Postoje k jazyku stylizované v umělecké próze (Na materiále jedné Nerudovy povídky)

Alena Macurová

[Články]

(pdf)

-

V současné teorii jazykové kultury zaujímají postoje uživatelů k jazyku (také k řečové praxi a praxi dorozumívací vůbec) důležité místo. Dokládá to např. sborník Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti:[1] problematiky postojů (také postojů k péči o jazyk) se dotýká celkem sedm příspěvků; v jednom referátu je podán její obšírný a vyčerpávající výklad.[2]

O postojích, jež provázely vznik a celý proces utváření českého spisovného jazyka, svědčí četné historicky doložené výroky vědců, spisovatelů, kulturních aj. činitelů, jež se na procesu utváření spisovného jazyka aktivně podíleli.[3] Ať jsou takto explicitně formulované postoje v jakémkoli vztahu se skutečným jazykovým chováním svých autorů, mají nesporně svou historickou cenu.

Postoje k jazyku se utvářejí i v umělecké literatuře, zvl. v těch uměleckých dílech, v nichž komunikační jevy mají vůbec důležité místo a funkci. Vnitřní komunikační ustrojení literárního díla je ovšem slo[180]žité: z komunikačního úhlu pohledu je literární dílo jako společenský znak tvořeno úhrnem složitě hierarchizovaných komunikačních situací a k nim příslušných komunikací; v sémantice základní komunikace primární se ztvárňují komunikace „nižších“ řádů, tj. komunikace sekundární, terciární atd.[4] Hierarchie komunikací ztvárněných v literárním díle a zprostředkující funkce komunikace vyššího řádu (já říkám, že někdo říká, že …), jež z této hierarchie vyplývá, umožňuje pak konfrontovat explicitní (verbalizované, tj. vyjádřené) postoje subjektů příslušných ke komunikacím „nižšího“ řádu (postav literárního díla) s jejich postoji implikovanými, tj. s jejich „skutečným“[5] jazykovým chováním, s jejich řečovou dorozumívací praxí podanou prostřednictvím primární komunikace. Ukazuje se přitom, že často plní verbalizované postoje k jazyku (popř. k dorozumívání vůbec) i vlastní jazykové chování postav, jež se s verbalizovanými postoji shoduje (popř. neshoduje) v uměleckém celku specifické funkce.

Jedním z ústředních problémů, jež v této souvislosti vyvstávají v Nerudových Povídkách malostranských (dále PM),[6] je problém postojů ke dvěma odlišným jazykovým kódům v soudobé komunikační praxi užívaným — k češtině a němčině. Kódu němčiny, jeho užívání a zároveň i diferencovaných postojů k němčině a češtině je funkčně nejnápadněji využito v úvodní povídce souboru Týden v tichém domě.[7]

V sekundární, popř. terciární komunikaci (v komunikaci postav) zde němčina nese především funkci prestižního jazyka. Ta souvisí (d. cit. v pozn. 6, s. 2) se „sociálním hodnocením němčiny ve vztahu k češtině“ a s názorem, že „čeština neposkytuje takové výrazové možnosti jako němčina“.

Vyhraněně se postoje k češtině a němčině projevují v rozsáhlém se[181]kundárním komunikátu, jenž tvoří VII. část povídky Týden v tichém domě a je označen titulem Kousky zápisků praktikantových (PM s. 48—55). Sekundárnost tohoto komunikátu (jeho autorství je přiřazeno postavě Václava Bavora) umožňuje v souvislosti s transpoziční[8] funkcí sekundární komunikace explicitně vyjádřit zhodnocení obecně sdílených postojů k oběma jazykovým kódům v soudobém komunikačním úzu užívaným — češtině a němčině. Vyjadřuje-li pak sekundární komunikující postava, jíž je toto zhodnocení přiřazeno (Bavor jako autor Zápisků), zároveň i své postoje vlastní, od postojů obecně sdílených diametrálně odlišné, má to pro celkové významové ustrojení povídky nemalý dosah: jeho postoje k jazyku tvoří v kontrastu s postoji obecněji sdílenými základní sémantickou opozici Zápisků, zapojenou bezprostředně do sémantiky celé povídky a zprostředkovaně pak i do celku Povídek malostranských. Jednoznačně negativní sekundární interpretace Zápisků (jejich posouzení a výklad členy úřadu) se totiž nevztahuje pouze na jejich věcněobsahovou stránku (… jsou prý tam věci strašlivé, PM s. 47), ale i na jazyk, jehož je v nich užito (… je to české a hanebně psáno, PM s. 47).[9]

Bavor se ze skupiny subjektů sdílejících oficiálně vyžadované (viz pozn. 9) postoje k češtině a němčině[10] vyčleňuje (po zákazu mluvit česky v úřadě: Já mluvím po česku dál a hlasitě, všichni se mne štítí, PM s. 52) a mj. právě i na základě autorství česky psaných Zápisků (čeština zde funguje jako kód úřadu „cizí“) je sám obecně [182]posuzován jako „cizí“, nežádoucí element úřadu. Proměnlivost atributů „cizí“ × „vlastní“ ve vztahu k Bavorovi na jedné straně (čeština — „vlastní“ × němčina — „cizí“) a zástupcům a členům úřadu na straně druhé (čeština — „cizí“ × němčina — „vlastní“) je základem budování opozice „cizí“ × „vlastní“ (typické ostatně pro Povídky malostranské jako celek) přímo v rámci Malé Strany samé, je prostředkem její vnitřní diferenciace.

