Časopis Naše řeč
en cz

K užívání a významu dvojí formy trpného rodu v současné spisovné češtině

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

1. Teoretické otázky spjaté s gramatickou kategorií slovesného rodu se v poslední době dostávají do širšího kontextu větné sémantiky; zkoumá se tu vztah jednotlivých složek významu věty a jejích formálně skladebních vlastností. Užívání dvou odlišných výrazových prostředků k vyjadřování slovesněrodových protikladů v českém jazyce, prostředků, které se tradičně v československé lingvistice označují jako opisné pasívum a zvratné pasívum, zahrnuje pak otázky jazykové, gramatické správnosti a ústrojnosti a dotýká se podstatnou měrou široké oblasti jazykové kultury, zejména výstavby jazykového projevu a jeho stylizace.

Náš článek nemůže a ani nechce řešit teoretické problémy. Jde nám o to, abychom na dostatečně široké materiálové základně ukázali, jak si dané výrazové prostředky v jazyce konkurují a v čem tato konkurence spočívá. Ke splnění tohoto úkolu bude nicméně zapotřebí dotknout se v nutné míře i některých otázek teoretických.

Slovesný rod (genus verbi) je jazykovědný termín (jehož původ bychom museli hledat v dávných dobách latinského mluvnictví), kterým se tradičně označuje jistá vlastnost slovesa (a to slovesa nejen českého, ale i slovesa mnohých jazyků jiných). Tuto vlastnost bude nejlépe demonstrovat příkladem: Učitel pochválil žáka za pěkný přednes / Žák byl pochválen za pěkný přednes. Sloveso pochválit se v každé z uvedených vět vyskytuje v jiném tvaru[1] — první se tradičně nazývá (dnes zpravidla již jen ve školské terminologii) příčestím činným,[2] druhý [58]příčestím trpným. Tvořit takové dvojí tvary je obecnou vlastností slovesa, která se tradičně označuje jako gramatická kategorie slovesného rodu. Tato kategorie je konstituována dvěma soubory tvarů, což znamená, že sloveso v dané osobě, v daném čísle, času, způsobu a vidu disponuje navíc dvěma slovesnými formami vyjadřujícími vždy buď jeden, nebo druhý člen gramatické kategorie slovesného rodu: chválím jsem chválen, byli byste chválili byli byste chváleni atd. První bychom mohli nazvat slovesná forma aktivní, druhý slovesná forma pasivní. Tato binarita slovesných forem, uplatňující se rovněž v binaritě syntaktických struktur, je dostatečným motivem pro konstituování specifické gramatické kategorie. Terminologická označení obou členů dané gramatické kategorie jako rod činný a rod trpný ukazuje však na to, jak formální protiklady jsou spjaty s protiklady významovými: Slovesný rod činný označuje „činnost“ podmětu věty, rod trpný jeho „trpnost“. Činností entity označené podmětem věty se přitom rozumí nejen skutečná činnost ve vlastním slova smyslu, ale i jakýkoli jiný obsah slovesné formy aktivní, tj. takový, který neznamená zasahování podmětu zvnějšku; patří sem tedy i různé děje „samovolné“, označující proces probíhající v podmětu, např. Voda teče; Dřevo trouchniví, či stav nebo vlastnost podmětu, např. Kámen vyčnívá z vody; Mléko obsahuje vodu atp. „Trpností“ se opět nerozumí pouze trpnost v běžném smyslu, nýbrž jakékoli zasažení podmětu dějem, který není působený entitou vyjádřenou podmětem věty, např. Žák byl pochválen; Pracovník byl vyznamenán; Les byl zničen požárem; Tento názor byl již vyvrácen atd.

Slovesný rod se v naší lingvistické tradici definuje jako poměr slovesného děje k podmětu vyjádřený v mluvnické stavbě jazyka (tj. gramatickými prostředky). Poměrem slovesného děje k podmětu se přitom rozumí jednak především dvojčlenný privativní protiklad, který je možno vyjádřit buď jako: podmět je původcem / není původcem děje, anebo spíše podmět je zasahován / není zasahován dějem zvnějšku,[3] jednak je jím možno rozumět vícečlenný graduální protiklad, který bychom mohli označit např. jako: činitel děje (Otec bije syna) — aktivní nositel děje (Karel sedí) — neaktivní nositel děje (Otec stárne) atp.; většina těchto protikladů není ovšem vyjádřena v mluvnické stavbě jazyka, a netvoří tedy gramatickou kategorii.

[59]Slovesný rod činný se tradičně vymezuje jako vyjádření slovesného děje, jehož činitel (vhodnější bude říkat obecněji původce) je totožný s podměty věty, rod trpný jako vyjádření slovesného děje, jehož činitel (původce) není totožný s podmětem věty. Toto vymezení adekvátně odráží binaritu slovesných forem typu chválím — jsem chválen a jí odpovídající binaritu syntaktických konstrukcí. Situace je ovšem komplikována na jedné straně tím, že do tohoto protikladu nevstupují všechna slovesa, a na druhé straně existencí reflexívní formy slovesné, která celou problematiku slovesného rodu činí značně složitou a znejasňuje postulát o poměru slovesného děje k podmětu věty jakožto obsahu jisté gramatické kategorie. Konstrukcím s trpným rodem vyjádřeným trpným příčestím totiž mnohdy jistým způsobem konkurují konstrukce s reflexívní formou: V Praze bylo postaveno mnoho bytů / V Praze se postavilo mnoho bytů; Voda je ohřívána sluncem / Voda se ohřívá sluncem atp. Máme tedy vedle protikladu aktivní formy slovesné — pasivní formy slovesné protiklady aktivní formy slovesné — reflexívní formy slovesné a trpné tvary slovesné — reflexívní formy slovesné, které se s nimi zčásti překrývají, zčásti jde o protiklady jiného syntakticko-sémantického typu.[4]

