K problematice významu slovesných reflexívních forem fakultativních
František Štícha
[Články]
-
Reflexívní formou[1] slovesa se rozumí takové spojení slovesa a zvratného se, které je pojmenovací jednotkou, a ne pouze mluvnickým tvarem slovesa. Spojením reflexívního komponentu (se) se slovesem jakožto lexikální jednotkou (ne pouze s jeho jednotlivým tvarem, např. spí se mi dobře, ale nikoliv spát se, spal jsem se atd.) se vyčleňuje z významu slovesa jeho intencnost ve prospěch významu soustředěnosti děje ve sféře subjektu, čili formálně vzato mění se sloveso předmětové na bezpředmětové. Např. zvedat (co) — zvedat se (jako vstávat; srov. např. francouzské se lever), spouštět (co kam) — spouštět se (kam); pěkně je vidět tento význam též např. na německém sich unterbrechen (nikoliv přerušit sám sebe, reflexívní komponent tu není větným objektem; reflexívní formou se zde vyjadřuje slovesný děj neintenční, soustředěný ve sféře subjektu, podobně jako v českém odmlčet se).
Někdy se reflexívní formou specifikuje význam slovesa: běhat — běhat se, čekat — čekat se atd.
V některých případech však nejde ani o změnu slovesa s valencí předmětovou na sloveso bezpředmětové, ani o specifikaci významu: [128]šplhat (se), hubnout (se), koukat (se), končit (se), plandat (se), scvrknout (se) atd. Reflexívní formy se v těchto případech obvykle považují za fakultativní jazykovou formu, z hlediska systému irelevantní. Např. O. Parolková píše: „Nejsme totiž s to postihnout jiný než pouze formální rozdíl mezi konstrukcemi: vystřelil, ale kachny se chybil — kachnu chybil; hodil po něm kamenem, ale chybil se — ale chybil.“[2]
Pochopitelně, že nebudeme s to tento rozdíl postihnout, budeme-li toho názoru, že reflexívní slovesa mají své opodstatnění pouze tehdy, vyjádřují-li slovesný děj zasahující původce děje jeho vlastní činností,[3] nebo tehdy, mají-li svůj specifický význam a jeví se jako „významová“.[4]
To však odporuje podstatě a charakteru slovesné reflexívnosti.
Uveďme nyní v abecedním pořádku ta česká slovesa, která mohou mít při nezměněném lexikálním významu reflexívní i nereflexívní formu. Opřeme se při tom o excerpci z SSJČ, kde se daná slovesa označují nejčastěji s reflexívním komponentem v závorce nebo též položením obou forem vedle sebe. Tam, kde není běžně užívaná reflexívní forma v SSJČ uvedena, dáme sloveso do závorky; reflexívní formu uvedenou odděleně jako samostatné heslo označíme: f. Přitom uvedeme odděleně reflexívní formy vztahující se k podmětu životnému a k podmětu neživotnému:
belhat, biflovat, bloumat, brouzdat, courat, dohopsat, doklopýtat, doškobrtat, došplhat, dotápat, dovrávorat, dřít, frajeřit, hrabat, (hubnout), chybit, jízlit, koukat, kuckat, lajdat, minout, nachladnout, nastydnout, nuzačit, odbelhat, odpajdat, odšmajdat, odvrávorat, ošmrdovat, pamatovat, paťhat, pobelhávat, pobrouzdat, pohrabat, pokoukat, pokukovat, pošťárat, pošťourat, propadnout, přebelhat, přebroditf, přebrouzdatf, přehoupnoutf, překmitnout, přeloudatf, přeplížitf, přesmeknoutf, přesouvatf, přešplhatf, (sáňkovat), sešplhat, strefit, spoléhat, šplhat, šprtat, vyšplhat.
drkocat, flandat, klimbat, kmitat, kodrcat, končit, kouřit, chumelit, hulitf, kývatf, plandat, prosakovatf, rozplihnoutf, rozbřednout, rozbujet, rozkypět, rozmokvat, rozeplát, rozpraskat, rozpuknout, řinout, scvrknout, seschnout, skončit, splasknout, svrasknout, vpadnout, vsáknout, začínat.
