Časopis Naše řeč
en cz

Kniha o dichotomii spisovnosti a nespisovnosti v českém národním jazyce

Stanislava Kloferová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Protiklad vyjadřování spisovného a nespisovného sahá svými kořeny hluboko do historie našeho národního jazyka. Složitost tohoto vztahu, zesílená v minulosti nuceným odtržením obou základních útvarů, se v průběhu jazykového vývoje promítla (a doposud promítá) v měnícím se vzájemném odstupu hranic obou útvarů (vzpomeňme v této souvislosti na úsilí puristické). Závažným příspěvkem k postižení dnešní složité jazykové situace u nás je nová kniha Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti Jana Chloupka (Brno 1986, vyd. UJEP, spisy FF č. 264, 132 s.). Jak naznačuje již sám název publikace, volí autor netradiční přístup k postižení stratifikačního a funkčního rozrůznění českého národního jazyka.[1]

Dichotomie vyjadřování spisovného a nespisovného je kategorií proměnnou. Její uplatňování se v tradiční jazykovědě donedávna vcelku jasně vymezovalo funkčním protikladem vyjadřování psaného a mluveného, s demokratizací spisovného jazyka se pak funkční náplň dichotomie pozvolna mění a ústí v opozici vyjadřování veřejného a soukromého. Chloupek však dokazuje, že takto pojímaná funkční komplementárnost platí pouze pro úzus v jasně vymezených oblastech dorozumívání (diplomatická mluva, mluva mladé generace), avšak pro úzus v dorozumívacích oblastech pomezních zdaleka nevystačuje. Za výhodnější doporučuje rozlišovat vyjadřování mo[41]delové a nemodelové, jež nám umožňuje sledovat podíl dichotomie spisovnosti a nespisovnosti na utváření jazykových projevů charakteru veřejného a soukromého za uplatnění hledisek sociolingvistických. V dnešních řečových projevech totiž dochází k vzájemnému překrývání a křížení obou typů (modelů); příčinu lze vidět na jedné straně ve snaze o vědomou stylizaci (směrem k oběma základním útvarům národního jazyka) a v nevědomém zapojení oblastně podmíněných prvků na straně druhé.

V druhém oddíle věnovaném problematice jazykových útvarů a stylů při komunikačním aktu postuluje Chloupek zásadu stylového výběru ze všech útvarů národního jazyka: „Není … třeba spojovat stylotvorný proces jen se spisovým jazykem, nýbrž s jazykem národním jako souhrnem všech jazykových útvarů a prostředků. Spisovnému jazyku zůstává ve stylotvorném procesu to výsadní postavení, že mu nejlépe vyhovuje jako nejbohatší zdroj výraziva.“ (s. 20). Spisovný jazyk je členem příznakovým (užíváme ho záměrně, se snahou), nespisovné útvary pak představují člen nepříznakový (užíváme jich živelně).[2] V dnešní době jsme svědky vzájemného přibližováni obou členů dichotomie, spisovný jazyk přestal být záležitostí pouze knižní (literární) a nespisovné útvary se zase v procesu nivelizace rychle oprošťují od svých úzce lokálních příznaků; přesto si však díky kolektivní úkonnosti podržují svou pozici v rovině neveřejného vyjadřování. Svou pozornost zaměřuje pak autor na otázky souvisící s utvářením interdialektů. Moravské území po stránce jazykové charakterizují zřetelné oblastní nadnářeční útvary (v protikladu k jednodušší situaci v Čechách), zvláštní situaci lze pozorovat na Ostravsku, kde „se vyskytuje klasická dorozumívací dichotomie spisovný jazyk — dialekt“ (s. 25). Autor se též vyjadřuje k otázce fungování obecné češtiny a jejího místa ve struktuře národního jazyka. Obecná čeština se vlivem pražského kulturního centra jeví jako útvar s vyššími kulturními ambicemi (jako reprezentant celonárodního nespisovného vyjadřování).[3]

Obou členů dichotomie zvláštním způsobem využívají dvě nové oblasti se specifickým posláním: slovesné umění jako prostředku poetizačního, publicistika pak jako prostředku působení na vnímatele a získávání jeho pozornosti.

Následující kapitola pojednává o otázkách publicistického stylu, jenž je pozoruhodný zejména tím, že ovlivňuje utváření spisovné normy (umělecká literatura totiž v důsledku svého sbližování s všední mluveností funkci arbitra ztratila). Problematika využití a fungování jazykových útvarů ve stylu novin a sdělovacích prostředků J. Chloupka velmi přitahuje. Autor vychází [42]ze základního pojetí stálého a proměnného v publicistice,[4] osvětluje otázku její funkční a výrazové smíšenosti. Své závěry výstižně dokládá materiály z denního tisku. Dělí stylově aktivní prostředky do skupin podle společných znaků (styčných sémantických polí, např. z oblasti sportu: dostihy ve zbrojení). Za závažný příspěvek je třeba též považovat autorovo třídění stylově aktivních výrazů podle metajazykového hlediska (významy abych tak řekl, jak se říká apod.).

