řetízek, na který půjčovali asi padesát korun. Oba svatební dárky potkal však neradostný konec. Umožňují také vyjádřit rozdílovou konfrontaci: Blíny jsou vlastně naše známé lívance. V Rusku je však pečou z ječné mouky, neslané a veliké jako talíř.

V poslední době vzrůstá frekvence jiného výrazu pokrývajícího celou řadu významů začleněných pod význam odporovací. Je to výraz ovšem, jehož se na rozdíl od však (avšak) užívá i v projevech mluvených. Dodává odstín samozřejmosti: Tyto kresby v jeho notesu mi imponovaly. Někdy ovšem bezostyšně kopíroval Corota. — V úzké a dlouhé pracovně … stála trochu starodávná pohovka, na které ovšem neodpočíval majitel, ale stovky knih. Jak upozorňuje K. Svoboda,[23] vyskytuje se dnes u některých autorů neúměrně a bez odstínu samozřejmosti. Zdá se, že zvláště v odborných textech nepřispívá hojné užívání tohoto výrazu k snadnému čtení. Čtenář má dojem, že by mu mělo něco být samozřejmé, ale není: Plně synchronizovaná převodovka zůstala i nadále čtyřstupňová. V rozvodovce je ovšem použit rychlejší převod. Předpoklad samozřejmosti u pisatele není splněn u čtenáře.

Jiné konektory než uvedené výrazy nepokrývají celou řadu významů; mohou však být uvedenými výrazy s širokým významem nahrazeny. Někdy se s výrazy ale, však spojují a vytvářejí složené konektory. Tak výraz zato (ale zato, zato však) vyjadřuje vyvažující náhradu (kompenzaci) jednoho děje, stavu, vlastnosti druhým, kladně hodnoceným: Tehdy se prodávala totiž u lahůdkářů v zimě opravdu australská jablka. Chuti sice ne zvlášť výrazné, protože ovoce dozrávalo při transportu. Ale zato byla velmi krásná. — Ne, tuto operu Goethe ještě slyšet nemohl. Nebyla ještě dlouho napsána. Zato za mého dětství a mládí, půl století od své premiéry, opera žila. (J. Bauer[24] považuje výraz zato ještě za příslovce, i když má k spojkám velmi blízko.)

Výraz jenže (jenomže) uvozuje větu, která omezuje dosah věty předcházející. V některých případech (jak uvádí J. Bauer) mohou být výrazy zato a jenže v jistém protikladu: Je to pěkné, jenže drahé. Je to drahé, zato pěkné. I výraz jenže může uvozovat samostatné větné [122]celky: Koupili jsme si bytovou stěnu. Jenže časem se stávala překážkou (ubírala světlo, místo). — Při Zemské jubilejní výstavě připravila Praha pro návštěvníky překvapení: rozhlednu. Jenomže vyšlapat po svých petřínský kopec mohlo leckoho odradit. Věty uvozené spojkou jenže (jenomže) mají někdy význam námitky, polemiky.

Knižní spojka nýbrž vyjadřující popření děje (stavu, vlastnosti) obsažené v předcházející větě nemůže mít textovou funkci, tzn., že nemůže stát na počátku samostatného větného celku. (Spojka ale stojící místo nýbrž však v těchto případech na počátku celku stát může.)

Spojení vět a větných celků s výrazy přece, přesto (a, ale přece, přesto), sice … však vyjadřují vztah přípustkově odporovací: Psaním povídek nevydělal bych si ani na slanou vodu. Ale přesto mi přijdou chvíle, kdy se mi chce vyprávět … tj. Třebaže (ačkoli, i když) bych si psaním povídek nevydělal … Jak vidíme, mají výrazy přece, přesto, sice také textovou funkci, srov. ještě: V jeho (Nerudově) básnickém díle nenaleznete však, až na nepatrné výjimky, básně s tímto tématem (s tématem Prahy). A přece téměř celým jeho dílem vane duch tohoto světa. — Jeho způsob malby nebyl již v té době sice moderní. Díky svému tvůrci přežilo však Kubovo umění šťastně svou dobu.[25]

I jiné výrazy s „odporovacím“ významem mívají textovou funkci. Zejména např. výrazy jako naproti tomu, naopak, na druhé straně (i ve spojení s ale, avšak, však); vyjadřují konfrontaci dějů, jevů. Tyto výrazy hrají často roli při výstavbě větších textových celků, např. odstavců.

