Srovnání dvou překladů z hlediska využití prostředků koheze textu
Josef Hrbáček
[Články]
-
Srovnání dvou překladů téhož textu[1] má při řešení otázky, jakými prostředky je vyjádřena soudržnost (koheze) textu, určité výhody, ale na druhé straně i nevýhody. Dva texty spojené společným originálem, které však vycházejí z jiných dobových jazykových norem, mohou některé rozdíly v užití prostředků koheze textu ukázat velmi názorně, ale právě proto, že jde o překlady téhož originálního textu, jsou naopak některé rozdíly mezi prostředky koherence užívanými dříve a dnes zastřeny: překladatelé vycházejí z jediné syntaxe originálu a jsou jí v základní výstavbě textu ovlivněni. Přestože tedy srovnání neukáže v plné míře rozdíly v užívání všech kohezních prostředků (užití lexikálních prostředků je více ovlivněno originálem), ukáže, jak se domníváme, velmi názorně rozdíly v užívání některých prostředků navazovacích, ale i rozdíly v užívání některých konektorů.
Prostředky koheze textu jsou jazykové prostředky, jimiž se realizuje spojitost, soudržnost textu, tedy základní podmínka textovosti. Jednotlivé výpovědi vytvářejí text, tj. souvislý sémantický celek, jsou-li uvedeny do významových vztahů. Protože výpověď je zpravidla spojení tématu (východiska) a rématu (jádra) výpovědi („téma-réma nexus“), mohou se sémantické vztahy výpovědí v textu realizovat v podstatě dvojím základním způsobem: jednak jako vztahy tematické, jako jisté tematické posloupnosti, neboť témata jednotlivých výpovědí se vyvozují z předcházejících výpovědí v textu,[2] jednak jako vztahy rematické, jako logicko-sémantické vztahy mezi výpověďmi, dané především významovým poměrem rémat, v nichž jsou významová těžiště výpovědí.[3]
[124]Obojí vztahy se v textech vyjadřují velice různými jazykovými prostředky (o mimojazykových podmínkách koherence textu zde nemluvíme), které však můžeme podle obou typů vztahů rozdělit na /1/ prostředky tematického navazování, krátce prostředky navazovací, a na /2/ prostředky rematických vztahů (vztahů různé časové souvislosti, kauzálních, explikativních aj.). Obojí se v textu doplňují. Textový vztah mezi (větnými) výpověďmi Karel odešel domů. Bolela ho totiž hlava je vyjádřen jednak prostředkem tematického navazování, jemuž se říká pronominalizace (průběžné téma se v druhé výpovědi vyjadřuje zájmenem), jednak prostředkem rematického vztahu, jímž je částice totiž vyjadřující kauzálně explikativní vztah. Prostředky navazovací vyjadřují relace odkazové, zpravidla anaforické (odkazují zpět do textu tím, že určitou část předcházejícího textu v nějaké podobě, nejčastěji zájmenné, opakují,[4] kdežto prostředky rematických vztahů vyjadřují významové sepětí výpovědí v textu. Prostředky rematických vztahů jsou jednak speciální prostředky s funkcí spojovací, které nejsou větnými členy a které se nazývají obyčejně konektory[5] (v hořejším příkladě částice totiž), jednak tuto funkci plní různé lexikální výrazy, které větnými členy jsou, ale vedle své funkce stavební (být výstavbovým prostředkem výpovědi) plní ještě tuto funkci vztahovou, vyjadřovat významový vztah mezi výpověďmi, např.: Druhým důležitým pohybem je otáčení Země kolem Slunce. Důsledkem druhého pohybu je střídání čtyř ročních období.
Při srovnání dvou časově vzdálených překladů se zřetelem k užití kohezních prostředků v nich se podstatnější rozdíly projevily zejména v oblasti využití pronominalizace a v souvislosti s tím v aktuálním členění výpovědi (jehož důsledkem jsou rozdíly slovosledné). V překladu Jarních vod J. Hrubého (H) má ve funkci navazovacího prostředku velkou frekvenci zájmeno tento. Užívá se ho hojně v souhlase s dobovým územ jak ve funkci substantivní (na místě podmětu), tak ve funkci přívlastkové. V novém překladu V. Očadlíkové (O) se ho ve funkci substantivní již neužívá.[6] Je buď nahrazováno prostě ukazova[125]cím ten (a) nebo jinými prostředky, např. opakováním jména (b):
a)
H: obrátil se … k rozpačitému Pantaleonovi. Tento ihned zase vlezl za keř … (329).
O: vybídl … popleteného Pantaleona. Ten okamžitě zase vklouzl do křoví … (61).b)
H: (Gemma) … vysvětlovala Saninu. Tento se dal do řeči … (300).
