Zvratná slovesa dativního typu

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

Jazykové slovesné útvary jako koupit si (knihu), mýt si (ruce), kazit si (oči), objednat si (vstupenku), zpívat si, ležet si (pěkně u vody) atd. můžeme označit jako zvratná slovesa dativního typu či nejobecněji jako útvar sloveso + si. Přestože vzhledem k útvarům sloveso + se jsou tyto reflexívní formace méně složitým a méně podstatným aspektem slovesných významů a slovesného systému, i tak vytvářejí poměrně spletitou síť jazykových významů a stylistických hodnot.

Reflexívní sloveso dativního typu na rozdíl od typu akuzativního, tj. typu sloves pojících se s komponentem se, který je od původu akuzativním tvarem zvratného osobního zájmena, nikdy není slovesným tvarem pasíva ani nemá funkci intrazitivizační, která je ústřední funkcí reflexívních sloves s komponentem se.[1] Slovesa s dativním tvarem reflexívního komponentu jsou vždy buď reflexívní (zvratná) ve vlastním smyslu, tj. slovesa nějakým způsobem zasahující osobu vyjádřenou podmětem věty její vlastní činností, nebo mají význam reciproční (vzájemnostní), tj. jde o vzájemné zasahování dvou nebo více osob [187]činností, již provádějí oba (všichni) účastníci děje zároveň nebo postupně (tykat si, dopisovat si), a konečně jsou tyto útvary často — v případech, kdy nejde o reflexivitu ve vlastním smyslu — jazykovým výrazem expresivity sdělení (sedí si tam a nic nedělá). V řadě případů jsou dané jazykové útvary různým způsobem a v různé míře lexikalizovány, např. vážit si (někoho), dovolit si (něco) aj.

Necháme-li stranou zcela lexikalizované výrazy typu vážit si (někoho), k jejichž náležitému zhodnocení by bylo třeba jazykově historických exkursů a etymologických výkladů, lze říci, že útvary sloveso + si mají v zásadě tři funkce. Podle těchto tří funkcí stanovíme tři základní druhy reflexívních sloves dativního typu: (1) reflexíva ve vlastním smyslu; (2) reflexíva reciproční; (3) reflexíva expresívní.[2]

Reflexíva dativního typu, která nemají zřetelně funkci expresívní (jako např. foukat si’ hasit si to (po silnici)), ani specifickou funkci reciproční, vyjadřují obecně jistý způsob „zasahování“ subjektu dějem, a to buď označením posesivity, tj. zvratným si se předmět děje přivlastňuje subjektu, např. mýt si ruce = mýt své ruce (větu Umyl jsem si ruce je třeba přeložit např. do angličtiny jako I washed my hands, tedy Umyl jsem mé (své) ruce), anebo významem uskutečnění děje „pro sebe“, „ve svůj prospěch, ve svém zájmu“ ap., např. zpívat si (tj. zpívat pro své potěšení ap.). Vzhledem k těmto dvěma odlišným vztahům lze rozlišit reflexíva posesívní a reflexíva zájmová.

Reflexíva posesívní vyjadřují děj, který zasahuje buď části těla subjektu (mýt si ruce), anebo jisté předměty (např. části oděvu) náležející subjektu (umazat si šaty), či děj vztahující se k subjektu jako individuu (zničit si život).

K typu mýt si (ruce) náležejí jednak nelexikalizovaná spojení jako namalovat si (rty), napudrovat si (tvář) atp., jednak spojení víceméně lexikalizovaná, např. mnout si (ruce), přeležet si (nohy), otlačit si (prsty u nohou), protřít si (oči) aj. Některým reflexívům tohoto typu konkurují reflexíva s komponentem se, např. učesat si vlasy — učesat se, natočit si vlasy — natočit se, utřít si ruce — utřít se. Dativního typu použijeme tehdy, chceme-li nebo potřebujeme-li vyjádřit, která [188]část těla má být daným dějem „postižena“; tak řekneme např. Napřed si umyj ruce; Po jídle si utři pusu atd., ale pokud je v dané situaci zřejmé, která část těla má být dějem dotčena, užijeme spíše typu akuzativního: Umyj si ruce a pak se utři do čistého ručníku atp.

