Český překlad sovětské práce o sociolingvistice

Jan Petr

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Českému čtenáři se dostalo péčí Jiřího Krause, vědeckého pracovníka Ústavu pro jazyk český ČSAV, první souborné poučení o sociolingvistice, a to v podobě překladu sovětské knihy (z r. 1978) autorů A. D. Švejcera a L. B. Nikolského.[1] Úvod do sociolingvistiky (Praha, nakladatelství Svoboda, 1983, 243 s.) zahrnuje široký okruh otázek, kterými se zabývá současná jazykověda zaměřená na výzkum mnohotvárného vztahu jazyka a společnosti, společenské podmíněnosti jazyka, vlivu sociálních faktorů na jazyk a na jeho fungování ve společenské komunikaci. V přehledném a — což je třeba zvláště zdůraznit — systematickém výkladu, rozděleném do tří větších dílů (I. metodologické problémy sociolingvistiky, II. teoretické problémy sociolingvistiky, III. metody sociolingvistických výzkumů) se hodnotí současný rozvoj oboru ve světovém měřítku, kriticky se posuzují rozdílné přístupy k hlavním i dílčím otázkám, konfrontují se východiska i pracovní výsledky marxisticky a nemarxisticky zaměřených sociolingvistických studií a posléze se popisují metody uplatňované v sociolingvistických výzkumech (shromažďování dat a jejich analýza).

V zasvěcené předmluvě J. Krause (K utváření obsahu a zdrojů sociolingvistiky, s. 7—26) se český čtenář dovídá o vývoji zájmu světové lingvistiky o studium společenské podmíněnosti jevů v jazyce, o přínosu české jazykovědy k rozvoji takto zaměřených výzkumů (zvláště na úseku zkoumání funkcí spisovných a nespisovných jazykových útvarů, normy a její kodifikace), o předmětu sociolingvistiky a jejím vztahu k ostatním lingvistickým disciplínám a dalším společenskovědním oborům. Úvod svědčí o rozsáhlém autorově rozhledu po dosavadní odborné literatuře předmětu a o jeho schopnosti vidět z marxistických metodologických pozic reálný přínos české jazykovědy k vytváření základů sociolingvistiky, o něž se z hlediska inventáře hlavních problémů opírá její konstituování v našich zemích a její současný stav. Jak jsme již uvedli, jsou to především vědecké poznatky o sociální podmíněnosti funkční diferenciace celonárodního jazyka. Tvůrčí přínos překladatele J. Krause je také patrný v poznámkovém aparátu knihy, protože v něm vlastními komentáři upozorňuje na více místech na příslušnou odbornou literaturu českých autorů (také s ohledem na časový odstup vydání knihy a překladu) a na řešení jednotlivých otázek probíraných v knize, jak se [52]uvádějí v pracích českých jazykovědců.[2] V souladu s potřebami čtenáře českého překladu je doplněna bibliografie, která se uvádí na konci knihy, a to o řadu českých prací vztahujících se k tematice knihy (229—238).

Překladatel musel při překládání knihy nově řešit některé terminologické otázky a hledat odpovídající české ekvivalenty. Jistě přitom našel oporu v práci útvaru ÚJČ, v němž kmenově pracuje, a v dosavadní české sociolingvistické literatuře. Tak např. mluví o profesních rozdílech ve fungování jazyka 77, o komunikační a mentální (v originále expresívní) funkci jazyka 31, v rámci intralingvistiky a idiolektu (tj. jazykového systému jedince) se píše o tzv. volných variantách 87, u spisovných výslovnostních variant se podle W. Labova uvádí tzv. prestižní varianta 106, v rámci jazykové situace se v souvislosti s evropskou situací zavádí termín etnolingvní situace 126, rozlišuje se jednojazykovost a jednojazyčnost 135 a bilingvismus se v češtině podle toho jmenuje dvojjazykovost 135, při zkoumání sociálně přijatelné formy oslovení se používá identické množiny (identity set 190) atd.

Některé sociolingvistické termíny se uvádějí ve věcném rejstříku (239—241), jejich úplný výčet bychom získali při excerpci celého překladu. Je zřejmé, že sociolingvistická terminologie užívaná v Krausově překladu rozhodným způsobem ovlivní a ustálí české odborné názvosloví oboru. K tomu také při spěje skutečnost, že užívané termíny se v knize vykládají a jemně odlišují od termínů blízkovýznamových.

Jak jsme již uvedli, je překlad knihy zmíněných dvou sovětských autorů[3] prvním souborným výkladem sociolingvistiky v české odborné literatuře. Je zpracován z pozic marxisticko-leninské filozofie jazyka, zvláště historicko-materialistického pojetí vývoje společnosti a aktivní úlohy, kterou v tomto procesu hraje jazyk.

