Časopis Naše řeč
en cz

O skloňování slovenských místních jmen typu Prievidza

Miloslav Sedláček

[Drobnosti]

(pdf)

-

Na Slovensku existuje několik místních jmen zakončených na -dza, např. Prievidza, Zbudza, Bodza, Neporadza, Timoradza, Paludza. Jestliže je třeba tato jména v českém textu skloňovat, projevuje se někdy nejistota, ke kterému českému skloňovacímu typu mají být zařazena. Rozpaky plynou z toho, že slovní základ těchto jmen končí na souhlásku -dz (foneticky přepisovanou [ʓ]), a ta ve spisovné češtině není samostatnou hláskou (fonémem).

Při užití cizích vlastních jmen v češtině se uplatňuje zásada, že grafická podoba se pokud možno nemění, jestliže se v původním jazyce užívá jako písma latinky. To platí i pro vlastní jména místní, výjimkou jsou jen vžité, hláskově a pravopisně počeštěné názvy jako [180]Varšava, Paříž, Salcburk apod. Pokud jde o místní jména slovenská, vytvořil se po roce 1945 značně pevný úzus grafickou podobu neměnit vůbec.

Pro výslovnost vlastních jmen cizího původu jsou v češtině zásady poněkud odlišné; přesná původní výslovnost se dodržuje jen tehdy, jestliže jednotlivé hlásky cizího jména (popřípadě jejich kombinace) existují také v češtině. Objeví-li se ve jméně hláska, kterou domácí jazyk ve svém systému nemá, nahrazuje ji takovou, která je jí v domácím systému nejblíže, např. jména Göttingen, Orléans, Chicago vyslovíme [getingen, orleán, šikágo], a nikoli přesně tak, jak se vyslovují v původních jazycích.[1]

U jmen typu Prievidza bychom tedy očekávali, že v mluvených projevech bude nahrazena souhláska [dz] některou blízkou souhláskou českou; ale neděje se tak, česká výslovnost se zde v podstatě shoduje se slovenskou. Tuto skutečnost je třeba podle našeho soudu vysvětlit nejen vnějšími vlivy (těsné soužití obou národů a vzájemné působení jejich jazyků na sebe), ale i hledisky systémovými.

Souhláska [dz] totiž ve spisovné češtině přece jen existuje, ne sice jako hláska samostatná, nýbrž jako tzv. poziční varianta, která se objevuje jako výsledek znělostní spodoby na švu složených slov místo koncového c první části složeniny u slov leckdo, leckdy, leckde, dále jako splynulá souhláska např. ve slově podzim (vedle výslovnosti [podzim]), popřípadě v okrajové slovní zásobě, jako u citoslovce dzin, u málo běžného slovesa dzinkat apod. V nespisovných útvarech češtiny ji můžeme slyšet i jinde, např. ve slovech benzín, penzista, Honza; u slova koncert proniká někdy výslovnost [kondzert] i do jazyka spisovného.[2] Podle našeho soudu je tedy třeba považovat souhlásku [dz] za zvukovou jednotku, která má v hláskovém systému češtiny své domovské místo (i když periferní), její realizace nepůsobí nijak neobvykle, a nelze s ní proto zacházet jako s prvkem zcela cizím. (Rozhodně nejde o cizost fonetickou, nejvýše snad fonologickou.)

Tyto skutečnosti je třeba vzít v úvahu, máme-li rozhodnout o způsobu skloňování místních jmen typu Prievidza. Zjišťování úzu v této věci ukázalo, že je neustálený, kolísá mezi skloňovacím typem „žena“ a podtypem „Trója“ (podle něho se skloňují podst. jména cizího původu, která mají před koncovým -a souhlásku tvaroslovně měkkou); to ani nepřekvapuje, neboť jde o jev, který je na periférii tvaroslovného systému, a jevy periferní jsou méně stabilní než ty, které patří do tzv. centra.[3] Pro kodifikaci z toho plyne, že při stanovení jazykové správnosti není radno u jevů [181]okrajových postupovat příliš stroze, že je třeba ponechat jistou volnost. To ovšem neznamená, že kodifikace má rezignovat a ponechat volnou cestu náhodnému vývoji. Pokud jde o náš případ, nehodláme zavrhnout žádnou z možností, které v úzu žijí, ale pokusíme se naznačit, kterou z nich považujeme za systémovější, a proto vhodnější.

Zařazení jména Prievidza k tvaroslovnému typu „žena“ vychází v podstatě z grafické podoby slova. Ve skupině písmen dz se vidí dvě jednotky a za směrodatnou pro způsob skloňování se považuje poslední písmeno základu, tj. -z. A protože substantiva zakončená na -za se skloňují jako „žena“ (míza, bříza, Radbuza), přiřazuje se k nim i jméno Prievidza.

Domníváme se však, že toto hledisko není zcela vhodné. Jsme přesvědčeni, že ve skupině písmen dz je třeba vidět spřežku označující souhlásku, která je znělým protějškem k neznělému c. O souhláskách lišících se v češtině pouze znělostí pak platí, že z hlediska tvaroslovného jsou obě buď „tvrdé“, nebo „měkké“, tj. substantiva stejného druhu mající základ zakončený kteroukoli z nich patří ke stejnému skloňovacímu typu. Místní jména zakončená na -ca, jako Čadca, Bystrica, Štiavnica, Revúca (pro Čechy je toto původní přídavné jméno neprůhledné a zachází se s ním jako s normálním substantivem), se v češtině dosti důsledně řadí k „měkkému“ podtypu „Trója“.[4] Podle našeho mínění tam náleží i místní jméno Prievidza a ostatní stejně zakončená, takže v 2. p. mají tvar Prievidze, v 3. Prievidzi atd.

Že souhláska [dz] se chová z hlediska tvaroslovného jako „měkká“, o tom může svědčit kodifikovaný způsob skloňování mužských příjmení gruzínského původu zakončených na -dze, jako Ordžonikidze, Dumbadze, Dolidze, která skloňujeme podle „měkkého“ vzoru „soudce“, stejně jako domácí příjmení Šimice, Srdce, a nikoli jako jména Goethe, Heine, Fichte, skloňující se většinou podle tvrdého vzoru „pán“.


[1] Je ovšem otázka, zda je třeba považovat tento způsob výslovnosti za zcela závazný pro všechny případy. V mluvených projevech odborného zaměření není neobvyklé, že mluvčí znalý příslušného cizího jazyka užívá zvláště u vlastních jmen výslovnosti původní.

[2] Viz Vilém Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 118, František Daneš, K výslovnosti znělých souhlásek v přejatých slovech, Naše řeč 48, 1965, s. 168.

[3] Problematice periférie a centra v jazykovém systému bude věnován 2. svazek Travaux linguistiques de Prague. Část příspěvku Fr. Daneše s názvem Vztah „centra“ a „periférie“ jakožto jazykové universále byla otištěna v Jazykovědných aktualitách II—III, 1965, s. 1n.

[4] Viz B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963, s. 146, sborník O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 152; srov. též čl. Miloše Dokulila, Skloňování vlastních jmen zeměpisných typu Trója, Sofia, Korea, Samoa, Kapua, Naše řeč 38, 1955, s. 199n.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 3, s. 179-181

Předchozí Josef Hrbáček: Vyjadřování shody se zkratkami

Následující JK: Gaučové v pončích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1