Časopis Naše řeč
en cz

Ale, kdežto, nýbrž

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

Čas od času dostává redakce Naší řeči dotaz o tom, jaký je významový rozdíl mezi spojkami ale a nýbrž. Před nějakým časem jsme na jeden z takových dotazů už stručně odpověděli (NŘ. XXI, 78 n.), ale zdá se, že zájem o přesnější formulaci toho významového rozdílu neutuchl; dotazy chodí dál. Proto se k té věci vracíme a zároveň užíváme příležitosti, abychom doplnili dřívější svůj kusý výklad. Jinému dotazu pak vyhovíme tím, že k spojkám ale (a k souznačným spojkám avšak, však) a nýbrž přibereme ještě spojku kdežto.

Začneme formulací, kterou podal PS. u hesel ale a nýbrž. Spojka ale podle něho „vyjadřuje něco neočekávaného: omezuje neb opravuje, co předchází“. Spojka nýbrž „vyjadřuje platnost nějakého tvrzení místo jiného, které bylo popřeno v předcházející větě n. v předcházející části věty“. U spojky kdežto nemá PS. výklad významu.

Z těch dvou formulací Přír. slovníku je vidět, že spojky ale i nýbrž stavějí dvě skutečnosti proti sobě do jistého poměru; to je jejich společná základní platnost. Ten poměr pak záleží v tom, že druhá věta obsahuje opravu nebo omezení toho, co vyslovuje věta první (anebo předcházející část věty), na př.: Smrt nevybírá, nýbrž (ale) bere napořád. Ráz neočekávánosti přistupuje, jak se zdá, jen jako moment možný, nikoli však nutný, na př.: Chval cizinu, ale zůstávej doma. V čem ta neočekávanost záleží, vysvětluje názorně Gebauer - Ertl II (1926), 82: „věta následující vyslovuje totiž opak toho, co mohlo anebo mělo vyplývati jako důsledek z obratu věty předcházející“. Po větě „Chval cizinu“ bychom mohli očekávat pokračování: „a hleď si jí, hleď ji poznat, řiď se tím i v svém jednání“, ale [107]místo toho se nám druhou větou říká pravý opak: „ale zůstávej doma“, tedy něco jiného, než co jsme očekávali nebo mohli očekávat. Jenže tento výklad o poměru obou vět v takových souvětích podává Gebauerova-Ertlova mluvnice až pod záhlavím vět připouštěcích, kdežto příklad o cizině, který tak dobře k tomu výkladu přiléhá, uvádí táž mluvnice pod záhlavím souvětí odporovacích. Něco tu tedy nesouhlasí a zdá se, že bude třeba význam neočekávanosti pojímat jinak.

Spojka kdežto není souznačná se spojkami ale a nýbrž; to vidíme už z toho, že jí nelze užít v žádném z těch dvou dosud uvedených příkladů („Smrt nevybírá, kdežto bere napořád“? „Chval cizinu, kdežto zůstávej doma“?). A přece základní platnost této spojky je rovněž stavět dvě skutečnosti proti sobě do nějakého poměru, na př.: Dcery studovaly, kdežto hoch šel na řemeslo. Ale poměr obou těch vět nezáleží v opravě ani v omezení, nýbrž spíše v srovnání dvou skutečností. Při tom platnost jedné z těch skutečností není nebo aspoň nemusí být nadřaděna druhé jako správnější, nýbrž každá z nich má a podržuje platnost svou; proto je možné stavět spojku kdežto v čelo kterékoli z obou vět: Kdežto dcery studovaly, hoch šel na řemeslo.

A toto trojí rozlišení významu postačí, abychom mohli určit významový rozdíl těch tří spojek odporovacích; ostatní, podružnější jejich platnosti se nám ukáží dále.

1. Odporovací spojky stavějí dvě skutečnosti (osoby, věci, děje, stavy, vlastnosti, okolnosti) proti sobě (do oposice), a to dvojím různým způsobem:

a) Platnost jedné ze skutečností se popře a místo ní se odporovací spojkou jako oprava tvrzení popřeného uvede skutečnost platná, správná, na př.: Plameny nehasly, nýbrž (ale) rozhořely se ještě víc. To nebylo včera, nýbrž (ale) předevčírem. V tomto významu lze užít spojky nýbrž a ale, nikoli však spojky kdežto.

Obě skutečnosti se stavějí proti sobě v poměru srovnávacím; není třeba, aby jedna z nich byla popřena, na př.: On pracuje, kdežto ty si hraješ. Aby bylo možno dvě skutečnosti takto srovnávat, musí být od sebe odlišeny buď různým podmětem, anebo při podmětu stejném různými okolnostmi (různým místem, časem, různým předmětem atd.); na tom, co je různé a co se srovnává, je důraz a příslušný výraz stojí na začátku vět.[1] [108]V tomto významu bývá spojka kdežto a ale (ale zato, avšak, však), jen s tím rozdílem, že spojka ale (avšak, však) nemůže uvozovat první z obou vět jako spojka kdežto[2]; lze však u těchto souvětí měnit pořádek vět: Ty si hraješ, kdežto (ale) on pracuje.

Jen tyto dva významy mají ráz čistě odporovací, neboť jen při nich se stavějí dvě skutečnosti proti sobě. Jeden z těch významů se nejurčitěji vyjadřuje spojkou nýbrž (popření — oprava nebo omezení), druhý spojkou kdežto (poměr srovnávací). Spojka ale má význam tak široký, že může stávat na místě spojky nýbrž i spojky kdežto. Přitom se arci nutně ztratí ono zaostření významu, a proto se spojkou ale vyjadřuje vztah obou vět (nebo obou větných částí) jen přibližně, někdy dokonce mdle a neurčitě; snadno se může zaměnit se vztahem jiným („On sice pracuje, ale ty si hraješ“), který třebas není mluvčím vůbec zamýšlen. Vážit tyto významové rozdíly a přesně je vyjadřovat, to už náleží do umění slohu.