Z bohatého obsahu knihy si zde povšimneme jen těch výkladů, které jsou z našeho hlediska nejdůležitější a pro čtenáře Naší řeči nejzajímavější.

Jako samostatný lingvistický obor se sociolingvistika vyčlenila až v současnosti.[4] Zájem o zkoumání vlivu sociálních činitelů na jazyk má však svou dlouholetou tradici a v různém rozsahu byl zastoupen u četných lingvistů předchozích generací, kteří označili jazyk za specifický společenský (nikoliv přírodní nebo nadpřirozený) jev. Právem se v knize uvádí, že takto zaměřený výzkum fungování jazyka ve společnosti byl vždy vyvolán aktuální [53]společenskou potřebou; ta také podmínila konstituování sociolingvistiky jako svébytného oboru a vymezování — v souladu s potřebami konkrétního společenství — rozsahu jejího předmětu výzkumu. Tyto potřeby podmínily např. po VŘSR v souladu s uskutečňováním leninské národnostní politiky rozvoj teorie a praxe jazykového řízení a plánování a také výzkum ruštiny z hlediska vzájemného působení sociální a funkční diferenciace (22).

Další výzkumné problémy jsou spojeny s rozvojem politické, hospodářské a kulturní emancipace třetího světa, která zákonitě nastoluje otázky státního jazyka s ohledem na konkrétní jazykovou situaci v zemi, tedy jazykovou stránku národnostní otázky a otázky řízeného ovlivňování spisovných jazyků ve vztahu k jazykové situaci sociálních tříd a skupin.

Sociolingvistika je sice pomezní vědou mezi jazykovědou a sociologií, opírá se o syntézu výsledků obou věd, ale má svou jednu teorii, jeden pojmový aparát a jednotný systém výzkumných postupů (32). To ji také činí vědou samostatnou, a to jednou z významných aplikací marxistické sociologické teorie (filozofické a obecně sociologické), přičemž se přihlíží k marxisticko-leninské teorii společenských struktur a k teorii různých sociálních systémů a organismů. Jazyk se studuje jako jeden z řady sociálních činitelů s ohledem na jeho sociální funkce, mezi nimiž vystupuje do popředí funkce konsolidační, dezintegrační a integrační (43). (Funkcí v tomto případě rozumíme úlohu jazyka, jíž napomáhá společenskému vývoji.)

Sociolingvistika bývá chápána co do rozsahu různě. Nejširší chápání vychází z představy celistvosti komunikačního procesu a spojuje v sobě sociální a individuální aspekt komunikace (78). Užší pojetí se omezuje pouze na sociální faktory, které bezprostředně ovlivňují dílčí řečový akt. Někdy se sociolingvistika chápe jako součást sociologie jazyka (lingvosociologie). Toto pojetí je třeba doplnit takto (shodně s R. Grossem a A. Neubertem): jsou-li východiskem zkoumání lingvistické fakty, jde o sociolingvislický aspekt rozboru, jsou-li východiskem společenské podmínky, společenské vztahy mezi lidmi, pak jde o aspekt lingvosociologický (81). Pokud předmět studia je jazykový systém, jde o sociolingvistiku, pokud se vychází od sociálního systému, jde o sociologii jazyka, tedy o disciplínu sociologickou.

Autoři práce zastávají názor, že předmětem sociolingvistiky je zkoumání vlivu sociálních faktorů na jazykový systém, na jeho funkční využití v průběhu řečové komunikace a na jeho vývoj. Současně předmětem oboru je také poznávací úloha jazyka, kterou plní ve fungování a vývoji společnosti (85).

Značnou pozornost věnují autoři osvětlení jazykové situace jako jednoho z aspektů a forem fungování sociálně komunikačních systémů. Jazyková situace, pojem dobře známý také z české jazykovědy, se chápe jako soustava funkčně se doplňujících jazyků a jejich variet, koexistující jazykové útvary a formy fungující v daném jazykovém společenství (112). Toto pojetí se ještě zpřesnilo zavedením termínu jazykové existenční formy. Autoři dále podá[54]vají funkční klasifikaci jazyků a řečových forem a vymezují rozdíl mezi jazyky a řečovými formami. Kriticky posuzují pokusy některých lingvistů označovat v rámci klasifikace jazyky za hlavní, menší a speciální (114). Je jim bližší sociologické třídění jazyků (V. A. Avrorina nebo J. D. Děšerijeva), vycházející z úrovně jejich funkčního rozvoje. Poté autoři osvětlují jazykovou komunikaci (proces, jehož podstatu tvoří předávání informací na základě jazyka), funkční typy jazykových útvarů, vymezení a typologii jazykových situací, bilingvismus a diglosii atd.