Vedle publicistiky ovlivňuje utváření (obměňování) spisovného úzu i mluva profesní (termín Chloupkův). Výrazy z nejrůznějších pracovních oblastí totiž přecházejí do spisovné normy právě zásluhou publicistiky a jejich podíl na vývojových tendencích naší mateřštiny není (na rozdíl od slangu) zanedbatelný.

V oddíle nazvaném Jazyk a společnost vychází autor vstříc požadavkům výzkumu jazyka běžné komunikace. Dnes, kdy je výzkum tradičních nářečí českého jazyka ukončen a běžná mluva se v důsledku společenských změn vyvíjí k úzu všeobecnému, nadoblastnímu, je nanejvýš potřebné zachytit základní tendence v tomto vývojovém procesu. Nové poznatky navíc umožní postihnout úlohu a fungování prestižního spisovného jazyka. Chloupek nastiňuje základní metodické předpoklady, v nichž dominuje přístup sociolingvistický, a pokud jde např. o městskou mluvu, považuje za žádoucí stanovit obyvatelskou vrstvu pro dané město typickou, a to nejen z hlediska sociálního složení, ale i z hlediska jazykového. Tato základní sociolingvistická rovina se pak stává měřítkem pro rozlišení vyjadřování neutrálního a příznakového. Uvedené teoretické předpoklady uvádí autor v praxi popisem mluvy ve dvou moravských městech, a to v Brně a v Uherském Brodě. Volba obou lokalit nebyla jistě náhodná. Rozdílná charakteristika měst (velkoměsto na území, jehož jazykový vývoj se vyznačuje nejdynamičtějším pohybem ve srovnání s ostatními moravskými lokalitami, a naopak okresní město s ještě poměrně silným tradičním zázemím) nám totiž umožňuje sledovat utváření běžně mluveného jazyka v úzkém sepětí s působením faktorů sociolingvistických. Autorovy závěry a jazykový materiál (získaný terénním výzkumem) dokládají správnost obecně lingvistické zásady přímějšího vývoje mluvené normy směrem ke spisovnému jazyku v oblastech jazykově archaičtějších. Vývojové změny jednotlivých jazykových plánů autor promítá přes stratifikační stupnici TTD-ID-OV,[5] čímž dosahuje plastického a velmi výstižného zobrazení vývoje za neustálého respektování hlediska sociálního a jazykového. Zatímco u stupně TTD a ID společným sociolingvistickým aspektům odpovídá i souběžný jazykový vývoj, u vrstvy stratifikačně nejvyšší usilují občané z Uherského Brodu o hovorový spisovný jazyk, kdežto v Brně „čím výlučněji se stýkají (příslušníci inteligence) s tvůrčími pracov[43]níky kultury na celostátní platformě, čím uvědoměleji se v nedomácím prostředí chtějí zbavit lokálních jazykových prvků, tím intenzívněji se blíží jejich mluva obecné češtině pražského typu.“ (s. 63)[6]

Autor se však neomezil na zkoumání mluvy v městských lokalitách a nevyhnul se úkolu, který se v této souvislosti přímo nabízí — totiž situaci v nově dosídlené pohraniční obci. Na rozboru materiálu z jihomoravských Dolních Věstonic sleduje funkční využití spisovných prostředků v promluvách veřejných (v nichž mluvčí usiluje o spisovnost) a podíl prvků spisovných (tedy v dané situaci náležitých) a nespisovných (nenáležitých, jež mluvčí zasazuje do svého projevu neuvědoměle, bezděčně).

V oddíle věnovaném řeči mluvené konstatuje Chloupek, že utváření těchto projevů nebyla prozatím věnována přílišná pozornost a že jazyková kultura „mluveného slova“ pokulhává za ostatními složkami české jazykové kultury (s. 75). Odborné veřejnosti je jistě známo, že autor, původem dialektolog, věnoval své badatelské úsilí v neposlední řadě otázkám východomoravské nářeční skladby. A právě výzkum nářeční syntaxe jej vedl ke snaze rozpoznat mluvenostní zvláštnosti, neboť ty „vrůstají“ do výstavby větné. Se syntaxí souvisí mj. též otázka aktuálního členění výpovědi mluveného projevu. Aby se zabránilo „srovnávání nesrovnatelného“, upozorňuje autor na působení objektivních a subjektivních faktorů a vyřazuje formu dialogu.

