Časopis Naše řeč
en cz

Nová publikace o utváření věty

Eva Macháčková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

František Štícha, autor práce Utváření a hierarchizace struktury větného znaku (UK, Praha, 125 s., ruské a německé résumé) je čtenářům Naší řeči velmi dobře znám. Napsal pro časopis řadu statí, z nichž nejvýznamnější se týkaly trpného rodu a participiálních a reflexívních konstrukcí.[1] Kniha, kterou nyní napsal, je vysoce teoretického charakteru a čerpá z dosavadních výsledků autorovy činnosti. Je založena na excerpovaném materiálu jak z původní české beletrie, tak částečně i na překladech děl ruských, německých, anglických a francouzských a na originálech těchto děl. (Problematika srovnávání originálu s překladem a event. závislosti překladu na originálu by však zasluhovala, aby byla zpracována samostatně.) V jednotlivých kapitolách své práce se autor vyrovnává s odbornou literaturou, kriticky ji hodnotí a předkládá svá samostatná řešení problémů. Je autorovou předností, že se nespokojuje s přebíráním cizích myšlenek a názorů, ale že na základě usilovného hloubání dospívá vždy k vlastnímu pojetí.

První kapitola práce je věnována problematice věty. Autor tu navazuje na některé práce leningradských syntaktiků i na české syntaktické práce, např. Danešovy, není však na nich závislý. Naznačuje, že nemá smysl zabývat se úvahami o „odhalování podstaty“ věty, bylo by to stejné jako hledat „podstatu“ jiných spontánních pojmů jako zvíře, květina apod. Zdůrazňuje, že je třeba lišit mezi vypovědí jakožto jednotkou komunikativního řečového aktu (promluvy) a větou jakožto jednotkou jazykového systému. Větu pak jako systémovou jazykovou jednotku můžeme definovat z hlediska systémového, strukturního a komunikativního (definice věty je na s. 13—14).[2]

[97]V souvislosti s problematikou věty a výpovědi uvažuje autor o syntaktické synonymii, konkurenci a variantnosti. Definuje pojem dějové situace, který má komplexní charakter, tj. jeden děj může představovat celou množinu dílčích dějů.[3] Syntaktická synonymie záleží pak v různosti označení téže dějové situace. Problémy vznikají proto, že o synonymii můžeme hovořit na různých obsahových rovinách. Přínosem autorovým je tu strukturace obsahu, jeho mnohovrstevnost, totiž stanovení čtyř obsahových rovin větného znaku; liší se 1. obsah situační (vnějazyková skutečnost) — zde se mluví o denotaci, referenci, 2. obsah kognitivní, tj. abstraktní myšlenkově jazyková hodnota (autor tu hovoří o smyslu), 3. obsah komunikativní (podávaný jako význam), 4. obsah jazykový (mluví se o tzv. hodnotě). Pro ilustraci: Věty jako Jirka jde s maminkou na nádraží a Jirka doprovází maminku na nádraží jsou sice synonymní na první rovině, rovině situační (tedy z hlediska mimojazykové skutečnosti), ale nikoli už na rovině kognitivního obsahu a na dalších rovinách, protože výrazy jít s někým a doprovázet někoho nepředstavují stejné obsahy myšlenkové. Jazyková hodnota výpovědi je hodnota bilaterální, tj. je vytvářena vzájemným vztahem strukturovaného (tak jak bylo výše popsáno) větného obsahu a syntaktické formy. Pod syntaktickou formou se rozumí forma materiální, lineární a strukturní (tvořená valenčními a pádovými vztahy). Autor definuje formální a obsahový invariant věty a na klíčové tabulce na str. 31 demonstruje třírovinný lingvistický konstrukt jazykové reprezentace dějových situací.

Podle této tabulky stojí nejvýše tzv. rovina propoziční (mohla by být ovšem i nejníže jako struktura hloubková); je tvořena souborem tří aktantů — subjektu, objektu a lokace/adresáta. První dva aktanty jsou podle autora sémanticky variantní, třetí je sémanticky invariantní. Samo jeho rozštěpení již na rovině propoziční by však mohlo svědčit o tom, že sémantická invariantnost se nemusí potvrdit. Na prostřední rovině sémantické se předpokládají následující sémantické role: agens, iniciátor, kauzátor, mediátor, nositel děje, patiens. Jednotlivé sémantické role se odlišují různými možnostmi transformací v syntaktických strukturách: srov. např. transformace typu: Eva (agens) naplnila košík prádlem. — *Košík se naplnil Evou. — Košík byl naplněn prádlem. Nejníže je rovina (formálně) syntaktická, na níž se předpokládá podmět, první a druhý komplement. O této rovině se dovídáme nejméně, protože autorova pozornost se soustřeďuje spíše na roviny vyšší.

