Rétorika v dějinách jazykové komunikace
Alena Polívková
[Posudky a zprávy]
-
Snad málokterý obor zabývající se řečovou činností člověka vzbuzuje tolik odlišných představ jako rétorika. Nejde tu jenom o různost v pojetí obsahu a rozsahu oboru (rétorikou se rozumí /1/ ‚praktické řečnictví‘, /2/ ‚teorie řečnické stylizace a argumentace‘, /3/ ‚ustálený způsob veřejného vyjadřování‘), ale i o různost v hodnocení. Zatímco v minulosti (od antiky zhruba do poloviny 18. století) tvořila rétorika jeden ze základních článků vzdělání mladého člověka a nástroj jeho uplatnění ve společnosti, v moderní době prodělala zřetelný úpadek. Rétorika minulosti byla jednou z nejdůležitějších složek evropské kultury, vědy a školní výchovy. Ve středověku byla dokonce (zároveň s gramatikou a dialektikou[1]) základní náplní výuky v soustavě vědeckého poznávání (a ovlivňování) člověka a společnosti. Byl to tehdy obor zabývající se pravidly, jak účinně sestavit veřejnou řeč a jazykový projev, aby působily na posluchače. Na tento rozkvět přišla pak silná negativní reakce. V 19. století lze mluvit přímo o nechuti a odporu k rétorice.
Přídavné jméno rétorický se dokonce stalo — v rozporu s původním významem oboru — synonymem myšlenkové prázdnosti a výrazové strnulosti. Připomeňme tu např. Šaldův výrok o Vrchlickém: „A přece je verš jeho životnější než kožený, rétorický verš Svatopluka Čecha.“ Nebylo to nic chvályhodného ani pro Sv. Čecha, ani pro rétoriku, která tehdy, v druhé polovině minulého století, byla považována za mnohomluvné, bombastické, slohově nabubřelé a málo obsažné řečnění.
Nynější velký zájem o rétoriku, který lze v posledních letech pozorovat i v zahraničí (nejvíce a tradičně v Sovětském svazu, Bulharsku, NSR a ve Spojených státech), je sice trochu překvapivý, ale má své opodstatnění. Napomohlo tomu i několik příznivých okolností. V oblasti praxe veřejného projevu je to rozmach mluveného slova v moderní společnosti, a v souvislosti s tím i nebývalý vzrůst počtu aktivních uživatelů spisovného jazyka. V oblasti teorie jazyka mělo vliv úsilí o všestranné poznání struktury takových rétorických kategorií, jako je text, jeho utváření (od námětu k před[212]nesu) a společenské působení (přesvědčivost, efektivnost). Rétorické problematice jsou věnovány četné knihy se zaměřením teoretickým i praktickým.[2] Připomeňme dále i pravidelná zasedání mezinárodní společnosti pro dějiny rétoriky, první konferenci socialistických zemí o rétorice, která se konala v r. 1981 v Sofii,[3] a speciální čísla časopisů věnovaná rétorice, jako např. polský Pamiętnik literacki, Linguistik und Literatururwissenschaft (11/1981, seš. 43/44), stuttgartská ročenka Rhetorik (od r. 1980) atd. U nás vyšlo v posledních letech několik praktických příruček pro řečníky[4] (naposledy 2. vydání knížky Jak dobře mluvit J. Tomana[5]). Chyběla nám však práce, která by rétoriku, její podstatu, vývoj a společenské funkce, popsala z hlediska odborného.