Závěr kapitoly pak tvoří připomínky k využívání dichotomie spisovnosti a nespisovnosti při stylizaci v literárním díle. Po uvolnění psané funkční normy se rozšířila možnost využití obou útvarů; nespisovné prvky mají povahu příznakovou, v protikladu k prvkům spisovným se jeví jako výrazné. Chloupek upozorňuje, že mluvenou funkční normu může charakterizovat i dialekt, je ovšem útvarem neprestižním (nekodifikovaným) a neposkytuje potřebné možnosti stylistického rozrůznění. Zvláštní úloha pak připadá kulturní obecné češtině.[7]

V kapitole O metajazykovosti literárního díla a metajazyku v něm zaměřuje Chloupek svou pozornost na metajazykovou činnost autora při volbě výrazu nebo při utváření komplexní jazykové situace uměleckého díla. Sleduje metařečovou funkci sdělení a konfrontuje v této souvislosti oblast krásné literatury s výrazovou složkou publicistiky, přičemž si všímá zapojení funkčního protikladu spisovného a nespisovného vyjadřování v těchto oblastech.

[44]Autor se ve své knize nevyhýbá ani širším, obecnějším otázkám, jakými jsou u nás např. jazykové vztahy česko-slovenské, podmíněné celospolečenskými poměry v československé federaci. Upozorňuje, že s uplatňováním správné linie v tomto směru souvisí i jeden základní předpoklad, totiž vzájemné pochopení. Vyslovuje se jasně k otázce sbližování obou jazyků. Jde o problém dosti složitý (vcelku jednoznačný pouze v oblasti terminologie): „Běží tu v podstatě o výběr z úzu, o využívání jazyka, nikoli o jazykovou strukturu samu: tu v žádném případě se strukturou jinou uměle, třebaže koncepčně sbližovat … nelze.“ (s. 99). Důsledkem této skutečnosti je pak i rozdílné využití protikladu spisovnosti a nespisovnosti, s čímž souvisí i otázka překladu a — dovedeno dále — i otázka jazykové hodnověrnosti českých vystoupení slovenských umělců (a naopak). Tento postřeh je v současné době aktuálním příspěvkem do diskuse o prospěšnosti podobných snah.

Poslední kapitola výstižně uzavírá celou knihu. Vycházeje ze skutečného, živého celonárodního úzu v projevech s výraznou intencí ryzí spisovnosti vyjadřuje se J. Chloupek k naléhavému problému kodifikačnímu (sázejí/sází). Jeho stanovisko podporuje zásadu pružné stability v jazyce — spisovný jazyk by neměl být jen útvarem reprezentativním, ale jeho kodifikace by měla vycházet vstříc potřebám a skutečnému stavu jazyka v užití jeho mluvčích.

Knižní publikace Jana Chloupka je cenným příspěvkem k otázkám soudobé jazykové kultury; přináší navíc nově koncipovaný pohled na funkční využívání jednotlivých útvarů českého národního jazyka. Sociolingvistický přístup autorův nejen umožňuje lépe se orientovat v dnešní jazykové situaci vzhledem ke stírání ostrých hranic mezi spisovným jazykem a jazykem běžně mluveným, ale navíc postihuje i úlohu aktuálního (příznakového) využití prostředků všech stratifikačních vrstev naší mateřštiny.


[1] O této problematice pojednávali např. B. Havránek, K. Hausenblas, J. Kraus, jmenujme též lingvisty sovětské (A. D. Švejcer, L. B. Nikolskij), v NDR se těmito otázkami zabývá např. H. Schönfeld. — Srov. též recenzi A. Jedličky Nový příspěvek k charakteristice současné české jazykové situace v tomto čísle NŘ.

[2] Některá Chloupkova stylová hodnocení nemusíme zcela přijímat. Slova holka, kluk, Plzeňák, Plzeňačka snad nejsou projevem drsnosti ve vyjadřování, jak uvádí autor ve shrnující kapitole na s. 113, ale spíše výrazem jistého stupně familiárnosti.

[3] Na převážné části moravského území je však pociťována jako oblastní, tedy příznaková.

[4] Obsah těchto pojmů vymezil J. Chloupek ve své stati Dialektika stálého a proměnného v publicistickém stylu, SaS 39, 1978, s. 317—319.

[5] Tradiční teritoriální dialekt — interdialekt — oblastní varianta spis. jazyka.

[6] Toto zjištění je pozoruhodné a svědčí o prestižním působení obecné češtiny, jež je zajisté podporováno i obecně českou „redakcí“ kulturních pořadů. Mladá generační vrstva však prvky obecné češtiny většinou neakceptuje — srov. M. Krčmová, Běžně mluvený jazyk v Brně, Brno 1981, s. 169 (recenze v NŘ 67, 1984, s. 241—4). S obdobnou úkonností obecné češtiny se setkáváme v mluvě inteligence v severomoravských městech Šumperku a Jeseníku — srov. S. Utěšený, K jazykovému vývoji v pohraničí českých zemí, SaS 31, 1970, s. 52.

[7] Touto obecnou češtinou je třeba rozumět ‚útvar oproštěný od územních jazykových zvláštností‘ (Chloupek). V této souvislosti si nelze nepoložit otázku, nakolik respektuje tuto skutečnost jazyková úprava dramatizací a překladových děl.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 1, s. 40-44

Předchozí Alois Jedlička: Nový příspěvek k charakteristice současné české jazykové situace

Následující Milada Homolková: Slovenský příspěvek k lexikologii

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1