Nový příspěvek k charakteristice současné české jazykové situace
Alois Jedlička
[Posudky a zprávy]
-
1.
Přední sovětská bohemistka z bohemistické školy prof. A. G. Širokovové G. P. Neščimenková, známá svými pracemi z oblasti české slovotvorby[1] (podala v nich prohloubený rozbor některých českých slovotvorných [33]typů — jmen zdrobnělých a přechýlených), přispěla nedávno obsáhlou statí o funkčním členění českého jazyka do závažného sborníku Funkcionl’naja stratifikacija jazyka (Moskva 1985). V prvním oddílu (Varianty funkční stratifikace současných jazyků) jsou kromě stati G. Neščimenkové zařazeny ještě mimo jiné tyto příspěvky: o slovanských spisovných jazycích a jejich vztahu k jiným jazykovým útvarům (N. I. Tolstoj), o postavení hovorové řeči ve funkčním paradigmatu ruského jazyka (L. I. Barannikovová) a o systému útvarů v současné americké variantě angl. jazyka (od známého sociolingvisty A. D. Švejcera). V druhém oddílu historicky zaměřeném se probírají otázky rekonstrukce funkčních paradigmat v některých západoevropských (v němčině, francouzštině, portugalštině a holandštině) a jiných jazycích. Sborník byl vypracován za vedení a v redakci M. M. Guchmanové a vydán péčí Jazykovědného ústavu sovětské akademie věd v Moskvě.
M. M. Guchmanová se s kruhem spolupracovníků už delší dobu soustředěně zabývá teoretickými otázkami spisovného jazyka. Výrazné svědectví o tom podává série sborníků, které za jejího vedení (a zpočátku i za spoluúčasti anglistky V. N. Jarcevové) vycházely od sedmdesátých let. Tematika těchto sborníků, postupně se rozšiřující a prohlubující, svědčí o cílevědomosti výzkumné práce na tomto úseku. Od počátečního soustředění na vlastní tematiku spisovných jazyků a jejich typů v synchronním i diachronním pohledu s omezením na jazyky germánské (viz sb. Tipologija germanskich literaturnych jazykov, Moskva 1976) byla v dalším sborníku materiálová základna rozšířena na jiné evropské jazyky i na jazyky ostatních světadílů (sb. Social’naja i funkcional’naja differenciacija literaturnych jazykov, Moskva 1977). Recenzovaný sborník o funkční stratifikaci jazyků bezprostředně navazuje jak problematikou a metodikou rozboru, tak charakterem zpracovávaného materiálu na sborník Tipy naddialektnych form jazyka (Moskva 1981). Této programově koncipované sérii sborníků předcházela obsáhlá stať M. M. Guchmanové v obecně jazykovědném díle Obščeje jazykoznanije (1970). Autorka v ní podala všestrannou charakteristiku problematiky spisovného jazyka a v jejím závěru nastínila funkční klasifikaci různých typů spisovných jazyků. V téže monografii vyšla i přehledná stať N. N. Semenjukové o jazykové normě.
Všechny sborníky podávají svědectví o postupném propracovávání metodologie, pojmosloví a terminologie na daném úseku studia jazyků. Zřejmé je také úsilí — zvláště v posledních dvou sbornících — o prohloubení typologickosrovnávacího pohledu, zvláště v úvodních výkladech a v zobecňujících závěrech vypracovaných M. M. Guchmanovou. Pokud jde o pojmosloví a terminologii, můžeme poukázat na mnohé paralely s pojmoslovím, které propracovávají nové české práce o spisovném jazyce sociolingvisticky orientované. Pracuje se s pojmem jazyková situace, přičemž se do tohoto pojmu často zahrnuje jen vlastní jazyková složka komplexně chápané jazykové situace. Věnuje se pozornost mimojazykovým faktorům a distribuci jazykových útvarů v jednotlivých komunikačních sférách. Jako přínosný se jeví i nově zaváděný pojem-termín funkční paradigma. Rozumí se jím model [34]odrážející hierarchické uspořádání systému jazykových útvarů konkrétního jazykového celku. Upozorňuje se na potřebné rozlišení pojmů funkční stratifikace jazyka (tj. rozčlenění jazyka na jednotlivé útvary) a funkčně stylové „variování“ spisovného jazyka, souvisící s jeho užíváním v různých funkčních komunikačních sférách a v různých literárních žánrech.