Tuto mezeru vyplnila nyní monografie Rétorika v dějinách jazykové komunikace[6] od Jiřího Krause. Sleduje vývoj rétoriky od předsokratiků přes rozhodující střetnutí rétoriky s filozofií v koncepci Platónově k rétorice středověké a novověké a odtud k rétorice (a západní neorétorice) 20. století. Členění práce J. Krause je symetrické a přehledné. Kniha obsahuje tři hlavní části, nazvané Rétorika, její předmět a hranice, Od antické rétoriky ke komunikaci v moderním světě a Typologie rétorických teorií. Jak je vidět už z názvů hlavních kapitol, autor tu ponechává stranou samu řečnickou praxi. Soustřeďuje se na vývoj rétorických teorií jako na odraz proměn společenských a politických. Samostatné výklady práce, která jako vůbec první podává přehled vývoje rétoriky ve slovanských zemích, jsou věnovány rétorické koncepci Aristotelově, Ciceronově, Kvintiliánově, Augustinově, Baconově, Vicově, Lomonosovově, Jungmannově, Curtiově i pracím současných teoretiků. Celou knihou zároveň prolíná myšlenka o dějinách rétoriky jako o dějinách působivého, politicky přesvědčivého projevu, tolik aktuálního pro dnešní publicistiku.
Z hlediska bohemistiky je zajímavý přehled vývoje slovanských a zvláště českých rétorik. Autor tento vývoj sleduje od literární a administrativní činnosti královského pronotáře Jindřicha z Isernie (konec 13. století), Jana Blahoslava a Gelenia Sušického. Všímá si překladatelského díla Jana Kocína z Kocinétu i kazatelské rétoriky Jana Ámose Komenského. Podrobně rozebírá (částečně v konfrontaci s obdobně koncipovanou rétorikou M. V. Lomonosova) druhé vydání Jungmannovy Slovesnosti. Zajímavě dokládá její ovlivnění lipským vydáním Kvintiliánova klasického díla Základy řečnictví.[7] Rozborem jednotlivých kapitol ukazuje, jak [213]Jungmann učí soudobého českého čtenáře vnímat převládající normy uměleckých a mimouměleckých projevů a v jejich duchu stylizovat díla nová. V souvislosti s tímto bohatě doloženým vlivem rétoriky na českou literaturu, školskou soustavu a kulturu veřejného dorozumívání doplňuje Krausova práce v tomto směru i sborník Antika a česká kultura,[8] který tuto tematickou oblast ponechal stranou své pozornosti.
Originální nástin renesance rétoriky ve 20. století obsahuje kritický pohled na literárněvědné spisy I. A. Richardse, na dílo E. A. Curtia, na ideologii frankfurtské školy a na neorétoriku francouzských a belgických strukturalistů. Přehled moderní sovětské rétoriky počíná připomínkou rozboru Leninova jazyka a stylu, jak jej podali přední sovětští literární vědci a lingvisté ve sborníku Levé fronty z roku 1924. Publikace nezapomíná ani na práce V. Mathesia a na Rétoriku J. Mistríka.
V závěrečném shrnutí jsou vyloženy zásady rétoriky sofistické argumentace, rétoriky jako propagace filozofie a vědy, jako nástroje výchovy mládeže, jako teorie argumentace a konečně jako teorie textu a stylistiky. Obsáhlý soupis literatury ukazuje, že práce je založena na rozsáhlých znalostech odborné literatury.