Reflexívní komponent se dává někdy v SSJČ do závorky i v takových případech, kdy by bylo třeba mezi oběma formami činit dokonce rozdíl významový. Např. pod třetím významem slovesa hrabat je uvedeno: děti [129](se) hrabou rukama v písku — to není dost vhodný příklad pro užívání slovesa hrabat se (v čem); obecnější je, řekneme-li děti se hrabou v písku. Prostředkový instrumentál se tu přidal zřejmě kvůli nereflexívnímu užití: děti hrabou rukama v písku. Postavíme-li nyní proti sobě reflexívní a nereflexívní užití slovesa v těchto dvou větách (hrabou se v písku — hrabou rukama v písku), uvidíme rozdílný význam obou forem. Reflexívní formou se tu vyjadřuje zaangažovanost subjektu na dějové situaci. Obecně bychom mohli říci, že reflexívní sloveso vyjadřuje dějově příznakový stav subjektu,[5] tj. určitou dějovou situaci, která je rozšířením[6] pouhé predikace děje na statický obraz dějového příznaku „stavu“[7] subjektu; jinými slovy, nereflexívní formou se spíše zdůrazňuje činnost subjektu (děj) ve své kvantitě, reflexívní formou pak se spíše podtrhuje dějová situace (situace, v níž se subjekt nachází, „stav“ subjektu) ve své kvalitě.[8]
Zkoumá-li se specifický charakter reflexívní formy bezpředmětového slovesa, která není od nereflexívní formy lexikálně odlišena, mluví se někdy o účasti (zainteresovanosti) subjektu na ději. Takto se dá problém vyřešit nejsnáze, neboť v některých případech o takovou účast (lépe: zaangažovanost) skutečně jde (jak jsme si ukazovali). Ovšem nevysvětlíme tak takové případy reflexívního užití slovesa jako např. hubnout se, chybit se atd. a vůbec již takto nemůžeme charakterizovat reflexívní formy vztahující se k podmětu neživotnému (plandat se, rozpraskat se, prosakovat se atd.). Můžeme však říci, že ve všech případech se reflexívními formami vyjadřuje ona dějová situace ve své kvalitě; z hlediska charakteru slovesného děje chápaného dichotomicky (jako činnost — stav) nebo trichotomicky (jako činnost — průběh — stav)[9] bychom pak mohli charakter děje vyjadřovaný reflexívními formami označovat jako dějově příznakový stav.[10]
[130]S významem reflexívních forem vyjadřujících takto chápanou dějovou situaci je pak někdy spojen význam expresívnosti, intenzívnosti, až přeneseného užití děje (šplhat se do kopce; dále srov. též např. německé weiden — sich weiden, baden — sich in der Sonne baden). Ukážeme si nyní, jak se takto charakterizovaná specifika děje vyjadřovaného reflexívním slovesem projevuje v praktickém užívání.
Vezměme si např. sloveso šplhat (se). Při zdůrazňování kvantitativního průběhu děje (činnosti) použijeme nereflexívní formy: (šplhá hbitě jako veverka, vyšplhal nahoru s hbitostí opice). Chceme-li zdůraznit situaci subjektu, řekneme šplhá se na strom, vyšplhal se na strom, přešplhal se na druhou stranu, už se tam došplhal apod.
Zřetelněji se projevuje charakter reflexívní formy tam, kde nabývá expresívního zabarvení. Tak např. slovesa belhat, paťhat označují vadný způsob chůze. V tomto smyslu použijeme nereflexívní formy: nemocný belhá, šel belhaje; zlomil si nohu a paťhá (SSJČ), v expresívním významu pak formy reflexívní: stařena se belhá do schodů. Stejně tak slovesa dohopsat, doklopýtat atd. se použijí ve smyslu dostat se někam hopsáním, klopýtáním bez reflexívního komponentu, v expresívním užití pak bude reflexívní forma. Sloveso kuckat bude pak označovat způsob (a průběh) kašlání, reflexívní kuckat se bude značit dějově příznakový stav subjektu, zde v expresívním významu (zalykat se, zajíkat se). Nereflexívního slovesa propadnout se užije (v nepřeneseném významu), zdůrazňujeme-li průběh děje; subjekt je tu většinou neživotný — malé uhlíky propadnou roštem (SSJČ). V původním smyslu se k životnému subjektu vztahuje většinou reflexívní forma: propadnout se do propadliště; to je ve shodě s tím, že se takto vyjadřuje situace (implikující potenciální průvodní okolnosti) při potlačení kvantitativní prezentace děje. Budeme-li však za určité situace chtít zdůraznit i kvantitu děje v jeho průběhu, užijeme i při životném subjektu formy nereflexívní.