Ta se projevuje i ve vztahu ke komunikační činnosti jiných sekundárních účastníků komunikace: užití kódu němčiny je v jejich dorozumívací praxi demonstrací sociální nadřazenosti (srov. rodina domácího Ebra, dámy Bauerovy). I jejich řečová činnost je ovšem v tomto ohledu diferencována (srov. např. Rozmluva se zapředla a vedla se hned česky, hned zas německy, podle vzletu, PM s. 27) a sami sekundární účastníci komunikace spojují s užíváním němčiny především jisté „vyšší“ společenské funkce (např. obírání se verši, psaní do památníků, ušlechtilá společenská konverzace apod.).

Užití němčiny má ovšem i s tímto omezením signalizovat příslušnost jejích uživatelů k vyšší sociální vrstvě, než jsou vrstvy, které užívají pouze češtiny. Tato prestižní (sociálně reprezentativní) funkce jazyka je však zároveň charakterem německé konverzace samé zpochybňována. Dva souvislejší německy psané sekundární texty do Týdne zařazené, báseň Matyldina a pamětní lístek Kořínkův,[11] tedy konkrétní projevy jazykového chování, ironizují zpětně postoje svých autorů k němčině[12] i jejich komunikační záměr přiřadit se užitím němčiny k „vyšší“ vrstvě. Platí-li snad totiž obecně, že úroveň soudobé německé poezie je celkově vyšší než úroveň provinciální poezie české, neplatí to — jak dokládají citované příklady — v tomto případě (srov. četné chyby, banální obsah, zvětralou poetiku, otřepané rýmy atd., zvl. ve srovnání se zcela originálními česky psanými básněmi Václava Bavora).

Komunikační záměr spjatý s užitím němčiny (zvýšení společenské prestiže) se zde tak vlastně nenaplňuje.

Užití němčiny jako prostředku signalizujícího jistou sociální výlučnost souvisí [183]i s další funkcí sekundární německé komunikace; ta vyplývá z komunikačního záměru šifrovat užitím „cizího“ kódu (němčiny) smysl sdělení a vyčlenit tak z širší skupiny účastníků komunikace „pravého“ adresáta, jemuž lze kód němčiny přiřadit (též na základě jeho sociálního statusu) jako kód „vlastní“. Tuto funkci lze ilustrovat například výrokem domácího Ebra proneseným za přítomnosti většiny obyvatel domu: Měl byste se toho ujmout vy, pane doktore! Denn diese Leute kennen’s nichtt (PM s. 21). V citovaném případě však Ebrova snaha zčásti selhává — Bavorová umí německy: Jen kdyby můj syn nebyl s tebou v úřadě, já bych ti řekla ‚kennen’s nicht‘ bručela Bavorová pro sebe (PM s. 21).

Vcelku pak užití němčiny jako prostředku signalizujícího jistou sociální výlučnost člení v povídce Týden v tichém domě společnost malostranskou nejen v souvislosti s opozicí „cizí“ × „vlastní“, ale i s opozicí „vysoký“ × „nízký“, jež je s opozicí „cizí“ × „vlastní“ prolnuta.

Atribut „vysoký“ přiřazovaný v sekundárně komunikační rovině německému jazyku (např. rodinou Ebrových) je však zpochybňován nejen samotnou komunikační činností sekundárních účastníků komunikace (viz výše). I ve vztahu k dalším (i neřečovým) charakteristikám postav, jimž je užívání „vysokého“ kódu přiřazováno (srov. negativní charakteristiky úředníků, Ebrových, Bauerových), a v konfrontaci těchto charakteristik s převážně kladnými charakteristikami postav užívajících kódu „nízkého“ (čeština) je pak atribut „vysoký“ (užívání němčiny) přehodnocován na atribut negativní, atribut „nízký“ (čeština) na pozitivní.

Ani toto přehodnocení není ovšem podáno explicitně. Vyrůstá z implikované konfrontace aktuální řečové činnosti postav vyjadřující mj. jejich postoje k jazyku, a zároveň podávající jejich skutečné jazykové chování (sekundární komunikační rovina) s jejich chováním neřečovým a jejich celkovou charakteristikou podanou prostřednictvím komunikační roviny primární. Složité významové vztahy, jež se mezi primární a sekundární komunikací realizují v každém literárním díle, se tak násobí tím, že otázky jazyka, řeči a dorozumívání vůbec jsou zde — v rámci sekundární komunikace — přímo tématem (Zápisky). Celé ustrojení povídky tak klade na čtenáře značné interpretační nároky — a to i co se týče jeho postojů k postojům k jazyku v povídce stylizovaným.