2.
G. A. Neščimenková je podrobně a prohloubeně seznámena s českou odbornou literaturou vztahující se k dané tematice. V jejím propracovávání rozlišila dvě etapy: V první (do začátku šedesátých let) převládá aspekt systémový — je tomu tak především v pracích B. Havránka a J. Běliče. V druhé etapě (od šedesátých let dodnes) vystupuje do popředí aspekt funkční a komunikační, tj. zřetel k synchronnímu fungování jazykových útvarů v komunikaci, konkrétně v jednotlivých komunikačních sférách, v závislosti na mimojazykových podmínkách a ve vztahu ke komunikačním normám. Autorka uvádí, že tento komunikativní přístup je zastoupen hlavně v pracích Vl. Barneta, A. Jedličky, K. Hausenblase a Fr. Daneše. Z prací Barnetových připomíná zvláště jeho vypracování modelu komunikačních sfér, relevantních při typologii textů ve vztahu k strukturním i nestrukturním různotvarům (útvarům) národního jazyka. Z prací A. Jedličky sem spadajících vyzvedá stať o základních typech norem jazykové komunikace, v níž se při charakteristice jazykové složky komunikační normy uvádí jako jeden z jejích projevů distribuce jazykových útvarů v komunikačních sférách.[2] Označení komunikační normy autorka přiléhavě modifikuje popisným termínem normy komunikativních sfér. Dodejme ještě, že se v současných českých pracích tohoto zaměření uplatňují podněty sovětských sociolingvistů Avrorina, Nikolského, Švejcera[3] a Dešerijeva, podkladem je ovšem domácí kontinuitní lingvistická tradice. Kořeny české sociolingvistiky k ní nesporně sahají.
V další části svého výkladu podává G. A. Neščimenková charakteristiku jednotlivých nadnářečních útvarů českého jazyka. Pro normu současné spisovné češtiny uvádí jako charakteristické ty rysy, které vyzvedá současná česká teorie spisovného jazyka: dynamičnost, rozšíření variantnosti spisovné normy a přesun v pramenech pro zjišťování současné spisovné normy (pro účely kodifikace) z textů uměleckých na texty populárně odborné a publicistické. Jako nesporný rys připomíná autorka i pokles autoritativnosti kodifikace spisovného jazyka. Podle mého názoru je třeba jej vidět v souvislosti s odhalováním rozporů mezi reálnou spisovnou normou a platnou (už dříve stanovenou) kodifikací. Tyto rozpory vyplývají ze samé podstaty a charakteru normy a kodifikace: spisovná nor[35]ma je neustále proměnná, dynamická, kodifikace je po dobu platnosti neměnná, ke změnám v kodifikaci dochází po etapách. V české lingvistice má teoretický přístup k řešení vztahu normy a kodifikace poměrně dlouhou tradici a stále se rozvíjí a propracovává. V zahraničních lingvistikách vznikají významné práce týkající se této problematiky, konstatující a řešící uvedené rozpory, teprve v posledním období. Připomeňme z nich alespoň sborníkové práce o současné spisovné ruštině, o kultuře spisovné polštiny a některé práce o spisovné němčině.[4]
Pokud jde o druhý naddialektový útvar, tzv. běžně mluvený jazyk (rus. obichodno-razgovornyj jazyk), připomíná Neščimenková, že je tento termín po významové stránce značně zatížen. Užívá se ho v trojí platnosti: označuje a) regionální český interdialekt (ve vlastním smyslu) užívaný ve sféře běžného, každodenního hovoru v západní části českého jazykového území, b) formující se substandard, v terminologii J. Běliče obecná čeština vyššího typu, c) funkční oblast v systému komunikace, zahrnující běžné nenucené projevy realizované regionálními interdialekty (vlastním českým, středomoravským, východomoravským, slezským). V platnosti prvních dvou významů se užívá zpravidla i označení se starší tradicí — obecná čeština. Autorka v této souvislosti poznamenává, že jednotný celonárodní běžně mluvený jazyk v současné češtině neexistuje, lze mluvit jen o tendenci k jeho utváření, formování. Se souhlasem se dovolává mého pojetí běžně mluveného jazyka vzhledem k současné české jazykové situaci — představuje model zahrnující variantní, regionálně diferencované dílčí normy.[5] Připomíná zároveň, že zvláštní postavení zde přísluší obecné češtině (jako nejstaršímu interdialektu); ta má široký rádius působení a využívá se jí v platnosti běžně mluveného jazyka specifickým způsobem v jazyce umělecké literatury. S opřením o podrobný popis J. Hronka[6] podává autorka stručný výčet hláskoslovných a tvaroslovných znaků obecné češtiny.