O: … řekla Gemma Saninovi. Sanin začal povídat … (32).
V následujícím souvětí z překladu Hrubého by si dnešní čtenář patrně nebyl jist, kdo je míněn jako subjekt vedlejší věty:
H: Sanin s Pantaleonem přijeli první, jak tento předvídal (327).
Staré pravidlo o odkazování k objektu bližšímu v textu zájmenem tento, k vzdálenějšímu zájmenem onen je dnes již neznámé, takže nevíme, kdo předpověděl dřívější příjezd, zda Sanin, nebo Pantaleone. V překladu Očadlíkové je souvislost vyjádřena opakováním jména:
O: Sanin s Pantaleonem přijeli první, jak Pantaleone předpověděl (39).
V novém překladu je tedy pronominalizace užito střídměji, ale, jak ještě uvidíme, rozmanitěji. V následujícím příkladu je místo anaforického odkazování zájmenem tento použito kataforického navazování se zájmenem osobním:
H: Skoro na témž místě silnice, kde před dvěma hodinami zastihli Emila, vyskočil tento opět za stromem … (331).
O: Skoro na témž místě silnice, kde ho před dvěma hodinami zastihli, Emil znovu vyrazil z úkrytu za stromem … (63).
V přívlastkovém postavení se použití zájmena tento rovněž omezuje. Buď se nahrazuje prostým ten (a), nebo se, kde je vyjadřování referenční totožnosti nadbytečné, zájmenného odkazování nepoužije vůbec (b).[7]
a)
H: Všechny tyto neobyčejné, ač nepříjemné události přenesly ho … (319).
O: Všechny ty neobvyklé, třebaže nepříjemné události mu živě připomínaly dobu … (52).b)
H: … a odevzdal tento lístek Pantaleonovi (316).
O: … a odevzdal lístek Pantaleonovi (48).
Omezuje se i jiné nadbytečné přívlastkové odkazování (a) mezi výpověďmi, (b) uvnitř výpovědi:
a)
H: Do věci té je zapletena dcera mých dobrodincův … (316).
O: Do věci je zapletena dcera mých dobrodinců … (47).b)
H: Ona stáhla zpět své ruce (416).
O: Vyprostila ruce (142).
[126]Srovnání překladů ukazuje, že téměř zcela bylo ve funkci odkazovací opuštěno zájmeno onen. V překladu J. Hrubého se vyskytovalo velmi často. V nejnovějším překladu ho najdeme jen výjimečně. Užívá se jiných zájmen ukazovacích nebo není vztah pronominalizací vyjádřen.
H: a zcela vážně se vyptával na ceny různých cukrářských tovarů; Gemma taktéž vážně mu sdělovala ony ceny (300).
O: vážně se vyptával na cenu různého „cukrářského“ zboží, Gemma mu stejně vážně ceny jmenovala (32).
H: dal se do čtení slušných anekdot, jimiž byla naplněna ona knížka (307).
O: a jal se číst anekdoty k popukání, jež tato knížka obsahovala (38).
Velmi výrazným rozdílem mezi starým a novým překladem je ústup přívlastkové pronominalizace realizované přivlastňovacími zájmeny, a to ve prospěch přivlastňovacího dativu vyjádřeného substantivními zájmeny. Je to zřetelnější způsob navazování, protože odkaz k osobě je vyjádřen osobním zájmenem. (Stejnou tendenci jsem zjistil i při srovnávání jiných starších a mladších překladů.)
H: Ale oči jeho marně přebíhaly po řádcích (316).
O: Oči mu však nazdařbůh klouzaly po řádcích (48).
H: … chtěla cosi říci, ale nemohla. Její rty se lehounce chvěly … (319).
O: … chtěla něco říci — a nebyla s to. Rty se jí lehce chvěly … (52).
H: Prsa její dmula se (339).
O: Hruď se jí zvedala (71).
Nejvýraznější rozdíl mezi překlady staršími a současnými v oblasti pronominalizace spočívá v užívání zájmena 3. osoby s navazovací funkcí. Ve starších překladech je pronominalizace tímto zájmenem daleko častější. Dnes se nadbytečné zájmenné navazování omezuje, a to jak při navazování uvnitř výpovědi (a), tak při navazování mezivýpovědním (b):
a)
H: Požádal Sanina, může-li u něho ještě chvilku zůstati (294).
O: Zeptal se Sanina, smí-li ještě chvíli zůstat (26).
H: … vložil jí do ruky, nemluvě při tom ani slova, růži jím zachráněnou (312).
