Časopis Naše řeč
en cz

Slovenská místní jména v českém kontextu

Alena Polívková

[Články]

(pdf)

-

Čeština a slovenština mají mnoho společných rysů, které sahají hluboko do minulosti, do období praslovanské, respektive západoslovanské relativní jazykové jednoty.[1] „Vzájemný poměr češtiny a slovenštiny je určován v prvé řadě převahou příbuzenských rysů (podobností) nad různostmi,“[2] tzn. např., že čeština a slovenština mají mnoho společných slovních kořenů, slovotvorných prostředků, značně blízké jsou jejich morfologické soustavy, shodná je často i zvuková stavba slov aj. Vztah mezi češtinou a slovenštinou je třeba považovat za vztah jazyků dvou rovnoprávných národů v jednom státě. Oba jazyky však mají některé specifické rysy, jimiž se od sebe odlišují.

Slovenská místní jména se dostávají do českého kontextu stále častěji (např. v denním tisku, rozhlase, televizi, na mapách, v atlasech, učebnicích apod.). Tato stať má za cíl formulovat a odůvodnit zásady, které by se měly dodržovat při začleňování slovenských místních jmen (vlastních) do českého kontextu. (Touto problematikou jsme se dosud v české jazykovědné literatuře zabývali dost sporadicky.[3]) Domníváme se, že bez stanovení těchto zásad by byla naše praxe stále nejednotnější.

Základní podoba slovenských místních jmen

Cizí vlastní jména (tzn. i místní jména) mají v kontextu českého nebo slovenského jazyka (jako i mnohých jiných kulturních jazyků) povahu tzv. lexikálních citátů, tj. zachovávají co nejvěrněji původní podobu, kterou mají ve svém mateřském jazyku.[4] Tato zásada platí i o slovenských místních jménech v českém kontextu. (Rovněž i o českých místních jménech ve slovenském kontextu.) V tomto smyslu se uvádějí místní jména v Pravidlech českého (slovenského) pravopisu. V jiných příručkách (především nejazykových) však není vždy tato zásada dodržována.

Tato tzv. citátová povaha místních jmen se projevuje hlavně v psaní [170](pravopisu). Pravopisná podoba slovenských místních jmen se tedy v českém kontextu nemění. Slovenská místní jména si ponechávají v tzv. slovníkovém tvaru (v 1. pádě) zpravidla svou původní podobu, např. Ružomberok (ne Rožmberk či Rožumberok), Zvolen ap. Počeštěné podoby jako Píšťany (místo Piešťany), Báňská Bystřice (místo Banská Bystrica) aj., které se u nás dříve mnohdy objevovaly, nepovažujeme dnes za správné; stejně se odmítá na Slovensku poslovenštění českých místních jmen, např. Riečany (místo Říčany), Priebram (místo Příbram) apod. V češtině se zachovává grafická podoba i těch písmen, která čeština vůbec nemá, tj. písmeno ä, např. Braväcovo, Demänová, Svätoplukovo, písmeno ô, např. Hôrka, Lehôtka, Môtová, Môlča, Pôtor, Sobôtka, písmeno ľ, např. Herľany, Chmeľnica, Imeľ, Kráľ, Kraľovany, Kráľovec, Ľubochňa, Michaľany, Topoľčany, písmeno ŕ, ĺ (označující slabičné r a l), např. Malá Tŕňa, Vŕbnica. Zachováváme též psaní dvojhlásek -ia, -ie, -iu, např. Meliata, Mliečany, Močiare, Ovčie, Podhorie, Ptičie, Sliač, Ždiar a souhlásek dz a dž, např. Bodza, Kladzany, Prievidza, ponechává se ú uprostřed slova, např. Púchov, Revúca, slabiky ri, rí, např. Krivany, Kríže, Turík. Zachovává se též označení slovenské kvantity (tj. délka a krátkost samohlásek), např. Králiky, Mlynky, Močidlá apod.

V českém souhláskovém systému nemáme měkké l (psáno ľ). Když v tiskárně chybí grafický znak ľ, užijeme místo ľ českého l, tzn. například Kralovany (místo Kraľovany). Stejně postupujeme např. při přepisu polského ł, tj. místo Łodž lze z typografických důvodů psát Lodž.[5] (Viz např. heslo Lubochňa v čtyřsvazkovém Slovníku spisovného jazyka českého). Za vhodnější však považujeme uvádět názvy v přesné slovenské podobě, tj. s ľ.