K typu umazat si (šaty) se zařazují reflexíva jako zmačkat si (sukni), natáhnout si (kalhoty), obout si (boty), rozložit si (věci na stole), nasadit si (brýle), natáhnout si (rukavice), uvázat si (šátek), zavázat si (boty), zapnout si (kabát), odložit si (i bez doplnění) aj.

Oba tyto typy zahrnují i výrazy, které označují nezáměrný výsledek nějaké činnosti: zlomit si (nohu), spálit si (prsty), umazat si (šaty), odřít si (koleno), utrhnout si (knoflík), roztrhnout si (košili) atp. V některých případech dativnímu typu opět konkuruje synonymní typ s komponentem se (akuzativní typ): utrhl si knoflík — utrhl se mu knoflík; akuzativním typem vyjadřujeme, že jsme na ději neměli žádný podíl, že k ději došlo mimo naše „přičinění“. Proto také spíše řekneme Utrhl se mi knoflík, ale Umazal jsem si šaty; ovšem použití výrazu Umazaly se mi šaty není vyloučeno, je však omezeno na určité typy kontextů, např. V kufru se mi umazaly šaty.

Reflexívní komponent si vyjadřuje v řadě případů „sobě, pro sebe“. Tento význam je třeba odlišovat od významu posesívního; v následujících výpovědích má komponent si různou syntaktickou platnost: Roztrhl si kalhoty (si = dativ posesívní) — Utrhl si jablko (si = dativ prospěchový, zájmový). Význam uskutečnění děje pro sebe, ve svůj prospěch je i u sloves typu zpívat si; je však rozdíl mezi typem koupit si (knížku) a typem zpívat si: Zatímco v prvním případě jde o vztah předmětný, v druhém případě jde o vyjádření zájmu na ději. V oblasti reflexív zájmových tedy rozlišíme dva typy: koupit si a zpívat si.

K reflexívům typu koupit si lze počítat např. tyto výrazy: vzít si (kravatu, koláč), objednat si (noviny), pronajmout si (pokoj), předplatit si (noviny), připravit si (věci na cestu), schovat si (něco na památku) atd.

K reflexívům typu zpívat si lze řadit výrazy jako hrát si, číst si, kreslit si, přehrávat si (desku) aj., ale patří sem i lexikalizovaná reflexíva jako sednout si, lehnout si, stoupnout si; oblíbit si (někoho), zasednout si (na někoho) aj. Význam prospěchovosti, zájmovosti u většiny reflexívních sloves dativního typu nevymizel, nýbrž zachoval se jako součást nebo alespoň jako potenciální součást jejich významu. Tato prospěchovost vyplývá např. z výpovědi Stoupl jsem si tak, abych co nejlépe viděl. Stejně tak ve výpovědi Raději si stoupl je na rozdíl [189]od synonymní výpovědi Raději vstal vedle příznaku hovorovosti i příznak prospěchovosti, zájmovosti.

Reflexíva jako číst si, zpívat si atp. vyjadřují činnost, která působí potěšení, rozptyluje atp. Můžeme tedy např. reflexívní a nereflexívní formou slovesa číst rozlišit ve výpovědi, jde-li o četbu, při níž získáváme informace, čerpáme vzdělání, tedy o četbu nutnou, nebo o četbu pro pobavení, rozptýlení, pro ukrácení dlouhé chvíle. Můžeme pak vytvořit i takovouto výpověď: Večer jsem ještě četl jednu zajímavou studii a pak jsem si četl detektivku.

Naznačili jsme výše, že význam reflexivity, tj. zvratu děje k subjektu, je u reflexívních sloves dativního typu příznačný. Platí to do jisté míry i o takových spojeních slovesa s komponentem si, která označujeme jako reflexíva expresívní, např. šlapat si to (po silnici) ap. I tu je totiž vyjadřován jistý zájem na ději, neboť řekneme Šlape si to po silnici pouze o někom, kdo si vykračuje s chutí, radostně, s požitkem a s vervou. Ovšem je tu ten podstatný rozdíl, že u reflexívních forem typu šlapat si (to) a typu ležet si (u vody) jejich expresívní charakter základní funkci komponentu si zcela potlačuje.