2. V první větě se uvádí nebo vůbec jen připouští (ve smyslu spojky sice) jistá skutečnost, a to kladná nebo záporná, druhou větou se však vyslovuje (ve smyslu spojky přesto, přece) opak nebo oprava toho, co mohlo nebo mělo vyplývati jako důsledek z obsahu věty první, na př.: Nešel domů, ale trestu neušel. Smysl té věty lze podrobně rozvést takto: Nešel (sice) domů, a mohl tedy ujít trestu, ale trestu přece (přesto) neušel. Takováto souvětí však už nejsou čistě odporovací, nýbrž jsou to souvětí připouštěcí; lze v nich klásti spojku ale (avšak, však), nikoli spojky nýbrž a kdežto.

3. Někdy je v takovém souvětí vyjádřena též příčina, překážka, pro kterou očekávaný účinek nenastává nebo proč nenastává v očekávané míře, na př.: Chtěl jsem přijít, ale nemohl jsem, neboť (protože) pršelo. Jestliže se oprava prvního, připouštěného tvrzení vynechá a uvede se jen překážka, vyjadřuje věta s ale překážku: Chtěl jsem přijít, ale pršelo (rozumí se: nemohl jsem přijít, nepřišel jsem).

Typicky odporovací jsou jen spojky nýbrž a kdežto; spojka ale (avšak, však) se lépe než v souvětích čistě odporovacích uplatňuje v souvětích a spojeních připouštěcích. Podle tohoto prostého rozlišení lze určit významovou příslušnost všech souvětí, která uvádí Gebauer-Ertl II, § 597 a 598; některá z nich [109]by ovšem bylo třeba přeřadit ze souvětí odporovacích do připouštěcích, kam podle našeho výkladu vlastně patří.

Kdo by si přál mít nějakou praktickou pomůcku, aby mohl snadno určit, kdy které spojky lze s prospěchem užít, může se řídit těmito pravidly:

Po kladném výraze stává jen spojka ale (avšak, však).

Po záporném výraze stává spojka ale (avšak, však), je-li nebo dá-li se doplnit v první větě spojka sice; nelze-li v první větě doplnit sice, bývá spojka nýbrž nebo, s významem méně určitým, spojka ale.

Spojka kdežto stává po výraze kladném i záporném a staví dvě skutečnosti proti sobě v poměr srovnávací.

*

4. Ve spojení s nejen, netoliko mají spojky ale a nýbrž význam stupňovací, na př.: Chtěl nejen dojít domů, nýbrž (ale) ještě se chtěl vypravit pro jetel. Je to jen obměna základního významu odporovacího: Nechtěl jen dojít domů, nýbrž (ale) ještě se chtěl vypravit pro jetel. Také zde je spojka nýbrž výraznější než spojka ale.

5. Rozdíly mezi jednotlivými spojkami odporovacími se jeví též v pořádku slov. Spojka kdežto stává na počátku první nebo druhé věty. Spojky nýbrž a avšak stojí na počátku druhé věty; spojka avšak stává někdy sice hned po tečce (na př. na samém začátku odstavce), ale to je jen grafická úprava, neboť to, čemu spojka avšak odporuje, musí stejně v nějaké podobě předcházet. Spojka však je nepřízvučná a stojí za prvním větným členem; jsou-li v témž výraze ještě jiná slova nepřízvučná, klade se spojka však až za ně: Říkal něco, já jsem však nerozuměl, co (já jsem si to však nezapamatoval). Volali jsme ho, on se však ani neohlédl. Spojka ale má i co do pořádku slov postavení prostřední: stává zpravidla na počátku druhé věty jako spojka avšak, ale někdy, zvláště v jazyce obecném, ustupuje na některé další místo, zpravidla za první větný člen jako spojka však. Je to jistě způsobeno nebo aspoň umožněno slabším významem a menší důrazností této spojky, ale také tím, že i ve významu citoslovce mívá ale ve větě postavení rozličné (srov. na př.: Ale ten se pořádně přepočítal! Ten se ale pořádně přepočítal! Ten se přepočítal ale pořádně!).

Ve větách uvozených odporovacími spojkami nýbrž, kdežto, ale, avšak nemůže stát slovo nepřízvučné (příklonné) hned po spojce, nýbrž posunuje se za další větný člen, na př.: Nejel dále, nýbrž vrátil se domů (nikoli „nýbrž se vrátil domě“).

[110]6. Ze všech těch odporovacích spojek volí jazyk hovorový nejčastěji spojku ale, řidčeji kdežto; ostatní jsou běžné jen v jazyce psaném.

[1] Kdybychom tedy chtěli spojku nýbrž ve větě nahradit spojkou kdežto, bylo by třeba nejprve změnit postavení důrazných členů: Nebyls tam ty, nýbrž já. — Tys tam nebyl, kdežto já tam byl (= kdežto já ano).

[2] U spojky kdežto se v tom projevuje, že je to spojka původem podřadicí (ze vztažného příslovce místního kdežto, viz Gebauer-Ertl II, 1926, 98).

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 5, s. 106-110

Předchozí Jiří Haller: Koncovky -i, -ové, -é v nom. pl.

Následující Karel Říha: Věrna národu