Věty s reflexívní konstrukcí typu Voda se ohřívá sluncem; Sál se zaplňuje lidmi; Věta se člení intonací atp. představují v rovině tvaroslovné a v rovině skladební týž protiklad k větám aktivní konstrukce Slunce ohřívá vodu; Intonace člení větu; Lidé zaplňují sál, jaký je mezi větami s tvarem aktivním a větami s tvarem příčestí trpného. Sémantický aspekt totožnosti původce děje s podmětem je však v těchto protikladech nezřetelný, resp. ukazuje se pro stanovení kategorie slovesného rodu jakožto kategorie s odpovídajícími si protiklady v rovině tvaroslovné, skladební i významové jako nevhodný. Museli bychom totiž — podle tradiční definice slovesného rodu — vidět v morfologicko-syntaktických protikladech typu Lidé zaplňují sál / Sál se zaplňuje lidmi protiklad činného a trpného rodu stejně jako v protikladech typu Učitel chválí žáka / Žák je chválen učitelem. Mezi oběma protiklady je však podstatný rozdíl: Reflexívní forma slovesa zaplňovat (se) označuje děj pojatý jako „děj o sobě“, nikoli jako děj, který někdo nebo něco způsobuje, a doplnění v instrumentálu nemá pak [60]charakter činitele, nýbrž prostředku nebo příčiny děje. Věta Sál se zaplňuje lidmi je stejně „aktivní“ jako věta Sál se hemží lidmi (ve smyslu výše vymezeného pojmu rod činný) na rozdíl např. od věty Sál je zaplňován židlemi; tzn. že v první větě nazíráme sál jako „nositele“ děje, nikoli též jako objekt dějem zasahovaný. Bude proto správnější vymezit trpný rod (pasívum) jako gramatickými prostředky vyjádřený slovesný děj, jehož účastník vyjádřený podmětem věty je nazírán jako entita tímto dějem zvnějšku zasahovaná a rod činný jako slovesný děj, jehož účastník vyjádřený podmětem věty není nazírán jako objekt daným dějem zasahovaný.

Zasahování podmětu dějem se vyjadřuje v českém jazyce jednak větnými konstrukcemi s příčestím trpným, jednak reflexívní formou slovesa. Tak např. vedle věty Film byl natáčen v ateliéru můžeme v témže významu užít věty Film se natáčel v ateliéru, místo Byly prováděny experimenty lze říci též Prováděly se experimenty atd.

Je ovšem třeba odlišovat větné konstrukce s reflexívní formou slovesa vyjadřující činnost člověka zasahující entitu vyjádřenou podmětem věty, např. O posvícení se pečou koláče (tj. O posvícení lidé pečou koláče) od větných konstrukcí vyjadřujících děj „o sobě“, děj pojatý jako samovolný, např. Maso se kazí teplem; Výmoly se zaplňují vodou; Tyč se zkroutila žárem atp.

Důležitým aspektem děje zasahujícího objekt vyjádřený podmětem věty je původce tohoto děje a jeho vyjádření nebo nevyjádření ve větě. Primárním původcem takového děje je živý činitel, zpravidla osoba provádějící či způsobující děj, jímž je podmět věty zasahován. Funkci působitele děje, jímž je podmět věty zasahován, často plní ovšem i faktor neživý; bývá to často živelná síla (nebo prostě vůbec nějaká síla „o sobě“, nám neznámá a ani nás často nezajímající), přírodní dění, živly pohybující se, anebo různé pohybující se věci (přístroje ap.), jejichž pohyb zasahující entitu vyjádřenou podmětem věty chápeme či nazíráme právě jako činnost, i když je tento pojem bezprostředně spjat s aktivitou člověka. Říkáme pak, že Strom byl rozpolcen bleskem; Loďka byla převržena mohutnou vlnou; Závěj byla odváta větrem; Strom byl vyvrácen z kořenů atp.

Původce děje, jímž je objekt vyjádřený podmětem věty zvnějšku zasahován, může, ale nemusí být ve větě vyjádřen: Pracovník byl vyznamenán (ředitelem); Žák byl pochválen (učitelem). Často ovšem původce děje z různých důvodů vyjádřen nebývá — buď nám není znám, anebo jeho vyjádření by bylo nefunkční; často jde totiž o to, vyjádřit [61]trpným rodem, že podmět věty je, byl nebo bude zasažen (zasahován) dějem, aniž nás zajímá, čím byl tento děj vyvolán.[5]

Pokud původce děje v pasivní větě potřebujeme vyjádřit, vyjadřuje se instrumentálem. To ovšem neznamená, že každý instrumentál v pasivní větě vyjadřuje původce děje. V pasivních větách s trpným příčestím může jít často totiž o tzv. podvojnou roli instrumentálu, tj. instrumentál může podle okolností daných věcným obsahem, kontextem, či smyslem věty vyjadřovat buď původce děje, anebo prostředek či příčinu děje. Instrumentál označující neživou věc přitom zpravidla vyjadřuje prostředek děje, instrumentál označující živou bytost pak jeho původce: Sklenice byla naplněna vodou (instr. vyjadřuje prostředek děje; původce není vyjádřen) — Rána byla ošetřena lékařem (instr. vyjadřuje původce děje; prostředek vyjádřen není).