O: … beze slova jí vložil do ruky zachráněnou růži (44).b)
H: Sanin odvážil čtvrt libry, vyhledal papír, udělal z něho kornout, vsypal do něho stričky, rozsypal je, znovu je zaobalil, opět rozsypal, konečně je šťastně odevzdal kupci a přijal od něho peníze (299).
O: Sanin navážil čtvrt libry, vyhledal papír, udělal kornout, zabalil pokroutky, rozsypal je, zabalil znovu a znovu rozsypal, konečně je odevzdal a přijal peníze (31).
H: Sama paní Lenora si konečně všimla jejího podivného chování a po dvakráte se jí tázala, co je jí? (321).
[127]O: Konečně si i Frau Lenore všimla jejího podivného chování a dvakrát se zeptala, co jí je (54).
Všude tam, kde souvislost je vyjádřena už jinými prostředky, omezuje se navazování pomocí pronominálního podmětu vyjádřeného zájmenem 3. osoby:
H: „Vstaňte, slečno!“ promluvil stále stejně přísně pan Klüber … Gemma vstala mlčky; on jí podal rámě, ona vložila ruku pod jeho paži a Klüber zaměřil k hostinci … (309).
O: „Vstaňte, mein Fräulein!“ pronesl stále tak přísně pan Klüber … Gemma mlčky vstala. Nabídl jí rámě, a když se zavěsila, zamířil k hostinci … (42).
H: Srdce tlouklo ubohému hochu, tváře mu planuly a on byl hotov vrhnouti se mu kolem krku … (311).
O: Ubohému chlapci bušilo srdce, tváře mu hořely, byl hotov padnout Saninovi kolem krku … (43).
Zato tam, kde se zájmenným podmětem vyjadřuje emocionalita nebo důraz při protikladu, má ho nový překlad i na místech, kde ve starém překladě vyjádřen není:
H: „Ale budeš rozumna?“ „Ó, jsem velice rozumná!“ (342).
O: „Ale budeš rozumná?“ „Ó, já jsem velice rozumná!“ (74).
H: Odejdu do vedlejšího pokoje a vy se s ním smluvte (317).
O: Já odejdu do vedlejšího pokoje a vy se s ním domluvte (49).
Dosud jsme se zabývali odkazováním k jednotlivým jmenným výrazům v předcházejícím textu. Neutrálním tvarem zájmena ukazovacího to se však odkazuje k určitým situacím, které byly v předcházejícím textu popsány a jež bývají vystiženy větším nebo menším úsekem textu, obvykle nejméně jednou výpovědí, ale často i řadou výpovědí. I tento druh odkazování je v novém překladu uplatňován v menší míře.
H: Několik minut na to odebrali se oba do cukrárny Roselliových (319).
O: Po chvíli se vydali do cukrárny Roselliových (52).
H: V odpověď na to stařec zdvihl pouze prst do výše (319).
O: Staroch místo odpovědi jen zvedl prst do výše (52).
Dokumentované oslabování pronominalizace je pro soudržnost textu neškodné, protože jde pouze o omezování pronominalizace nefunkční, nadbytečné, která nijak soudržnost textu neposiluje. Oslabování pronominalizace je ostatně v překladu Očadlíkové kompenzováno mnohem pečlivějším dodržováním zásad aktuálního členění, což je pro pevné vyjádření souvztažností v textu důležitější. V Hrubého překladu se velmi často setkáváme v oznamovacích větách bez citového zabarvení se slovosledem nedbajícím zásady, že jádro výpovědi má být na konci [128]výpovědi. Hrubý tam dost často přesunuje východisko nebo jeho část a tím plynulost navazování výpovědí porušuje:
H: Bylo jim (= Saninovi a Pantaleonovi) čekati skoro hodinu. Čekání se nezdálo nijak obtížným Saninu (327).
O: Musili čekat přes hodinu. Sanina čekání nijak nekrušilo (59).
H: … a oči, široké a světlé až do běla vyjadřovaly jen nelítostnou tupost a sytost vítězství. Jestřáb, když drásá ulovené ptáče, mívá takové oči (416).
O: … a v rozevřených, až do běla světlých očích nic než nelítostnou tupost dosaženého vítězství. Takové oči má jestřáb, když trhá uloveného ptáka … (142).
Je to až nápadné, jak často Hrubý porušuje — ve srovnání s dnešními zvyklostmi — zásady aktuálního členění, vedoucí k plynulému navazování výpovědí. Teorie aktuálního členění, rozvinutá až později, zřejmě ovlivnila jazykovou praxi výrazným způsobem.