Zatímco typ šlapat si to je omezen pouze na několik synonymních expresívních sloves pohybu (hasit si to, štrádovat si to ap.), typ ležet si (pěkně v teple) je paradigmatický. Tak lze tvořit výpovědi jako Ty si tu klidně ležíš a nic neděláš; Ty si tu klidně vykládáš a práce stojí; Nebere na nic ohledy a klidně si tu překáží atd. Připomeňme tu ještě, že ve známé písni se zpívá Plavu si, ani nevím jak …

Připojení nebo nepřipojení částice si ke slovesu působí u jednotlivých sloves či u celých typů sloves rozmanité významové a stylistické „efekty“. Ukážeme nyní na několika příkladech, k jakým významovým a stylistickým posunům příznakového členu konkurenční dvojice sloveso nereflexívní — sloveso reflexívní tu dochází.

U reflexív typu mýt si (ruce) nelze v odpovídajícím významu zaměřenosti děje na subjekt reflexívní komponent zpravidla vypustit. Eventuální vynechání tohoto komponentu bylo by vázáno na velmi silnou výpovědní expresivitu: Přišel domů, umyl ruce a dělal jako by nic. V některých případech závisí možnost vynechání reflexívního komponentu na charakteru popisované situace. Tak např. výpověď Eva přišla domů a rozpustila vlasy bychom hodnotili jako buď zcela nepřijatelnou, anebo jako velmi silně expresívní; naproti tomu výpověď Eva rozpustila vlasy na polštář je přijatelná a méně expresívní. Jsou přijatelné i věty Schoval ruku do kapsy, Strčil ruce do kapes, Položil ruce na [190]stůl atd. Přitom lze patrně vynechání částice si v případě výpovědi Strčil ruce do kapes považovat za méně příznakové než v případě výpovědi Schoval ruce do kapes. Z těchto pozorování lze vyvodit některé obecné závěry. Lze říci, že reflexívní formou vyjadřujeme, popisujeme druh, charakter činnosti subjektu; použitím reflexívní formy tedy klademe důraz na kvalitu dějové situace, zatímco základní formou nereflexívní spíše podtrhujeme kvantitu děje, jeho průběh.[3] Pomalu pokládal (své mohutné) ruce na stůl — Položil si ruce na stůl, aby se mu lépe pracovalo; Dítě schovalo ruce za záda — Schoval si ruce do rukávů, aby mu neomrzly; Karel rychle strčil ruce do kapes, aby Jirka nic nezahlédl — Strčil si prst do krku atd.

Zcela nepřijatelné je vynechání reflexívního komponentu tam, kde se vyjadřuje nezáměrný výsledek děje, např. zlomit si nohu aj.

Konkurence reflexívní formy dativního typu s formou nereflexívní se projevuje i u ostatních typů. Tak např. výpovědi Natáhl si kalhoty i Natáhl kalhoty jsou obě přijatelné, druhá je ovšem příznaková, expresívní. Někdy může být naopak bezpříznaková forma základní, nereflexívní: Vzal si novou košili a hned ji umazal, ale: Karel si na plesu umazal své nové šaty; v prvním případě — užitím nereflexívní formy — zdůrazňujeme neopatrnost počínání dotyčné osoby, které vedlo k tomu, že se košile umazala, v druhém případě označujeme druh děje, k němuž došlo na plese. Někdy ovšem brání vynechání reflexívní částice významové asociace, např. Vzala si novou sukni a hned si ji zmačkala; vynechání částice si tu brání asociace s významem slovesa zmačkat vyjadřujícím záměrnou aktivní činnost (Vzala papír a zmačkala ho).

