Časopis Naše řeč
en cz

Moderní slovenská knížka o řečnickém projevu

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Soustavná pozornost, kterou věnuje přední slovenský jazykovědec Josef Mistrík stylistice jazykového projevu,[1] zahrnula celkem zákonitě i oblast rétoriky. Mistrík tak opět — jak je to v zaměření jeho prací už samozřejmé — řeší nejen aktuální problematiku jazykovědné teorie,[2] ale zároveň i odpovídá na závažné otázky vyplývající z komunikačních potřeb soudobé společnosti.

Mistríkova Rétorika (vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Bratislavě, 1978, 203 s.) pochopitelně není jedinou příručkou o řečnictví, která se na slovenském (a současně i na českém) knižním trhu v posledních letech objevila.[3] Od svých předchůdců se však zásadně [101]liší uceleností podání a zároveň také cílevědomou snahou teoreticky osvětlit zásady stylizace a přednesu jazykového sdělení, které se tu jeví jako komplexní jev povahy zvukové, mimické, gestové a v neposlední řadě i psychologické a sociální. (Mistríkova práce se tak řadí do proudu rétorik zaměřených převážně jazykovědně a stylisticky, stranou je v ní ponechána rozsáhlá oblast rétorické argumentace. Toto řešení má svou dlouhou tradici (zvláště ve Francii), zdá se však, že z hlediska uživatele by bylo v budoucnu výhodné obě dominantní složky rétoriky — kulturu myšlení a kulturu řeči (ciceronské ratio-oratio) — od sebe metodicky neoddělovat.

Rozvržení knížky je účelné a přehledné. Po úvodní kapitolce (I) a po stručném, ale informativně zajímavém přehledu dějin rétoriky (II) následuje objasnění vztahu mezi rétorikou a obecnou vědou o znakových soustavách — sémiotikou (III), popis základních a specifických jazykových prostředků řečnictví — trop a figur (IV), rozbor zvukové stránky řečnických projevů (V), kapitola o pohybových složkách sdělování — o gestikulaci a mimice (VI) a o řečnických žánrech (VII). Knihu uzavírá bohatý přehled literatury předmětu a věcný i jmenný rejstřík.

Z teoretického hlediska je nejzávažnější kapitola třetí, v níž se řečnický projev chápe jako složitý útvar skládající se z několika znakových soustav. Ústřední místo mezi nimi zaujímá zvuková podoba jazyka; na ni se navrstvují soustavy optické — řečníkovy pohyby, výraz tváře, uspořádání sdělného prostředí, využívání názorných pomůcek atp. Všechny tyto soustavy obsahují bohaté inventáře prvků, jejichž forma a obsah jsou nositeli jistých informací, ať už přenášených s řečníkovým záměrem, nebo mimovolně.

V dalším výkladu se autor zabývá těmi prvky řečnického projevu, v kterých se záměr řečníka uplatňuje nejzřetelněji. Tyto prvky dělí na základní a specifické. K základním patří ty jazykové prostředky, které jsou víceméně neoddělitelnou součástí každé veřejné řeči a podílejí se na její adresnosti, situativnosti, na polaritě mezi spisovností a nespisovností, abstraktností a konkrétností, pojmovostí a citovostí atp. Naopak jazykové prostředky specifické se vyskytují v řeči zkušenějších mluvčích a ve vytříbenějších jazykových projevech. Mistrík je dělí podle funkce na sugestivní, emfatické, názorné, dramatické a ozdobné (a jejich protiklad — defektní) a nachází je v repertoáru z antiky přejatých tropů a figur (doplněných o některé útvary a prostředky novější — aforismy, slogany ap.). Čtenářsky přitažlivé jsou [102]četné příklady (z tisku, rozhlasu, z televize, z veřejných řečí), jimiž Mistrík názorně ilustruje možnosti krácení i rozšíření výrazu nebo různé způsoby jazykového zdůraznění účastníků řečového aktu. Právě díky těmto příkladům se ukazuje, jak v systému tropů a figur je možno právem spatřovat historicky zajímavý zdroj významového popisu textu,[4] a to nejenom textu stylisticky vytříbeného. Vždyť i dnes je bezesporu stále platný výrok francouzského jazykovědce z počátku 19. stol. Fontaniera, že za den uslyšíme v tržnici více tropů a figur než za celé zasedání Akademie. Tomu ostatně nasvědčují Mistríkem uvedené příklady (kalambúr kladně o Kladně, litotes — už není z nejmladších, dubitace — co si o tom mám myslet?, antiteze — lehké je plány vymýšlet, obtížnější splnit je).

