Časopis Naše řeč
en cz

Osina

Ludmila Švestková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Pichlavost osin se stala základem přirovnání pro nepříjemné osoby, jak ukazují rčení má ho rád jako vosinu ve voku, jako vosinu v pupku.[1] Ukazuje se, že i příjmení typu Osina, Vosinka mohla kdysi označovat nepříjemného člověka (podle připomínky prof. Vl. Šmilauera). Není vyloučeno, že právě ostrost osiny byla podkladem jejího názvu. Ukazuje na to nejen slovanský základ os- k indoevropskému *ak- (lat. acer ‚ostrý‘, acus, aceris ‚osina‘, acus ‚jehla‘), staročeské osi i vysvětlení slova ost (osť) v Jungmannově slovníku „každá věc špičatá s následujícím výčtem příkladů jako: osť u vlasu, osti růží, osť u klasu (arista), osť — rybí kost, zde se uvádí z Lindy polský citát Ryby kosti nemají než toliko osti. Předpokládá se,[2] že původní význam slova ost byl u Slovanů asi rybí kost. Byly tak nejspíš nazývány mezi lovci kostěné hroty různých bodců na chytání ryb a zvěře, zhotovované z kostí. Podnětem k přenesení tohoto názvu na osinu mohlo být i řazení a šikmý směr osin v klase připomínající podobu rybích kůstek odbočujících od páteře.

Varianty základního slova ost (vost) jako ostí, voští, ostina, vosa, vosina či slezské ośćenka jsou nejobvyklejšími českými lidovými výrazy pro osinu. V severních Čechách se udržel dodnes výraz vost (v mužském nebo v ženském rodě) a též kolektivum vostí, voští. Zaslechneme tam věty jako: měl plný voči vostu, ječmen má spoustu vostu nebo jsou v něm samý vosty. Na Moravě, kde se dochoval tvar osť (vosť), užívají výrazů vostiny nebo i voštiny a u Bartoše ostivé žito. S voštinami ve významu osiny se setkáme místy v jihovýchodních Čechách: Sem samí voštiny, si postěžoval kdosi při metání ječmene (skládání do stodoly).

I ve větě Spadla mu štíce do voka se jedná také o osinu. Podle Machka[2] vzniklo slovo štíce z *ostice. Lze tušit, že se tak dělo pod vlivem slova špíce, které značilo ve starších dokladech též osinu, připomínající svou bodavostí špičku — špici. Místy má výraz štíce význam pouze omezený:[3] obilné osiny u neposečeného obilí se nazývají fousy, kdežto ulomeným se říká štice nebo štíce. I na Mo[269]ravě přezdívají osinám v nepožatém obilí fósy (a rozmlácený fósa só plevy). Tento výraz se pak přenesl i na název druhu pšenice: fouska (Jungmannův slovník vysvětluje slovo fousatka — pšenice vosinatá) a odrůdy ječmene: vousáč.

Podobným přirovnáním vznikla asi západočeská pojmenování osiny štětka, štětina.[4] V mysliveckém slangu se naopak používá výrazu osina pro štětinu černé zvěře.

Právě v oblasti, kde se říká osině štětina, označuje slovo vosina jiný objekt — strom zvaný obecně osika (Populus tremula L.). Na Chodsku proto najdeme vosinový háj, vosinový listí ap. Dokazuje to i Hruškův doklad Já vím vosinu, ta by dala měchaček habaděj.[5] Podobně i jiný Hruškův doklad třásl se jako vosina, nesprávně přejatý Zaorálkem pod heslem osina.[1]

Původ tohoto slova je třeba hledat v jiném slovním základu: *osa (vosa). Pomocí přípony -ina podobně jako jiné druhotvary keřů a stromů bříza > březina, smrč > smrčina vznikl podle Machka[6] chodský výraz vosina. V tomto případě však nemá přípona -ina význam kolektivní (‚les, háj, porost‘ ap.), ale je to stará slovanská podoba (ruská, polská, ukrajinská, lužickosrbská vedle wosa). Výskyt názvu vosina na Chodsku je oporou názoru, že tam byl silný jinoslovanský prvek (podle A. Frinty lužický).

Nelze tedy s určitostí tvrdit o všech příjmeních typu Osina, Vosinka, že by původně vždy označovaly člověka protivného. Podkladem těchto jmen mohlo být na Chodsku přirovnání ke stromu (někdo se třese jako osika).[7]


[1] Srov. příjemný jako osina v oku, J. Zaorálek, Lidová rčení 1947, s. 498.

[2] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 19682, s. 419.

[2] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 19682, s. 419.

[3] V. Machek, Lidové názvy rostlin, NŘ 26, 1942, s. 213.

[4] Tyto výrazy jsou odvozeny od kolektiva štět, srov. Machek 625 a doklad Hruškův: Te ječmen jako štět, ten se brání. (Dialektický slovník chodský 1907, s. 97).

[5] J. Hruška, Dialektický slovník chodský, 1907, s. 110.

[1] Srov. příjemný jako osina v oku, J. Zaorálek, Lidová rčení 1947, s. 498.

[6] V. Machek, Jména hub, NŘ 29, 1945, s. 47.

[7] J. Beneš, O českých příjmeních, 1962, s. 197.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 5, s. 268-269

Předchozí Miloslav Sedláček: Samoplátecký (?) poukaz

Následující Vlasta Straková: Masírovaná propaganda?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1