U typu koupit si zpravidla nemůžeme vynechat zvratné si, pokud vyjadřujeme, že děj a jeho předmět se vztahují pouze k osobě vyjádřené podmětem věty. Tak např. hodlá-li host v restauraci objednat láhev vína pro sebe a pro svého spolustolovníka, navrhne mu: Objednám láhev vína; chce-li však pouze pro sebe objednat sklenici piva, musí říci Objednám si pivo. Podobně: Zamluvím pokoj v hotelu (pro nás oba) — Zamluvím si pokoj v hotelu (pouze pro sebe); Už jsem všechno připravil — Už jsem si všechno připravil atd. Někdy lze ovšem si vypustit i v případě vyjadřování děje realizovaného „pro sebe“: Musím ti říct, že jsem včera koupil krásnou věc, ale: Včera jsem si koupil ten nový Slovník spisovné češtiny. Nereflexívní formou se tu vyjadřuje pouze fakt uskutečnění koupě, která mohla být víceméně náhodná, nepláno[191]vaná či ne zcela nutná, potřebná, alespoň ze subjektivního hlediska pro dotyčnou osobu prospěšná ap.

Vynecháním nebo připojením zvratného si dochází u tohoto typu leckdy k větším či menším významovým proměnám; tyto změny souvisejí s obecnou charakteristikou významového protikladu obou forem: Vzal tu záležitost do svých rukou — Vzal si nabídnutý koláč; Schoval klíč do kapsy — Schoval si to na památku; Lékaři zjistili, že má rakovinu (tj. přišli na to, že …) — Vyšetřovatelé si zjistili, že podezřelý XY nemá alibi (tj. Zjišťovali a dozvěděli se, že …).

Zvratné si nelze vynechat u reflexív recipročních, tj. v případě, kdy se spojením si se slovesem vyjadřuje vztah vzájemnosti, např. dopisovat si, rozumět si, tykat si, povídat si, připíjet si, vyměňovat si (názory) aj.

Zvratné si má i funkci slovotvorného prostředku (volného slovotvorného morfému), a to v případech, kdy se připojuje ke slovesu zároveň s tím či oním prefixem; vzniká tak specifická výrazově-obsahová jednotka, která není pouhou reflexívní formou základového slovesa, podobně jako v případě reflexív již zcela lexikalizovaných. Uvedeme některé příklady těchto předponových reflexív dativního typu: odsedět si (trest); pobrečet si, pochutnat si; přiležet si, přivstat si; schrupnout si; zaběhat si, zaplavat si, zabruslit si atd.

Spojením si se slovesem se někdy specifikuje význam slovesa vzhledem ke druhu předmětu anebo k charakteru situace: vzít si (něco nabízeného), nalít si (alkoholický nápoj), odložit si (oděv), zapálit si (cigaretu, doutník, dýmku) aj.

Konečně existují (ze synchronního hlediska) neprefigovaná slovesa, která se vyskytují pouze ve spojení s částicí si, jde o tzv. reflexíva tantum: odpočinout si, osobit si, stěžovat si, troufat si, umínit si aj.

Závěrem našeho článku lze konstatovat, že připojení nebo nepřipojení zvratného si ke slovesu je jedním z mnoha prostředků výrazově-obsahové jazykové konkurence, při níž výrazový protiklad je vztahem znakové povahy reprezentujícím obecný protiklad významový.

---

[1] Srov. F. Štícha, K problematice významu slovesných reflexívních forem fakultativních, Naše řeč 58, 1975, s. 137.

[2] Zatímco k složité, mnohostranné a různotvárné problematice reflexívních sloves akuzativního typu neexistuje dosud v bohemistické literatuře přiměřená publikovaná studie, je možno říci, že problematice reflexív s komponentem si se takového monografického zpracování již dostalo, i když jsou v něm některé rezervy a nepřesné interpretace. Je to studie T. A. Acarkinové Vozvratnyj glagol’nyj komponent si v sovremennom češskom jazyke, Issledovanija po češskom jazyke, Moskva 1953.

[3] Srov. F. Štícha, o. c. v pozn. 1.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 4, s. 186-191

Předchozí Jana Hoffmannová: Jazyková tvořivost výtvarníka Jana Kutálka

Následující Antonín Rubín: K dvěma výročím Ústavu pro jazyk český ČSAV