Stejná zásada jako u jednoslovných místních jmen platí i u víceslovných slovenských místních jmen. Každá část slovenského místního jména si zachovává v češtině svou původní (tj. slovenskou) podobu. V základní podobě jména tedy zůstávají slovenské koncovky, tzn. podoby Dolný, Dolná, Dolné, Horný, Horná, Horné, Nižný, Nižná, Nižné, Vyšný, Vyšná, Vyšné, např. Dolná (ne Dolní) Štubňa, Dolná (ne Dolní) Poruba, Dolné (ne Dolní) Mladonice, Horná (ne Horní) Seč, Horné (ne Horní) Mýto, Biely (ne Bílý) Potok, Budatínska (ne Budatínská) Lehota, Čierny (ne Černý) Brod, Dlhá (ne Dlouhá) Ves, Chorvátsky (ne Chorvátský) Grob, Uhorské Podhradie (ne Podhradí). Neměníme ani slovenské [171]podoby předložek, např. Ivanka pri Nitre, ani slovenské koncovky v předložkových pádech, např. Dubnica nad Váhom, Mýto pod Ďumbierom, Radvaň nad Dunajom.

Výslovnost

Při výslovnosti slovenských místních jmen v češtině platí zásada, že v jazykových projevech oficiálního rázu se snažíme vyslovovat slovenská jména tak, jak se vyslovují ve spisovné slovenštině. Jsou však i některé výjimky.

V češtině budeme např. slovenskou souhlásku v vyslovovat podle pravidel české výslovnosti, tj. Prešov [prešof], Trebišov [trebišof], Mošovce [mošofce].

Stejně tak u jmen, která mají ve skupině hlásek -n- (např. Tatranská Lomnica), budeme vyslovovat v češtině podle pravidel české ortoepie, tj. se závěrovým -n- (ne jako Slováci s -n- bez závěru).

Také samohlásku ä, která má však ve spisovné slovenštině velmi malou frekvenci, např. Demänová, obvykle vyslovujeme jako obyčejné e. (Výslovnost s obyčejným e se uznává za spisovnou variantu i ve slovenštině.[6])

U některých slovenských místních jmen, např. Ladzany, Prievidza, Zbudza aj., se objevuje souhláska dz, která ve spisovné češtině není samostatnou hláskou (fonémem). Ve výslovnosti vlastních jmen cizího původu obvykle hlásku, kterou čeština nemá, nahrazujeme takovou hláskou, která je jí nejblíže. Ale tuto zásadu nebudeme uplatňovat v případě slovenské hlásky dz. Česká výslovnost se zde v podstatě shoduje se slovenskou, neboť souhláska dz je taková zvuková jednotka, která má v hláskovém systému češtiny své místo a jejíž realizace nepůsobí nijak neobvykle.[7]

Slabiky psané de, te, ne se ve slovenštině vyslovují (kromě některých výjimek) měkce, tedy jako naše dě, tě, ně. Tuto výslovnost podržujeme i v češtině v místních jménech jako Detva, Terchová [dětva, těrchová]. Stejně tak, tzn. měkce, se vyslovuje i psané -ti-, např. Tisovec [ťisovec], Divina [ďivina], Nitra [ňitra].

Výjimku tvoří výslovnost této skupiny v názvu Martin; ve slovenštině se vyslovuje tvrdě, tj. [martyn], a takto bychom měli vyslovovat i v češtině.

[172]Skupinu -ie-, např. v názvech Dubie a Piešťany, vyslovujeme jako ě v českých slabikách bě, pě [dubje, pješťany].

Tvaroslovná stránka

Čeština a slovenština mají stejné slovní druhy a v jejich rámci i stejné gramatické významy (kategorie), tzn. v oblasti podstatných jmen, k nimž místní jména patří, gramatický rod, číslo a pád.[8] Čeština má však ve srovnání se slovenštinou složitější soustavu tvarů. Rozdíly jsou v odlišném uplatňování gramatických kategorií, např. větší udržování tvarových variant a početnější uchovávání starších tvarů vůbec. Celkem je možno české tvarosloví i v oblasti místních jmen ve srovnání se slovenským charakterizovat jako archaičtější a méně pravidelné.