V další kapitole se autor zabývá principy hierarchizačních procesů v rámci propozice, resp. sémantické struktury věty. Hierarchizační procesy jsou charakterizovány jako sémantická reprezentace, syntaktická konverze a syntaktická distribuce valenčních elementů. Sémantická reprezentace se uplat[98]ňuje v závislosti na komunikativní funkci a na typech sémantických predikátů; těch autor vymezuje pět typů z hlediska jimi umožněných a podmíněných hierarchizačních procesů. Tak např. u predikátu typu polekat (se) dochází v syntaktické pozici podmětu k neutralizaci sémantických rolí agens a mediátor a tento typ neumožňuje reprezentaci subjektu sémantickými rolemi kauzátor a iniciátor (dokazuje se na transformacích). Při definici syntaktické konverze se předpokládá jednota lexému. Autor vyčleňuje šest typů syntaktické konverze, a to: 1. Československo osvobodila Rudá armáda. — Československo bylo osvobozeno Rudou armádou. 2. Výmoly zaplňuje voda. Výmoly se zaplňují vodou. 3. V trávě se třpytí rosa. — Tráva se třpytí rosou. 4. Zavírá oči. — Zavírají se mu oči. 5. Napustil vodu do vany. — Napustil vanu vodou. 6. Vybral dopisy ze schránky. — Vybral schránku. Pod principem syntaktické distribuce propozičních elementů autor v podstatě předpokládá nulovou syntaktickou reprezentaci propozičního objektu: Karel kouří (cigaretu). Zdá se, že tento jev, v literatuře již mnohokrát popsaný, není tu zpracován ze všech hledisek (v češtině je v tomto případě důležité např. přihlížet i k vidu slovesnému, srov. případy jako Robot mixuje, šlehá, strouhá — nemusí se uvádět co).

Práci doplňují dvě speciální kapitoly. První je věnována kauzaci jako příčinně následnému vztahu; vymezuje se tu termín kauzativní větná struktura, kauzativní vztahy atd. Ve druhé, rozsáhlé kapitole se autor zabývá slovesným rodem a projevuje se tu jako výborný znalec tohoto tématu. Kriticky hodnotí literaturu týkající se slovesného rodu a podrobně zkoumá pasívum a jeho jazykové vlastnosti. Domnívá se, že otázku, zda aktivní a pasívní konstrukce jsou synonymní, nelze uspokojivě zodpovědět, neboť vzhledem k svému mnohovrstevnému charakteru obsahují tyto konstrukce jak složky invariantní, tak variantní. V dalším výkladu pak autor volí postup od formy k významu. Vychází z participiální formy slovesné a vymezuje její funkce; stejně postupuje i u reflexívní formy a jejích funkcí. Tato kapitola obsahuje i klasifikaci reflexív.

Cílem Štíchovy práce bylo, jak se píše v úvodu, přispět k prohloubení poznatků o větných strukturách. Jeho snahou bylo osvětlit a dokumentovat některé základní principy a procesy utváření a hierarchizace systému větných struktur, odvozených z téhož obsahu, reprezentovaného jedním slovesným (hyper)lexémem. Jak už bylo zdůrazněno, je autorova vysoce teoretická práce podložena znalostí literatury a pečlivě vybraným excerpovaným materiálem.[4]

[1] K problematice významu slovesných reflexívních forem fakultativních, NŘ 58, 1975, s. 127—133; K užívání a významu dvojí formy trpného rodu v současné spisovné češtině, NŘ 62, 1979, s. 57—72; Konkurence krátkých a dlouhých variant participiálních tvarů v přísudku, NŘ 63, 1980, s. 1—14; Zvratná slovesa dativního typu, NŘ 64, 1981, s. 186—191.

[2] Srov. k tomu: F. Daneš liší mezi výpovědí jako základní komunikativní jednotkou jakékoli syntaktické formy a větou jakožto takovou výpovědí, která má specifickou gramaticko-sémantickou formu. In: K pojetí a klasifikaci nominálních výpovědí v češtině, Zbornik Matice srpske za filologiju a lingvistiku, XXVII—XXVIII za 1984—1985, Novi Sad.

[3] K tomuto tématu srov. zajímavý a podnětný článek, který napsal V. Ja. Šabes, O projekcii soderžateľnych jedinic na plan vyraženija, Voprosy jazykoznanija 1984, č. 5, s. 49—59.

[4] Větší péči by byl měl autor věnovat opravám textu. Nemáme tu ani na mysli tiskové chyby, i když také velmi překvapuje, že např. na mnoha místech knihy nacházíme kuriózní dělení slov typu: pred-ikát, pád-ových, na s. 11 např. konstituitivní místo konstitutivní apod. Chceme spíše upozornit na chyby v přepisu ruských jmen. Vedle sebe tu stojí podoby Silnickij a Silnický, JU. D. Apresjan, a Ju. D. Apresjan. V ruském resumé najdeme tvary katoryj, viraženije, českogo.

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 2, pp. 96-98

Previous Jana Hoffmannová: Komunikační teorie textu v praktické příručce pro mládež

Next Miloslav Sedláček: Devadesát let od narození Jiřího Hallera