Jak mluvit a přednášet

Renata Povolná

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V roce 1983 vyšla v nakladatelství Profil v Ostravě zajímavá knížka Jaroslava Hubáčka Jak mluvit a přednášet. Je věnována jazykové kultuře mluvených projevů, tedy oblasti, v níž nemáme zatím k dispozici mnoho odborné literatury.[1] Cílem uvedené publikace je podat základní poučení nejen o jazykové kultuře mluvených projevů, ale i o různých otázkách rétorických.

V úvodních kapitolách se autor zabývá obecnou problematikou — jazykem jako nástrojem komunikace. Vyslovuje především požadavek, aby se každý řečník, zejména však ten, kdo často promlouvá k ostatním občanům, neustále zdokonaloval v jazyce. Jazyk jako nástroj komunikace je sice jev kolektivní, ale praktické využívání jazyka v konkrétních promluvách je individuální, takže záleží na každém jedinci, jak jazyk zvládne a jak ho pěstuje.

Autor správně zdůrazňuje, že jazyková kultura úzce souvisí s kulturním rozvojem socialistické společnosti. V rámci jazykové kultury pak rozlišuje: /1/ stav, propracovanost, výrazové možnosti jazyka, /2/ způsoby praktického užívání jazyka v každodenní komunikaci mluvené i psané; /3/ cílevědomou péči o jazyk a o úroveň jeho vhodného užívání v nejrůznějších oblastech lidské činnosti.

V běžné jazykové praxi je nejaktuálnější třetí složka jazykové kultury (cílevědomá péče), neboť ta má důležitou úlohu v projevech veřejného společenského styku. Význam mluveného jazyka vzrůstá v souvislosti se současnou společenskou situací, v níž dochází k stále většímu uplatňování prostředků hromadného sdělování. Kulturou mluvených projevů rozumí autor nejen jejich náležitou úroveň, ale i jejich pěstění a zdokonalování. Kultivovanost řeči vyžaduje aktivní znalost jazyka: mluvčí si musí osvojit v rozsahu co největším spisovnou normu, má mít ve své aktivní slovní zásobě dostatečné množství výrazových prostředků, musí umět rozlišovat jejich významové odstíny, expresívní hodnoty a stylové příznaky a má získat dovednost stylizace, která záleží ve výběru a uspořádání vyjadřovacích prostředků odpovídajících dané komunikační situaci.

U ústních jazykových projevů autor rozlišuje tři stránky: obsahovou, slohovou a zvukovou. Základem každé komunikace je obsahová správnost a užitečnost sdělení, přičemž by obzvláště pro veřejné projevy měla platit zásada „mluv, jen když máš co říci“. Mluvčí by měl být přesvědčen o užitečnosti svého jazykového projevu, neměl by sdělovat to, čemu nerozumí, nebo do[100]konce to, čemu nevěří. Sdělení nesmí být v rozporu s měřítky objektivního hodnocení a nemá obsahovat nejasné formulace myšlenek. Mluvčí se nemá dopouštět tzv. logických chyb, např. nevhodné argumentace, nesprávné generalizace nebo nesprávné analogie. Nejrůznější nedostatky týkající se obsahu sdělení autor stručně charakterizuje a dokládá je příklady.

Pro slohovou stránku mluvených projevů je důležité vybrat vhodný a přesvědčivý způsob podání. Při výběru výrazových prostředků je třeba mít na zřeteli, že zřídka existují naprostá synonyma, a že tedy jednotlivá synonymní vyjádření jsou vhodná jen v určitých komunikačních situacích. Autor upozorňuje na to, že jednotlivé jazykové prostředky jsou slohově diferencované a že není vhodné klást vedle sebe prostředky slohově nesourodé.

Dále stručně charakterizuje jednotlivé útvary národního jazyka. Přitom používá termínu knižní čeština nebo knižní jazyk pro psanou podobu spisovného jazyka. Je sice pravda, že v mnoha psaných textech lze najít knižní prvky, ale vzhledem k ustálenému názvosloví není vhodné označovat to, co je napsáno spisovným jazykem, za knižní jazyk. Bylo by vhodnější užívat jako protiklad k termínu mluvený jazyk termín psaný spisovný jazyk, popř. psaná podoba spisovného jazyka.

V téže kapitole je kromě přehledu objektivních slohotvorných činitelů podána charakteristika nejdůležitějších slohových útvarů veřejné ústní komunikace a jsou zde charakterizovány specifické prostředky řečnického slohu a nejčastější nedostatky řečnických projevů. Názornosti výkladu napomáhá to, že autor dokumentuje jednotlivé jevy na dobře vybraných příkladech.

Kapitola o zvukové stránce mluvených projevů seznamuje čtenáře s mluvními orgány a s jejich funkcí při mluvení. Důležitá jsou zvláště upozornění na různé hlasové poruchy. Autor si všímá také zvukových prostředků souvislé řeči (členění řeči, slovního přízvuku, modulace, dynamiky, větného přízvuku, intonace, mluvního tempa) a jejich využití ve výrazném a uměleckém přednesu.

Zajímavá je kapitola o osobnosti řečníka, v níž autor podrobuje rozboru subjektivní slohotvorné činitele ovlivňující průběh jazykové komunikace a radí čtenáři, jak má předcházet některým negativním stavům, např. trémě, nadměrnému nebo naopak nedostatečnému emočnímu vzrušení.

Další část publikace je věnována osobnosti a jazykové komunikaci lektora. Podrobně se autor zabývá různými požadavky kladenými na řečnické projevy v rámci činnosti sborů pro občanské záležitosti. Jen velmi stručně informuje o dějinách rétoriky.

Závěr knihy tvoří praktická cvičení dechová, hlasová a artikulační. Jsou zaměřena na upevňování správné dikce a mohou dobře posloužit jako návod k uvědomělému a úspornému užívání mluvních orgánů.

Recenzovaná práce je napsána srozumitelným a přístupným jazykem, takže může dobře plnit svůj cíl. Je užitečná především pro skupiny mluvčích, které [101]mají k jazyku profesionální vztah, např. pro učitele, vychovatele, hlasatele nebo kulturní pracovníky. Poučení v ní najdou ovšem i čtenáři, kteří se stávají řečníky jen příležitostně nebo které znepokojuje poměrně nízká úroveň našeho řečnictví.

---

[1] K informacím o této literatuře viz J. Kraus, Třikrát o řečnictví v češtině a ve slovenštině, NŘ 57, 1974, s. 217—221; týž, Moderní slovenská knížka o řečnickém projevu, NŘ 62, 1979, s. 100—103; A. Polívková, Rétorika v dějinách jazykové komunikace, NŘ 66, 1983, s, 211—214.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 2, pp. 99-101

Previous Petr Mareš: Příspěvek k výzkumu dialogu

Next Eva Hošnová: Příspěvek k otázkám komunikace