Rod a číslo slovenských místních jmen

Určit gramatický rod místních jmen je někdy základním problémem, neboť jejich původní rod se mnohdy neshoduje s rodem, jaký bychom jménu dali, kdyby to bylo pojmenování české. Proto si spisovná čeština určuje rod všech cizích místních jmen, tzn. i slovenských, sama podle týchž pravidel, která platí pro stanovení rodu jmen domácích.

U místních jmen se uplatňují všechny tři rody: mužský, ženský i střední. Mluvnický rod se u nich nemůže opírat o rod přirozený, o zařazení k rodu proto rozhodují pouze činitelé jazykové povahy. Hlavním z nich je začlenitelnost určitého jména do skloňovacího systému češtiny. Jména, která lze jednoznačně přiřadit k některému skloňovacímu vzoru, přejímají i jeho rod, např. Púchov je rodu mužského, Bratislava rodu ženského, Gabčíkovo rodu středního apod. Potíže nejsou ani s těmi jmény, která mají zřejmou souvislost s apelativy nebo vlastními jmény, která jsou v češtině i slovenštině stejného rodu, např. Brehy, Dedinky, Dvory, Luky, Motyčky, Prusy aj.

Složitější je situace tehdy, je-li pro zařazení ke skloňovacímu vzoru více možností, např. končí-li místní jméno na souhlásku deklinačně měkkou. Připomeňme si, že ani česká místní jména tohoto typu nemají vždy zcela pevné rodové zařazení (např. Aš, Bohdaneč, Bubeneč, Ledeč, Živohošť aj.), ačkoli kodifikace usiluje o to, aby kolísání v rodě bylo co nejvíce omezeno. Situace ve slovenštině je podobná. F. Miko[9] uvádí příklady obecných a místních jmen s oslabeným povědomím ženského rodu. Z místních jmen mají podle něho oslabený gramatický rod např. jména: Beňuš, Gáň, Halič, Mokraď, Nandraž, Radvaň, Vydraň aj. V sou[173]časné spisovné slovenštině byl rod slovenských místních jmen kodifikován ve Slovníku slovenského jazyka.[10]

Nezařazuje-li se jméno podle zakončení jednoznačně ke skloňovacímu vzoru, může být jeho rodová příslušnost ovlivněna jinými činiteli, např. tím, do kterého věcně významového okruhu daný objekt patří. Tak např. jména zakončená na deklinačně měkkou souhlásku inklinují u jmen míst k rodu ženskému (ale jsou-li např. pojmenováním řeky, pak k rodu mužskému, např. Dunaj). Tato tendence však může být někdy potlačena jiným činitelem, např. souvislostmi s odvozovacími příponami. (Vzhledem k tomu, že jsou česká místní jména zakončená na -ec a -ov jednoznačně rodu mužského, bývají stejného rodu i obdobně zakončená jména cizí, tedy i slovenská.)

Většina slovenských místních jmen má formu čísla jednotného (jména singulárová), např. Poprad, Bratislava, Štúrovo, některá však mají stejně jako v češtině formu množného čísla (jména pomnožná). Většina těchto pomnožných jmen končí v češtině i slovenštině na samohlásku -y nebo -e. (Srov. čes. Lány, Volary, Zásmuky, Jince, Litoměřice, Hustopeče — slov. Margecany, Piešťany, Gbelce, Košice, Psiare). V podstatě jen několik málo slovenských pomnožných jmen končí na -ia (např. Hlivištia, Lukovištia), stejně jako v češtině je málo frekventovaná skupina pomnožných jmen zakončených na -a (např. Koryta, Napajedla).

Skloňování slovenských místních jmen

Při skloňování slovenských místních jmen je nutno respektovat tuto hlavní zásadu: Slovenská jména dostávají v českém kontextu české koncovky. Uplatnění této zásady nedělá v mnoha případech žádné potíže, neboť dost slovenských jmen se ve své základní podobě (tj. nominativní) shoduje s některým běžným typem českých jmen. V těchto případech skloňujeme slovenská místní jména podle příslušného českého vzoru, např. Pezinok, Prešov („hrad“), Lučenec, Tisovec („stroj“), Bratislava, Poruba („žena“), Šafárikovo („město“) apod.