Z příkladů plyne, že v české pasivní větě nemůže být zpravidla vyjádřen původce i prostředek děje zároveň (nelze říci „Pracovník byl vyznamenán ředitelem diplomem“ ani „Pracovník byl vyznamenán diplomem ředitelem“); někdy je ovšem možné vyjádřit v téže pasivní větě prostředek děje instrumentálem a původce děje předložkovou vazbou od + gen. podst. jm. (Pracovník byl vyznamenán diplomem od ředitele).

Na rozdíl od pasivních vět s trpným příčestím nemá instrumentál ve větách s reflexívní formou v podstatě nikdy funkci původce děje, a to ani v takových větách, kde by instrumentál zdánlivě takový výklad připouštěl, např. Okno se otevřelo větrem; instrumentál tu má totiž stejnou funkci (pokud ho lze vůbec užít) jako v obdobných větách s nereflexivním slovesem, např. Sklo prasklo mrazem atp. Význam těchto vět není určován funkcí instrumentálu vyjadřovat bezprostředního působitele děje, pojatého jako činitele, tak jak je tomu ve větách typu Loďka byla převržena mohutnou vlnou; funkcí instrumentálu je tu vyjadřovat příčinu děje, která se nepojímá jako činitel, ale právě pouze jako příčina; instrumentál je pak v takových konstrukcích reflexívních možno nahradit vedlejší větou příčinnou, např. Okno se otevřelo, protože foukal silný vítr, anebo lze instrumentál rozvést na sa[62]mostatnou větu a jádro věty s reflexívní konstrukcí vyjádřit jako větu důsledkovou: Zafoukal vítr, a okno se otevřelo. Pro tuto funkci instrumentálu v reflexívních konstrukcích daného typu svědčí i ta okolnost, že v mnohých případech ve větách s reflexívní formou slovesa nelze instrumentálu užít, a naopak pokud chceme původce děje vyjádřit ve větě instrumentálem, nelze užít reflexívní formy slovesa, nýbrž musíme použít věty s trpným příčestím: Loďka byla převržena vlnou (nikoli „Loďka se převrhla vlnou“); Strom byl rozpolcen bleskem (nikoli „Strom se rozpoltil bleskem“) atd. Je tomu tak zjevně tam, kde je s původcem děje spjata představa hmotné síly bezprostředně zasahující osobu nebo věc vyjádřenou podmětem věty. Z druhé strany lze dovodit, že instrumentál lze v reflexívních konstrukcích tohoto typu užít právě jen tehdy, je-li s danou větnou výpovědí spjata silná představa příčinného vztahu; takový příčinný vztah je zřejmý např. z tohoto kontextu: Je takový vítr, až se otevírají okna Okna se otevírají větrem. Instrumentál ve větě Žárem se tyč zkroutila má tutéž funkci jako předložkový výraz ve větě Od žáru se tyč zkroutila, tj. funkci příčinnou.

Věty daného typu s reflexívní formou slovesa a instrumentálem nejsou tedy podle našeho vymezení trpného rodu pasivní, nýbrž aktivní, neboť slovesný děj v nich není nazírán jako děj zasahující podmět věty. Za pasivní by tedy bylo možno (z hlediska jisté teorie) považovat z reflexívních konstrukcí pouze typ O posvícení se pečou koláče, neboť věty daného typu předpokládají (implikují) vždy lidského činitele působícího děj, jehož objektem je gramatický podmět věty.[6] Ve větách s reflexívní formou slovesa tohoto významu má pak instrumentál význam prostředku děje, tj. předmětu, jehož pomocí všeobecně pojatý nebo dekonkretizovaný činitel uskutečňuje daný děj, např. Těžká břemena se zvedají jeřábem ap. (tj. Těžká břemena zvedáme jeřábem /pomocí jeřábu/; větě Břemena zvedá jeřáb odpovídá pak pouze věta s konstrukcí participiální Břemena jsou zvedána jeřábem).

V současném českém jazyce existují tedy dvě formy, dva gramatické formální prostředky, jimiž lze vyjádřit zasažení/zasahování objektu vyjádřeného podmětem věty dějem, jehož původce není s tímto podmětem totožný. V druhé části naší stati chceme ukázat, jak se těchto dvou odlišných prostředků užívá zejména ve spisovném jazyce, tj. jaké [63]jsou podmínky a důvody pro užití jedné nebo druhé formy, jaká je frekvence obou forem v různých typech textu, kdy je možno v téže větě u téhož slovesa a v témže kontextu užít obou forem, a kdy tuto možnost nemáme, tj. máme k dispozici jen jednu z obou forem.

2. V naší bohemistické literatuře (ale i jinde) existuje nemálo pojednání o vzájemné konkurenci konstrukcí typu dům se staví dům je staven, od jazykových koutků přes články, partie v mluvnicích a skladbách a různých příručkách českého jazyka až po teoretické stati. V těchto pracích se jednak určují některé podmínky, za nichž nelze užít té či oné formy, jednak se zjišťují některé obecné tendence při volbě mezi danými dvěma formami. Náš článek má jednak shrnout a doplnit některé tyto podmínky, jednak upřesnit výklad o obecné tendenci a v neposlední řadě dodat rozsáhlejší materiál, na němž bude možno sledovat konkurenci daných forem v jejich rozličných projevech.

