Skladebné změny v publicistice let 1905—1984

Ivana Svobodová

[Articles]

(pdf)

-

Na počátku 20. stol. netvořila publicistika ještě vyhraněný a samostatný styl. Představovala spíše nedokonale zvládnutý styl odborný (bez zřetele k adresátovi). Neměla vliv na vývoj spisovné normy, ale obrážela všeobecné jazykové změny a tendence. Proto se v předkládané stati zaměřujeme nejen na ty prostředky, které procházely vývojem, ale také na ty prostředky, které byly v sledované době považovány za nesprávné a jejichž užívání bylo obhájeno až mnohem později.

I. Obecná charakteristika souvětné stavby let 1905—1984[1]

1. Již od začátku sledovaného období můžeme pozorovat u souvětné stavby tendence směřující k jasnosti a srozumitelnosti vyjadřování. Prosazují se sice pomalu, ale jsou patrné již i při srovnání textů z let 1905 a 1921. Lze je dokumentovat na dvou jevech.

a) Postupně dochází k omezování neexplicitního způsobu vyjadřování věcněobsahových vztahů v souvětí.

aa) Omezují se asyndetická (bezespoječná) spojení vět hlavních (typická pro tehdejší úvodníky popisující různé sjezdy, manifestace, stávky apod.). Autorům se vybavují složky jednotlivých událostí, uvádějí je v jistém sledu, aniž si uvědomují věcněvýznamový vztah mezi nimi.

Asyndetická spojení vět hlavních ve věcněobsahové koordinaci (přiřazování) se objevují především u vztahu:

(1) slučovacího (např. Továrny pracují, obchody jsou otevřeny, republikánští úředníci sedí u svých stolů jako kdykoli jindy — RP 7/7 21, 1a);

(2) odporovacího, a to v různých významových odstínech (např. Tento těžký boj není jen záležitostí Ruska, jest životním zájmem veškerého mravního kulturního lidstva — PL 13/10 13, 2c).

[14]Asyndetická spojení vět hlavních ve věcněobsahové subordinaci (podřaďování) nejsou příliš častá. Omezují se na dva typy:

(1) důsledkový (např. Akcionáři hleděli dosíci zisku ještě většího, uzavřeli kartel, v němž záhy soustředěn všechen průmysl železářský — PL 19/12 05, 1a);

(2) příčinný (např. Nyní to víme, klerikálové nám ukázali cestu — PL 7/7 05, 1a).

bb) Snižuje se počet vedlejších vět uvozených spojkou že v případech, kdy v sobě zahrnuje ty věcněobsahové vztahy, které se dnes vyjadřují už jen explicitními spojkami vzniklými spojením příslovce proto, tak a spojky že (protože, takže), např. Po André Martym, jejž komunistická strana kandidovala do městské rady pařížské, aby jej vysvobodila se žaláře, do něhož uvržen byl, že odepřel bojovati… — RP 19/11 21, 4c; Všichni dělníci jsou sedřeni, že vyhlížejí jako starci — PL 17/10 13, 5a.

Věcněobsahová nevýraznost této spojky vede k tomu, že o některých větách nelze z dnešního hlediska říci, ke kterému typu vedlejších vět patří (zda k vedlejším větám příčinným, nebo prostředkovým). Taková souvětí jsou pak dvojznačná a jejich sdělná hodnota je snížena, např.: Dle došlých zpráv liší se vzpoura v Sevastopolu od oné v Kronstadtě, že lodníci společně s dělnictvem usnesli se, neplenili, nevraždili a starali se o pořádek — PL 27/11 05, 4c.

Dvojznačná bývají i souvětí s dvěma vedlejšími větami s že. Tato dvojznačnost záleží v tom, že věty můžeme považovat za dvě věty různého stupně závislosti, nebo za dvě věty ve vztahu koordinačním: Koncipista Slavíček s patrnou podrážděností odsekl, že spisy opatřovati nebude, že si věc vyšetří sám — PL 14/12 05, 1b.

cc) Postupně ustupují též obsahové věty s by, které ještě na počátku sledovaného období byly poměrně časté. Většinou tyto věty stály v postpozici, v roce 1905 a 1913 ojediněle i v antepozici (tj. na počátku souvětí), např. Bych nemusel každou kobku otevírati zvlášť, čekal jsem… — SD 26/12 05, 2b.