České koncovky dostávají slovenská jména i tehdy, mají-li v hláskové podobě typické slovenské hláskoslovné (nebo pravopisné) znaky (viz výše), které čeština nemá, např. 2. p. Demänové, Hôrky, Kraľovan, Sŕní aj.

Zachovávají se též některé slovenské hláskové alternace, pokud mají [174]analogii v češtině, např. Hrádok — 2. p. Hrádku, Hlohovec — 2. p. Hlohovce. Nezachovávají se však typicky slovenské alternace, které nemají v češtině analogii, tzn. 2. p. v českém textu je Topoľčan, Košic (místo slov. Topoľčian, Košíc).

Také volba vkladné samohlásky se řídí zákonitostmi českého tvarosloví, např. Hôrky — 2. p. Hôrek (v slov. Hôrok), Malacky — 2. p. Malacek (v slov. Malaciek) apod.

I u slovenských místních jmen, která mají podobu přídavného jména (nebo obsahují přídavné jméno) ponecháváme původní podobu, tzn. např. Dolný Kubín, Horná Poruba, ale k ní připínáme české koncovky, tzn. 2. p. Dolného Kubína, Horné Poruby.

Následující přehled skloňování není vyčerpávající, všímá si těch jmen, s nimiž se v českém kontextu setkáváme častěji. Jde především o jejich systémové uspořádání.

Při zařazení k určitému vzoru vycházíme z jednotlivého zakončení jména. Za souhlásky měkké považujeme č, ď, j, ř, š, ť, ž, c; ostatní souhlásky, k nimž řadíme i souhlásky s a z, označujeme jako deklinačně tvrdé. U hlásek, které jsou ve slovenštině zaznamenány jinak než v češtině (např. ä, ô), se snažíme vyhnout problémům vznikajícím kombinací písmen, jež se v češtině nevyskytují.

Přehled skloňování

A. Jména singulárová

I. Mužský rod

1. Jména zakončená na souhlásku deklinačně tvrdou

Skloňují se podle vzoru „hrad“, např. Poprad, Krám, Boldog, Kežmarok, Kyjov, Leopoldov, Martin, Palín, Pezinok, Popín, Prievoz, Púchov, Ružomberok, Staškov aj.

Ke jménům této skupiny se zařazují i jména zakončená na -ľ, např. Hrčeľ, Sokoľ. Měkké ľ ponecháváme pouze v citátové podobě 1. pádu. V nepřímých pádech píšeme l, tj. 2. p. Hrčelu.[11]

U jmen zakončených na -ok, např. Kežmarok, Pezinok, Ružomberok, se v nepřímých pádech vypouští před pádovými koncovkami tzv. pohybná samohláska (tj. -o-), tzn. 2. p. Kežmarku, Pezinku, Ružomberku.

2. pád. U českých místních jmen, která se skloňují podle vzoru „hrad“, se v 2. p. vyskytuje jednak koncovka -u, jednak -a: srov. Písku, Mostu, ale Benešova, Berouna. V současné češtině je u tohoto vzoru základní koncovka v genitivu -u a jen ta je produktivní. Proto se uplat[175]ňuje i u velké většiny slovenských místních jmen. Koncovku -a mívají obvykle ta slovenská místní jména, která jsou zakončena (stejně jako česká) na -ov, -ín (-ýn), např. Púchov, — 2. p. Púchova, Palín — 2. p. Palína apod.

6. pád. Také v 6. p. se u vzoru „hrad“ uplatňují dvě koncovky: (-e) a -u, přičemž produktivní a základní je koncovka -u. Velká většina slovenských místních jmen má v českých textech v 6. p. koncovku -u, např. Ružomberku, Boldogu, Žiaru. Koncovku -e () mívají obvykle místní jména zakončená na -ov, -ín, např. v Leopoldově, v Popíně.

2. Jména zakončená na souhlásku deklinačně měkkou

Skloňují se podle vzoru „stroj“, např. Lapáš — 2. p. Lapáše, Soboš — 2. p. Soboše. Patří sem velká skupina jmen zakončených na -ec, např. Hlohovec, Hronec, Lipovec, Lučenec, Rajec, Senec, Tisovec, Trnovec atd.