Dosud snad nejúplnější přehled rozdílů v užívání tzv. opisného a zvratného pasíva podal již v 2. ročníku časopisu Naše řeč z r. 1918 V. Ertl v nepodepsané drobnosti s názvem Dům se staví Dům je stavěn, str. 185—186. Vyslovuje se tu nejprve často dnes potvrzované zjištění, že tzv. zvratné pasívum má širší uplatnění v jazyce hovorovém, kdežto pasívum opisné je útvar knižnější a umělejší. Zvratného pasíva lze užít na rozdíl od pasíva opisného jen ve 3. osobě — je možné říci např. Ve škole se děti vedou k slušnému chování, ale nikoli „Vedl jsem se k slušnému chování“, nýbrž pouze Byl jsem veden k slušnému chování. Pasívum opisné „jsouc výrazem složeným ze sponového slovesa a ze jména přídavného, hodí se jako adjektivní výrazy vůbec (např. jsem nemocen) v takových případech, kde máme na zřeteli stav, zvratné sloveso vyjadřuje spíše děj, činnost, ruch… S tímto rozdílem (stav — děj) souvisí také další rozdíl psychologický: cítí-li se mluvnický podmět trpné vazby více jako předmět děje slovesného, sahá jazyk spíše k formě zvratné, cítí-li se spíše jako podmět, dává přednost pasívu opisnému (říkáme tedy louka se seče, brambory se kopou… peníze se utrácejí, hodí-li se tam kámen atp., protože máme na mysli kopání brambor… hození kamene atd., ale kámen byl prudce hozen…, protože máme na mysli kámen prudce letící…).“ Zvratného pasíva nelze užít, chceme-li vyjádřit původce děje, což plyne z „poloaktivnípovahy zvratného pasíva; nelze tedy říci „Peníze se vám vyplatí hlavní pokladnou“, ale jen Peníze vám budou vyplaceny hlavní pokladnou. Opisného pasíva užijeme podle Ertla dále tehdy, máme-li představu skutečné trpnosti. Konečně rozhoduje při volbě mezi oběma formami [64]často i ohled na zřetelnost; tam, kde by se podmět mohl chápat jako původce děje, nikoli jako to, co je dějem zasahováno, je třeba užít pasíva opisného, např. ve větě Takoví lidé jsou často chváleni neužijeme raději zvratného pasíva, poněvadž věta Takoví lidé se často chválí by mohla znamenat Takoví lidé často chválí sami sebe.[7]

Podrobnější zkoumání jazykového materiálu potvrzuje tyto Ertlovy postřehy[8] o rozdílu v užívání a významu obou forem trpného rodu a naopak ukazuje na neopodstatněnost např. Trávníčkovy a Šmilauerovy kritiky některých údajně nesprávných vět s opisným pasívem. F. Trávníček si v článku Pasívum ve spisovné češtině[9] klade otázku, zda se obou pasivních tvarů užívá libovolně, či je-li jejich kladení závislé na nějakých podmínkách, a nachází nejpodrobnější odpověď právě u Ertla. S Ertlem ovšem v některých věcech nesouhlasí; namítá např., že trpnost není vůbec podstatnou známkou pasíva. Ovšem to, co Ertl označuje jako „trpnost“, odpovídá našemu vymezení trpného rodu[10] a má při volbě jedné z obou forem (jak dále ukážeme) rozhodující význam. Věty jako To není dostatečně oceňováno nebo Část procházejícího kyslíku je převáděna na ozón, kritizované Trávníčkem a Šmilauerem, jsou zcela běžné a nijak neodporují „přirozenému jazykovému citu“, jak tvrdí Trávníček.

Často se vyskytuje názor, že reflexívní pasívum se hodí víc pro vyjádření dějů konkrétních, aktuálně probíhajících, např. Polévka se (právě) vaří; Silnice se (právě) protahuje[11], kdežto opisná forma je vhodnější tam, kde je dějové pojetí oslabeno nebo kde jde o děj nekonkrétní, aktuálně neprobíhající; obecné děje se přitom mohou vyjadřovat i reflexívní formou (cihly se kladou tak, že…). Tato zobecnění ovšem zřejmě nejsou zcela správná, neboť vznikla patrně na základě několika běžných typů výpovědí, přičemž nebylo vzato v úvahu velké množství reálných i možných výpovědí svědčících proti nim. Stačí [65]uvést jen několik protipříkladů: konkrétní, aktuálně probíhající děj lze vyjádřit oběma formami, např. (1) Kancelář se právě uklízí; (2) Místnost se právě maluje; (3) Pacient se právě převáží na operační sál; (4) Žáci jsou právě zkoušeni; (5) Pacient je právě operován; (6) Obžalovaný je právě vyslýchán; (7) Dům je právě omítán; (8) Právě jsou pokládány kabely. Ve větách (1) a (2) by užití opisného pasíva bylo dost neobvyklé, ve větě (3)je naopak „neutrálnější“ spíše forma opisná. Věty (4) až (6) mají naopak náležitou pouze formu s trpným příčestím, zatímco věty (7) a (8) budou mít zřejmě častěji spíše formu reflexívní. Děj, který neprobíhá aktuálně, ale má platnost obecnou, lze opět vyjádřit oběma formami: Osobní automobily se vyrábějí v Mladé Boleslavi; Neustále se zkoušejí nové metody práce; Významné knihy se překládají — Tyto práce jsou v poslední době překládány do češtiny; Rozvoj západní lingvistiky je v Sovětském svazu pozorně sledován; Zahraniční (redaktoři) jsou jaksi vznešenější a elitnější, ale nejsou bráni tak vážně (K. Čapek). Z těchto příkladů vysvítá, že protiklad aktuálně probíhající děj — obecný děj není obecným faktorem při volbě mezi formou reflexívní a opisným pasívem. V této souvislosti je ještě třeba upozornit, že je rozdíl mezi „obecným“ dějem vyjadřovaným větami typu Dopisy se frankují 60haléřovou známkou a „obecným“ dějem vyjadřovaným větami typu Knihy se často překládají: pouze ve větách 2. typu lze užít často i formu opisného pasíva, kdežto ve větách 1. typu tuto možnost nemáme (viz dále).