Citlivě se Neščimenková vyrovnává také s problematikou hovorového spisovného jazyka (v české situaci). Upozorňuje na rozdíly, které existují mezi českými lingvisty v jeho vymezení a hodnocení, a zvláště také v určování jeho prostředků. Vyslovuje souhlas se stanoviskem, že v české situaci nelze chápat hovorový jazyk jako samostatný útvar českého jazyka, ani jako zvláštní strukturní různotvar (rus. raznovidnosť) spisovného jazyka. Lze mu připisovat jen status stylu (jde tedy o hovorový styl v rámci funkčních stylů), popř. s omezením na stylovou vrstvu spisovných jazykových prostředků (v rozlišení od vrstvy neutrální a knižní). Pokud jde o srovnání s ruskou hovorovou řečí (v sovětské lingvistice se dnes užívá jen označení ‚reč‘), je [36]třeba především zdůraznit, že ruská jazyková realita je podstatně jiná než realita česká. Byly vypracovány podrobné popisy tohoto fenoménu i jeho důkladné charakteristiky;[7] existují ovšem i zde zásadní rozdíly v pojímání, v tom, zda připisovat spisovné hovorové ruštině status systémového útvaru, nebo stylu. V české lingvistice zůstává v pojímání hovorového jazyka, hovorového stylu nebo tzv. hovorovosti, která se chápe značně široce — podobně jako v lingvistice slovenské, stále mnoho nejasného. Odráží se to i v přístupu a hodnocení těchto jevů u běžných uživatelů — laiků.
Vlastním jádrem stati G. Neščimenkové je poslední oddíl nazvaný Vývoj (evoluce) české jazykové situace. Autorka zde pracuje s pojmem jazyková situace, který je spojen s dnešní sociolingvistickou orientací bádání. Vypracování tohoto pojmu-termínu sahá svými kořeny, jak ukazuje L. B. Nikolskij, do třicátých let našeho století. Významnou měrou přispěla k jeho propracování a zpřesněnému, event. modifikovanému vymezení i česká lingvistika,[8] v poslední době pak zčásti i lingvistika v NDR (v souvislosti s řešením otázek jazykové kultury).[9] V této části výkladu dokládá autorka své charakteristiky i výstižnými příklady z vlastních pozorování (zejména z tisku).
Úvodem G. Neščimenková souhrnně vypočítává sociální a komunikační činitele, které se dnes při charakteristice procesů a tendencí, jejichž výsledkem je synchronní dynamika, i v českých pracích zpravidla uvádějí. Jde o procesy jako industrializace a urbanizace, centralizace společensko-politického a kulturního života, překonání sociálněekonomické, teritoriální a kulturní uzavřenosti, vzrůst migrace obyvatelstva, zvýšení úrovně obecného a speciálního vzdělání, intenzívní působení hromadných sdělovacích prostředků i po jazykové stránce. Se zřetelem k působení těchto činitelů pak podrobněji charakterizuje tyto hlavní procesy určující současnou českou jazykovou situaci: a) nivelizaci regionální příznakovosti jazykových útvarů, b) upevňování spisovného jazyka v komunikační sféře oficiálního styku, c) vzrůst významu ústní (mluvené) komunikace, d) konstituování neregionálních útvarů.