Vět s by se někdy užívalo, a to z důvodů stylistických,[2] v souvětích, která již obsahovala větu s aby (např. Guvernér vyzval mohamedánské zastupitelstvo, aby napomenulo obyvatelstvo, by neposlouchalo osoby, jež… — PL 25/2 05, 2b).

[15]Následující tab. 1 podává přehled o frekvenci vět s by a dokumentuje jejich postupný zánik.

1905	PRÁVO LIDU	28
	SEVEROČESKÝ DĚLNÍK	20
1913	PRÁVO LIDU	14
	SEVEROČESKÝ DĚLNÍK	18
1921	RUDÉ PRÁVO	4
	PRAVDA	10

b) Tendence směřující k jasnosti a srozumitelnosti souvětné stavby se projevuje též snižováním souvětných celků nepřirozeně, neúnosně složitých. Na stránkách novin z roku 1905 se s dlouhými (složenými z deseti a více vět), nepřehlednými souvětími ještě setkáváme. Dlouhá souvětí jsou však náročná na čtenářovu paměť. Pokud chce pochopit sdělovaný obsah, musí si souvětí přečíst několikrát, popř. se musí neustále vracet k jeho předchozím částem. Autorovi se tak do jisté míry nedaří plnit záměr přiblížit čtenáři určitý problém v celé jeho složitosti, a tím je základní funkce novin a s ní dorozumívací funkce jazyka vůbec značně oslabena.[3] Orientaci v dlouhých souvětích navíc ztěžuje nepřesná interpunkce.[4]

[16]Typická jsou (na začátku století ojediněle, později častěji) řetězce souvětí, v nichž následující souvětí začíná stejnou nebo nepatrně formálně pozměněnou hlavní větou jako souvětí předcházející. Sdělovaný obsah je tak rozdělen do několika částí naprosto přehledných a srozumitelných. Navíc opakování věty hlavní má funkci sémanticky zdůrazňující (např. Ještě v ní (komunistické straně) zbylo mnoho malicherných lidiček, kteří se honí zbytečně za popularitou, která je slunečním věchýtkem, není-li podložena velkou neosobní prací. Ještě v ní zbylo mnoho lidí, mající na ústech své „já a já“, domnívajících se, že oni jsou strana. Ještě je v ní mnoho lidí, kteří považují stranu za pivní spolek, zaopatřovací ústav, kteří by ze strachu rádi činili samoúčel, fetiš, nevědouce, že komunistická strana je mobilisačním střediskem všech revolučních sil, jimž slouží — SV 10/12 21, 4c).

2. Pro publicistický styl počátku 20. stol. je charakteristické užívání přechodníků a elipsy pomocného slovesa být v pasívu opisném. S těmito prostředky kompaktní větné stavby se dnes vlastně nesetkáváme.

a) Přechodníkové konstrukce

Přechodníky se užívaly velice často, ale existovaly rozdíly v individuálním užívání. Zastoupeny byly přechodníky přítomné (a v menší míře) i minulé, a to ve všech rodech a obou číslech, dokonce i přechodníky v rodě trpném (přítomné i minulé): Zpamatovavše se (kapitalisté) z úleku, jenž je zachránil, když Rusové postupovali, odhodlali se a sjednotili všechny své síly — RP 20/4 21, 1a; Nejjasněji a nejpříkřeji vykrystalisovala rozepře o Serattiho v Německu byvši podmíněna kritikou bývalého předsedy sjednocené komunistické strany Německa (V. K. P. D.) soudruhem Levim — PR 29/4 21, 1c.

V letech 1905—1921 nebyla výjimkou souvětí s dvěma přechodníky, a to nejen souřadně spojenými, ale i takovými, z nichž každý náležel k jinému slovesu (např. Zaslepeni zpupností smýšlející v revolučním hnutí činí úklady na slavnou pravoslavnou církev a na základní pilíře státu upevněné zákony, míníce, že roztrhavše přirozenou souvislost s minulostí, zničí panující pořádek a… — PL 4/3 05, 2b).

b) Elipsa pomocného slovesa být v pasívu opisném

Užívání této elipsy je jedním z převládajících rysů souvětné stavby na počátku 20. stol. Velice rychle však ustupuje a v r. 1921 je již ojedinělá. Příčestí trpné je samo o sobě nositelem čísla a rodu, takže elipsa nevede k nesrozumitelnosti (ostatní kategorie, tj. osoba, čas a způsob, vyplývají z kontextu).