Protiklad reflexívní formy a opisného pasíva se často dává do souvislosti s protiklady vidovými a soudí se, že reflexívní formy se užívá spíše u vidu nedokonavého a formy opisné spíše u vidu dokonavého. Vychází se přitom z toho, že opisné pasívum, např. Karel byl pochválen je blízké vazbám označujícím stav, tj. vazbám typu Karel byl unaven (kde tvar unaven je přídavné jméno ve jmenném tvaru, nikoli slovesný tvar trpný). Ovšem nelze přehlížet, že opisného pasíva se často užívá i u vidu nedokonavého a mnohdy zde nelze opisné pasívum nahradit formou reflexívní, např. Byl obviňován i z činů, které nespáchal; Jsou stvořeni k tomu, aby byli ovládáni (Řezáč) aj.; jinde je opisné pasívum běžné vedle možnosti užít i formy reflexívní, např. Tyto příčiny nebyly dosud důkladněji studovány; Nač skuhrat dále tuto pravdu, jež… je vykopávána ze všech dveří (Řezáč) aj. Ve velmi frekventovaném typu Dopisy se frankují 60haléřovou známkou nelze reflexívní formu nahradit opisným pasívem ani u vidu dokonavého: udělá se, napíše se, zařídí se… to tak, že…; Tahle tráva byla měkká a hebká, a když se [66]rozdrtila mezi prsty, voněla jako mrkev (Dufek); Proto Pepek klasický klíč upravil na nástavec s očkem, kam se strčila kovová kulička, za kterou se vzalo a šroubek lehčeji povolil (Dufek); Populace buněk se přenese do čerstvého kultivovaného média (Biologické listy); Nedosáhnou-li určitého stupně, nepostihnou se pouhým pozorováním (Biologické listy). Scénário se dělá tak, že se treatment pečlivě rozbije na samé malé kusy, kterým se říká záběry (K. Čapek).

Rovněž význam statičnosti („faktovosti“) opisného pasíva, který v některých případech tato forma nesporně má, nelze obecně dávat do souvislosti s dokonavým videm, neboť tento význam pozorujeme i u sloves nedokonavých, např. Součásti výztuží jsou skladovány ve výztužovnách (tu jde o „fakt“ skladování spíše než o „proces“ skladování[12] — ten se vyjádří reflexívní formou); Distanční vložky se skladují ve výztužovnách v bednách; Stavba je plánována na příští čtvrtletí (tj. ‚je v plánu‘; proti tornu větou Stavba se plánuje… vyjadřujeme ‚činnost plánování‘).

Ani protiklady vidové nelze tedy obecně dávat do souvislosti s konkurencí formy reflexívní a formy participiální.[13]

Domníváme se nicméně, že mezi reflexívní formou a opisným pasívem je podstatný rozdíl obecné povahy, který se přímo dotýká podstaty slovesného rodu v našem pojetí: Opisným pasívem vyjadřujeme, co se děje s jevem vyjádřeným podmětem věty, reflexívní formou naopak vyjadřujeme, co jistý všeobecný nebo (záměrně) dekonkretizovaný činitel dělá s entitou vyjádřenou (formálním) větným podmětem (tj. nominativem substantiva). Tento obecný aspekt významu formy reflexívní a participiální se projevuje v různých konkrétních větných výpovědích různým způsobem.