U některých místních jmen této skupiny však není jejich zařazení ke vzoru „stroj“ příliš pevné. Protože jsou zakončena na měkkou souhlásku, snadno přecházejí ke vzoru „píseň“.[12]

U jmen zakončených na -ec se při skloňování obvykle vypouští samohláska -e- (srov. čes. Hradec — Hradce), např. Hlohovec, 2. p. Hlohovce, 2. p. Lučenec, 2. p. Lučence.

II. Ženský rod

1. Jména zakončená na samohlásku -a

a) Je-li před -a souhláska deklinačně tvrdá, pak se tato jména skloňují podle vzoru „žena“, např. Bratislava, 2. p. Bratislavy, Poruba, 2. p. Poruby. Patří sem např. jména Hôrka, Lenka, Ivanka (pri Dunaji), Modra (nad Cirochou), Nitra, Porúbka, Snina, Trnava apod. Při skloňování v českém textu dochází k hláskovým alternacím, které mají stejně zakončená jména v češtině, např. 6. p. Ivance, Nitře (proti slov. Ivanke, Nitre) apod. U jmen zakončených na -ľa, např. Ľubeľa, je v nepřímých pádech před koncovkou l, tj. 2. p. Ľubely.

b) Je-li před -a souhláska deklinačně měkká, skloňují se tato jména jako Trója (2. p. Tróje, 3. a 6. p. Tróji, 4. p. Tróju, 7. p. Trójou), tzn. že mají podle vzoru „žena“ jen 4. a 7. p. V 2., 3. a 6. p. mají tvary podle vzoru „růže“. Patří sem např. jména Bytča, Čadca, Levoča, Ľubochňa, Revúca aj. Stejně se skloňují i jména zakončená na -dza, např. Bodza, Neporadza, Paludza, Timoradza, Prievidza, Zbudza. Zařazení jmen tohoto typu ke vzoru „žena“ vychází v podstatě z grafické podoby slova, [176]a to podle posledního písmena základu, tj. -z-.

Místní jména zakončená na -ica, např. (Banská) Bystrica, Chmeľnica, (Banská) Štiavnica, Vŕbnica aj. mívají ve 4. p. kromě běžnější koncovky -u také -i (Bystricu nebo Bystrici) a v 7. p. kromě koncovky -ou také (Bystricou nebo Bystricí).

2. Jména zakončená na deklinačně měkkou souhlásku

Tato jména rodu ženského se skloňují podle vzoru „píseň“, např. Halič, (Malá) Lúč, Mokraď, (Nižná) Radvaň, (Rimavská) Seč aj.

III. Střední rod

1. Jména zakončená na samohlásku -o

Tato slovenská místní jména se skloňují podle vzoru „město“, např. Krásno — 2. p. Krásna, Námestovo — 2. p. Námestova. Patří sem např. jména: Bernolákovo, Cerovo, Čajakovo, Nálepkovo, Štúrovo aj.

2. Jména zakončená na samohlásku -e

Skloňují se podle vzoru „moře“, např. Hradište, 2. p. Hradiště. Patří sem např. jména: Hrachovište, Sobotište, Trhovište aj.

3. Jména zakončená na -ie

Skloňují se podle vzoru „stavení“, např. Podhradie, 2. p. Podhradí (4. a 5. pád se však shoduje s 1. pádem Podhradie). Patří sem např. jména: Dubie, Jastrabie, Medvedzie, Ovčie, Podhorie, Ptičie, Sŕnie, Tŕnie, Tŕstie, Zavodie, Zavažie aj.

Jména jako Jastrabie, Ovčie, Ptičie, Sŕnie, tj. ta, která vznikla zpodstatněním přídavných jmen (zejména utvořených z podstatných jmen pojmenovávajících zvířata), lze v souladu s českými místními jmény (jako Jelení, Kobylí apod.) skloňovat v českém textu i podle vzoru „jarní“, tj. 2. p. Jastrabího, Ovčího apod.