Dílčí charakteristiky a soudy vyslovené v rámci výkladů v těchto čtyřech tematických okruzích jsou bystré a podnětné. Můžeme k nim přičinit jen některé souhlasné, doplňující, popř. v menší míře diskusní poznámky. Po[37]važuji za důležité rozlišovat uplatňování a pronikání (nebo na druhé straně i ústup) jazykových útvarů jako celku, vyznačujícího se komplexem určujících znaků, a na rozdíl od toho šíření (nebo ústup) znaků jednotlivých. Týká se to jak pronikání znaků obecné češtiny na Moravu, tak na druhé straně posilování některých interdialektových jevů moravských, z nichž se některé uplatňují v konečné fázi i jako variantní prostředky ve spisovné normě. Zjišťujeme např., že do běžně mluvené řeči ve východní části českého jazykového území nepronikají charakteristické jevy obecné češtiny jako např. tvary příčestí minulého (minulého času) sloves typu tisknout (sed, pad, křik), tvary 1. p. množ. čísla adjektiv v jednotné podobě pro všechny rody (velkí chlapi, ženy, děvčata), vyjádření se zéjmenným podmětem při elipse pomocného slovesa v minulém čase (já šel, já se lek, my viděli) — v rámci spisovného vyjadřování má ovšem tento jev platnost variantního prostředku spisovného. — Pro běžnou mluvu východních oblastí jsou charakteristické jednoslabičné infinitivy s krátkou kmenovou samohláskou (mět, chtět, znět, plet, set, rdět se) a pronikají u mluvčích z těchto oblastí i do mluvených projevů na bázi spisovné. Podobně můžeme poukázat na poměrnou pevnost charakteristického jevu českých nářečí jihozápadních — jednotného tvaru přivlastňovacích adjektiv na -ovo (tatínkovo kabát, maminčino starosti), který prozrazuje původní příslušnost k dialektu v běžných projevech mluvčích, kteří vázanost s regionem ztratili. — Pokud Neščimenková mluví o adaptované podobě šířící se obecné češtiny, zdá se, že má na mysli starší fázi konstituování obecné češtiny na bázi středočeského interdialektu (ústup náslovného ou- za ú-: ouspěch, -ej- v kořenech slov — na rozdíl od -ej- v koncovkách, ap.).
Se souhlasem přijímám autorčino konstatování, že proces nivelizace nářečí není tak prudký, jak se očekávalo. Za připomenutí stojí i Chloupkovo sociolingvisticky podložené konstatování, že užití dialektu je motivováno někdy i projevem solidarity se společenstvím jeho nositelů.[9a]
Velmi mnoho pozornosti věnuje Neščimenková existenci jazykově smíšených textů v komunikaci, a to především ve sféře běžného, nenuceného hovoru v přímém kontaktu komunikantů. Konkrétně jde o míšení spisovných i nespisovných prvků v mluvených projevech, a to i u nositelů spisovného jazyka. V této souvislosti můžeme konstatovat, že se smíšený jazykový charakter textů vázaných na určité sociální a komunikační podmínky a činitele stává při popisu a charakteristice jazykové situace v současných jazycích předmětem teoretického zájmu i v zahraničních lingvistikách (připomeňme alespoň některé nové práce polské (Wł. Lubaś, A. Wilkoń), lingvistů z NDR [38][H. Schönfeld] ap.).[10] — V české lingvistice byla takovýmto textům a jejich interpretaci věnována pozornost už v známé diskusi o obecné a hovorové češtině na počátku šedesátých let (v SaS 23, 1962 a 24, 1963, např. v příspěvcích P. Sgalla, P. Nováka, K. Hausenblase), tehdy zvláště také dílčí otázce spojování spisovných lexémů s tvarovými prvky obecné češtiny.
Samostatnou problematiku představuje ovšem smíšený jazykový charakter některých textových úseků a pásem v dílech umělecké literatury. Z hlediska jazykové kultury a jejích problémů je hodnoceno míšení prvků různých norem v některých žánrových formách dnes hojně zastoupených v hromadných sdělovacích prostředcích (interview, besedy ap. v rozhlase a televizi). Míra užití nespisovných prvků je zde závislá na mnoha činitelích (na mluvčích, jejich sociálním statusu, na jejich regionální příslušnosti, na věku, na tematice aj.). Připomenutá fakta můžeme podle mého názoru interpretovat s pomocí samostatného typu komunikační (situační) normy v její jazykové složce, jak jsem to naznačil ve stati Typy norem jazykové komunikace (SaS 43, 1982, s. 272—281). G. Neščimenková se o problematice smíšených textů v současné české jazykové situaci vyslovuje v závěru své stati tak, že smíšené „idiomy“ (útvary) nejsou dnes ještě dostatečně konsolidovány, a proto nemají status samostatného členu („strata“) funkčního paradigmatu českého národního jazyka. Podle jejího názoru však v dalším vývoji může dojít k tomu, že se na základě smíšených textů vydělí substandardní útvar vyššího stupně pro sféru běžné každodenní komunikace.