Opisné, participiální formy se užívá a lze jí užít jen tehdy, nemyslíme-li na činnost člověka provádějícího daný děj, ale pouze na objekt a děj, jímž je tento objekt zasahován, a to buď v dané konkrétní době (Je /byl/ bude vyroben nový lék), anebo stále, obecně (Tyto látky [67]jsou vyráběny velmi složitým způsobem). Záleží tu ovšem také dost na povaze slovesem vyjadřovaného děje; někde je aktivní charakter slovesného děje tak silný, že lze od aktivity činitele ve výpovědi abstrahovat jen stěží, jen s vědomím takové abstrakce — tak je tomu i u slovesa vyrábět, a proto tu i participiální forma působí poněkud násilně, i když účelnost abstrahování od aktivity činitele, tj. nahrazení aktivního pojetí pojetím pasivním, je nepochybná. Jinde je taková abstrakce natolik adekvátní nejen danému komunikativnímu záměru, ale i podstatě dějové situace, že ani reflexívní forma není prakticky použitelná, např. Obraz byl malován v 17. století (nemyslíme na (činnost) toho, kdo obraz maloval, ale pouze na vznik obrazu a jeho dobu); Tato píseň byla zpívána ve finském jazyce; Ve středověku byli lidé často upalováni; Hrady byly dobře střeženy; Křižáci byli (od husitů) shazováni z koní; Mzda byla vyplacena; Krev byla již prolita a mozek zmrazen (Vančura); Tento kraj bude rozryt a obrácen v poustku (Vančura); Vagón byl přistaven o čtvrté odpoledne; Byl to barvotisk v divokých tónech, v nichž nebylo šetřeno jejich sytostí (Řezáč); Když taje Yukon, obrovské ledové kry jsou vystřelovány do vzduchu jako kuličky hrachu (podle J. Londona) atd. Naproti tomu myslíme-li na činnost prováděnou člověkem, užije se formy reflexívní: Tahle píseň se zpívala pořád; U táboráku se celou noc zpívaly trempské písně; Vagón se přistavil o čtvrté odpoledne a v pět se končilo. Za hodinu jsme ho naložili; funkce reflexívní formy je zvláště patrná v těch případech, kdy se vedle neosobně vyjádřeného děje reflexívní formou postaví děj vztažený ke konkrétní osobě vypravěče: To jednou se přivezl sud, a když jsme ho postavili pod starými duby, nikdo se neodvážil ho narazit… (Hrabal). Pro větší názornost si ještě porovnáme několik výpovědí s různou formou téhož slovesa: Profesor matematiky nebyl na gymnáziu nikdy příliš milován (konstatování toho, čím nebyl profesor matematiky „postihován“); — V tercii se miloval dějepisec a nenáviděl matematik (vyjadřuje se, co „dělali“ studenti tercie); Právě je přinášena zástava (referuje se k ději samému, nikoli k těm, kdo ho provádějí) — Už se nosí polévka (referuje se (též) k činnosti obsluhujících); Dům zchátral, protože nebyl udržován (referuje se k dějovému faktu, aniž myslíme na ty, kdo dům neudržovali) — Park se udržuje (smyslem výpovědi je, že existují lidé, jejichž úkolem je udržovat park a že to tito lidé provádějí); Dům byl celou zimu dobře vytápěn Dům se celou zimu vytápěl (= Dům celou zimu vytápěli); Prodá se zachovalý kočárek (znění inzerátu) — Jeho obrazy budou prodány v dražbě.

[68]Závažný významový, rozdíl mezi reflexívní formou a opisným pasívem je dán též charakterem původce děje zasahujícího objekt vyjádřený podmětem: Tam, kde jsou předpoklady pro existenci jak lidského činitele, tak neživého původce, působící síly, je nutno užít pro vyjádření děje působeného neživým původcem nebo vůbec původcem neurčitým pouze participiální formy: Deska se sklem je držena v kulovém čepu; Velikost zrn je udávána číslem… (= Číslo udává velikost zrn; věta s reflexívní formou by měla tento smysl: velikost zrn udáváme číslem…); Elektroda je ochuzována o elektrony, a je proto sama oxidována.

Tam, kde je třeba vyjádřit ve větě (instrumentálem), že děj zasahující objekt vyjádřený podmětem působí neživá síla, je třeba vždy užít participiální formy slovesa: Obrobek je brzděn pasivními odpory v uložení kotouče; Smršťování je ovlivněno odpařováním nehydratované vody (tj. tím, že se voda odpařuje) (ve větě Smršťování se ovlivňuje odpařováním… má instrumentál funkci prostředku děje, působeného člověkem, tedy tím, že vodu odpařujeme); Komora je vyhřívána spalinami; Břemeno je zvedáno jeřábem atp.

Reflexívní formu naopak užijeme tam, kde referujeme o činnosti člověka a instrumentálem vyjadřujeme prostředek této činnosti: Buňky se synchronizují jinou metodou; Interferometrem se měří dráhový rozdíl v obou optických osách; Do jejich středu se souvislým proudem vzduchu vnášejí skelná vlákna.

S obecným významem reflexívní formy daného typu souvisí, že se jí užívá v návodech, jak se co dělá a v tomto smyslu nelze užít formy participiální: Populace buněk se nechá buď vyhladovět, anebo narůst do stacionární fáze a pak se přenese do čerstvého kultivačního média. Tento postup se několikrát opakuje. — Scénário se dělá tak, že se treatment pečlivě rozbije na samé malé kusy, kterým se říká záběry (K. Čapek).

Reflexívní formy se užívá pravidelně pro vyjádření obligatorní modality, tj. vyjadřuje se jí závaznost jisté činnosti. Dopisy se frankují; Známky se razítkují; To se neříká; Platí se tam vstupné atp.

Je-li obecně přijímán názor, že podstatou pasíva je právě abstrakce od činitele, nelze reflexívní formu v žádném z jejích významů považovat za prostředek vyjadřování takto pojatého trpného rodu. Takové pojetí formuloval už F. Kopečný ve svých Základech české skladby z r. 1958: „… chceme-li se opřít o formu, je nejlepší nemluvit u žádné reflexívní formy o „pasívu“. … Právě z toho závažného rysu, že totiž [69]reflexívní forma vyznačuje obecnou povahu dějového činitele, plyne závažná okolnost, že u reflexívního pasíva nemůže být ani činitel děje udán. … Nemůžeme… věty typu „napřed se to míchá a pak se tam dá prášek“ pokládat dobře za pasivní. Tím méně ovšem hodnotící typy ta se čte.“[14] F. Kopečný ještě ovšem připouštěl možnost pokládat v některých případech reflexívní formu za pasivní. Ze všech uvedených příkladů a důvodů je snad ale patrné, že reflexívní formu je třeba stavět přímo do protikladu k formě participiální (tento protiklad je ovšem někde v té či oné míře neutralizován).