4. Jména zakončená na -ô

Jmen takto zakončených je velmi málo, např. Pustô, Železnô. Doporučujeme u nich kompromisní řešení: vyslovovat v 1. p. [uo], ale skloňovat je jako cizí zeměpisná jména s formou jména přídavného, tzn. 2. p. Pustého, Železného. Jinak by vznikly hláskové skupiny v češtině neobvyklé.

B. Jména pomnožná

Pomnožná slovenská místní jména jsou většinou zakončena na -y nebo -e, např. Roztoky, Hámre; ojediněle na -ia, např. Hlivištia.

O jejich skloňování rozhoduje na prvním místě to, zda se jméno shoduje (popř. s menšími hláskovými odchylkami) s některým jménem českým. Např. jména Balvany, Brehy, Lazy, Vinosady se skloňují jako „hrady“, kdežto Hôrky jako „ženy“.

[177]Na druhém místě působí zakončení jména. Jestliže lze přiřadit slovenské místní jméno podle zakončení k některé ustálené a frekventovanější skupině jmen českých, skloňuje se shodně s nimi.

Takovouto skupinou jsou např. slovenská jména obdobná českým místním jménům končícím na -any; jsou rodu mužského a skloňují se jako česká jména typu „Vysočany“, popř. „hrady“. Např.: Bošany, Bystričany, Čahany, Herľany, Kraľovany, Lipany, Margecany, Michaľany, Piešťany, Vozokany aj. V 2. p. je u nich shodný tvar Margecan, Piešťan.

Do jedné skupiny lze začlenit též slovenská místní jména zakončená na -ce (ne však -ice). Skloňují se jako „stroje“, popř. jako česká místní jména typu „Jince“ (se základním genitivním tvarem Jinců). Např. Bánovce, Bohdanovce, Medzilaborce, Michalovce, Mlynárce, Selce aj. K typu jmen „Jince“ zařadíme i slovenské názvy jako Psiare, Tesáre, Včeláre, Žemliare.

Slovenská místní jména končící na -ice skloňujeme jako česká jména typu „ulice“, resp. „Litoměřice“, např. Boladice, Kálnice, Levice, Vinice, 2. p. Beladic, Kálnic, Levic, Vinic.

C. Místní jména s formou přídavného jména

Některá slovenská místní jména mají formu přídavného jména. Odpovídají-li tato místní jména českým přídavným jménům ve tvaru složeném, skloňují se podle vzoru „mladý“, „mladá“, „mladé“ jako česká jména typu „Slaný“, „Blatná“, „Jílové“.

O tom, zda se slovenské místní jméno ve formě přídavného jména skloňuje jako tvrdé, anebo měkké, rozhoduje jeho podoba ve slovenštině, nikoli jeho ekvivalentní podoba v češtině, např. ke jménům Dolný (Kubín), Horná (Poruba) je 2. p. Dolného (Kubína), nikoli Dolního, Horné (Poruby), nikoli Horní atp.

Jako typ „Slaný“ se skloňují jména Čierny (Brod), 2. p. Čierného (Brodu), Dolný (Kubín), 2. p. Dolného (Kubína) apod. Jako typ „Blatná“ se skloňují např. jména Andrejová, Belá, Bohatá, Bojná, Buková, Crmenná, Hanková, Jalová, Kostolná, Mýtna, Osadná, Trstená, Valaská aj. Jako typ „Jílové“ se skloňují např. jména Brodské, Bystré, Hniezdne, Hlinené, Istebné, Partizánske aj.

D. Víceslovná místní jména

Stejně jako v češtině se některá místní jména skládají ze dvou nebo více slov. Jsou to tzv. názvy víceslovné (někdy se užívá i termínu složené či složité); liší se od jednoslovných tím, že se skládají nejméně ze dvou slov, která tvoří vlastní jméno teprve jako celek. Skloňování [178]těchto jmen je závislé na tom, jakého druhu jsou jednotlivé složky a jaký je mezi nimi vztah. Podle toho je možno rozlišovat několik základních typů.

a) První skupinu víceslovných místních jmen tvoří jména typu Dolný Vinodol, Slovenské Pole, Stará Myjava aj., tj. taková místní jména, jejichž první částí je adjektivum a druhá část je substantivní. V hovorovém projevu a v neoficiálním styku se u některých názvů těchto měst a obcí používá většinou jenom jejich druhá část (např. Banská Bystrica → Bystrica, Starý Smokovec → Smokovec). V úředním styku a vůbec v projevech plně spisovných je však na místě užívat celého pojmenování.