Značnou pozornost věnují A. D. Švejcer a L. B. Nikolskij teorii jazykové politiky, vymezení pojmu a stanovení vztahu jazykové politiky k jazykovému plánování a jazykové výstavbě. Víme, že v pojímání těchto společensky závažných okruhů otázek neexistuje mezi odborníky jednotný názor. A. D. Švejcer a L. B. Nikolskij navrhují chápat jazykovou politiku jako soubor opatření uskutečňovaných státem, stranou, třídou nebo společenskou skupinou s cílem dosáhnout změny nebo zachovat současné funkční rozdělení jazyku (popř. jazykových podsystémů) a zavést nové nebo zachovat dosavadní lingvistické normy (141). Obhajují přitom myšlenku (a dokládají to několika konkrétními příklady), že je třeba počítat s možností bezprostředního vlivu jazykové politiky na jazykový systém (143), ovšem jen v určitých mezích. Některé jazykové plány přijímají působení vnějších vlivů citlivěji, jiné jen ve velmi omezeném rozsahu. S tím také souvisí otázka jazykových změn v podmínkách cílevědomého působení na jazyk a na jeho rozvoj (146). Někdy se v sovětské jazykovědě mluví o zprostředkované závislosti systémových změn na vnějších činitelích.

Termín jazykové plánování prakticky zahrnuje každé záměrné a cílevědomé působení na jazyk. Termín jazyková výstavba vznikl v SSSR ve 20. a 30. letech, kdy se kladly základy četných spisovných jazyků do té doby užívaných jen v ústní podobě místního obyvatelstva.

S jazykovou politikou opřenou o marxistické filozofické základy také souvisí prognostická činnost v jazyce (aktivní a pasívní). Autoři přitom upozorňují na to, že nelze předvídat budoucí uspořádání jazykového systému (ani jeho částí a podobu jednotlivých jevů kromě některých případů), ale pouze jeho celkové zaměření, které je určováno vývojem odpovídajícím určité tendenci pozitivně nebo negativně vyjádřené (148). V jejím rámci se stále více uplatňuje tendence demokratizační a internacionalizační, ovlivňující podobu spisovného jazyka.

Sociologickému pojetí chování stojí blízko sociolingvistická teorie řečového chování (patří ovšem také do výzkumu psycholingvistiky), výzkum působení těch sociálních norem, které ovlivňují užívání jazyka v procesu dorozumívání, v němž se uskutečňuje volba variant podílejících se na utváření sociálně přiměřené výpovědi a řídících řečové chování účastníků sdělování (172). Jde o to, aby se výzkum zaměřil na mechanismus výběru so[55]ciálně platných variant a stanovila se taková kritéria, která tento výběr ovlivňují.

Autoři sice užívají termín řečové chování, avšak distancují se od jeho behavioristického pojetí. Chápou jej tak, že jde o proces rozhodování pro určitou sociálně přijatelnou variantu. Cílem našeho výzkumu je tedy vysvětlit zákonitosti tohoto rozhodování a stanovit pravidla, jimiž se řídí jeho vnitřní logika (187). V tomto případě ovšem (s ohledem na množství proměnných veličin) může proces vést k několika možným výsledkům a realizacím. Toho jsou si autoři publikace plně vědomi a také neformulují nadměrně zevšeobecňující závěry. Doporučují, aby se sociolingvistický model řečového chování pro každý jednotlivý případ interpretoval samostatně (200). Takový střízlivý závěr svědčí o vědecké poctivosti autorů knihy a o jejích hluboké znalosti řečové skutečnosti.

Český překlad Úvodu do sociolingvistiky A. D. Švejcera a L. B. Nikolského nepochybně ovlivní vzrůstající zájem o tento vědní obor, zvláště mezi mladou generací. Podpoří také naše úsilí o další ideologické prohlubování jazykovědy a o rozšíření možností její společenské uplatnitelnosti.

---

[1] O originálu srov. recenzi O. Hausenblase, Sovětské práce o sociolingvistice, SaS 42, 1981, s. 170—172.

[2] Např. český purismus 147, jazyková situace 112, „status“ a „role“ 103, kritéria klasifikace stylů 90, psycholingvistika 89 apod. Uvádějí se také české zkušenosti získané z anketového výzkumu spisovné mluvnické normy pracovníky ÚJČ ČSAV 206.

[3] A. D. Švejcer je znalec anglosaské sociolingvistické literatury a L. B. Nikolskij je orientalista, odborník pro jazykovou situaci zemí Dálného východu.

[4] V předmluvě knihy se uvádí, že se termín sociolingvistika poprvé objevil u amerického autora Havera C. Currieho v desetistránkovém článku z r. 1952 (s. 8). Od té doby se ho užívá v odborné literatuře, avšak v nestejném chápání.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 1, s. 51-55

Předchozí Marie Těšitelová: O kvantitativní analýze češtiny s pomocí moderní výpočetní techniky

Následující Hana Prouzová: O dosběru brambor a jiných plodin