Nejčastěji se toto zkratkovité vyjadřování vyskytovalo ve větách jednoduchých, popř. v souvětích s jednou větou vedlejší (např. V Japonsku již před časem zahájeny sbírky, určené na usnadnění vedení války — PL 4/1 05, 2a).

Méně často se elipsa vyskytovala v souvětích s větším počtem vět. Taková souvětí tvořila těsnější celek a dynamičnost sdělení vzrůstala (např. Bílá sněhová při[17]krývka zbarvena krví lidskou, domy petrohradské potřísněny mozky rozsekaných hlav, ulice a náměstí pokryty nakupenými mrtvolami zavražděných lidí bezbranných — PL 24/1 05, 1a).

II. K vývoji některých spojovacích výrazů

Charakteristika jejich výskytu a tehdejší i současné kodifikace

1. Spojovací výrazy souřadné

U spojovacích výrazů souřadných nedošlo k velkým vývojovým změnám, užívalo se jich v souhlase s tehdejší i současnou syntaktickou kodifikací. Větší pozornost si zaslouží jen spojky odporovací a spojka neb.

a) Spojky odporovací. Spojka však, dnes již příklonná, stála na počátku 20. stol. velmi často na prvním místě ve větě, např. Včera došlo opět ke srážkám, hlavně v odlehlých částech města, však autentické zprávy o výsledku těchto srážek nedošly — PL 25/1 05, 1a.

Pro publicistický styl let 1905—1921 jsou charakteristické osamostatněné věty odporovací se spojkou ale (méně však, ojediněle leč a než), které vyjadřují věcněobsahový vztah k větě předchozí. Osamostatňování vět hlavních má „funkci sémanticky vyčleňující a zvýrazňující, mnohdy funkci zpřehledňující sdělení, a to na základě své funkce členící“[5] (např. Horníci nebyli v té době organisováni a spoléhali na automatickou práci své ujednané škály. Ale bylo s nimi špatně nakládáno a při stanovení mzdy byli klamáni — PL 21/3 05, 2b).

Základní spojkou odporovací, sloužící k vyjádření různých odporovacích odstínů, byla i v letech 1905—1921 (jako dnes) spojka ale. Nejvíce jí konkurovaly spojky avšak, však, k vyjádření rektifikačního vztahu sloužila spojka nýbrž, méně časté byly spojky leč a než.

b) Na počátku 20. stol. jsou ještě častá souvětí se spojkou neb ve významu důvodovém (např. Když již (Udržal) nemá špetku lásky ku straně, neb nebyl, není a nikdy agrárníkem nebude, snad láska k národu mohla by jej přivésti k sebepoznání… — PL 26/1 13, 3b).

Dnes se s takovým užitím setkáme jen sporadicky, a to zejména v mluveném projevu.[6] Pociťujeme je jako příznakové, tj. mající expresívní zabarvení.

[18]2. Spojovací výrazy podřadné

U těchto spojovacích výrazů se vývojové tendence prosazují v daleko větší míře; v jejich užívání došlo k významným posunům (zvláště z hlediska frekvence). Mnohé z nich se užívaly v rozporu s kodifikací platnou na počátku 20. stol. Obhájeny a kodifikovány byly daleko později.

a) Výrazy zesílené morfémem -ž

Rok 1921 se liší od r. 1905 nejen kvantitou ve využívání zesilovacího morfému, ale také způsobem jeho užití. Na počátku stol. se morfém -ž připojoval nejen k vztažným zájmenům a příslovcím (který, kdo, jak, odkud, kam, kde), ale zesiloval i další slova, zejm. částice uvozující věty hlavní. V novinách z r. 1921 je možno pozorovat zřetelný ústup tohoto morfému (připojuje se jen k zájmenům který a kdo a ojediněle k příslovcím kam a odkud). Morfém -ž sloužil jako prostředek pro zvýšení působivosti a emocionálnosti.

V dnešní publicistice se tento morfém objevuje jen u zájmena kdo. Proti minulosti, kdy se zájmeno kdož vztahovalo k zájmenům ti, všichni a oni (ve všech pádech), se dnes vztahuje jen k prvním dvěma jmenovaným. Také se už nesetkáme na prvním místě v souvětí s větami uvozenými zájmenem a majícím přísudek v množném čísle. Ty byly dříve poměrně časté (např. Kdož by chtěli ještě dnes pochybovati, nechť se obrátí do sousedního státu — PL 27/1 05, 2a).

b) Spojovací výrazy s dovršenou sémantickosyntaktickou diferenciací pomocí morfému -ž