Tam, kde je obsah slovesného děje těsně spjat s představou provádění tohoto děje lidským činitelem (např. u slovesa dodávat), jakoby užití participiální formy ztrácelo svou funkčnost a stávalo se pouhým prostředkem stylistickým. V takových případech je užití opisného pasíva pociťováno jako „více spisovné“, kultivovanější, knižnější, nebo naopak poněkud násilné či méně vhodné, neboť v daném případě je méně běžné, méně obvyklé: Výrobky jsou dodávány ve dvojím provedení; Prstencové objekty jsou z tohoto důvodu široce používány v letecké fotografu; Zahraniční zařízení jsou vyráběna sériově v různých variantách; Tato situace je pojímána dosti vážně; Tlakoměry jsou běžně zkoušeny na trojnásobný tlak. Proti takovým větám nelze v zásadě nic namítat, pokud je z kontextu zřejmé nebo pokud je lze interpretovat tak, že jejich smyslem je vyjadřovat zasahování podmětem vyjádřeného objektu dějem při potlačení představy činitele, tj. při jeho abstrakci.

V některých případech je užití reflexívní formy silně hovorové, expresívní a do spisovných projevů se málo hodí. Je to tehdy, vyjadřujeme-li, že někdo něco vykonal, a místo abychom užili konkrétní osoby, vyjádříme se neosobně, např. Ve čtyři se přistavil vagón a za hodinu se naložil — ve spisovném projevu by bylo třeba vyjádřit se tu osobní vazbou aktivní formy: Ve 4 hodiny jsme přistavili vagón a za hodinu jsme ho naložili. Krajní podobou nespisovného užití reflexívní formy jsou případy typu tady se není na pastvě aj.

V některých stylisticky silně příznakových, expresívních, nicméně spisovných projevech lze užít vhodně reflexívní formy pro vyjádření činitele záměrně „dekonkretizovaného“, např. Když bylo třeba někoho se zbavit, prohlásil se za kacíře apod.

S rozdílnou povahou reflexívní formy a participiálního pasíva sou[70]visí i jejich nestejné využívání v různých typech textů. Je samozřejmé, že reflexívní forma se bude často vyskytovat v návodech, jak se co dělá, v popisech pracovních postupů apod. A také největší počet reflexívních forem jsme nalezli ve vysokoškolském skriptu Technologie stavebních dílců, kde poměr participiální forma / reflexívní forma je 70/109, a v díle K. Čapka Jak se co dělá (75/111). Na druhé straně v románu V. Řezáče Slepá ulička je daný poměr 284/9, u V. Vančury činí daný poměr 139/4, u Z. L. Dufka 9/2, u V. Duška 31/2; v Rudém právu z 27. 9. 1978 je poměr 84/68.

Protože v beletrii silně převažuje participiální forma nad formou reflexívní a konkurence obou prostředků je tu tedy minimální, sledovali jsme, jak se využívá obou forem u jednotlivých sloves v odborné literatuře: V obou formách se z našeho excerpovaného materiálu vyskytuje 60 sloves, jsou to např. ukládat (7/5), získat (7/7), odstranit (4/4); pouze ve formě participiální se vyskytuje 66 sloves, např. ukázat, vyvinout, štěpit, tvořit; pouze formu reflexívní má 14 sloves, např. doporučovat, předpokládat, přidávat / přidat.

Přestože volba jedné nebo druhé formy je závislá na celé řadě konkrétních faktorů a podmínek, užívá se v jazykových projevech obou forem v podstatě zpravidla adekvátně danému komunikativnímu záměru. Je to pravě proto, že mezi oběma formami existuje obecný významový rozdíl. Pokud někdy dochází k nesrovnalostem mezi užitou formou a obsahem výpovědi, je to proto, že opisné pasívum se cítí obecně „více spisovným“ prostředkem než forma reflexívní, a toto čistě formální, vnějškové hledisko někdy zatlačí obecné povědomí významu. Takové nesprávné užití participiální formy je jistě ve větě Tyto částice jsou snadno plněny do kolon v suchém stavu (příslovcem snadno se tu referuje k činiteli, a byla by tu tedy na místě forma reflexívní; v opačném případě tu není na místě ono příslovce). Někdy se naopak nevhodně užije reflexívní formy místo opisného pasíva (zejména v odborných textech), a to tam, kde se zkříží pojetí aktivní a pasivní „perspektivy“ větné, např. výpověď aktivní povahy Úloha se řeší tak, že… se zkříží (kontaminuje) s výpovědí pasivní povahy Úloha je řešena počítačem a vytvoří se věta Úloha se řeší počítačem ve smyslu Úlohu řeší počítač.

Na závěr shrneme pravidla užívání obou daných jistým způsobem si konkurujících jazykových prostředků:

Opisné pasívum a reflexívní forma si mnohdy konkurují tím způsobem, že v určité konkrétní větě máme možnost zvolit jeden nebo druhý prostředek, aniž touto volbou podstatně ovlivníme smysl dané [71]výpovědi nebo její stylovou rovinu, event. přijatelnost takové výpovědi. (Těmto otázkám se věnuje / je věnována velká pozornost.) Tento případ nastává tehdy, jestliže popisovaná situace je co do specifiky odpovídající obecnému významu jednoho nebo druhého prostředku indiferentní, neurčitá. Pravidlo, kdy lze užít v téže výpovědi libovolně opisného pasíva nebo reflexívní formy, je možno vymezit pouze negativně vzhledem k ostatním pravidlům, tak či onak danou volbu omezujícím.