V oblasti vyjadřování rematických vztahů (významových vztahů mezi výpověďmi, resp. i vyššími textovými celky) je v překladu Očadlíkové patrná tendence vyjadřovat tyto vztahy méně explicitně. Omezuje se leckde např. lexikální vyjadřování časových vztahů:
H: … zmínila se o chystané na zítřek procházce, pak vzhlédla bystře na Sanina a opět umlkla (302).
O: … připomenula zítřejší výlet, který pořádá, rychle pohlédla na Sanina a znovu se odmlčela (34).
H: „Opravdu nebude“, dodala pak a usmála se (291).
O: „Opravdu ne“, dodala a usmála se (23).
H: Sanin nevěděl, o čem má začíti řeč. Tu přiběhl hřmotně Emil a probudil paní Lenoru (302).
O: Sanin nevěděl, o čem začít řeč. Emil hlučně vběhl a probudil Frau Lenoru (34).
Zájmenné příslovce tu, Hrubým hojně užívané, se u Očadlíkové nevyskytuje tak často, časové navázání vyjadřuje Očadlíková střídavě také jinými výrazy, jako jsou zde, teď apod.
Ještě častěji se v novém překladě omezuje užívání konektorů nejrůznějšího druhu, zejména však tzv. vlastních konektorů.[8] Nejzřetelněji je to vidět na eliminování prostředků vysvětlovacích a kauzálních (a), ale i jiných (b):
a)
H: U Sanina však pocit ten, totiž pocit nevolnosti, rozptýlil se brzy (312).
O: Avšak Sanina tento pocit — pocit trapnosti — brzy opustil (44).
H: … jsme vám tak zavázáni. Vždyť snad vy jste zachránil bratra (283).
O: My jsme vám tolik zavázáni, možná že jste bratra zachránil (14).
H: Bylo viděti, že k podobným výletům dávno přivykl; bylyť jedním z pramenů jeho důchodů (328).
[129]O: Bylo vidět, že na podobné exkurze je dokonale zvyklý: byly jedním ze zdrojů jeho příjmů (60).
Vysvětlovací nesamostatná partikule -ť, v překladu Hrubého v souhlase s dobovým územ hojná, se v novém překladu důsledně vypouští, neboť se mezitím stala postupně prostředkem knižním a zastaralým.
b)
H: I vztáhl k němu ruku (326).
O: Podal mu ruku (58).
H: … počal přehrabávati své papíry, staré to, z větší části ženské dopisy. Ani sám nevěděl, proč to činí (276).
O: … počal přebírat se ve svých papírech, ve starých, většinou ženských dopisech. Nevěděl sám, proč to dělá (8).
Překlad Očadlíkové je blízký dnešnímu běžnému vyjadřování, v němž významové vztahy jsou implicitní, vyjádřené obsahovým poměrem výpovědí. Tuto tendenci vyjadřovat se bez zbytečné explicitnosti je v novém překladu vidět i jinde. Skutečnosti vyplývající jasně z kontextu se nevyjadřují, takže proti staršímu překladu je výraz úspornější:
H: Gemma měla na sobě týž okrouhlý klobouk, v němž jela do Sodenu (337).
O: Gemma měla na sobě týž okrouhlý klobouk jako v Sodenu (70).
H: ponoukal kočího, jenž zapřahal koně (310).
O: popoháněl kočího, který zapřahal (43).
H: a když sedal na stolici, div nespadl, zavadiv o šavli (313).
O: a když si sedal, zachytil šavlí a div neupadl (45).
Je samozřejmé, že současný překlad modernizuje spojovací prostředky, a to nejen v souvětích, ale i v textu. V souvětích i v textu je často např. místo knižního ba jiný stupňovací výraz:
H: I tento ho poznal, ba zaradoval se z jeho příchodu (420).
O: I on ho poznal a dokonce byl potěšen jeho návštěvou (147).
H: Sanin … pociťoval mnohem více lítosti k ní, než rozhorlenosti proti panu Klüberovi; ba potají … radoval se (312).
O: A Sanin cítil daleko větší soucit s ní než odpor k panu Klüberovi. Dokonce měl z toho všeho … radost (44).
H: Ale shovívavost neopouštěla ho ani na okamžik! Ba i za dlouhé procházky … choval se … (306).
O: Ale blahovůle ho neopouštěla ani na okamžik. Dokonce i za dlouhé dopolední procházky … (38).
V přímých řečech má Očadlíková místo knižního konektoru avšak, který je běžný v překladu Hrubého, navazovací ale:
H: Avšak musíme jednati, a netratiti času (314).
O: Ale je nutno jednat, nemařit čas! (46).