Zesilovací morfémy ustoupily, jen ve čtyřech případech spisovný jazyk využil dublet s nimi a bez nich k diferenciaci sémantickosyntaktické: ani — aniž, co — což, kdy — když, kde — kdež — kdežto.[7] Z těchto dublet byla na začátku tohoto století ukončena diferenciace pouze u spojovacích výrazů co — což a kde — kdež — kdežto.

aa) Ani — aniž

Spojka aniž byla původně spojkou souřadnou, postupně se však začala uplatňovat jako spojka podřadná.[8] V r. 1905 už zřetelně převládá její užívání ve funkci spojky podřadné. Jen v několika případech se vyskytlo aniž souřadné. To však nespojovalo věty, nýbrž větné členy (např. (Apačové) nebudou už vážně ohrožovat vývoj kapitalismu v Americe, aniž překážet poslání katolického klerismu — PL 6/4 13, 1a).

Ačkoliv v letech 1905—1921 (stejně jako dnes) převládají postpono[19]vané věty s aniž, anteponované věty nejsou výjimkou. V antepozici se často objevují věty, jejichž prostřednictvím chtějí autoři začít tím, co považují za nepodstatné, co vědomě opomíjejí (např. Aniž bych zabíhal do detailů, chci… — RP 12/5 21, 1a).

Užití anteponovaných vět bylo dlouho považováno za nesprávné. Např. v článku Naší řeči z roku 1918[9] se tento větosled důrazně odmítá a považuje se za nečeský, šířící se „líným napodobováním německého ohne zu, dass“. Autor argumentuje tím, že aniž znamená vlastně ani ne; výraz ani může stát na počátku věty pouze tehdy, jestliže je silným záporem vztahujícím se k jediné části věty, v ostatních případech spojuje dva větné členy (věty) a buď se opakuje, nebo stojí před druhým větným členem (větou). Autor tohoto článku tedy ještě nerozlišuje aniž souřadné a podřadné, jak to učinil až F. Trávníček (SaS 9, 1943, s. 13—19).

Jako neústrojné a nesprávné se hodnotilo i užívání kondicionálu ve větě s aniž tam, kde hlavní věta má indikativ.[10] Časté užití kondicionálu ve větě vedlejší se pokusil obhájit až K. Svoboda.[11]

bb) Kdy — když

Ještě v r. 1921 uvozuje výraz když vedlejší větu, která blíže určuje podst. jméno označující časový údaj; to nemůže být nahrazeno korelativem tehdy, např. Jsou ještě patrny v dobré paměti doby, když některý invalida opovážil se dojeti si pro kousek jídla do svého domova, … — RP 8/4 21, 2c.

Kromě spojovacích výrazů kdy a když uvozuje tento druh vedlejších vět i vztažné příslovce kde, např. Byla to doba, kde ze všech koutů republiky se ozývalo volání po práci (SV 24/2 21, 1a).

Už tehdy bylo ojedinělé užití spojky když ve vedlejších větách podmínkových ireálných (tj. vyjadřujících podmínku možnou nebo neskutečnou), např. Dalo by se na příklad rozhodné zakročení u pruské vlády očekávat, když by to nepomohlo, … — PL 30/11 13, 5b.

I na stránkách novin z let 1905—1921 se objevovala souvětí se spojkou když uvozující vedlejší věty podmínkové a příčinné, ale ne v takové míře jako dnes. V současnosti tato spojka silně konkuruje vlastním spojkám podmínkovým, a to nejen v projevech mluvených, ale i psaných, ačkoliv i Slovník spisovné češtiny (Praha 1978) toto užití hodnotí jako hovorové.

[20]Spojka když patří i mezi spojky kontrastně konfrontační.[12] V tomto významu se však v letech 1905—1921 ještě neuplatňovala; sportovní publicistika, pro kterou je tento způsob vyjadřování charakteristický, se teprve rozvíjela (v r. 1905 dělnický tisk sportovní zajímavosti vůbec nepřinášel, v r. 1913 Právo lidu a v r. 1921 Rudé právo otiskovaly jen výsledky sportovních utkání, popř. jen stručně hodnotily).

c) Spojky příčinné (důvodové)

V letech 1905—1921 měla publicistika bohatší repertoár spojek příčinných než dnes. Na začátku stol. měla největší frekvenci spojka poněvadž. Srovnání ukázalo, že poněvadž je spojkou, jejíž ústup byl v publicistickém stylu nejradikálnější (přibližují se jí jen spojky ač a kdežto). Jeden z důvodů, proč tato spojka tak rychle ustoupila, mohla být její formální podobnost se vztažnými příslovci zesílenými morfémem -ž (odkudž, kamž, jakž), které zanikly. Vliv tu zřejmě měla i okolnost, že jde o spojku slovotvorně neprůhlednou, a to, že objeví-li se v mluveném projevu, tak většinou v některé nespisovné podobě.

