Slovenský příspěvek k lexikologii

Milada Homolková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Československou lingvistickou literaturu obohatily v první polovině 80. let dvě monografie, které se k sobě hlásí už titulem: po Rekonstrukci lexikálního vývoje Igora Němce (Praha 1980) se konečně dočkala vydání i obsáhlá a dlouho připravovaná kniha Lexikálno-sémantická rekonštrukcia z pera slovenského lexikologa Vincenta Blanára (Veda, Bratislava 1984, 214 s., ruské a německé résumé)[1]. Zaměření této publikace [45]na sémantickou stavbu lexikální jednotky a na principy jejího poznání určila především autorova dlouholetá práce na Historickém slovníku slovenského jazyka, kterou doprovázelo jednak teoretické bádání lexikologické, jednak onomastické a dále nářeční studie neomezující se jen na jazykovou oblast slovenskou.

Ve čtyřech částech své knihy podává V. Blanár obsažný výklad podstaty lexikálního významu, buduje složitou koncepci sémantické analýzy, předvádí její uplatnění na velkém reprezentativním souboru lexikálních jednotek zapojených do složitěji organizovaných lexikálněsémantických útvarů a konečně zobecňuje získané poznatky pro postižení sémantického vývoje lexikálních jednotek a dílčích lexikálních systémů. Široký záběr a náročnost problematiky se odrazily v čtenářsky komplikovaném podání. K přehlednosti výkladu však napomáhá členění textu, podrobný obsah i schémata v rámci textu a přiložená tabulka analyzovaného dílčího systému lexikálních jednotek z kulturní slovenštiny. Litujeme však, že kniha nemá rejstřík užívaných lexikologických pojmů a že pro svůj minimální náklad (600 výtisků) je širšímu okruhu zájemců o lexikální sémantiku takřka nedostupná.

Historickou lexikologii nutí už sama specifičnost zkoumaného materiálu (zejména jeho neúplnost) k tomu, aby co nejvíce vytěžila z poznání vztahů lexikální jednotky jako prvku hierarchicky uspořádaného a složitě organizovaného lexikálního systému i z vlastností slova jako obsahově formálního strukturovaného celku. Jak ukázala už zmíněná práce I. Němce, daří se analýzou dynamických vztahů v dílčích útvarech, do kterých se lexikální jednotky zapojují na základě svých významově formálních rysů, stanovit poměrně spolehlivá kritéria i pro rekonstrukci neúplně doloženého lexikálního systému a jeho vývoje (zde např. slovní zásoby staročeské v období do konce 15. stol.). V Blanárově přístupu k slovní zásobě je taková historickolexikální rekonstrukce (tj. systémově podložené doplnění nedoloženého významu nebo slova) dílčím cílem šíře chápané rekonstrukce lexikálně sémantické. Jde tu o komplexní sémantickou analýzu, která spojuje metodické přístupy odpovídající systémovému, časovému a prostorovému aspektu jazyka a respektující vztahy mezi formální a významovou stránkou jazykového znaku (kombinace přístupu sémaziologického s onomaziologickým). Nejsou to metody v zásadě nové; distribuční, komponentová i psycholingvistická a sociolingvistická analýza stejně jako srovnání se stavem v jiných časových stadiích a v jiných jazycích jsou postupy, o které se s úspěchem opírá právě popis slovní zásoby v obou našich historických slovnících (velký Staročeský slovník vycházející v sešitech od r. 1968 a k vydání připravovaný Historický slovník slovenského jazyka). Jejich souborné uplatnění v plné míře odpovídá dialektickému vztahu roviny jazykového systému a komunikace, synchronie a diachronie a kategorie prostoru a času v jazyce, jak to autor zdůrazňuje zvláště na s. 108. Pro předvedení komplexní sémantické analýzy ve třetí a čtvrté části knihy byla zvolena slova z kulturní slovenštiny se sémantic[46]kým průnikem „nespokojenost, nesouhlas, pocit křivdy“ a „stížnost, obvinění, žaloba“.

K vypracování této složité usouvztažněné metodologie přistupuje V. Blanár až po zevrubné a bibliograficky bohatě podložené analýze lexikálního významu. Ve vymezení, k němuž posléze dospívá, se ovšem nijak nerozchází s pojetím u nás už vžitým.[2] Soustřeďuje se především na to, aby pojmy a vztahy, z nichž tato definice vychází, byly náležitě vyloženy a zdůvodněny. Autor proto podrobně popisuje celý proces jazykového postihování skutečnosti s důrazem na vztah univerzálních odrazových prvků (tzv. noém) a komponentů lexikálního významu (sémů). Stanovuje typologii sémantických příznaků, které zakládají hierarchizovanou strukturu nejmenšího lexikálněsémantického systému slovní zásoby (sémému a polysémické významové stavby slova) a charakterizuje významové typy na úrovni systému i dynamickou povahu lexikálního významu v komunikaci a ve vývoji.

Blanárovy teoretické výklady nikdy neztrácejí ze zřetele specifické požadavky popisu slovní zásoby ve slovnících, jehož nutným východiskem je právě poznání obsahově formální stavby slova a jeho místa v lexikálněsémantických útvarech. Při své úzké návaznosti na zpracovávaný Historický slovník slovenského jazyka je tato monografie dalším dokladem vědecké podnětnosti diachronního studia slovní zásoby.

---

[1] Srov. o tom recenzi I. Němce, Monografie o lexikálním významu a jeho analýze, SaS 46, 1985, 309—315.

[2] Srov. s. 42 recenzované publikace: „Lexikálny význam chápeme ako vnútorne členenú celosť intenzionálnych, kvalitatívnych prvkov (sémantických príznakov, elementárnych zmyslov); je to odraz skutočnosti vo vedomí hovoriacich jazykovo stvárnený formou lexémy a cez túto lexému vzťahom k iným jednotkám jazyka. Lexikálny význam (presnejšie: semému, monosémickú jednotku) vytvára historicky vzniknutá (a teda vyvíjajúca sa) hierarchicky organizovaná štruktúra sémantických príznakov rozličnej abstrakčnej úrovne, ktoré sa spájajú podľa základných operácií spájateľnosti (konjunkcia, disjunkcia, exklúzia).“

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 1, s. 44-46

Předchozí Stanislava Kloferová: Kniha o dichotomii spisovnosti a nespisovnosti v českém národním jazyce

Následující Hana Hrdličková: Za docentem Karlem Svobodou