Časopis Naše řeč
en cz

Třikrát o řečnictví v češtině a ve slovenštině

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Napsat dobrou učebnici řečnického umění je záležitostí obtížnou a náročnou. Od autora — snad ještě více než od úspěšného řečníka — vyžaduje znalost filozofie a logiky, praktické jazykovědy, psychologie, estetiky i etiky stejně jako schopnost sdělit své myšlenky způsobem přesvědčivým a jasným. Vždyť po řečnických příručkách sáhnou nejen laici, ale i zkušení veřejní a kulturní pracovníci i specialisté nejrozmanitějších oborů, kteří hledají poučení, jak účelně vypracovat svůj jazykový projev. Požadavky tohoto čtenářského okruhu jsou dokladem skutečnosti, že aplikace a popularizace jazykovědy se pozvolna mění v souvislosti se stoupající náročností konzumentů, namnoze zvyklých ze své praxe na přesné definování pojmů, na správné vyvozování závěrů, na zřetelný a utříděný výklad i na dobrou informovanost o současném stavu bádání často ve velmi odlehlých oborech.

V nauce o řečnictví jako v jedné z nejstarších oblastí jazykovědy vůbec[1] postupně vzniklo ustálené schéma výkladu, které antičtí, středověcí, novověcí [218]i moderní autoři prohlubovali, ale v zásadě neměnili. První oddíly těchto rétorik se soustřeďovaly na myšlenkové zvládnutí látky a její utřídění, další na jazykovou formulaci a stylizaci a konečně závěrečné na způsob přednesu. Skloubení myšlenkového obsahu a jazykové formy řečnického projevu se odráží i v sepětí problematiky jazykovědné s psychologickou, které obě směřují k účinnému působení mluveného slova na posluchače. Klasickým způsobem toto spojení vystupuje v Rétorice Aristotelově, která svým výkladem dokazuje důležitost vztahu mezi mluvčím a adresátem. Zároveň však toto Aristotelovo dílo je produktem antické civilizace, těsně souvisejícím s občanským životem své doby. Politika, diplomacie, soudní praxe i oslavné projevy v něm nacházejí svůj přesvědčivý odraz a předjímají tak ideu vysoké angažovanosti řečnictví, které nemůže stát stranou společenských konfliktů a musí v nich nacházet jasné, neoportunistické stanovisko.

Je jen málo vědních oborů, jejichž vývoj byl tolikrát přerušován, jako tomu bylo právě v případě rétoriky. Období zániku parlamentarismu, narušování veřejného života, to vše znamenalo v minulosti vždy i dočasný zánik řečnického umění.[2] Naopak aktivizace nových společenských sil a rychle se utvářející okruh lidí, kteří se stávají řečníky, příležitostnými i pravidelnými znamená též nový impuls pro rétoriku. K rozkvětu řečnictví dochází v současné době i u nás.

Rozsah rétoriky jako disciplíny (v tradiční antické a středověké terminologii jako umění) umožňuje autorům řečnických příruček jednak volbu mezi přístupem převážně praktickým a převážně teoretickým, jednak mezi východiskem jazykovědným a psychologickým. V klasických pracích, zvláště u Aristotela, převládá zaměření praktické vzhledem k tomu, že rétorika od nejstarších dob znamenala jistou protiváhu uměním teoretickým — filozofii, gramatice a částečně i poetice, s nimiž společně představovala základní stupně starověké i středověké vzdělanosti. V žádném případě to však neznamená, že staří autoři rétorik podceňovali teorii; vysoká úroveň jejich myšlení mnohdy předjala řešení problémů, které v plné šíři vyvstávají teprve v současné době (srov. stať cit. v pozn. 1).

Potřeby společenské praxe byly i podnětem napsání tří současných příruček řečnictví, které se v poměrně rychlém sledu objevily na domácím knižním trhu. V časovém pořadí to jsou kniha Františka Hyhlíka Kapitoly z rétoriky (Osvetový ústav vo vydavateľstve Obzor, Bratislava 1972, 146 s.), dále ABC začínajícího řečníka od Karla Tupého (Ústav pro kulturně výchovnou činnost v Praze, Praha 1973, 81 s.) a Jak dobře mluvit od Jiřího Tomana (Svoboda Praha, 1973, 170 s.). Zde si povšimneme nejdříve práce Hyhlíkovy [219]a Tomanovy, které jsou orientovány převážně na psychologii mluveného projevu, o jazykovědně zaměřené, bohužel však značně stručné knížce Tupého se zmíníme na závěr.