Do své stati zařadila G. Neščimenková i dvě tabulková schémata, v nichž zobrazila českou jazykovou situaci. První znázorňuje model českého národního jazyka, druhé podává přehledný obraz vztahů mezi jazykovými útvary (nově autorkou klasifikovanými) a komunikačními a textovými faktory, jejichž soubor je rovněž nově propracován. Vychází z těchto jednotek a rysů: charakter komunikace, organizace textu, charakter adresáta, způsob realizace textu a volba jazykového útvaru. Rysy se vnitřně člení, zpravidla do dvojic a jim se přiřazují odpovídající útvary a formy. Charakter komunikace se takto člení na oficiální a neoficiální, organizace textu na monologickou a dialogickou řeč, charakter adresáta se vystihuje rozlišením individuální — hromadný, způsob realizace textu buď písemný, nebo ústní a volba jazykového útvaru imperativní, nebo alternativní. V prvním schématu (model českého národního jazyka) je znázorněno základní trichotomické členění národního jazyka na jazyk spisovný, běžně mluvený a teritoriální dialekty i vnitřní členění těchto útvarů. Přes kritické výhrady, které autorka sama vyslovila, pokud jde o ho[39]vorový spisovný jazyk v češtině, zařazuje jej do svého schématu a staví jej do protikladu ke spisovnému jazyku knižnímu, oficiálnímu. Domnívám se, že se v tomto zobrazení a v terminologickém označení útvarů přece jen projevuje vliv poněkud odlišné jazykové situace ruské. Právě z její specifičnosti vychází členění spisovné ruštiny na spisovný jazyk kodifikovaný a na hovorovou řeč (nekodifikovanou), představující ovšem podle převažujícího chápání samostatný systém.
Při charakteristice české jazykové situace se zdůrazňuje ta skutečnost, že pod vlivem specifických podmínek historického vývoje je poměrně značný rozdíl mezi spisovným jazykem a živým jazykem mluveným. Domnívám se však, že máme-li na mysli současný stav, je důležité vidět i dosah procesu nazývaného v některých pracích demokratizací spisovného jazyka. Připomínám zde tento termín i proto, že s ním pracuje i autorka a že se s ním setkáváme i v nejnovějších sociolingvisticky orientovaných pracích sovětských.[11] Nejde mi ovšem o termín, ale o proces sám a o soubor jevů s ním spojených. Podstatou tohoto procesu je, že působením současných sociálních a komunikačních podmínek a faktorů jednak pronikají do spisovného jazyka některé prostředky původně nespisovné (v češtině zvláště tvarové), jednak některé prostředky s příznakem hovorovosti nabývají platnosti neutrálních prostředků spisovných (např. inf. sloves na -ct). Tento proces stále pokračuje a tím je na postupu i jisté „odknižnění“ spisovného jazyka. Jádro prostředku spisovného jazyka je třeba vidět právě v prostředcích neutrálních, ať už jde o vrstvu prostředků jen spisovných, nebo o prostředky, které má spisovný jazyk společné s útvary nespisovnými. Domnívám se, že i proto neobstojí terminologické označení „vlastního“ spisovného jazyka (na rozdíl od jazyka hovorového) jako jazyka knižního, oficiálního, které uvádí autorka v prvním tabulkovém schématu. Určení „oficiální“ bych proto vázal jen na komunikační sféru, na charakter komunikace, jak se s ním pracuje v druhém schématu, kde je mu pak přiřazen jako útvar spisovný jazyk mluvený nebo psaný. Jistý rozpor mezi oběma schématy lze vidět i v tom, že se sféře neoficiální nepřiřazuje hovorový jazyk spisovný, jak by to vyplývalo ze soustavy vztahů mezi komunikačními rysy a útvary.