Z hlediska formálně jazykového je kniha hodna pozoru v jednom ohledu, který zaslouží v našem časopise z hlediska jeho zaměření zmínky — totiž stanoviskem zaujatým k otázce u nás dosud nedořešené a sporné, jak se má v českém textu zacházet s antickými vlastními jmény. Zatímco v mnoha jiných publikacích z poslední doby se stále více uplatňují postupy vycházející ve svých řešeních z návodů našich encyklopedií antiky[9] (vzdalujících liteře i duchu Pravidel českého pravopisu z roku 1957[10] ve směru co nejtěsnější vázanosti české podoby těchto jmen na jejich podoby a mluvnické vlastnosti ve výchozích jazycích), sleduje Krausova práce směr právě opačný (v podstatě souhlasný s tím, jak se k tomuto problému postavilo předsednictvo pravopisné komise vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV v r. 1979). Autor volí podoby umožňující poměrně daleko sahající adaptaci těchto jmen, a to nejen pravopisnou, ale i výslovnostní a tvaroslovnou, překračuje i platná Pravidla, ale ve směru souhlasném s instrukcí, kterou dal v této věci kompetentní bohemistický kodifikační orgán. V knížce se rezignuje na označování délek samohlásek v starořeckých jménech (kromě jména Platón, ve shodě s Pravidly, a jména Dionýsios, kde je délka držena v češtině odvozenými obecnými jmény dionýský, dionýství, dionýzie; jinak se píše v knize i Xenofon krátce), latinské c se nahrazuje písmenem k (Seneka, Markus, Kalvus apod.), u jmen známých osobností se užívá podob adaptovaných, pokud [214]existují (nejen Kvintilián, ale i Horácius). V případech tohoto typu se vhodně sbližuje kodifikace naše se slovenskou apod. Zvlášť zaujme zjednodušování dvojice písmen th v pouhé t v případech jako Demostenes, Termopyly (adaptace pravopisná tu souvisí s přizpůsobováním výslovnosti u obecných jmen, kde výslovnost s přídechem v češtině už zcela zmizela — srov. matematika, estetika apod. — a s vlivem, který to má na jména vlastní; apelativní podoby typu termodynamika, termální působí nutně i na výslovnost a grafiku jmen jako Termopyly). Krausovo řešení pokládáme nejen za úspěšný pokus zaujmout k tomuto dílčímu pravopisnému problému racionální a prakticky účelný postoj, ale i za ukázku toho, jak řešení pravopisné (v podstatě formální) záležitosti ve směru adaptace antických jmen vhodně doprovází úsilí navázat hlubinný obsahový kontakt naší dnešní vzdělanosti s antickým kulturním odkazem.
Kniha je určena nejenom specialistům (jazykovědcům, literátům, pedagogům, historikům, filozofům a teoretikům sémiotiky), ale i všem zájemcům o vývoj kultury. Může dobře reprezentovat československou vědu i za hranicemi, neboť podobné dílo dosud nevyšlo v žádném jiném jazyce. Autorovi se podařilo dokázat, že rétorika svým vývojem úzce souvisí s rozvojem společnosti, myšlení a vědy. Z celé publikace je zřejmý vztah rétoriky k teorii textu, stylistice a řečové komunikaci. Lze v ní najít i mnohé podněty pro naši současnou jazykovou kulturu a výchovu.[11] Krausova knížka se při své faktografické bohatosti dobře čte, výklad je jasný a srozumitelný. Je to tedy úspěšný návrat rétoriky do současnosti.
[1] Tj. podle tehdejšího pojetí ‚nauka o logické výstavbě jazykových projevů‘.
[2] Např. J. Mistrík, Rétorika, Bratislava 1978; recenzi o ní srov. J. Kraus, Moderní slovenská knížka o řečnickém projevu, NŘ 62, 1979, s. 100—103.
[3] Zprávu o ní srov. J. Kraus, Konference socialistických zemí o rétorice, SaS 43, 1982, s. 175—176.
[4] Srov. J. Kraus, Třikrát o řečnictví v češtině a ve slovenštině, NŘ 57, 1974, s. 217—221.
[5] A. Polívková, Jak dobře mluvit, Práce, 28. 11. 1981.
[6] Academia, Praha 1981, 211 s.
[7] Vycházelo v Lipsku v letech 1798—1834.
[8] Praha 1978.
[9] O celém problému viz Na okraj vydání encyklopedií antiky, SaS 37, 1976, s. 137—151.
[10] Na jeden takový případ upozornil A. Stich, Dvě literárněvědné encyklopedie, NŘ 62, 1979, s. 98n.
[11] Srov. též J. Kraus, Rétorika a jazyková kultura, in: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 136n.
Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 4, s. 211-214
Předchozí Rudolf Havel: Národní knihovna skončila
Následující Antonín Rubín: Nářeční názvy pažitky
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1