Na stejném principu vysvětlíme specifiku reflexívní formy u všech případů „fakultativního“ užití. Uvedeme jen ještě několik příkladů: Při zaměření děje na objekt ve slovesech strefit se, chybit se, minout se bude v reflexívních formách vyčleněn (v důsledku jejich vyjadřování dějové situace) význam zasažení nebo nezasažení. Jinak bychom mohli říci, že nereflexívní formou se obrací pozornost spíše k ději samému (hodil po psu kamenem, ale minul ho), zatímco reflexívní formou se [131]obrací pozornost spíše k subjektu (hodil po psu kamenem, ale minul se).
Srovnáme si užívání obou forem slovesa minout (se) ve významu ‚nezasáhnout cíl‘ na příkladech ze SSJČ:
| Chtěl protivníka udeřit, ale minul ho. Hodil po psu kamenem, ale minul ho o půl metru. Třikrát vystřelil, ale vždy minul. | Dravec se spustil kolmo k zemi, ale minul se kořisti. |
Obě formy se vykládají v SSJČ stejně, ale přesto se každá z nich uvádí pod samostatným heslem. Na uvedených příkladech však můžeme pozorovat i formální důsledek rozdílnosti obou dějů. Reflexívní formu není možno rozvíjet zároveň objektovým genitivem a určením míry. Neřekneme proto mine se kořisti o půl metru, ale mine kořist o půl metru. Reflexívní formy užijeme nejspíše tehdy, pokud sloveso nerozvíjíme žádným z uvedených větných členů nebo pouze jedním z nich. Při doplnění obou větných členů je totiž pozornost soustředěna především na děj v jeho průběhu. V takovém případě by užití reflexívní formy bylo vskutku mechanické, a tedy nefunkční a nežádoucí.[11]
Sloveso dřít (se) je ve významu ‚těžce, namáhavě pracovat‘ dokládáno větou dře (se) jako kůň. Reflexívní komponent v závorce tu má být dokladem irelevantnosti reflexívní formy. Obě formy je však třeba ze známých nám již důvodů rozlišovat. Rozdíl mezi oběma formami (v charakteru děje) je stejný jako mezi slovesy makat a tužit se: v prvním případě je zdůrazněn průběh činnosti, v druhém stav s činnostním příznakem.
Při sledování specifičnosti reflexívní formy slovesa koukat (se) jsem zjistil v knize K. Poláčka Bylo nás pět 85 % zastoupení reflexívní formy. Uveďme si některé příklady:
Zvláště na posledních příkladech, které zobrazují stejnou situaci, je zřetelně znát rozdíl daný specifikou reflexívní formy: nereflexívním slovesem se podtrhuje jeho smyslová stránka ve své kvantitě, reflexívní formou se zdůrazňuje situace (ve své kvalitě).
Podstatu specifického rysu reflexív si dokreslíme na charakteristickém typu sloves, který se omezeně projevuje v češtině slovesy jako sáňkovat (se), pokračuje ve slovenštině slovesy lyžovať (sa), korčuľovať (sa), kartovať (sa), plachtiť (sa), bicyklovať (sa); v ruštině se podstaty této funkce využívá k explicitnímu vyjádření užití objektového slovesa ve významu děje vyjadřovaného slovesy bezpředmětovými: pribirat’sja, stroit’sja atd.
V podstatě jde v těchto případech opět o to, že nereflexívní formou se vyjadřuje pouze jezdit na lyžích, bruslích…; hrát karty; létat; uklízet, stavět (co), zatímco reflexívní formou se zdůrazňuje celková situace při těchto činnostech.
Na závěr zbývá podotknout, že s problémem „fakultativního“ užívání reflexívních slovesných forem se nesetkáme jen v jazycích slovanských. Mnoho takových forem existuje též např. ve španělštině (reír (se), bañar (se), callar (se), morir (se) atd.). Tendence vyjadřovat reflexívní formou dějově příznakový stav subjektu se projevuje i v němčině. Němčina, jak známo, tvoří z přechodných sloves slovesa bezpředmětová pomocí reflexívní formy stejně jako čeština; kromě toho disponuje němčina větším množstvím intranzitiv (např. většina sloves pohybu je nereflexívní; jde při tom buď o slovesa nemotivovaná, neodvozená, nebo o denominativa: kriechen, schleichen, krabbeln, robben (plazit se), bummeln, schlendern, streichen (toulat se). Přesto v některých případech tvoří i němčina reflexívní formu od sloves bezpředmětových (schleichen — sich schleichen atd.). Motivace je tu stejná jako v češtině (i když se její podstaty využívá ještě jiným způsobem k jiným účelům — to však již není tématem naší práce.).