Naopak v autorské řeči (v pásmu vypravěče) Očadlíková často střídá [130]ale s však, avšak. Vůbec lze říci, že repertoár adverzativních (odporovacích) prostředků je u ní pestřejší než u Hrubého.
H: Ale v týž okamžik se tvář dívčina změnila (281).
O: Vtom se však dívčina tvář změnila (13).
H: Sanin zašel do cukrárny, že vypije sklenku limonády; ale v první komnatě … stálo … (278).
O: Sanin do ní vešel na sklenici limonády. Avšak v první místnosti … stálo … (9).
H: Ale oči jeho marně přebíhaly po řádcích (316).
O: Oči mu však nazdařbůh klouzaly po řádcích (48).
V překladu Hrubého se patrně pod vlivem originálu vyskytuje v přímých řečech přívětný výraz nu; tato částice mívá citový význam vybízecí („nu, pojďme“). V takových případech používá i Očadlíková podobného výrazu („No tak pojďme“), ale nu může mít i funkci navazovací. V této funkci se v novém překladu obvykle nevyskytuje:
H: Nu dobře — už jste se naobjímal. Jděte nyní (332).
O: Dobře — nechtě toho objímání! A teď běžte (64).
H: „Nu,“ pomyslil si — „nu, teď se život zavířil!“ (336).
O: „Ba, panečku“, pomyslil si, „teď se život zatočil!“ (68).
Konfrontace obou překladů a jejich srovnávání s dnešním jazykovým územ, které si čtenář zajisté provádí automaticky sám, vede k závěru, že zjištěné rozdíly nejsou jen záležitostí individuálního způsobu vyjadřování překladatele, ale že představují objektivně existující vývojové tendence v oblasti užívání prostředků koheze textu. Když stručně shrneme výsledky této konfrontace, můžeme říci, že soudobý umělecký překlad užívá v menší míře vnějších prostředků koheze, jakým je např. pronominalizace. K vyjádření významových souvislostí využívá více kontextového členění výpovědí, tj. vyjadřuje souvislosti hlavně slovosledem. Vztahy se v něm vyjadřují méně explicitně, text spoléhá na větší mentální aktivitu receptorů (příjemců textu). Konektivní prostředky jsou pestřejší, ale text je tak často nepotřebuje. V novém překladu mají spíše funkci charakterizační; využívá se jich více k charakterizaci přirozené mluvené řeči (v dialozích) než k vyjadřování vztahů v textu. Domnívám se, že závěry, které vyplynuly ze srovnání uvedených dvou překladů, mají i obecnější platnost. Zhruba totéž by bylo možno doložit srovnáním jiných překladů a rovněž čtenářská zkušenost se staršími původními texty ukazuje, že zvláště tendence k omezování nadbytečného zájmenného odkazování je obecná.
[1] Jde o překlady novely I. S. Turgeněva Jarní vody, časově od sebe vzdálené, neboť srovnání má ukázat, zda v použití prostředků koheze textu nastaly v průběhu našeho století nějaké změny. Budeme z tohoto hlediska konfrontovat překlad Jarních vod Jaromíra Hrubého v Ottově Ruské knihovně (sv. XI. z r. 1892) a překlad Věry Očadlíkové v edici Kamarád (Práce 1977).
[2] Tyto vztahy popsal F. Daneš, viz např. jeho stať Typy tematických posloupností v textu, SaS 29, 1968, 125—141.
[3] Jimi se zabýval V. Skalička ve stati Syntax promluvy (enunciace), SaS 21, 1960, 241—249.
[4] O odkazování v textu viz B. Palek, Cross-Reference, a Study from Hyper-Syntax, Praha 1968.
[5] Konektory se vymezují různě. Velmi široce je chápe E. Bajzíková, srov. např. její Úvod do textovej syntaxe, Bratislava 1979, s. 26n. Zde vycházíme z pojetí J. Hoffmannové Typen der Konnektoren und deren Anteil an der Organisierung des Textes, Linguistica X, Text and the Pragmatic Aspects of Language, Praha 1984, s. 101—140.
[6] Užívání zájmena tento v substantivní funkci (podmětové) hodnotí už F. Trávníček jako „hrubě nečeské“, viz Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, s. 1132.
[7] O případech, kdy je odkazovací přívlastkové tento v češtině nutné, pojednal F. Trávníček, d. cit. v pozn. 6, s. 1138.
[8] Srov. J. Hoffmannová, d. cit. v pozn. 5, s. 118n.
Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 3, s. 123-130
Předchozí Eva Macháčková: K úloze některých spojovacích prostředků v textu (zvl. prostředků s významem odporovacím)
Následující Petr Peňáz: Poznámky k češtině ve vojenském prostředí
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1