Samoplátecký (?) poukaz

Miloslav Sedláček

[Drobnosti]

(pdf)

-

V dopise zaslaném jazykové poradně Ústavu pro jazyk český ČSAV se pisatel značně rozhorlil nad oznámením, které četl ve výkladní skříni podniku Balnea. Text oznámení začínal takto: „Samoplátecké poukazy do čs. lázní prodává Balnea …“ Kritika se týkala přídavného jména samoplátecký, avšak z textu dopisu nebylo patrno, zda je zaměřena pouze na přídavné jméno, nebo i na základové jméno podstatné, tj. samoplátce.

Podst. jméno samoplátce je slovo složené. Jeho druhá část, tj. plátce, je slovo dosti staré, najdeme je mj. také v Jungmannově Slovníku česko-německém s významem ‚kdo platí‘. Ani slovo samoplátce není zcela nové, najdeme je např. (jako právnický termín) v Příručním slovníku jazyka českého. V současnosti se s tímto slovem setkáme nejspíše v textech informujících o poskytování lázeňské péče pracujícím, ale nezdá se, že by bylo považováno za termín. Bývá totiž uváděno pouze v závorkách za popisným sdruženým pojmenováním osoba, která si hradí lázeňskou péči sama.[1] Má tedy spíše ráz profesionálního výrazu. Z hlediska jazykového (slovotvorného) těžko mohou [267]být proti podst. jménu samoplátce námitky, třebaže je nové výkladové slovníky zatím nezachycují. Pohled do Slovníku spisovného jazyka českého nás přesvědčí, že složenin s první částí samo- je velké množství a že mezi nimi nescházejí ani jména činitelská, jako samozvanec, samouk, samovládce, samosoudce aj.

Z hlediska slovotvorného si však zaslouží pozornost přídavné jméno samoplátecký. Protože základové podst. jméno má příponu -ce, mělo by být přídavné jméno utvořeno příponou -ovský, srov. soudce — soudcovský, zrádce — zrádcovský, škůdce — škůdcovský, průvodce — průvodcovský, vůdce — vůdcovský atd. Náležitá podoba je tedy samoplátcovský, nikoli „samoplátecký“.

Úkolem jazykovědy je nejen jev posoudit, nýbrž podle možnosti jej také vysvětlit. V našem případě jde o to, proč uživatel jazyka vytvořil neústrojnou adjektivní podobu samoplátecký místo ústrojné samoplátcovský, neboli, proč selhalo jeho povědomí o slovotvorném systému mateřského jazyka. K tomu je třeba připomenout, že to není jediný případ tohoto druhu. Obdobná situace byla (a je) s tvořením přídavného jména od podst. jména vynálezce (a pak i s tvořením abstraktního názvu činnosti pojaté jako vlastnost nebo schopnost, odvozeným od onoho adjektiva).[2] Pravidelně utvořené přídavné jméno má podobu vynálezcovský (od toho pak subst. vynálezcovství), avšak v úzu převažuje podoba vynálezecký (vynálezectví). Pod tlakem úzu přijaly naše výkladové slovníky z poslední doby podobu vynálezecký (vynálezectví) za spisovnou.

Důvodů, prcč podoba vynálezecký téměř vytlačila podobu vynálezcovský, je několik. Hlavní z nich dobře vystihl Fr. Daneš.[3] Činitelská jména se tvoří jak příponou -ce, tak i -ec. Ve spisovné češtině je rozložení těchto přípon pevné, avšak v nespisovných útvarech se vyskytuje v několika případech kolísání, např. kromě (spisovných) podob správce, vynálezce, zástupce se vyskytnou i (nespisovné) podoby správec, vynálezec, zástupec. Od jmen zakončených na -ec se tvoří adjektiva relativně častěji nežli od jmen zakončených na -ce, např. od jmen strůjce, výherce, únosce, zastánce, zachránce se adjektiva prakticky netvoří. Od jmen končících na -ec mívají adjektiva zakončení -ecký, avšak od otec, švec, tkadlec jsou adjektiva otcovský, ševcovský, tkalcovský. Všechny tyto okolnosti oslabují povědomí o systémovosti tvoření přídavných jmen od substantiv zakončených na -ce a ec. V jednotlivých případech pak přistupují ještě vlivy další. Jak uvádí Fr. Daneš, podoba vynálezecký byla nepochybně ovlivněna správně utvořenými adjektivy horolezecký (od horolezec) a provazolezecký (od provazolezec). U podoby samoplátecký patrně hrála roli zase ta okolnost, že existují jen dvě substantiva zakončená na -tce, tj. plátce a porotce, zato však větší počet substantiv zakončených na -tec, přičemž adjektiva utvořená od některých z nich jsou velmi běžná, např. letecký, zajatecký, pokrytecký, věštecký aj. Nejspíše mylnou analogií pak vznikla podoba samoplátecký.

Jaké stanovisko by měla zaujmout k podobě samoplátecký kodifikace? Jest[268]liže akceptovala jako spisovné adjektivum vynálezecký, mohlo by se to považovat za precedens pro podobu samoplátecký. Jako argumentu by bylo možno užít, že nerealistická zásada přímočaré pravidelnosti v jazyce, jak známo, neplatí. Podle našeho mínění je mezi oběma případy značný rozdíl. Jazykovědci vynaložili dost úsilí (viz např. pozn. 2 a 3) na to, aby se prosadila systémová podoba vynálezcovský. Jestliže se však ani po třiceti letech neujala, kodifikace na ni rezignovala, protože podoba vynálezecký se zatím rozšířila ve velké míře. U podoby samoplátecký je však situace jiná. Ta zatím běžně rozšířena není, proto smiřovat se s ní by bylo předčasné. Domníváme se, že kodifikace má systémovost v opodstatněných případech posilovat, že nemá být ve vleku náhodného úzu. Zbytečné rozkolísávání jazykového systému přináší komplikace v redakcích, korektornách a mnohdy i ve škole.

---

[1] Viz J. Daňhelka — J. Černý, Poskytování lázeňské péče pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům, Praha 1983, s. 104 a 140.

[2] K tomu viz NŘ 31, 1947, s. 160; NŘ 44, 1961, s. 186; NŘ 51, 1968, s. 188.

[3] Viz Fr. Daneš, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964, s. 153n. — Viz též M. Sedláček, Vynálezecký a vynálezectví, nebo vynálezcovský a vynálezcovství?, čas. Vynálezy a zlepšovací návrhy 4, 1976, s. 128.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 5, s. 266-268

Předchozí Miloslava Knappová: Vietnamská osobní jména v češtině

Následující Ludmila Švestková: Osina