Z publicistických textů (v Čechách) naprosto vymizela spojka ježto (stále ještě hodnocena jako knižní) a jen ojediněle se vyskytuje spojka jelikož.

Lze tedy konstatovat, že z 5 spojek příčinných užívaných v r. 1905 (počítaje v to i relikty vět s příčinným an) dnes jednoznačně převládá spojka protože (a její varianta proto, že).

Z dalších změn v oblasti spojek příčinných je třeba poukázat na silný ústup příslovcí proto a tedy (ojediněle) ve spojení s některými spojkami. Jejich užívání přesto, že bylo považováno za nesprávné, bylo velice časté (např. Tím však není řečeno, že by postavení člověka v materielní výrobě život výlučně podmiňovalo proto, ježto jej určuje konečně — RP 5/1 21, 1a).

Vzhledem k tomu, že dnes v podstatě převládá jen jedna spojka příčinná, nenajdeme na stránkách současných deníků při souřadně spojených vedlejších větách střídání synonymních spojek, jak tomu bylo velice často dříve.[13]

Příčinnostní vztahy se také (zvláště v r. 1905) vyjadřovaly pomocí spojovacích výrazů ve příčině, za příčinou a z příčiny. Pro dnešní úzus působí tyto výrazy těžkopádně a zcela neobvykle (např. Ve příči[21]ně udržení státního pořádku a veřejného pokoje budou generálnímu guvernérovi všechny místní občanské úřady podřízeny — PL 26/1 05, 1a; Mezi těmito reakcionáři jsou proudy pro uzavření míru a to z té příčiny, že pak by se lehčeji mohla vláda vypořádat s reakčními a oposičními živly — PL 8/4 05, 1c; Není pravda, že turecké loďstvo bylo mobilisováno za příčinou „Potemkina“ — PL 2/4 05, 1c). Dnes se místo těchto spojovacích výrazů užívá vedlejších vět nebo výrazů kvůli, z důvodu apod.

Následující tab. 2 znázorňuje výskyt jednotlivých spojek příčinných v letech 1905—1983.

	PL	SD	PL	SD	RP	PR	RP	PC
	1905	1905	1913	1913	1921	1921	1983	1983
protože	9	12	18	10	13	19	71	44
proto, že	8	7	10	14	11	11	18	8
poněvadž	55	57	53	74	44	40	1	1
jelikož	29	14	12	13	8	9	1	1
ježto	5	2	5	3	7	10	—	—
an	3	4	—	2	—	—	—	—

d) Spojky přípustkové

Podobně jako u spojek příčinných i zde došlo k významným posunům ve frekvenci jednotlivých spojek. V letech 1905—1921 naprosto převažovala nejstarší přípustkové spojka ač, které vážněji konkurovala jen spojka ačkoli(v). Postupně však byla vytlačena jinými spojkami, a to především spojkou i když. Je zajímavé, že se tato spojka vyskytla na stránkách novin z r. 1905 pouze jednou, a to v převráceném slovosledu když i: … chceme alespoň, aby zastupitelstvo nebylo složeno na základě nejstrašnější křivdy vládní volební geometrie, nýbrž na základě volebního práva, které je spravedlivo, když i je proti našemu přesvědčení samému — PL 25/10 05, 2c.

Dnes naprosto převládá spojka i když nad ostatními spojkami; jejím jediným konkurentem je nejmladší spojka přípustková přestože (i dnes se však ojediněle píšou komponenty, ze kterých vznikla, zvlášť).

Spojku i když považovali mnozí syntaktikové za podmínkově přípustkovou. (Např. F. Trávníček[14] odmítá vykládat tuto spojku jako přípustkovou, u J. Bauera a M. Grepla[15] je však již zmínka o tom, že od podmínkově přípustkových vět k přípustkovým je plynulý přechod a že [22]dochází ke stírání rozdílů mezi oběma typy.) Na základě analýzy excerpovaných souvětí je možno říci, že tato spojka v převážné většině případů uvozuje ty věty, které vyjadřují skutečný přípustkový vztah.