Závěrem: Významové vztahy nalézáme v textu mezi samostatnými větnými celky. Vyjádření vztahů umožňují konektory, u nichž nemusí záležet na slovnědruhovém zařazení, neboť hranice mezi spojkami, částicemi, příslovci jsou plynulé. Jednotlivé konektory mohou mít podle kontextu různé významy a jejich hlubší rozbor nás teprve čeká. Za prostředky s plně textovou funkcí bychom měli považovat jen ty výrazy, které mají schopnost spojovat samostatné větné celky od sebe třeba značně vzdálené, tedy celky v postavení distantním. O významech vztahu odporovacího, tedy o konfrontaci, kontrastu, rozporu aj. jsme si řekli, že mají pro textovou výstavbu mimořádnou důležitost; prostředky vyjadřování těchto významů jsou četné a z hlediska výstavby textu nepostradatelné.

---

[1] Novočeská skladba, 3. vyd., Praha 1969, s. 410.

[2] Základy české skladby, Praha 1962, s. 7.

[3] J. Bauer — M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, 3. vyd., Praha 1980, s. 229.

[4] Srov. k tomu zvl. práce O. Müllerové, např. Komunikativní složky výstavby dialogického textu, Praha 1979.

[5] Srov. recenzi M. Rulfové, Hovorový jazyk stále v popředí zájmu, NŘ 65, 1982, s. 152—7.

[6] K tomu F. Daneš, O některých typech sémantických relací v textu, in: Tekst i zdanije, vyd. T. Dobrzyńska — E. Janus, Wrocław — Warszawa — Kraków — Gdaňsk — Łódź 1983.

[7] Typen der Konnektoren und deren Anteil an der Organisierung des Textes, in: Text and the Pragmatic Aspects of Language, Linguistica X, Praha 1984, s. 101—140.

[8] Srov. k tomu např. E. Macháčková, K některým vyjadřovacím prostředkům pracovních předpisů v kuchařských knihách, NŘ 67, 1984, s. 184—188.

[9] L. Uhlířová, K postavení tzv. větných příslovcí v aktuálním členění, SaS 40, 1979, s. 143—148.

[10] Podrobný rozbor významů konektorů stejně a jinak přináší d. cit. v pozn. 6.

[11] Srov. k tomu zvláště M. Komárek, K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí, SaS 40, 1979, s. 141, i jeho práce jiné.

[12] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978, s. 790. V tomto slovníku byly částice v češtině poprvé zpracovány v úplnosti. Udává se jejich charakteristika (částice obsahové, přací, tázací) a jejich významy: částice modální s významem pravděpodobnosti, nejistoty apod.

[13] O částicích ve funkci konektorů srov. např. E. Bajzíková, Úvod do textovej syntaxe, Bratislava 1979; J. Mistrík, Kompozícia jazykového prejavu, Bratislava 1968, i jeho práce jiné.

[14] Srov. např. Z. Hlavsa a kol., Mluvnická problematika v Základech německé gramatiky, SaS 43, 1982, s. 331, a H. Běličová, K podstatě tzv. adverzativního vztahu v slovanských jazycích, Slavica Slovaca 20, 1985, s. 220—235.

[15] Toto řazení vztahů je nového data. Dříve se někdy spojoval odporovací vztah s vylučovacím (Gebauer aj.), u Trávníčka se odporovací vztah spojuje se stupňovacím. Srov. k tomu J. Bauer, Odporovací vztah mezi souřadnými větami a větnými členy, sb. Syntactica slavica, Brno 1972, s. 259—267 (přetisk starší práce).

[16] O konektorech s časovým významem viz v práci J. Hoffmannové, Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu, Linguistica VI, Praha 1983.

[17] O různém uplatnění výrazu také v textu viz F. Daneš — Z. Hlavsa, K vztahu aktuálního členění a sémantické stavby výpovědi, SaS 44, 1983, s. 3—11.

[18] O distantním postavení mluvíme tehdy, jestliže se spojovacím výrazem uvádějí do vztahu věty (větné celky) vzdálenější.

[19] Srov. k tomu d. cit. v pozn. 1, 2, 3, 14 (práce H. Běličové), 15. Dále K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972, s. 81—84.

[20] Srov. k tomu H. Běličová, d. cit. v pozn. 14.

[21] Ale, kdežto, nýbrž, NŘ 27, 1943, s. 106n.

[22] Srov. k tomu F. Daneš, K prohloubenějšímu rozboru souvětných vztahů, Slavica Pragensia 21, AUC, Phil 1—3, Praha 1978, s. 153—160.

[23] D. cit. v pozn. 19.

[24] D. cit. v pozn. 15, Spojky a příslovce, sb. Syntactica slavica, s. 351—360.

[25] V tomto článku bylo pro ilustraci užito příkladů z knihy J. Seiferta Všechny krásy světa (1. vyd., Praha 1982) a v malé míre též příkladů z denního tisku z r. 1985.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 3, s. 113-122

Předchozí Helena Confortiová: Příslovce většinou a vesměs

Následující Josef Hrbáček: Srovnání dvou překladů z hlediska využití prostředků koheze textu