U těchto jmen se skloňují obě části: Banský Studenec — 2. p. Banského Studence, Nižná Olšava — 2. p. NižOlšavy, Staré Mesto — 2. p. Starého Mesta, Havrania Dolina — 2. p. Havraní Doliny, Nové Zámky — 2. p. Nových Zámků atp. Stejně postupujeme i u jmen, která mají více částí, např. Diviacka Nová Ves — 2. p. Diviacké Nové Vsi, Kysucké Nové Mesto — 2. p. Kysuckého Nového Mesta, Oravský Biely Potok — 2. p. Oravského Bielého Potoka.

b) U některých místních jmen mají obě části formu přídavného jména, např. Stará Lesná. Obě části se skloňují, tzn. 2. p. Staré Lesné apod.

c) Další skupinu tvoří jména, jejichž součástí je předložka, např. Ivanka pri Nitre, Nové Mesto nad Váhom, Žiar nad Hronom apod. U tohoto typu jmen skloňujeme pouze část před předložkou, kdežto předložku a část následující po ní neměníme, tzn. 2. p. Ivanky pri Nitre, Nového Mesta nad Váhom, Žiaru nad Hronom.

c) Nejméně početně zastoupena je skupina složených místních jmen typu Lúky-Gergelová, tzn. jména, u nichž se píše mezi jednotlivými částmi spojovník. Jsou to tzv. sloučené názvy, které vznikly z názvů původně samostatných; v nich se skloňují obě části (srov. čes. Frýdek-Místek), tzn. 2. p. Lúk-Gergelové apod.

Závěr

Pro slovenská místní jména je třeba dodržovat zásadu, že v češtině užíváme té základní podoby, která existuje ve slovenštině. Opouští se tedy od tzv. podob počeštěných. Respektují se i zvláštnosti slovenské výslovnosti. Důsledné dodržování základních slovenských podob však platí jen pro 1. pád; v ostatních tak postupovat nemůžeme, neboť bychom v některých případech vnášeli do češtiny takové skloňovací koncovky, které v češtině neexistují. Je-li třeba při skloňování připnout ke slovenskému jménu koncovku, musí to být koncovka česká. Připí[179]náme ji však ke slovenskému základu, a to i tehdy, vznikají-li na švu neobvyklé hláskové skupiny. Slovenská místní jména se při skloňování zařazují k jednotlivým českým vzorům většinou podle zakončení a podle způsobu skloňování.


[1] Viz o tom např. Š. Peciar, O potrebe konfrontačného výskumu slovenčiny a češtiny, Slovenská reč 36, 1971, s. 209—215.

[2] K. Horálek, Poměr češtiny a slovenštiny, Slovenská reč 39, 1974, s. 286—290.

[3] Jenom několik drobností otištěných v časopise NŘ. Slovenská jazykověda se však otázkou začleňování českých jmen zabývala — srov. Š. Peciar, České vlastné mená v slovenskom kontexte, Slovenská reč 23, 1958, s. 249—266.

[4] Srov. V. Mathesius, K výslovnosti cizích slov v češtině, in: Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 110—129.

[5] Viz Pravidla českého pravopisu, Praha 1977, s. 115.

[6] Viz Pravidlá slovenského pravopisu, Bratislava 1971, s. 18.

[7] M. Sedláček, O skloňování slovenských místních jmen typu Prievidza, NŘ 49, 1966, s. 179—181.

[8] Gramatické kategorii pádu zde však nebudeme věnovat pozornost.

[9] F. Miko, Rod, číslo a pád podstatných mien, Bratislava 1962.

[10] Viz Slovník slovenského jazyka VI, Bratislava 1968.

[11] Stejně postupujeme např. u skloňování jména Topľa, srov. NŘ 49, 1966, s. 191.

[12] O tom podrobněji již výše.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 4, s. 169-179

Předchozí Naděžda Fuková: Jména mláďat

Následující Alena Macurová: Postoje k jazyku stylizované v umělecké próze (Na materiále jedné Nerudovy povídky)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1