Úkol podat charakteristiku funkčního členění současného českého jazyka, kterého se G. Neščimenková podjala, je neobyčejně náročný. Současná česká jazyková situace se zpravidla charakterizuje jako složitá a přitom se zdůrazňuje i její výrazná specifičnost. V jejím zobrazení existují i mezi českými lingvisty značné rozdíly. Je to zřejmé i z důkladné a promyšlené dokumentace v stati G. Neščimenkové i z četných citací literatury předmětu. Přesto lze dnes konstatovat, že se mnohá dřívější značně vyostřená stanoviska zčásti vyrovnala a sblížila. Přispěl k tomu i vývoj sám, jak pohyb v rovině jazykové skutečnosti, tak vývoj v rovině jejího zkoumání a zobrazení. Vý[40]znamné místo zde patří i rozvoji teorie, která těží i z nových poznatků sociolingvistických, psycholingvistických i z teorie komunikace. Pokud jde o zpracování G. Neščimenkové, nelze přehlédnout ani skutečnost, že práce vznikala v souvislosti s vypracováním charakteristik funkční stratifikace jiných současných jazyků, že mohla vyjít z teoretického a pojmového rámce, který byl zvolen pro paralelní charakteristiky různých jazyků, a že byl tím stále přítomný konfrontační aspekt. Vznikla tak práce, která představuje jak po stránce koncepční a pojmověterminologické, tak po stránce konkrétního zkoumání a výsledných zjištění podstatný přínos v oblasti bádání o problematice, která je stále aktuální.
[1] Vyvrcholením práce G. Neščimenkové na tomto úseku je monografie Očerk deminutivnoj derivacionnoj sistemy v istorii češskogo literaturnogo jazyka (nakl. Academia, Praha 1980), vypracovaná na základě české teorie tvoření slov v pojetí M. Dokulila.
[2] Srov. Vl. Barnet, Vztah komunikativní sféry a různotvaru jazyka v slovanských jazycích, Slavia 46, 1977, s. 337—347; A. Jedlička, Typy norem jazykové komunikace, SaS 43, 1982, s. 272—281.
[3] Srov. i český překlad učebnice sociolingvistiky A. D. Švejcera a L. B. Nikolského Úvod do sociolingvistiky, Praha 1983. — Srov. recenzi J. Petra, Český překlad sovětské práce o sociolingvistice, NŘ 67, 1984, s. 51—55.
[4] Srov. např. sborníkovou sérii Sintaksis i norma, Moskva 1974, Grammatika i norma, Moskva 1977, Literaturnaja norma i variativnosť, Moskva 1981. — Srov. D. Buttlerová, H. Kurkowská, H. Satkiewiczová, Kultura języka polskiego, Warszawa 1971.
[5] A. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 43.
[6] J. Hronek, Obecná čeština, Praha 1972.
[7] Srov. z nich shrnující práci E. A. Zemské, Russkaja razgovornaja reč: Lingvističeskij analiz i problemy obučenija, Moskva 1979.
[8] Na okraj připomínám, že označení jazyková situace, které se postupně v pojmovém vyhraňování a zpřesňování terminologizovalo, se v české lingvistice začalo častěji objevovat na začátku šedesátých let; nacházíme je např. opakovaně v diskusním příspěvku P. Nováka v SaS (23, 1962, s. 266n.) a v stati A. Jedličky v Slovenské reči (26, 1961, s. 141) s pokusem o vymezení pojmu i k cílům konfrontačním (konfrontace české a slovenské jazykové situace ve vztahu k problematice překladu).
[9] J. Scharnhorst, Zum Status des Begriffs Sprachsituation, Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung 33, 1980, s. 109—118.
[9a] Srov. i novou publikaci J. Chloupka Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti (Brno 1986), recenzovanou v tomto čísle NŘ.
[10] Wł. Lubaś, Społeczne uwarunkowania współczesnej polszczyzny, Kraków 1979, s. 140n.; A. Wilkoń, O odmianach wspólczesnej polszczyzny mówionej, sb. Opuscula Polono-Slavica, Wrocław 1979, s. 405—414; H. Schönfeld, Zur Rolle der sprachlichen Existenzformen in der sprachlichen Kommunikation, sb. Normen in der sprachlichen Kommunikation, Berlin 1977, s. 163—208.
[11] Srov. cit. d. v pozn. 3, s. 148n.; V. K. Žuravlev, Vnešnije i vnutrennije faktory jazykovoj evoljucii, Moskva 1982, s. 193n.
Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 1, s. 32-40
Předchozí Alena Polívková: Nad minulostí jazykového koutku Čs. rozhlasu
Následující Stanislava Kloferová: Kniha o dichotomii spisovnosti a nespisovnosti v českém národním jazyce
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1