Pouhý dílčí pohled na širokou problematiku postojů k jazyku, řeči a vyjadřování, na jednu z dílčích složek složité problematiky komunikačních jevů stylizovaných v uměleckém díle, tedy ukazuje, jak závažný podíl na utváření smyslu díla stylizované komunikační jevy mají. [184]Zapojují se, jak je zřejmé, do vnitřní sémantické stavby prózy; zároveň však její rámec přesahují a prostřednictvím poznávací funkce, již nesou, se stávají jedním z prostředků poznání dobových postojů k jazyku.

---

[1] Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979.

[2] Srov. F. Daneš, Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci, in: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 79—91. Postoje se zde vymezují takto: „Postoji rozumíme — v běžném smyslu sociologickém — sklon nějaké osoby nebo skupiny osob či celého společenství dávat přednost jistým cílům a způsobům jednání a chování vůbec (a jiné odmítat); tímto sklonem jsou určovány responze osob (jejich skupin) na jednotlivé typy situací — v našem případě situací jazykových“ (s. 81).

[3] K tomu srov. např. A. Jedlička, K otázce jazykové kultury v třicátých a čtyřicátých letech 19. stol., in: Studie a práce lingvistické 1, Praha 1954, s. 459—472; V. Macura, Jazyk v jungmannovském projektu české kultury, Česká literatura 1982, s. 303—310.

[4] K. Hausenblas — A. Macurová, Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze, in: Československá slavistika, Praha 1983, s. 151—160.

[5] Stále je ovšem třeba mít na mysli, že v obou případech jde o stylizaci: explicitní verbalizované postoje i jazykové chování samo jsou prezentovány v rámci uměleckého textu.

[6] Na beletrii (Jirásek, Herrmann, Němcová) jako dokument jisté jazykové situace poukázal v šíře zaměřeném výkladu P. Trost. Srov. P. Trost, Střídání kódů, SaS 37, 1978, s. 1—3.

[7] Není to jistě náhodné: povídka vznikla v období (1867), kdy tyto problémy byly pociťovány nejnaléhavěji. Srov. odkaz v povídce Figurky (1877, tj. o deset let později): Tenkrát bylo ještě všecko německé a můj žánr se jmenoval ‚Häusliche Arzenei‘ (PM s. 235). Citováno podle J. Nerudy, Povídky malostranské, Praha 1952 (1. vyd. 1878). K dobové situaci jazykové srov. B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, in: Československá vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936, s. 1—144, zvl. s. 110n.

[8] Spočívá v tom, že v rovině sekundární komunikace se vyjadřuje to, co je nevyjádřitelné v rovině komunikace primární (např. to, co je v rozporu se soudobými normami sociálními, zvl. ideologickými, normami literárními, jazykovými atp.), popř. vyjadřuje se v ní explicitně to, co je v rovině komunikace primární pouze implikováno (srov. d. cit. v pozn. 4).

[9] Negativní postoje představitelů a členů úřadu ke kódu Zápisků jsou určeny i „mocensky“ — srov. postoje k jazyku a vyjadřování vůbec vyslovené prezidentem úřadu:  … děláte slohem svým hanbu našemu úřadu u všech vyšších instancí … Pak ale je také vidět, že ani neumíte německy, a já vám řeknu, proč neumíte: protože žvatláte pořád a pořád česky! A proto zde mocí svého úřadu zapovídám, aby nikdo neodvážil se v úřadě slůvka po česku promluvit, i radím každému co přítel a představený, aby rovněž se choval i mimo úřad a aby hleděl pilným čtením sobě sloh svůj zlepšit, PM s. 52.

[10] Srov. např. rozmluvu úředníků:  … Němčiny potřebujem a dost, jakpak bychom psali! A kdo chce děti nechat trochu franštiny naučit, dobře / …/ Moje dcera by nepromluvila na ulici česky za žádnou cenu. Když se někdy zapomenu a na ulici na ni jen slovo česky promluvím, hned se začervená a řekne mně, ‚Ale papá, ty na sebe pranic nehledíš‘ / …/ Ondyno jsem četl v novinách, že chtějí nalézt nějakou řeč universální. To je pitomost! / Pánbůh by to ani nedovolil. / Ať se naučí každý německy a je to, PM s. 53—54.

[11] Roszen verwelken Mirthe bricht / Aber wahrer Freundschaft nicht; / Wahrer Freundschaft soll nicht brechen / Bis man einst von mir wird sprechen / Sie ist nicht mer / — PM s. 25. Dein treues Herz und Tugend Pracht / Hat mich in dich verlibt gemacht / Mein Herz ist dir von mir gegeben / Vergissmeinnicht in Todt und Leben. / W. Korzineck, Oberlieutenant. — PM s. 29.

[12] Explicitně jsou vyjádřeny ve způsobu, jímž Kořínek podpisuje svou báseň (W. Korzineck), srov. také  … on se jmenuje Václav, ale nelíbí se mu to. Říká, že se chtěl dát o každé kostelní parádě překřtít (Matylda, PM s. 29).

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 4, s. 179-184

Předchozí Alena Polívková: Slovenská místní jména v českém kontextu

Následující Eva Macháčková: K některým vyjadřovacím prostředkům pracovních předpisů v kuchařských knihách