V současné publicistice jsou častá souvětí s interponovanou (vloženou) větou s i když, která tak nabývá vsuvkového charakteru (mnohdy interpunkčně i naznačeného). Taková věta jen volně souvisí s obsahem věty řídící a může být vypuštěna, aniž došlo k posunu nebo změně významu celého souvětí (např. Z jednání vyplynulo, že v této oblasti se již ledacos vykonalo — svazáci v hnutí Reflektoru mladých chrání majetek v socialistickém vlastnictví, ZO SSM se zabývají porušováním pracovní kázně a disciplíny, účastní se — i když je ještě řada reserv — trestních řízení — PC 27/10 83, 4).

Z našich současných novin naprosto vymizela spojka třeba, ojediněle se užívá spojky jakkoli, spojka byť se ustálila jako spojka větněčlenská.

Následující tab. 3 podává přehled o výskytu spojek přípustkových v letech 1905—1983.

	PL	SD	PL	SD	RP	PR	RP	PC
	1905	1905	1913	1913	1921	1921	1983	1983
ač	15	22	20	32	12	8	4	2
ačkoli(v)	13	8	17	5	6	5	5	5
byť, byť i	—	2	2	1	4	—	2	3
jakkoli(v)	—	1	—	1	1	—	2	—
třeba	7	3	7	2	3	1	—	—
třebaže	1	2	2	5	2	3	—	3
i když	1	—	1	5	6	3	37	31
a kdyby i	—	—	—	1	—	—	__	—
i kdyby	—	2	2	3	5	3	1	—
přestože	6	6	1	3	3	3	9	15

Údaje uváděné v tab. 2 a 3 souhlasí s výsledky získanými analýzou publicistických textů z let 1972—4, kterou provedl kolektiv matematické lingvistiky.[16]

Podobný obraz poskytují i časopisy (Mladý svět, Stadión) i současná krásná literatura reprezentovaná autory mladší a střední generace (V. Páral, J. Švejda, Z. Zapletal, R. John). Např. u V. Párala (Válka s mnohozvířetem, Praha 1983) jsou ze 104 vět příčinných uvozeny jen dvě spojkou poněvadž, u dalších autorů se tato spojka nevyskytla ani jednou.

[23]e) Kontrastně konfrontační spojky zatímco, kdežto, jestliže[17]

Spojka zatímco byla původně spojkou hypotaktickou (podřadnou) sloužící k vyjádření souběžnosti děje věty řídící a závislé. Postupně se začala uplatňovat v nové funkci, a to ve funkci spojky kontrastně konfrontační. Zpočátku vyjadřovala kontrast mezi paralelně probíhajícími ději, později i mezi ději, jejichž časová identita byla porušena, a konečně i mezi obsahy dvou vět, u kterých kategorie času přestala být relevantní.[18]

Se spojkou zatímco se ve funkci spojky vyjadřující určité srovnání, rozpor nebo rozdíl setkáváme v novinách z let 1905—1921 velice často. Množství vět, ve kterých tato spojka plní svou funkci původní, je téměř zanedbatelné (např. ze 37 souvětí vyexcerpovaných z novin z r. 1921 jen ve dvou případech uvozuje spojka zatímco vedlejší větu časovou).

Užívání spojky zatímco ve významu odporovacím bylo dlouho považováno za nesprávné. Svědčí o tom jednotlivé články z Naší řeči (většinou v rubrice Posudky a zprávy), v nichž lingvisté jako J. Haller, Q. Hodura, A. Opravil, později i J. V. Bečka a F. Daneš takové užívání odmítali a doporučovali užívat spojku kdežto. Užívání spojky zatímco ve významu odporovacím bylo obhájeno až K. Hausenblasem (v článku cit. v pozn. 18).

Z toho, co zde bylo řečeno, vyplývá, že spojka zatímco je dokladem neobyčejně složitých vztahů mezi územ — normou — kodifikací. Kromě toho nedošlo u ní k velkým vývojovým změnám. Rozdíl mezi stavem na počátku století a stavem současným je v tom, že tehdy se oba komponenty, ze kterých tato spojka vznikla, psaly zvlášť, ojediněle i s převráceným slovosledem a bývaly interpunkčně odděleny. Někdy řídící věta obsahovala příslovce zatím. Konfrontační význam byl velice často posilňován lexikálními prostředky substantivního charakteru (na rozdíl, na druhé straně apod.). Dnes se takové „posilňování“ téměř neobjevuje, což může být dáno tím, že konfrontační význam spojky zatímco je již pevně vžitý.