Učebnice F. Hyhlíka je prací původně českou, do slovenštiny byla přeložena A. Skácelem. Autor je znám nejenom svou činností teoretickou (zvláště v oboru psychologie učení), ale i praxí popularizační. Těžiště knížky spočívá v rozboru mluveného projevu. Podrobně se zde probírá osobnost řečníka, psychologie posluchačů i vztah mezi řečníky a posluchači v průběhu řeči. Výklad je čtivý, přehledný a je nenásilně sestaven tak, aby si čtenář uvědomil, že řečnický výkon je výslednicí celé řady vlastností mluvčího a posluchače; tyto vlastnosti je možno systematicky vycvičit. Tato možnost se týká odborných znalostí, ideové a politické vyspělosti, schopnosti logického myšlení, pracovní poctivosti a skromnosti i smyslu pro kritičnost a sebekritičnost. Mezi dobře napsané stránky náleží i charakteristika řečnických útvarů, mezi nimiž není pominut ani ústní projev ve služebním styku. Lze jen litovat, že právě zde autor zůstal u tradičního třídění a nepovšiml si hlouběji diferenciace mluvených veřejných projevů, k níž dochází v souvislosti se vzrůstající závažností mluveného slova ve výrobním procesu. (Vedle pracovních a politických porad jde zvl. o různá hlášení, příkazy apod.) Hlubší poznání těchto textů, jejichž organizační úloha v moderní a technicky vyspělé společnosti stále poroste, bude možno provést teprve na základě rozboru činitelů, které se podílejí na vytváření sdělovací situace. Patří sem např. rozdíl mezi přímým sdělovacím stykem účastníků a stykem nepřímým, který je umožněn prostřednictvím telefonu, průmyslové televize, dispečerského zařízení apod., rozdíl ve společenských a sdělovacích rolích účastníků, jejich rozmístěním v prostoru (v sálech různé velikosti, u kulatého stolu zdůrazňujícího rovnost všech mluvčích, v pódiovém uspořádání atd.), dále typ projevů (monologický, převážně monologický s replikováním ostatních účastníků, dialog). Podrobná analýza těchto situací sice přesahuje rámec elementární učebnice řečnictví, přesto však rozdíly mezi nimi a jejich důsledky pro psychologii sdělování a pro jazykovou podobu projevů neměly být zcela pominuty.

Jistým nedostatkem Hyhlíkovy příručky je malý důraz na jazykovou stránku řečnictví. Z tradičních oddílů rétoriky se omezuje pouze na poslední, na přednes (výslovnost, pronuntiatio) v kapitolách Reč ako nástroj dorozumenia medzi luďmi a Výrazné vlastnosti slovného prejavu, zatímco slohové rysy mluveného textu (tzv. elocutio, ohnisko zájmu starých rétorik) téměř zcela pomíjí. Zvláště postrádám poučení o odlišnosti skladby mluveného jazyka, o konkurenci spisovných a nespisovných prostředků, o aktuálním členění větném, o vztahu konkrétnosti a abstraktnosti vyjadřování apod. Čtenář pak může z knihy nabýt dojmu, že jediná odlišnost mluveného projevu spočívá v jeho zvukové podobě. Ztrácejí se tím ze zřetele rozdíly, které prolínají ostatními plány jazyka, zvláště ve skladbě a ve slovní zásobě.

[220]Autorem druhé z uvedených knih je Jiří Toman, známý svými pracemi z oboru techniky duševní práce. Jeho snahou je napsat více než pouhou příručku řečnického projevu. Práce Jak dobře mluvit by dobře mohla nést podtitul Jak získávat přátele a působit na lidi. Obsahuje dvě hlavní části — (1) Jak dobře mluvit v užším kruhu a (2) Jak dobře mluvit na veřejnosti. Každá z nich je rozčleněna do drobných kapitolek. Ze všech tří prací, o nichž se zde zmiňujeme, je bezesporu nejčtivější. Poutavě napsané, téměř anekdotické příběhy ilustrují vyložené teze a svědčí o autorových bohatých zkušenostech i o zaujatém vztahu k tématu. Stejně jako práce předchozí, i tato se hlásí k staré rétorické tradici zařazením kapitoly Historie a druhy řečnictví. Také zde nalezneme mnoho poznatků z praktické psychologie, z teorie meziosobních vztahů i z teorie společenské komunikace, autor nezapře svou dlouholetou zkušenost v oblasti informatiky (dokumentaristiky). I zde se z jazykovědných poučení především zdůrazňuje závažnost přednesu. Čtenář tu nalezne poučený výklad o mimice a gestikulaci, ve shodě s moderními pracemi v oboru verbální interakce (vzájemného působení prostřednictvím jazykového sdělování) se zdůrazňuje úloha všech okolností, které mohou — často i podvědomě — ovlivnit jazykovou stránku sdělování i chování mluvčích v okamžiku projevu. V Tomanově knize je sice uvedena kapitola o jazyce a slohu (jazykový charakter má i kapitola Podání), nevyznívá však zrovna zdařile, protože výklad je nadmíru stručný a nepříliš soustavný. Podobně jako u Hyhlíka značné rozpaky vzbuzuje otázka spisovnosti mluveného projevu (Toman: „Všichni mluvíme česky. Na veřejnosti je však třeba mluvit správně česky — spisovně. Čím oficiálnější projev, tím jsou i nároky na správné vyjadřování vyšší. Za řečnickým stolem i na pódiu mluvte spisovně i tehdy, když mluvíte spatra. Při poradách a projevech pro menší kruh účastníků si můžete dovolit odklon od spisovné češtiny jen v okamžicích, kdy použijete konverzačního tónu.“ Hyhlík zužuje problematiku spisovného vyjadřování jen na oblast výslovnosti). Oba autoři ponechávají stranou termíny jako je hovorový jazyk, hovorový styl, sociální a místní dialekt, jazyková kultura, neologismus atd. Pojem „odklon od spisovné češtiny“ pak vyznívá nekonkrétně a všeobecně a kapitoly věnované jazyku, v nichž podle našeho názoru spočívá jádro řečnictví, náleží k nejslabším.