Přehledným a čtenářsky přístupným způsobem je v textu zařazena kapitola o zvukové stránce řečnických projevů — o správné výslovnosti hlásek a o větné intonaci. V souladu s účelem knížky je stať o intonaci zaměřena k popisu prostředků, jejichž využití je v řečnictví zvláště zřetelné. Celkově se zde intonační prostředky rozdělují na (a) lingvistické, tj. takové, které významově odlišují jeden intonační typ od druhého, a (b) paralingvistické, nadstavbové, které zdůrazňují individuálnost řečníkova projevu. K těmto paralingvistickým prostředkům náleží timbre (zabarvení hlasu), tempo řeči, agogika (změny tempa — retardace, akcelerace, zrušení tempa, nasazení nového tempa) a rytmus projevu. Zvláštním typem paralingvistických prostředků jsou i gesta a mimika.

Závěrečná kapitola o řečnických žánrech se opírá o hledisko funkční. Ze tří hlavních funkcí veřejných řečnických projevů, propagátorské, vysvětlující a komentující, vyplývá i trojí typ těchto projevů — agitačně-propagační (řeči politické a soudní), vědecký (přednášky, polemika, debata) a příležitostný (řeči slavnostní, rámcové — uvítací, závěrečné, pozdravné, informační a rodinné). Každému z těchto žánrů jsou vlastní určité prostředky lingvistické i paralingvistické.

Je rozhodně Mistríkovou zásluhou, že svou rétoriku pojal jako důležitou oblast aplikace nejnovějších vědeckých výsledků v jazykovědě a ve stylistice a že tyto výsledky dokázal vyložit přístupně a s relativní uceleností. Vždyť oblast veřejných projevů je v současné společnosti tématem velmi aktuálním, dotýkajícím se bezprostředně značného [103]množství uživatelů jazyka, kteří příručku podobného typu jistě uvítají.


[1] Srov. jeho knižní studie Intonácia rozhlasovéj reči (1961), Kompozícia jazykového prejavu (1968), Žánre vecnej literatúry (1975), Kapitolky zo štylistiky (1977), Štylistika slovenského jazyka, 2. vyd. 1977, Dramatický text (v tisku).

[2] Aktuálnost rétoriky v soudobé filozofii komunikace, v jazykovědě, literární vědě, logice aj. — doložená bohatou bibliografií nejnovějších studií a reedic — vyplývá cenných úvah a pozorování, jež staří autoři, antikou počínaje, věnovali jednak významovému i formálnímu utváření textu, jednak ústrojnému zasazení jazykového projevu do historicky konkrétního sdělného prostředí.

[3] Srov. Š. Hora, Základy prednášateľstva, Martin 1955; V. Záborský, Výslovnosť a prednes, Bratislava 1965; v slovenském překladu vyšly Kapitoly z rétoriky Fr. Hyhlíka (Bratislava 1972) — rec. NŘ 57, 1974, s. 217n.

[4] K tomu srov. K. Svoboda, Tropy a figury I, II, NŘ 31, 1947, s. 4—12 a 21—29.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 2, s. 100-103

Předchozí Alexandr Stich: Dvě literárněvědné encyklopedie

Následující Mč: Za Ladislavem Janským