I dnes převládají souvětí, v nichž spojka zatímco spojuje dvě věty v kontrastně konfrontačním vztahu. Za vedlejší větu časovou (kde je vyloučen jakýkoliv náznak konfrontace) by snad bylo možno pokládat větu, jejíž podmět je totožný s podmětem věty řídící a u obou vět je i totožnost časová (např. A zatímco se (L. Mojžíšová) smála, sundala si stuhu z krku, vstala a připravovala se na pokračování tréninku — MS 84, 12).

[24]V ostatních případech, i když věcněobsahové vztahy mohou do jisté míry naznačovat časový význam spojky zatímco, není možnost chápání tohoto vztahu jako vztahu konfrontačního vyloučena. Tam, kde obsahová i formální stránka ukazují na význam časový, může konfrontační vztah vyplynout ze sémantické povahy okolních vět, resp. souvětí, popř. i z mimojazykové skutečnosti (např. Do depa zajíždí (Lauda) předkem vozu, zatímco Prost musí vykonávat složitý manévr — MS 84, 14). Vzhledem k tomu, že z předchozích souvětí jsou jasné vztahy mezi závodníky (Lauda je pilotem č. 1, Prost č. 2, a proto má Lauda při parkování přednost), je možno klasifikovat vztah mezi větami jako vztah konfrontační.

U mluvených projevů může mnohdy spolurozhodovat i zvuková stránka souvětí (zejména důraz). Domníváme se, že i v souvětí typu Zatímco my budeme pracovat, on bude odpočívat, uváděném F. Trávníčkem[19] i Slovníkem spisovné češtiny jako příklad na užití spojky zatímco ve významu časovém, jde o konfrontaci založenou na časové současnosti: činili současně každý něco jiného.

Spojka zatímco ve významu konfrontačním naprosto vytlačila spojku kdežto. Působila tu zřejmě skutečnost, že spojka kdežto je v současnosti pevně vázána na postpozici. Její pozice tedy není volná, jak tomu bylo před 60 a více lety, kdy se anteponované věty s ní běžně vyskytovaly.

Stejné okolnosti působí i na nižší frekvenci konfrontačních vět s jestliže (spojku -li jsem v této funkci ani v letech 1905—1921, ani dnes nezachytila, ačkoliv ve významu podmínkovém nad spojkou jestliže převažuje).

Závěr. Skladebné změny v publicistických textech let 1905—1984 ukazují, že k definitivnímu zániku některých syntaktických jevů (např. k ústupu obsahových vět s by, vztažného příslovce kde ve významu kdy a ke konečné sémantickosyntaktické diferenciaci spojovacích výrazů kdy — když, neb — neboť) dochází jen zvolna. Na počátku sledovaného období se uplatňují syntaktické konstrukce a spojovací výrazy, které jazykovědci té doby a ještě i doby pozdější hodnotí jako neústrojné (spojky zatímco a jestliže ve významu odporovacím, anteponované věty s aniž). Údaje v tabulkách dokumentují, že v publicistických textech je silná tendence užívat pro určitý význam jen jeden spojovací výraz.

Publicistický styl se tedy teprve začíná vyhraňovat a vyčleňovat jako [25]samostatný styl. Jedním z předpokladů, aby plnil své základní funkce, tj. informační, agitační, výchovnou a vzdělávací, je přesné, srozumitelné vyjadřování. Z nastíněného přehledu vyplývá, že i souvětná stavba k takovému vyjadřování postupně přispívá, že i v ní se prosazuje snaha o přesnější a jasnější vyjadřování věcněvýznamových vztahů v souvětí.

---

[1] Z dělnického tisku z roku 1905 a 1913 jsem průběžně excerpovala doklady z Práva lidu, Severočeského dělníka a Svobody, z roku 1921 z Rudého práva a Pravdy, z roku 1983—4 z Rudého práva a Práce. Uváděné příklady z novin jsou označeny zkratkou novin, datem jejich vydání, popř. literou a, b, c podle sloupce. Ve všech dokladech je ponechán původní pravopis. Frekvence spojovacích výrazů znázorněná v tabulkách je vždy z 50 stránek Severočeského dělníka (SD), Práva lidu (PL), Pravdy (PR), Rudého práva (RP) a Práce (PC).