Zatímco předchozí dvě knihy se zaměřovaly převážně na psychické a sociální stránky řečnického projevu, staví K. Tupý problematiku jazyka ve své Abecedě začínajícího řečníka na místo první. Z celkového počtu osmi kapitol jí zasvěcuje sedm. Správně zdůrazňuje odlišnost mluveného a psaného textu, která zasahuje všechny složky sdělení už ve stadiu přípravy, stylizace. Autor se však na několika místech dopouští nepřesností, které snad vyplynuly z omezeného rozsahu, a tím tedy i z nutnosti zhustit výklad. Např. tvrzení „Věty se k sobě řadí tak, že každá další navazuje na to, co se řeklo ve větě předcházející. Tak se věta člení zpravidla na dvě části: na část, která obsahuje známý fakt, a na část, která přináší něco nového. První část je základ, [221]východisko sdělení, druhá část je jádro sdělení. Mezi východiskem a jádrem bývá část přechodová …“ se vztahuje jen k značně omezenému počtu textů a pomíjí ty větné posloupnosti, které jsou větvením a vynecháváním známých východisek věty pro mluvený projev patrně velmi typické.[3] (Vzít autorovu radu tak, jak byla formulována, by znamenalo tvořit velmi elementární projevy, postrádající umění řečnické zkratky.) — Mluvit o slavné řeči Řehoře Hrubého z Jelení (1460—1514) nad rakví Karla IV. (1316—1378) je omyl opravdu politováníhodný.

Shrneme-li poznatky z četby všech uvedených příruček mluvených projevů v závěry, nalezneme zde celou řadu společných rysů. Všichni autoři si uvědomují, že řečnické umění shrnuje několik oborů, jejichž znalost musí řečník ovládat. Jejich předností (zvl. v případě Tomanově a částečně i Hyhlíkově) je zkušenost, která dovoluje uvádět četné zajímavé příklady z vlastní praxe. Nutnost syntézy ovšem předpokládá, že jsou k dispozici spolehlivé prameny z těch oborů, které jsou autorovi méně blízké. A právě zde je asi kámen úrazu, o nějž všichni tři klopýtli. Uvědomili si totiž, že základní existující jazykovědné pomůcky se jim hodí jen z těch hledisek, která se vztahují k mluvenému projevu, a právě tento zřetel je v nich zastoupen spíše jen okrajově. Jejich tématu je nejblíže náplň sborníku O mluveném slově F. Daneše, B. Hály, A. Jedličky a M. Romportla z r. 1954. Odtud také čerpají své znalosti o přednesu a o výslovnosti, zatímco u jiných složek výkladu (zvl. pokud jde o problematiku mluvené skladby), žádný souborný pramen nenašli. I když bude asi ještě dlouho trvat, než pro souhrnné dílo o mluveném slově bude shromážděno dostatečné množství materiálu, nepřestává být sepsání dobré učebnice rétoriky aktuálním úkolem i pro naši lingvistiku. Bylo by to na prospěch jak řečnické teorii, tak řečnické praxi.


[1] Nejstarším známým autorem příručky o řečnictví a učitelem tohoto oboru byl v 5. stol. př. n. l. sicilský Řek Korax, jehož poznatky si později osvojili stoikové. O obsahu a rozsahu pojmu rétorika srov. J. Kraus, Rétorika disciplína moderní, SaS 35, 1974, s. 136n., kde je též uvedena literatura oboru.

[2] Podobný vývoj lze sledovat i v případě dalšího oboru blízce spojeného s mluveným slovem — těsnopisu. Jeho rozkvět v antice (v období ciceronském) byl vystřídán dlouhotrvajícím úpadkem, který skončil až se vznikem britského parlamentu. Podobně tomu bylo i v Čechách v 19. stol., kdy se střídalo období konstituční monarchie s vládou absolutismu. Srov. J. Petrásek, Dějiny těsnopisu, Praha 1973.

[3] O těchto větveních srov. F. Daneš, Typy tematických posloupností v textu (na materiálu českého textu odborného), SaS 29, 1968, 125—141.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 4, s. 217-221

Předchozí Ludmila Švestková: Výslovnostní slovník přejatých slov před ukončením

Následující František Svěrák: K původu jména babyka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1