[1] Termínu reflexívní forma slovesná používám z nedostatku jiného termínu přesto, že jsem si vědom synonymie slov forma a tvar i toho, že tento termín je vyhrazován jiným pojmům. Pro spojení slovesa nebo jen některých jeho tvarů s reflexívním komponentem se někdy užívá termínu reflexívní útvar. To je, soudím, termín vhodný, neboť je pro svou obecnost schopen pojmout různé skutečnosti v něm obsažené. V reflexívním útvaru se rozlišují jednak reflexívní sloveso jakožto lexikální jednotka a reflexívní mluvnické tvary, tzv. bezpodmětový zvratný tvar (J. Ružička) a zvratné pasívum. Avšak i v oblasti reflexívního slovesa bude jistě vhodné terminologicky rozlišit ta slovesa, která jsou motivována svým nereflexívním protějškem (šplhat se; schovat se; běhat se) od reflexív tantum (bát se, dívat se) i od reflexív předponových (rozhořet se) a denominativních (bachratit se). První typ reflexívních sloves nazývám ve své práci reflexívní formou slovesnou. Termín reflexívní podoba, užívaný v České mluvnici (B. Havránek — A. Jedlička), není vhodný, neboť není zcela jasné, jakému pojmu, popř. kterým pojmům je vyhrazen, a na druhé straně jsou zde v jeho užívání i některé nedůslednosti. Kromě toho se i v České mluvnici užívá termínu, resp. pokládá se za možný termín reflexívní forma slovesná i pro případy typu mýt se (i když je zde význam termínu širší).
[2] O. Parolková, K problematice zvratných sloves a tzv. zvratného pasíva v současné ruštině a češtině, Slavia 36, 1967, seš. I., s. 33—46.
[3] B. Havránek — A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963, s. 238.
[4] F. Kopečný, Pasívum, reflexívní forma slovesná a reflexívní sloveso, Studie a práce linguistické I, Praha 1954, s. 224—249.
[5] Srov. B. Havránek — A. Jedlička, o. c. v pozn. 3, s. 238: „Zvratná podoba se se cítí se „„formou““ (tvarovým prostředkem) stavového chápání děje (tzv. neutrálního děje o sobě).“
[6] Srov. N. A. Janko-Trinickaja, Vozvratnyje glagoly v sovremennom russkom jazyke, Moskva 1962.
[7] Stavem se zde rozumí „souhrn vlastností vyznačujících někoho, něco v urč. okamžiku n. době, poměry, okolnosti, situace, v kt. někdo, něco je, existuje“. (SSJČ); nejde tu tedy o stav ve smyslu dichotomie činnost — stav.
[8] Kvalitou je zde možno rozumět to, čemu se v České mluvnici (o. c. v pozn. 3, s. 238) říká „neutrální chápání děje o sobě“.
[9] Toto dělení je běžné v německých mluvnicích (Tätigkeits-, Vorgangs- und Zustandsverben), např. Der grosse Duden, Grammatik der deutschen Gegenwartssprache, s. 69.
[10] Charakter děje takto označovaný budou mít ovšem i ostatní typy reflexívních sloves, např. reflexíva tantum. Termín reflexíva tantum přisuzují, stejně jako N. A. Janko-Trinickaja (o. c. v pozn. 6), pouze těm reflexívům, která se nezakládají (k otázce zakládání se jedné formy na druhé viz M. Dokulil, Tvoření slov v češtině I, Teorie odvozování slov, Praha 1962.) na jiné formě (bát se, smát se, dívat se apod.).
[11] F. Kopečný (o. c. v pozn. 4, s. 239) mluví u výrazu skály se pukaly o mechanickém napodobování v „se-ovém“ kontextu. Ve své diplomové práci Typy zvratných sloves v současné češtině jsem v podstatě na základě výkladů podávaných v této práci dokazoval, že zde o takovou mechanickou nápodobu jít nemusí.
Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 3, s. 127-132
Předchozí Marie Čechová: K morfologické stránce povídek Jana Nerudy a Vítězslava Hálka
Následující Ludmila Uhlířová: O frekvenci příslovečného určení v souvislém textu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1