Ve většině případů je ovšem v určité konkrétní výpovědi popisující určitou konkrétní situaci náležitý jenom jeden z obou daných jazykových prostředků. Pouze opisného pasíva můžeme užít pro vyjádření děje nepůsobeného člověkem, např. List je unášen proudem; Pole byla zaváta sněhem; jeho víra ve spravedlnost byla otřesena; Na pole bylo naplaveno bahno atd. Jen opisného pasíva musíme ovšem užít i tehdy, jestliže je personální (a též kolektivní a institucionální) činitel vyjádřen ve větě instrumentálem. (Říkáme sice Automobily se vyrábějí v Mladé Boleslavi, ale jen Dětská obuv je vyráběna národním podnikem Sázavan ve Zruči nad Sázavou.)

Reflexívní formy se užívá, jak vyplývá z předchozích pravidel, pouze v těch případech, kdy tento děj je prováděn či způsobován lidským činitelem nevyjádřeným ve větě instrumentálem. Jen reflexívní formy musíme užít, chceme-li vyjádřit: 1. jak se co dělá (přidá se trochu octa); 2. závaznost jisté činnosti (dopisy se frankují);

V ostatních případech záleží na tom, jak se pojímá daný děj: jde-li pouze o konstatování jistého událostního faktu, užijeme formy participiální: V SSSR byla postavena nová jaderná elektrárna. Vycházíme-li naopak od aktivity činitele jen záměrně dekonkretizovaného, užijeme formy reflexívní: V Praze se toho v posledních letech udělalo dost: Postavilo se mnoho nových bytů, vybudovalo se metro.


[1] To je ovšem poněkud zjednodušená formulace; v případě typu je chválen nejde doslova o jediný tvar slovesný, ale je to výraz složený vlastně ze sponového slovesa býti (v příslušném tvaru) a ze jmenného tvaru trpného slovesného adjektiva. Nicméně toto zjednodušené pojetí se nám tu jeví výhodné.

[2] Termín příčestí má ovšem u tvarů minulého času činného rodu pouze historický obsah, jak na to jistě oprávněně upozorňuje F. Kopečný — viz jeho Základy české skladby, Praha 1958.

[3] Pojem původce děje (právě tak jako činitel, nositel aj.) není totiž vzhledem k formálně vymezenému podmětu věty dostatečně určitý.

[4] M. Grepl v článku Deagentnost a pasívum v slovanských jazycích, Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů (Varšava 1973, s. 141—149) poznamenává, že řešení vztahů mezi reflexívní formou slovesa a participiální formou slovesa (mimo jiné) leží za hranicemi dosavadního chápání slovesného rodu.

[5] To se týká ovšem jen participiálních konstrukcí (jak ještě dále ukážeme); bude proto patrně správnější ztotožnit pojem trpného rodu s významem participiálních konstrukcí, neboť ten je dán vedle významu, jímž jsme definovali pasívum vzhledem k formálně danému podmětu věty, ještě podstatným rysem bezpříznakovosti vzhledem k jevu původce děje, tzn., že reference k původci děje není v participiálních konstrukcích inherentně obsažena, přestože tento původce může být — fakultativně — podle okolností vyjádřen, viz dále (na rozdíl od konstrukcí reflexívních).

[6] Ale právě proto, že předpokládají vždy činitele — člověka, liší se svým smyslem podstatně od participiálních konstrukcí, což nás v konečných výkladech vede k tomu, abychom konkurenci reflexívní forma slovesná — participiální forma slovesná považovali za privativní protiklad.

[7] U reflexívní formy může jít ale ještě i o jiný typ homonymie, např. výpověď Á, tady se peče nějaké maso může znamenat buď Tady někdo peče maso, anebo Tady se (v troubě) peče maso atp. Na tuto homonymii se v dosavadní literatuře většinou neupozorňuje.

[8] Ertl tu sám poznamenal: „Aby bylo možno vymeziti, které z obou forem dům je stavěn dům se staví dává nynější jazyk v určitých případech přednost, k tomu by bylo třeba hojně sneseného, pozorně probraného materiálu…“, cit. čl. s. 186.

[9] Slovo a slovesnost 5, 1939, s. 13—24.

[10] Podobně vymezuje trpný rod např. J. Ružička v článku Bezpodmetový zmatný tvar, Slovenská reč 25, 1960, s. 3 — 24.

[11] Srov. F. Kopečný, Pasívum, reflexívní forma slovesná a reflexívní sloveso, Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 235—247.

[12] SSJČ vykládá sloveso skladovat takto: ‚ukládat do skladišť a ponechávat v nich‘; je tedy možno interpretovat toto sloveso jednak jako procesuální (tj. jako proces ukládání), jednak jako statické (tj. jako fakt přechovávání).

[13] Při excerpci odborné literatury jsme zjistili téměř rovnoměrné rozložení obou forem na oba vidy. Excerpovali jsme tyto odborné časopisy: Biologické listy 1, 2, 3, 1978; Jemná mechanika a optika 2, 4, 6, 1978; Elektrotechnik 5, 6, 7, 1978; skriptum Technologie stavebních dílců, Praha 1976; dále jsme excerpovali tato díla beletristická: K. Čapek, Jak se co dělá; V. Řezáč, Slepá ulička; V. Vančura, Pole orná a válečná; Z. L. Dufek, Jak se rodí svítání; V. Dušek, Druhý dech.

[14] F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958, s. 116.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 2, s. 57-71

Předchozí Pavel Trost: K původu slov

Následující Jana Jiřičková: Jazyková komika v písňových textech Ivana Mládka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1