[2] Srov. K. Svoboda, Souvětná stavba se zřetelem ke spojovacím výrazům v jazyce Františka Palackého, SaS 37, 1976, s. 257.

[3] Srov. např. Tím, že zákon nejprve předpisuje, že živnostenští pomocníci opatřeni musí býti potřebnými průkazy, kteréžto — nepřihlížeje k pomocníkům obchodním — pozůstávají z knížek pracovních, a tím, že majitelé živnosti přijmou-li dělníka bez těchto průkazů, dopouštějí se přestupků řádu živnostenského (§§ 79. ž. ř.), na druhé straně pak, že povinností majitele živnosti k vystavění vysvědčení o způsobu a trvání zaměstnání pomocníka odvislou jest od požádání stejně jako rozšíření vysvědčení o způsobu trvání a zaměstnání pomocníka odvislou jest od požádání stejně jako rozšíření vysvědčení na prohlášení o mravech a ceně výkonů pomocného dělníka odvislé jest od požadování téhož pomocníkem, do knížky však má býti zapsáno vysvědčení pouze pro dělníka příznivé (§§ 81. a 80. lid. d. ř. ž.), objevuje se základní úmysl právo živnostenské, ovládající, aby pomocník živnostenský nebyl poškozen všeobecným nepříznivým úsudkem, který učinil si o něm dřívější jeho zaměstnavatel, ani případnými přestupky ve svém chování mravním v té míře, že by bylo okolnosti, dělníků vyhledávání pracovní příležitosti stěžující, jaksi vnuceny byly okruhu zaměstnavatelů, na něž dělník svým jest odkázán, ihned, to jest bez předchozího nějaké činnosti zaměstnavatele, směřující ku zjednání informací — SD 8/9 05, 4a.

[4] V novinách z let 1905—1921 se velice často setkáváme s chybnou interpunkcí. K nejčastějším chybám patřilo: oddělování čárkou souřadně spojených vedlejších vět, ačkoliv koordinace byla vyjádřena explicitně některou spojkou slučovací, a neoddělování vedlejších vět vložených mezi dvě věty hlavní (chyba častá i dnes).

[5] Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1978, s. 145.

[6] Se spojkou neb ve významu důvodovém jsem se setkala v publicistice psané jen jednou, a to v časopise Stadión (tento časopis nebyl předmětem mého zkoumání, použila jsem ho pouze pro srovnání, viz dále): A v Neapoli se definitivní příjezd Maradony tajil, neb policie se obávala výbuchu hysterie (Stadión 84, 11).

[7] Srov. K. Svoboda, O vývoji některých souvětí v době Jungmannově, Slavica Pragensia 17, 1974, s. 93.

[8] Srov. K. Svoboda, Věty se spojkou aniž, NŘ 55, 1972, s. 97.

[9] Aniž bych, NŘ 2, 1918, s. 87—89.

[10] Takové kladení kondicionálu odmítali F. Trávníček (Věty se spojkou aniž, SaS 9, 1943, s. 14n.), J. Bauer — M. Grepl (Skladba spisovné češtiny, Praha 1975, s. 315) a Vl. Šmilauer (Novočeská skladba, Praha 1969, s. 378). F. Kopečný (Základy české skladby, Praha 1958, s. 258, 288) to považoval za hyperkorektní módu.

[11] K. Svoboda, Věty se spojkou aniž, NŘ 55, 1972, s. 100.

[12] Srov. F. Daneš, Konfrontační souvětí se spojkami jestliže, zatímco, aby, když, NŘ 46, 1963, s. 113—130.

[13] Střídání synonymních výrazů u různých druhů vedlejších vět bylo pro publicistiku na začátku 20. stol. charakteristické; pramenilo zřejmě ze snahy po odstranění stylové jednotvárnosti.

[14] Srov. F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, s. 706.

[15] Srov. J. Bauer — M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1975, s. 322—4.

[16] Srov. M. Těšitelová a kol., Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky, Linguistika III, Praha 1982, s. 59—60.

[17] Pro objasnění současného užívání spojky zatímco jsem použila i materiálu z Mladého světa (dále MS).

[18] Srov. K. Hausenblas, Věty se spojkami kdežto a zatímco v dnešní češtině, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 133—140.

[19] Srov. d. c. v pozn. 14, s. 697.

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 1, pp. 13-25

Previous Jitka Hladíková: Složená slova přejatá z němčiny a Jungmannův Slovník česko-německý

Next Ivana Svobodová, Jiří Nekvapil: Konference mladých jazykovědců